Dubnová válka (Jugoslávie)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Dubnová válka
Konflikt: Druhá světová válka
Bombardování Bělehradu 6. dubna 1941 v ranních hodinách
Bombardování Bělehradu 6. dubna 1941 v ranních hodinách
Trvání: 6. dubna 1941 - 18. dubna 1941
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Království Jugoslávie
Casus belli: Vojenský puč 27. března 1941
Výsledek: Rozhodné vítězství vojsk Osy
Změny území:
Strany
Maďarsko 1940 Maďarsko
Třetí říše Německo
Italské království Itálie
Naval Ensign of the Kingdom of Yugoslavia.svg Království Jugoslávie
Velitelé
Třetí říše Maximilian von Weichs
Třetí říše Wilhelm List
Třetí říše Alexander Löhr
Italské království Vittorio Ambrosio
Italské království Alessandro Pirzio Biroli
Maďarsko 1940 Elemér Gorondy-Novák
Naval Ensign of the Kingdom of Yugoslavia.svg Dušan Simović
Naval Ensign of the Kingdom of Yugoslavia.svg Danilo Kalafatović
Naval Ensign of the Kingdom of Yugoslavia.svg Milorad Petrović
Naval Ensign of the Kingdom of Yugoslavia.svg Milutin Nedić
Naval Ensign of the Kingdom of Yugoslavia.svg Milan Nedić
Naval Ensign of the Kingdom of Yugoslavia.svg Vladimir Čukavac
Naval Ensign of the Kingdom of Yugoslavia.svg Dimitrije Živković
Naval Ensign of the Kingdom of Yugoslavia.svg Borivoje Mirković
Síla
870 000 vojáků, 2236 letadel[1] 600 000 vojáků[1]
Ztráty

Dubnová válka (srbochorvatsky Апрлски рат/Travanjski rat, slovinsky Aprilska Vojna, pod německým kódovým názvem Direktiva 25) je název, kterým je v chorvatské, srbské a slovinské historiografii označována invaze vojsk Osy na území Jugoslávie v dubnu 1941. Jugoslávie tak vstoupila do druhé světové války.

Chronologický vývoj[editovat | editovat zdroj]

Příčiny invaze[editovat | editovat zdroj]

Po Vojenském puči 27. března 1941 došlo v Jugoslávii k významným politickým změnám. Přestože nová vláda vzkázala do Berlína, že nedávné přistoupení Jugoslávie Paktu tří je i nadále platné, Hitler byl převratem, který bývá často považován za inscenovaný Brity[zdroj?], rozzuřen.[2] Rozhodl se proto k likvidaci jugoslávské monarchie, a to již téhož dne. Počítal se spoluprací všech sousedních zemí, které byly de facto jeho spojenci. Rovněž se domníval, že chorvatské a makedonské obyvatelstvo, které je nakloněno spíše odtržení od jugoslávské monarchie, je nezbytné využít k likvidaci království.[3]

Letecká válka[editovat | editovat zdroj]

Útok na Jugoslávii začal bez vyhlášení války[4] bombardováním Bělehradu dne 6. dubna 1941, spolu s leteckými útoky na několik dalších měst a významných strategických objektů (letiště, a také např. Kanál DTD). Bombardování jugoslávské metropole mělo charakter odvety; zničena byla veškerá infrastruktura a až 50 % místní zástavby.[4]

Ve vzdušném boji nad jugoslávským územím měly již od samotného počátku převahu německé letouny. Kromě bombardování měst se také Němcům podařilo prostřednictvím leteckých úderů, organizovaných z rumunského a německého (Štýrsko) území zlikvidovat nemalou část jugoslávského letectva ještě předtím, než se dostalo do vzduchu. 38 jugoslávských letounů bylo zničeno v boji a dalších 77 na zemi. Vzdušného boje se na straně Osy účastnilo také i italské letectvo.[2]

Invaze pozemních sil[editovat | editovat zdroj]

Následně německá a italská vojska překročila jugoslávskou hranici v prostoru dnešního Slovinska; další útoky směřovaly i z Bulharska, Albánie a Maďarska. Přestože maďarská vláda několik dní do Bělehradu vzkázala, že nebude mít vůči Jugoslávii žádné územní požadavky, Dubnová válka představovala konec existence jugoslávského království, a proto již 11. dubna přistoupila k nárokování území bývalých žup Bačka, Baranja a Banát.[5] Ve stejnou dobu byl rovněž zahájen i německý útok na Řecko.

Vojska zemí Osy postupovala velmi rychle a hluboko do jugoslávského území. Italové a Němci si byli vědomi skutečnosti, že Srbsko dokázalo úspěšně čelit Rakousko-uherské invazi na počátku První světové války, především díky zásobování z řeckých přístavů a údolím řeky Moravy. Proto bylo nejdůležitější, aby italská vojska, která postupovala z Albánie a bulharská obsadila oblast jižního Srbska pokud možno co nejrychleji a znemožnila tak jugoslávské armádě uplatnit stejnou taktiku, jako v První světové válce. Přestože se jugoslávské vojsko v prostoru Skopje úporně bránilo, pádu později makedonské metropole nemohlo zabránit. Navíc provedlo i řadu ofenzivních akcí v prostoru severoalbánského města Skadar.[4]

Politické vedení země nebylo schopné čelit invazi. Vybavení jugoslávské armády bylo velice zastaralé[6] a nemohlo se měřit s německým vojskem, které patřilo k nejlépe vyzbrojené vojenské síle své doby.[7] Jugoslávské velení proto nestihlo nařídit ani všeobecnou mobilizaci. Generální štáb jugoslávské armády měl navíc jen velmi povšechný přehled o vývoji situace, a často byly vydávány rozkazy neexistujícím jednotkám. Komunikace mezi vládou a vrchním velením armády prakticky neexistovala. Královská rodina uprchla do podzemního bunkru, který se nacházel v blízkosti města Mali Zvornik.

Němcům v jejim rychlém postupu pomáhaly jak sabotáže, které prováděli příslušníci ustašovského hnutí, tak i německá menšina[8], která žila v Jugoslávii (především v blízkosti řeky Dunaje). Dne 10. dubna obsadilo německé vojsko Záhřeb.[4] Za čtyři dny se tak zcela zhroutila severní fronta. Německé vojsko začalo úspěšně realizovat svůj plán oddělit chorvatský a slovinský prostor od srbských zemí. Slovinští političtí představitelé vyjednávali o budoucím uspořádání své země v rámci Třetí říše; v Záhřebu prohlásil Slavko Kvaternik chorvatský fašistický stát - Nezávislý stát Chorvatsko.

Ústup jugoslávského vojska a kapitulace[editovat | editovat zdroj]

Zničený jugoslávský tank Renault FT.

Již týden po útoku na Jugoslávii musela vojska monarchie ustoupit do hornatých oblastí Bosny a Hercegoviny, kde se pokoušela bránit údolí řeky Bosny. Dne 13. dubna 1941 rezignoval Dušan Simović na post předsedy jugoslávské vlády, která se tehdy nacházela v Pale, blízko Sarajeva. Následující den přešly jednotky, bojující na albánských hranicích proti Italům do defenzivy.

Dne 18. dubna 1941 podepsali zástupci monarchie[9] v budově bývalého československého velvyslanectví v Bělehradě kapitulaci. Tehdejší vláda uprchla přes Černou horu a jaderské přístavy do Velké Británie a působila dále jako vláda exilová.

Rozdělení Jugoslávie a počátky ozbrojeného odporu v týlu nepřítele[editovat | editovat zdroj]

Jugoslávské území bylo rozděleno tak, aby uspokojilo zájmy všech oponentů monarchie. Část Slovinska byla připojena k nacistickému Německu, okolí Lublaně pak připadlo Itálii. Na území bývalé Chorvatské bánoviny a zbytku Bosny a Hercegoviny byl zřízen Nezávislý stát Chorvatsko, kde se k moci dostalo hnutí Ustaša. Jaderské přístavy (s výjimkou Dubrovníku) muselo však Chorvatsko velmi rychle postoupit Itálii (k velké nevoli většiny chorvatského obyvatelstva). Značná část území dnešní Vojvodiny byla navrácena Maďarsku, Kosovo bylo připojeno pod italský protektorát Albánii. Bulharsko zabralo jak Makedonii tak jihovýchodní část Srbska. V Černé Hoře byl ustanoven italský protektorát. Zbytek území Srbska byl podřízen přímé německé okupační správě. Po zhruba měsíci od kapitulace byla zřízena tzv. Rada komisařů, která měla zemi spravovat.

Malá skupina příslušníků bývalé jugoslávské armády, která odmítla kapitulaci, se během války shromáždila poblíž vrchu Ravna gora v západním Srbsku, kde zformovali tzv. Jugoslávské vojsko ve vlasti; četnickou organizaci, která proklamovala pokračování v boji proti okupačním silám. Po Operaci Barbarossa se do ozbrojeného boje proti okupačním silám pustila i Komunistická strana Jugoslávie, která zorganizovala rozsáhlé partyzánské hnutí.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b PETRANOVIĆ, Branko. Srbija u drugom svetskom ratu. Bělehrad : [s.n.], 1992. Kapitola Vojni poraz Kraljevine i sudbina srpskog naroda, s. 109. (srbochorvatština) 
  2. a b PETRANOVIĆ, Branko. Srbija u drugom svetskom ratu. Bělehrad : [s.n.], 1992. Kapitola Vojni poraz Kraljevine i sudbina srpskog naroda, s. 97. (srbochorvatština) 
  3. PETRANOVIĆ, Branko. Srbija u drugom svetskom ratu. Bělehrad : [s.n.], 1992. Kapitola Vojni poraz Kraljevine i sudbina srpskog naroda, s. 99. (srbochorvatština) 
  4. a b c d PAVLOVIĆ, Stevan. Hitlerov novi antiporedak. Bělehrad : Clio, 2008. ISBN 978-86-7102-361-0. Kapitola Kraj kraljevine Jugoslavije august 1939 - april 1941, s. 36. (srbština) 
  5. PAVLOVIĆ, Stevan. Hitlerov novi antiporedak. Bělehrad : Clio, 2008. ISBN 978-86-7102-361-0. Kapitola Rasparčana Jugoslavija: Hitlerov novi antiporedak 1941., s. 101. (srbština) 
  6. PETAR-BRAJOVIĆ, Đuro. Jugoslavija u Drugom svetskom ratu. Beograd : Veljko Vlahović, 1986. S. 32. (srbochorvatština) 
  7. PETRANOVIĆ, Branko. Srbija u drugom svetskom ratu. Bělehrad : [s.n.], 1992. Kapitola Vojni poraz Kraljevine i sudbina srpskog naroda, s. 107. (srbochorvatština) 
  8. PAVLOVIĆ, Stevan. Hitlerov novi antiporedak. Bělehrad : Clio, 2008. ISBN 978-86-7102-361-0. Kapitola Rasparčana Jugoslavija: Hitlerov novi antiporedak 1941., s. 105. (srbština) 
  9. PAVLOVIĆ, Stevan. Hitlerov novi antiporedak. Bělehrad : Clio, 2008. ISBN 978-86-7102-361-0. Kapitola Rasparčana Jugoslavija: Hitlerov novi antiporedak 1941., s. 39. (srbština) 
Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu