Bitva před Moskvou

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bitva před Moskvou
Konflikt: Východní fronta
Prosinec 1941, jednotky z Moskvy odcházejí na frontu
Prosinec 1941, jednotky z Moskvy odcházejí na frontu
Trvání: 2. října, 1941 - 7. ledna, 1942
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Severní a západní okraje Moskvy
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: Sovětské vítězství
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Třetí říše Německo the Soviet Union 1923 Sovětský svaz
Velitelé
Třetí říše Fedor von Bock
Třetí říše Heinz Guderian
Třetí říše Albert Kesselring
the Soviet Union 1923 Georgij Žukov
the Soviet Union 1923 Alexandr Vasilevskij
Síla
K 1. říjnu 1941:
1 000 000 vojáků,
1 700 tanků,
14 000 děl,
Letadla na počátku: 549 provozuschopných[1][2][3] Během protiútoku: 599[4]
K 1. říjnu 1941:
1 250 000 vojáků,
1 000 tanků,
7 600 děl,
Letadla na počátku: 936 (545 provozuschopných)[1] Během protiútoku: 1 376[4]
Ztráty
280 000–400 000(viz §7) 650 000–1 280 000 (viz §7)
{{{poznámky}}}

Bitva před Moskvou (bitva u Moskvy, bitva o Moskvu) představuje poslední fázi operace Barbarossa - bitvu, která se rozpoutala poté, co německá vojska zahájila útok na hlavní město Sovětského svazu Moskvu a následující protiútok Rudé armády. Probíhala od listopadu 1941 do jarních měsíců roku 1942 a skončila německým neúspěchem - vyčerpané a předchozími boji značně oslabené jednotky Wehrmachtu polního maršála Fedora von Bocka se sice dostaly až na předměstí Moskvy, ale vzápětí byly vrženy zpět jednotkami, které generál Georgij Konstantinovič Žukov povolal ze Sibiře a posílil o nově utvořené oddíly. Bitva před Moskvou se počítá vedle obležení Leningradu, bitvy o Stalingrad, bitvy v Kurském oblouku, operace Bagration a bitvy o Berlín k rozhodujícím bitvám Velké vlastenecké války. V této bitvě také definitivně skončila německá blesková válka Wehrmachtu během Velké vlastenecké války na území Sovětského svazu, vystřídala ji vleklá poziční válka, na kterou nebyl Wehrmacht předem připraven.

Operace Tajfun[editovat | editovat zdroj]

Podle plánů německého vrchního velení měl útok na Moskvu, který dostal krycí jméno Tajfun, proběhnout ve dvou fázích.

  • 1. Průlom obrany sovětského západního frontu severně a jižně od dálnice Smolensk-Moskva. Vysunutí dvou tankových skupin vpřed (3. tanková skupina jako severní a 4. jako jižní). Tím se měla vytvořit ramena kleští. Spojením čelistí u Vjazmy uzavřít v kotli nepřátelské síly stojící před frontou. Současně zaútočit Guderianovým tankovým sborem z jihozápadu, tedy z prostoru u severoukrajinského Hluchova na Orjol a proniknout do Jeremenkova týlu. Pak změnit směr postupu na Brjansk a obklíčit tak tři sovětské armády.
  • 2. Pronásledování unikajících nepřátelských sil na široké frontě všemi třemi tankovými skupinami. Úder až k Moskvě a její dobytí nebo obklíčení.
Německá ofenzíva ve druhé polovině roku 1941.

Vojenská síla, se kterou polní maršál Fedor von Bock vytáhl do boje, zahrnovala tři pěší armády (9., 4. a 2.), obě tankové armády skupiny armád Střed (Guderianova 2. a Hothova 3.), a Hoepnerovu 4. tankovou armádu. Celkem bylo shromážděno čtrnáct tankových a osm motorizovaných divizí, dvě motorizované brigády a čtyřicet šest pěších divizí. Ofenzívu podporovaly dvě letecké armády. To vše doplňovaly silné oddíly protiletadlového dělostřelectva. Němci si vytvořili převahu v tancích a letadlech 2:1, v dělech 3:1.

Operace byla zahájena v úterý 30. září 1941 na jižním křídle skupiny armád Střed 2. tankovou armádou výpadem v prostoru Putivl-Hluchiv směrem na Orjol, který byl dobyt 3. října. V této kritické chvíli povolal Stalin Žukova, který se ujal řízení obrany Moskvy. 13. října padla Kaluga, která leží 160 kilometrů jihozápadně od Moskvy. 14. října dobyl čelní odřad z 1. tankové divize město Kalinin, které leží 150 kilometrů severozápadně od Moskvy, přerušil železniční trať Leningrad-Moskva a dobyl jediný most přes Volhu, který padl za druhé světové války německým vojskům do rukou neporušený. Téhož dne Adolf Hitler sebevědomě prohlásil, že Rusko bylo poraženo.

Protitankové zátarasy v Moskvě

14. října stála také pěší divize SS „Das Reich“ u Borodina, 100 kilometrů před Moskvou. Sovětská obrana byla posílena vojenskou jednotkou ze Sibiře, která disponovala novými tanky T-34 a KV-1. Pluky divize SS „Das Reich“, brigáda Hauenfeld z 10. tankové divize se 7. tankovým plukem, jeden oddíl 90. dělostřeleckého pluku a 10. motocyklový prapor zahájily akce proti Sibiřanům, kteří byli ostřílení váleční veteráni. Sověti nasadili do boje i své reaktivní raketomety „Kaťuše“. Ztráty divize „Das Reich“ byly tak vysoké, že její třetí pěší pluk byl rozpuštěn. 18. října prorazili Němci obranu a 19. října byl v Moskvě vyhlášen stav obležení. Německá 10. tanková divize pak zlomila poslední odpor sovětských jednotek 19. října, kdy padl Možajsk. Podzimní počasí se neustále zhoršovalo a pohyb vojsk komplikovalo všudepřítomné bahno. Německým vojskům se komplikovala situace se zásobováním, protože z jedné poloviny dopravních kapacit byli odkázáni na koňské potahy. Navíc se začaly projevovat údery partyzánů na komunikace a dopravní uzly, což mělo další následky.

Bláto u Moskvy, listopad 1941

Počátkem listopadu začalo mrznout a boje byly znovu obnoveny v plné síle. Stalin však byl v té době již přesvědčen, že od Japonska mu na východních hranicích nehrozí žádné nebezpečí, a tak byly k Moskvě ze Sibiře posílány vlakové transporty, které přivážely vycvičené, vyzbrojené a válkou s Japonskem ostřílené elitní jednotky, celkem 40 divizí o 700 tisících mužích. Část těchto vojsk provedla 7. listopadu (výročí VŘSR) vojenskou přehlídku na Rudém náměstí v Moskvě, odkud šla přímo na frontu. Dne 15. listopadu byl zahájen klešťový útok, při kterém stála německá vojska na severu 45 km a na jihu 90 km od Moskvy. Vleklé boje před Moskvou trvaly do konce listopadu a Němci utrpěli četné ztráty. Dne 24. listopadu byla obsazena Krásná Poljana, kam byla umístěna baterie těžkých děl, které měly ostřelovat Moskvu. Dne 25. listopadu však podnikli Sověti protiútok a Krásnou Poljanu dobyli zpět. Žukov byl přesvědčen, že útok německých vojsk ztrácí dynamiku, která byla způsobena jejich vyčerpáním, stavem techniky i nevyhovujícím logistickým zabezpečením. Proto požádal Stalina o přidělení dalších sibiřských vojsk pod jeho velení. Stalin jeho žádosti 29. listopadu vyhověl. Dne 1. prosince zasedal štáb Západního frontu, přičemž bylo stanoveno, že protiútok sovětských vojsk začne 6. prosince. Téhož dne provedla německá vojska čelní útok a 4. prosince 1941 se za velkých ztrát dostala již 30 km před Moskvu a Kreml byl prý vidět vojenskými dalekohledy. 5. prosince začalo výrazně mrznout, teplota klesla až na - 30 stupňů Celsia. Němci nebyli na tuto situaci připraveni - nešly jim nastartovat motory u tanků, aut a letadel, vojáci neměli odpovídající zimní oblečení, navíc se jim nedostávalo potřebné množství zásob. A právě 5. prosince zahájila sovětská vojska Kalininského frontu severně od Moskvy protiútok, který byl předzvěstí rozsáhlejší ofenzívy.

Protiútok sovětské pěchoty

6. prosince zahájily čerstvé sovětské jednotky ze Sibiře (byly zde 3. nově zformované sovětské armády) mohutnou protiofenzívu, při které sovětské letectvo získalo poprvé vzdušnou převahu. Byly ničeny německé jednotky, němečtí vojáci se dostávali do zajetí. Před Moskvou zůstalo obrovské množství techniky, kterou Wehrmacht nestačil stáhnout zpět. Útok, který vedl Koněvův Kalininský front, Žukovův Západní front a Timošenkův Jihozápadní front, zahnal Němce o 150 - 300 km zpět. 16. prosince 1941 sice Adolf Hitler zakázal von Bockovi ústup, ale ten rozkaz fakticky nerespektoval, protože si byl vědom ohrožení armádní skupiny Střed. Německá vojska se po ústupu zakopala v předem připravených pozicích, kde se udržela. Žukov sice pokračoval v útoku, ale neuspěl, protože i jeho vojska se vyčerpala, potřebovala doplnit zálohy a zásoby a odpočinout si. Proto na jaře roku 1942 přešel do defenzívy. Moskva však byla zachráněna a už nikdy později nebyla přímo ohrožena.

Bitva u Moskvy znamenala pro Němce první válečnou pohromu, vždyť jejich vojska neokusila do té doby hořkost porážky. Adolf Hitler v reakci na její výsledky odvolal velitele, které obvinil z neúspěchu. Pro Rudou armádu znamenalo toto vítězství zvýšení sebevědomí a prestiže. Sovětská armáda, která byla koncem 30. let zdecimována Stalinovými čistkami, získala opět své sebevědomí, nabývala bojové zkušenosti a její kvalita se postupně začala přibližovat kvalitě Wehrmachtu. I když jsou někdy německé neúspěchy v této bitvě připisovány „generálům Blátu, Mrazu a Zimě,“ obě strany měly přírodní podmínky stejné, a pokud chtěli Němci uspět, museli být lépe připraveni. Rozhodující byl, jako ostatně vždy, lidský faktor.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Bergström 2007 p.90.
  2. Williamson 1983, p.132.
  3. Both Sources use Luftwaffe records. The often quoted figures of 900–1,300 do not correspond with recorded Luftwaffe strength returns. Sources: Prien, J./Stremmer, G./Rodeike, P./ Bock, W. Die Jagdfliegerverbande der Deutschen Luftwaffe 1934 bis 1945, Teil 6/I and II; U.S National Archives, German Orders of Battle, Statistics of Quarter Years.
  4. a b Bergström 2007, p. 111.

Video[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Filmotéka[editovat | editovat zdroj]

  • Boj o Moskvu - Agrese I. a II., režie Jurij Ozerov
  • Boj o Moskvu - Operace Tajfun I. a II., režie Jurij Ozerov