Druhá bitva o Charkov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Druhá bitva o Charkov
Konflikt: Velká vlastenecká válka
Východní fronta v období bitvy o Charkov
Východní fronta v období bitvy o Charkov
Trvání: 12.28. května, 1942
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: okolí Charkova, Ukrajina, SSSR
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: Rozhodující vítězství Osy
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Nacistické Německo Třetí říše
Rumunsko Rumunsko
Italy (1861-1946) Itálie
Independent State of CroatiaChorvatsko
the Soviet Union 1923 Sovětský svaz
Velitelé
Nacistické Německo Fedor von Bock
Nacistické Německo Friedrich Paulus
Nacistické Německo Kurt Pflugbeil
Nacistické Německo Ewald von Kleist
the Soviet Union 1923 Ivan Bagramjan
the Soviet Union 1923 Semjon Timošenko
the Soviet Union 1923 Rodion Malinovskij
the Soviet Union 1923 Nikita Chruščov
Síla
640 000 vojáků
1 000 tanků
asi 700 letadel
765 300 vojáků[1]
1 176 tanků
300 samohybných děl.[2]
926 letadel[3]
Ztráty
5 048 mrtvých
22 127 raněných
2269 pohřešovaných
49 letadel
celkem: 517 190
170 958 mrtvých
106 232 raněných
240 000 zajatých
2 086 děl
1 250 tanků
542 letadel
{{{poznámky}}}

Druhá bitva o Charkov bylo střetnutí Rudé armády a Wehrmachtu ve Velké vlastenecké válce ve dnech 12.28. května 1942, které skončilo vítězstvím Německa.

Průběh[editovat | editovat zdroj]

Letní tažení německé armády v roce 1942
Sovětští zajatci u Charkova

Po úspěšném zimním protiútoku v bitvě u Moskvy byly značně vyčerpány síly Rudé armády. Proto docházelo k dalšímu doplňování stavů vojsk a sovětské vrchní velení plánovalo na rok 1942 strategickou ofenzívu, o níž byl přesvědčen zejména Stalin. Od tohoto úmyslu ho však zrazovali sovětští generálové Boris Šapošnikov, Semjon Timošenko a Georgij Žukov, kteří obhajovali obrannou strategii, protože si byli vědomi toho, že Rudá armáda není ještě zcela připravena na to, aby zvládla tak masivní útok, a to jak po stránce počtu vojáků, tak po stránce vybavení, logistiky a kvality výcviku.

Od jara probíhaly mezi německými a sovětskými jednotkami střety, které měly vyvrcholit ofenzívou v okolí Charkova, Zde se soustředily mohutné sovětské síly, které byly vybaveny množstvím nových tanků T-34. Němci však byli o pohybech Rudé armády informováni a začali podnikat protiopatření. Mimo to se Wehrmacht připravoval na letní tažení, které mělo skončit dobytím naftových polí u Kaspického moře a obsazením Stalingradu.

Sovětský útok na německé pozice začal 12. května 1942 v 6:30 hodin ráno, útok pozemních vojsk začal o hodinu později. Rudá armáda však narazila na silný odpor nepřítele, který podnikal protiútoky. Sověti se nedostali dále, než maximálně do hloubky 10 km německé obrany. Dělali chyby v průzkumu, jejich útoky byly Němcům předem čitelné. Přesto se podařilo Rudé armádě dosáhnout několika dílčích úspěchů a za pomoci tanků způsobit Němcům velké ztráty. 15. a 16. května dosáhly sovětské úspěchy vrcholu, ovšem sovětským velitelům se podařilo nakupit značné množství chyb, takže zůstaly nevyužity. 17. května se karta obrátila a na sovětské pozice začali útočit Němci. 18 květnu již byla situace sovětských vojsk tak špatná, že byly zastaveny útoky a jednotky přešly do obrany. Sovětští velitelé po Stalinovi požadovali stažení vojsk z ohrožených míst, ale ten jakékoliv stažení odmítl. Na intervenci Žukova později Stalin dovolil stažení a přeskupení některých jednotek, ale to už bylo pozdě. 24. května pronikly německé jednotky k Charkovu a obklíčily zde velké uskupení sovětských vojsk. Rudá armáda se pokoušela obklíčení prolomit, ovšem německé manévry a útoky Luftwaffe jí to znemožnily. Zajato bylo přes 170 tisíc sovětských vojáků a Němcům se otevřely dveře k letnímu tažení na Stalingrad a Kavkaz.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Glantz (1995), p. 295
  2. Москаленко Кирилл Семёнович На Юго-Западном направлении. Воспоминания командарма. Книга I. — М.: Наука, 1969 – Под Харьковом в мае 1942 года
  3. Bergström 2007, p. 36.

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Druhá bitva o Charkov ve Wikimedia Commons