Royal Navy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
White Ensign – vlajka Royal Navy
Bývalá vlajková loď britského královského námořnictva HMS Ark Royal
Bitva u Trafalgaru

Britské královské námořnictvo (anglicky: Royal Navy) je nejstarší složka britských ozbrojených sil. Od první poloviny 18. století až po polovinu 20. století představovalo nejmohutnější námořní sílu na světě. V té době zásadně přispělo k vytvoření rozsáhlého Britského impéria a jeho udržení do poloviny 20. století. Od konce 19. století však Velká Británie postupně ztrácela své postavení hegemona světových moří. Za druhé světové války královské námořnictvo provozovalo téměř 900 válečných lodí. V době studené války bylo součástí sil NATO a jako takové se zaměřilo na likvidaci sovětských ponorek v severním Atlantiku.[zdroj?] Po rozpadu Sovětského svazu začala reorganizace královského námořnictva, umožňující globální projekci síly a expediční nasazení. Britské královské námořnictvo je také jediným britským prostředkem jaderného odstrašení – vlastní čtyři raketonosné ponorky třídy Vanguard.

V současnosti má okolo 37 500 osob, z toho 6000 vojáků námořní pěchoty.[1] K  červenci 2010 provozovala 86 hladinových lodí (včetně HMS Victory), včetně tří letadlových lodí, sedmi torpédoborců, sedmnácti fregat a jedenácti ponorek. V případě války může nasadit i 15 plavidel provozovaných Royal Fleet Auxiliary (RFA). Ta námořnictvu poskytuje civilní logistickou podporu. RFA však rovněž vlastní tři pomocné výsadkové dokové lodě třídy Bay.[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

1805–1914[editovat | editovat zdroj]

HMS Warrior
HMS Dreadnought

Vítězství v napoleonských válkách a problémy potenciálních britských soupeřů umožnily Britům získat nadvládu nad mořem. Námořnictvo, které bylo silnější než jakákoliv případná protibritská koalice, bylo důležitým pilířem zahraniční politiky (tzv. splendid isolation – skvělá izolace) a zásadně přispělo k vzestupu Britského impéria. Tehdy platilo pořekadlo, že Britannia rules the waves – Británie vládne vlnám. Námořnictvo tehdy účinně bránilo teritorium a námořní obchod – například v 80. letech 19. století plula více než polovina obchodních lodí pod britskou vlajkou.[3] Nepsané pravidlo, že Británie vlastní více bitevních lodí, než dvě další největší světová loďstva, bylo oficiálně uzákoněno roku 1889 jako tzv. standard dvou velmocí.[4] Britové rovněž přispěli k rozvoji nových technologií a druhů válečných lodí, například první celokovové válečné lodě HMS Warrior.

Přesto královské námořnictvo od konce 19. století svou převahu postupně ztrácelo. Průmyslová výroba dalších zemí rostla a námořnictva Německa, USA a Japonska rychle sílila. Měnící se poměr sil i mezinárodní situace tak přinutily Británii k opuštění izolace a vzniku Trojdohody – spojenectví s Francií a Ruskem (Britové též vytvořili alianci s Japonskem a dobré vztahy měly též s USA.[5] Admirál John Arbuthnot Fisher, který se roku 1904 stal prvním námořním lordem v námořnictvu zavedl řadu reforem, například redislokaci loďstva, soustředění jeho hlavních sil do domácích vod a ostatních lodí do strategických bodů (Dover, Gibraltar, Alexandrie, Kapské MěstoSingapur). Fisher rovněž prosadil stavbu nových kategorií válečných lodí. Bitevní loď HMS Dreadnought byla natolik revoluční konstrukcí, že se termín dreadnought stal obecným pojmenováním bitevních lodí.[6] Převratné bylo rovněž zavedení bitevních křižníků, fiaskem byla naopak stavba velkých lehkých křižníků třídy Glorious. Velkým rozvojem přitom procházely též křižníky, torpédoborce a ponorky.

1914–1945[editovat | editovat zdroj]

Na počátku první světové války disponovalo královské námořnictvo 20 bitevními loděmi, 9 bitevními křižníky, 40 predreadnoughty, 34 obrněnými, 73 chráněnými, lehkými a předzvědnými křižníky, 220 torpédoborci, 69 torpédovkami a 77 ponorkami.[7] Většina jeho sil byla soustředěna ve Velkém loďstvu (Grand Fleet). Jeho hlavním úkolem bylo vyvolání generální bitvy s německým Širokomořským loďstvem (Hochseeflotte), což se však nestalo. Německo se střetnutí vyhýbalo, jelikož strategií bylo nejprve vylákat a zničit část britského loďstva a teprve s jeho zbytkem se střetnout v generální bitvě.[8][9] I rozsáhlá bitva u Jutska byla víceméně dílem náhody. Druhou polovinu války však síla Velkého loďstva donutila hlavní německé síly zůstat ve svých přístavech a prováděla úspěšnou námořní blokádu Německa, která ho přivedla na pokraj totálního kolapsu.[10] Útoky německých ponorek na britské námořní trasy sice působily obrovské škody, ale Britové bitvu o Atlantik vyhráli. Zřejmě největším neúspěchem námořnictva naopak byla bitva o Dardanely. Pokus o ovládnutí úžiny Dardanely skončil fiaskem a evakuací. Britové navíc ztratili řadu velkých lodí.[11] Sir Winston Churchill po této akci přišel o svou funkci prvního lorda admirality. Velká Británie ve válce celkově ztratila 113 hladinových lodí větších než torpédovka a 53 ponorek (z toho 2 dreadnoughty, 3 bitevní křižníky, 11 predreadnoughtů, 21 křižníků a 65 torpédoborců).[12]

Exploze britského bitevního křižníku HMS Queen Mary v bitvě u Jutska

V meziválečné době byla síla královského námořnictva omezena účastí na odzbrojovací Washingtonské konferenciLondýnské konferenci, které měly zastavit počínající nové závody ve zbrojení. Washingtonská konference potvrdila paritu mezi královským námořnictvem a americkým námořnictvem. Ta přinesla omezení výtlaku a výzbroje hlavních kategorií válečných lodí a desetileté moratorium na stavbu bitevních lodí.[13] Starší bitevní lodě byly sešrotovány a zbytek byl postupně modernizován. Teprve v polovině 30. let začala nová etapa výstavby a modernizace námořnictva. Zahájena byla například stavba několika letadlových lodí, bitevních lodí třídy King George V či křižníků třídy Town. V té době však síly královského námořnictva dosahovaly také námořnictvo Spojených států americkýchJaponské císařské námořnictvo.


Raketová ponorka třídy Vanguard

V prvních fázích druhé světové války královské námořnictvo provedlo například úspěšnou evakuaci expedičních sil z Dunkerque či neúspěšný pokus o odvrácení německé invaze do Norska. Intenzivní boje probíhaly též ve Středomoří. Například při útoku na Taranto Britové úspěšně provedli první čistě letecký útok na nepřátelské loďstvo v historii.[14] V této době však rovněž utrpěli vážné ztráty, a to včetně letadlových lodí HMS Courageous, HMS GloriousHMS Ark Royal, bitevních lodí HMS Hood, HMS Repulse, HMS Prince of Wales, HMS Royal OakHMS Barham. Královské námořnictvo chránilo britské obchodní trasy a dokázalo, s pomocí svých spojenců, porazit Třetí říši i v druhé bitvě o Atlantik.[15] Provedlo navíc řadu výsadkových operací – u Dieppe, v Severní Africe, na Sicílii, do Itálie či do Normandie. Po vítězství v Evropě bylo na Dálný východ vysláno silné loďstvo, které se podílelo na závěrečných bojích s Japonskem.[16]

1945–1989[editovat | editovat zdroj]

Rozpad britského impéria a ekonomická vyčerpanost země po skončené válce znamenaly omezení síly královského námořnictva. V jeho pozici globální námořní síly ho přitom nahradilo americké námořnictvo. Po vzniku Severoatlantické aliance se královské námořnictvo stalo její důležitou součástí. Zaměřilo se přitom na ničení sovětských ponorek. V šedesátých letech Britové postavili svou první ponorku s jaderným pohonem, symbolicky pojmenovanou HMS Dreadnought a nedlouho poté též raketonosné ponorky třídy Resolution s jaderným pohonem, nesoucí balistické rakety Polarisjadernými hlavicemi (britské jaderné zbraně má od roku 1998 pouze námořnictvo). V současnosti třídu Resolution nahradily čtyři ponorky třídy Vanguard nesoucí rakety Trident II.[17] V letadlových lodích dosáhli Britové svého vrcholu v  průběhu 60. let. Během 70. let ale všechny starší lodě vyřadili. Nahradila je trojice značně menších letadlových lodí třídy Invincible, určených především k nesení protiponorkových vrtulníků a útočných letounů Sea Harrier. Technický pokrok se promítl i do konstrukce dalších kategorií lodí, například v roce 1962 byl dokončen první britský raketový torpédoborec HMS Devonshire.[17]

V  éře studené války bylo královské námořnictvo nasazeno například v korejské válce či v suezské krizi. Důležitá pro něj však byla vítězná válka o Falklandy v roce 1982, kterou vybojovalo s Argentinou. Přes to, že Argentinci potopili čtyři lodě Royal Navy (HMS Sheffield, HMS Ardent, HMS Antelope a HMS Coventry[18]), královské námořnictvo ukázalo, že je schopné provést úspěšnou námořní operaci téměř 13 000 kilometrů od svých základen. Útočná ponorka HMS Conqueror navíc ve válce potopila argentinský lehký křižník General Belgrano. Válka prokázala schopnosti a potřebu silného námořnictva v době, kdy mu hrozily velké rozpočtové škrty.[17]

Současnost[editovat | editovat zdroj]

První britský raketový torpédoborec HMS Devonshire
Vrtulník EH-101 Merlin

Personál a nasazení[editovat | editovat zdroj]

K červenci 2010 mělo královské námořnictvo 86 válečných lodí a okolo 37 500 osob, z toho 6000 vojáků námořní pěchoty. V 90. letech byla zahájena reorganizace a modernizace královského námořnictva, které přestalo být výhradně protiponorkovou silou a začalo být opět schopné globální projekce síly.[17] Po skončení studené války se královské námořnictvo účastnilo války v Zálivu, kampaní v Kosovu, Afghánistánu, Iráku a Libyi. V posledních letech se též účastní operací proti modernímu pirátství.

Hladinové lodě[editovat | editovat zdroj]

Britské hladinové lodě k červenci 2010 tvořily dvě flotily, mající základny v PortsmouthuDevonportu. Naopak hlavní základnou ponorek je HMNB Clyde. Jádrem loďstva je jedna letadlová loď třídy Invincible (druhá je nabídnuta k prodeji, třetí byla prodána do šrotu) provozovaná ale jenom jako vrtulníková výsadková loď, neboť letouny Harrier GR.9 již byly vyřazeny. V budoucnu by měla Royal Navy získat dvojici nových letadlových lodí třídy Queen Elizabeth s výtlakem okolo 60 000 tun. Měly by z nich operovat nové bojové letouny F-35 Lightning II. Celý program je však velice nákladný a jeho realizace se zpožďuje.

Eskortní síly tvoří torpédoborce a fregaty. Torpédoborce přitom zejména brání loďstvo proti letadlům a protilodním střelám, zatímco fregaty bojují proti ponorkám a válečným lodím.[19] Poslední čtyři aktivní torpédoborce typu 42 v současnosti postupně nahrazuje šest moderních protiletadlových torpédoborců typu 45, vybavených pokročilým systémem PAAMS. Zatím byly dokončeny jednotky DaringDauntless. Z fregat typu 22 jsou v aktivní službě stále ještě čtyři jednotky,[20] které doplňuje 13 jednotek modernějšího typu 23.[21]

Výsadkové sily tvoří zejména nosič vrtulníků HMS Ocean a dvě výsadkové dokové lodě třídy Albion[22] Další kategorie lodí zastupují zejména minolovky tříd SandownHunt, hlídkové lodě třídy River, ArcherScimitar, arktická hlídková loď Endurance a výzkumné lodě Scott, Echo, EnterpriseGleaner.

V současnosti již Royal Navy nedisponuje žádnou letadlovou lodí neboť poslední Ark Royal byla kvůli úspoře vyřazena. Další letadlové lodě by měla Royal Navy získat až zařazením dvou jednotek třídy Queen Elizabeth v letech 2019 a 2023.

Ponorky[editovat | editovat zdroj]

Od 90. let 20. století pohánějí všechny britské ponorky jaderné reaktory. Útočné ponorky tříd SwiftsureTrafalgar má v těchto letech nahradit sedm nových ponorek třídy Astute.[23] Raketonosné ponorky třídy Vanguard zůstanou ve službě i v následujících letech.

Royal Fleet Auxiliary[editovat | editovat zdroj]

RFA Lyme Bay

Flotilu Royal Fleet Auxiliary v současnosti tvoří 16 plavidel. Jedná se o dva rychlé tankery třídy Wave, dva malé tankery třídy Rover, dva podpůrné tankery třídy Leaf, čtyři zásobovací lodě třídy Fort RosalieFort Victoria, plavidlo pro letecký výcvik Argus, dílenská loď Diligence a čtyři pomocné výsadkové dokové lodě třídy Bay.[24]

Složení[editovat | editovat zdroj]

Letadlové lodě[editovat | editovat zdroj]

Illustrious

Torpédoborce[editovat | editovat zdroj]

Torpédoborec typu 45 HMS Daring

Fregaty[editovat | editovat zdroj]

Fregata typu 23 HMS Somerset

Výsadkové lodě[editovat | editovat zdroj]

Výsadková loď Ocean

Ponorky[editovat | editovat zdroj]

Raketonosné ponorky[editovat | editovat zdroj]

Raketonosná ponorka Vanguard

Útočné ponorky[editovat | editovat zdroj]

Útočná ponorka Astute

HMS Victory[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku HMS Victory.

Součástí britského válečného námořnictva je dnes také legendární HMS Victory, řadové lodi I. třídy. Jedná se o nejstarší válečnou loď vedenou v činné službě. Prvně byla spuštěna na vodu v roce 1759 a zavedena do služby roku 1778. Účastnila se tzv. sedmileté války a mnoha námořních operací během napoleonských válek včetně slavné bitvy u Trafalgaru, kde byla vlajkovou lodí admirála Nelsona.

Po vyřazení sloužila téměř 100 let jako plovoucí skladiště. Ve 20. letech 20. století bylo rozhodnuto o jejím restaurování. Poté byla opět zařazena do seznamu aktivních lodí královského námořnictva. V současnosti je vlajkovou lodí Druhého lorda admirality a námořním muzeem. Již v době zahájení restauračních prací patřila mezi nejstarší existující lodě, měla za sebou od prvního spuštění na vodu již 157 let.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. RN General FAQs [online]. Royal Navy, [cit. 2010-07-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Australská budoucnost HMS Largs Bay. ATM. 2011, roč. 43, čís. 5, s. 74. ISSN 1802-4823.  
  3. HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři. Díl 1. Rok 1914. Praha : Libri, 2001. ISBN 80-85983-84-2. S. 16.  [Dále jen Hrbek 2001a]
  4. Hrbek 2001a, s. 18.
  5. Hrbek 2001a, s. 24.
  6. Hrbek 2001a, s. 36.
  7. Hrbek 2001a, s. 61.
  8. Hrbek 2001a, s. 69.
  9. HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři. 5. díl. Rok 1918. Praha : Libri, 2002. ISBN 80-7277-102-7. S. 150.  [Dále Hrbek (2002b)]
  10. Hrbek 2002b, s. 150.
  11. HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři. Díl 2. Rok 1915. Praha : Libri, 2001. ISBN 80-85983-85-0. S. 72.  
  12. Hrbek 2002b, s. 148.
  13. Hrbek 2002b, s. 208.
  14. Taranto 1940 [online]. Royal Navy, [cit. 2010-07-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. The Battle Of The Atlantic 1939-1945 [online]. Royal Navy, [cit. 2010-07-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. The Second World War 1939-1945 [online]. Royal Navy, [cit. 2010-07-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. a b c d Vanguard to Trident 1945-2000 [online]. Royal Navy, [cit. 2010-07-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. BRITISH SHIPS LOST & DAMAGED: 1st May - 12th June 1982 [online]. naval-history.net, [cit. 2013-12-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. Surface Fleet FAQs [online]. Royal Navy, [cit. 2010-07-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. Type 22 Frigates [online]. Royal Navy, [cit. 2010-07-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. Type 23 Frigates [online]. Royal Navy, [cit. 2010-07-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. Assault Ships [online]. Royal Navy, [cit. 2010-07-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. Astute Class Submarine [online]. Royal Navy, [cit. 2010-07-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. RFA Fleet Today [online]. Royal Navy, [cit. 2010-07-19]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]