Semjon Michajlovič Buďonnyj
| Semjon Michajlovič Buďonnyj |
|
 Semjon Michajlovič Buďonnyj |
|
| Narození: | 25. dubna 1885 Kozjurin |
| Úmrtí: | 26. října 1973 Moskva |
|
Vojenská kariéra
|
|
| Hodnost: | Maršál Sovětského svazu |
| Sloužil: | Ruské impérium Ruské impérium (do roku 1917).svg){kind=small} SSSR |
Maršál Sovětského svazu Semjon Michajlovič Buďonnyj (* 25. dubna 1885 v Kozjurinu, carské Rusko - 26. října 1973 v Moskvě, Sovětský svaz) byl sovětský vojevůdce a legendární hrdina ruské občanské války, působil i jako velitel za Velké vlastenecké války. Je znám jako hrdina občanské války v Rusku a jako méně úspěšný sovětský vojevůdce během 2. světové války. Je pohřben v Moskvě u Kremelské zdi spolu s mnohými dalšími maršály Sovětského svazu.
Obsah |
Životopis [editovat]
Narodil se ve vesnici Kozjurino v chudé rolnické rodině. V mládí pracoval v dělnických profesích, roku 1903 byl odveden ke 43. kozáckému pluku a sloužil v Mandžusku. V roce 1907 studoval Vyšší důstojnickou jezdeckou školu v Petrohradu, kde se účastnil poddůstojnického kurzu pro cvičitele koní, což hrálo v jeho další kariéře velkou roli. Po vypuknutí první světové války Buďonnyj bojoval nejprve v Evropě, později v Persii proti turecké armádě. Po Velké říjnové socialistické revoluci vstoupil do řad rodící se Rudé armády, kde se postupně vypracoval na velitele 1. jízdní armády. V jejím čele dokázal porazit Děnikinovo jezdectvo a obsadit Krym, ale v roce 1920 utrpěl porážku u Zamoscie při tažení do Polska. V lednu 1922 byl jmenován zástupcem velitele Severokavkazského vojenského okruhu, v srpnu 1923 se pak stal zástupcem hlavního velitele ozbrojených sil pro jezdectvo a od dubna 1924 působil ve funkci inspektora jezdectva. V roce 1932 absolvoval Frunzeho vojenskou akademii. V listopadu 1935 se stal prvním maršálem Sovětského svazu, spolu s Michailem Tuchačevským, Klimentem Vorošilovem, Alexandrem Jegorovem a Vasilijem Bljucherem a byl jmenován velitelem Moskevského vojenského okruhu. Období stranických a armádních čistek v letech 1937 - 1938 přežil jako blízký Stalinův přítel bez obtíží, roku 1938 byl jmenován členem sovětské Hlavní vojenské rady. V době čistek také neblaze proslul jako člen vojenského tribunálu, který "soudil" maršála Tuchačevského a 7 dalších vysoce postavených sovětských důstojníků. Tehdy i projevil své nedostatečné vzdělání ohledně moderního vojenství, když prohlásil, že "Tuchačevského návrhy zavést ve velkém měřítku tanky do Rudé armády by pro nás byly velkou pohromou!". Když Sovětský svaz napadl Finsko, stal se jedním z předních velitelů sovětských jednotek; jeho velení je považováno za jeden z důvodů katastrofálních výsledků Rudé armády v zimní válce, jelikož nedokázal vůbec pochopit moderní válečnictví, teorii a ani praxi. V roce 1940 byl jmenován do funkce prvního náměstka lidového komisaře obrany, v témže roce se stal členem Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu.
Po napadení Sovětského svazu Německem v roce 1941 se stal členem moskevského Hlavního stanu, kde byl ustaven jako velitel armádních záloh. 10. července 1941 byl jmenován velitelem nově vytvořeného Západního frontu a krátce nato pak velitelem jihozápadního strategického směru. Zde se ukázala jeho neschopnost reagovat na rychlé německé útoky a přizpůsobit se novým formám boje. I když měla jeho vojska nad nepřítelem na Ukrajině početní převahu (nicméně velmi zastaralou techniku (Tanky T26, BT-7, BT-7m a T28), nedokázala postupující Němce zastavit (i když to byla spíše chyba velitele Brjanského frontu Jerjomenka, který nedokázal zastavit postup Guderianovy 2. tankové skupiny). Proto byl odvolán a v září 1941 se stal velitelem Záložního frontu. V říjnu roku 1941 byl pověřen „důležitým“ posláním - řízením slavnostní přehlídky Rudé armády v Moskvě k výročí VŘSR, poté se stal zmocněncem vrchního velitele sovětské armády pro výstavbu záložních jednotek. Během roku 1942 zastával funkce velitele severokavkazského strategického směru a (od května 1942) Severokavkazského frontu, v lednu roku 1943 byl jmenován nominálním velitelem jezdectva Rudé armády.
Roku 1947 se stal náměstkem sovětského ministra zemědělství, přičemž měl na starosti obnovu chovu koní. V roce 1953 působil opět ve funkci inspektora jezdectva a roku 1954 byl jmenován náměstkem sovětského ministra obrany. V šedesátých a sedmdesátých letech se věnoval sepisování a vydávání svých pamětí. Zemřel 26. října roku 1973 v Moskvě.
Vztah k jezdectvu [editovat]
Je otázkou jestli skutečně v závěru jeho života došlo k tomuto známému dialogu, přesto odráží jeho velký vztah k jezdectvu po celý čas jeho života.
Novinář: „Jakou úlohu může mít jezdectvo v příští válce?“
Maršál Buďonnyj: „Rozhodující!“
Bojová taktika rudé jízdy [editovat]
Šlo o velmi hodného a přátelského člověka.[zdroj?] Po stránce taktické, vskutku genius jezdectva, zvláště proti "bílým kozákům" v občanské válce, kdy z první jízdní armády učinil vpravdě "dragounskou armádu", to jest rychlé přesuny koňmo a při styku s nepřítelem sesednout a vést boj palbou z pušek a kulometů. Pro rychlost střelby, rychlé nabíjení. Proto byla jeho armáda přednostně vyzbrojována karabinami Mannlicher vz. 1895 a tačankami, lehkými bryčkami s ruským kulometem Maxim vz. 1910. Byly zavedeny kulometné eskadrony s těmito tačankami v hojném počtu, pro velikou rychlost přesunů, zaujetí palebného postavení a okamžitou připravenost k palbě. Tím byla nepřátelská jízda přinucena sesednout, jízdní útok tím pádem ztratil na intenzitě, jelikož kozáci byli neporazitelní „v sedle“ - se šavlí a píkou - zato však velmi špatně stříleli, a tudíž poté byli lehce poraženi. Zjištěno a vyslechnuto osobně na besedě ve Vlasiše u Moskvy (na osobní besedě se Semjonem Michailovičem v roce 1956 s frekventanty vyšších akademických kursů VPA V. I. Lenina)
Vyznamenání [editovat]
- titul Georgijevského rytíře (nositel všech 4 georgijevských medailí a 4 georgijevských křížů)
- trojnásobný držitel titulu Hrdina Sovětského svazu
- osm Řádů Lenina
- šest Řádů rudého praporu
- Řád Suvorova 1. stupně
- ázerbájdžánský Řád rudého praporu
- mongolský Řád rudého praporu
- dva mongolské Řády Suchbátara
- uzbecký Řád rudého praporu práce
Literatura [editovat]
- Jiří Fidler, Za víru, vládce a vlast, Brno 2005, ISBN 80-7217-354-5
.svg){kind=link}