Sedmiletá válka

Tento článek pojednává o Sedmileté válce v Evropě. Možná hledáte: Francouzsko-indiánská válka (část sedmileté války odehrávající se na severoamerickém bojišti), Sedmiletá válka v Asii a Africe (boje v ostatních zámořských koloniích).

Sedmiletá válka v Evropě
Konflikt: Třetí slezská válka
Alexandr Kotzebue (1884): Bitva u Kunersdorfu
Trvání: 1756 – 1763 Naplánováno: {{{plánováno}}} Cíl: {{{cíl}}} Místo: Evropa, Asie, Amerika, Afrika Casus belli: Výsledek: Pařížský mír Hubertusburský mír Změny území:
Strany
Pruské království Velká Británie Portugalské království Hannoversko	Habsburská monarchie Francie Ruské impérium Švédsko Španělsko Kurfiřtství saské Svatá říše římská
Velitelé
král Fridrich II. Veliký princ Jindřich Pruský vév. Ferdinand Brušvický pol. maršál Keith† pol. maršál Schwerin† generál Foqué vévoda z Cumberlandu maršál Vilém schaumbursko-lippský	princ Karel Lotrinský pol. maršál Daun pol. zbrojm. Laudon generál Lacy pol. maršál Browne† maršál d'Estrées maršál Broglie pol. maršál Fermor pol. maršál Saltykov pol. maršál Apraksin generál Černyšev hrabě z Aranda maršál Urgern-Sternberg
Síla
Ztráty
~180 000 mužů ~20 000 mužů	~140 000 mužů ~70 000 mužů ~138 000 mužů ~3 000 mužů
{{{poznámky}}}

Sedmiletá válka (1756 – 1763) byl rozsáhlý ozbrojený konflikt mezi ústředními evropskými mocnostmi 18. století − Velkou Británií, Pruskem a Portugalskem na straně jedné, Francií, Rakouskem, Ruskem, Švédskem, Svatou říší římskou, Saskem a Španělskem na straně druhé. Válce předcházel velký mezinárodně politický přesun, tzv. zvrat aliancí (renversement des alliances), či diplomatická revoluce, která ukončila 250 let trvající dědičné nepřátelství mezi Francií a Rakouskem avšak zpřetrhala tradiční vztahy mezi Francií a Pruskem. Naproti tomu Prusko nabralo stejný politický kurz s dalším dědičným protivníkem Francie, Velkou Británií. Přesto zůstala země krále Fridricha II. na evropském bojišti ze všech stran obklopena nepřáteli a proti 4,5 milionům Prusů se postavilo okolo 90 milionů obyvatel Rakouska, části říše, Ruska, Francie a Švédska.

Díky sedmileté válce zaujala Velká Británie postavení první průmyslové, obchodní a námořní velmoci, českým zemím však přinesla definitivní ztrátu Kladska a větší části Slezska, o něž Marie Terezie přišla v předchozích slezských válkách. Celé střetnutí se ve své době vedlo na nepředstavitelné ploše, v Evropě, Americe, Asii, Africe i na oceánech a je tudíž právem považováno za první celosvětový válečný konflikt. Avšak v konečném důsledku byla oběť více jak 500 000 vojáků a 320 000 – 570 000 civilistů zbytečná, jelikož hranice mocností v Evropě, o něž v počátcích tohoto sedmiletého zápolení především šlo, zůstaly ve stavu jako před válkou.

Casus belli

Území, které zasáhla sedmiletá válka

V padesátých letech 18. století se po krátké přestávce opět začalo stupňovat napětí mezi Anglií a Francií. Tento stav podnítila zejména situace v severoamerických koloniích. Angličtí osadníci chtěli rozšířit svá panství za řeku Allegheny, přičemž naráželi na francouzský odpor. V létě 1754, poté, co roku předchozího britská vláda vyzvala své poddané, aby se proti jakékoliv francouzské aktivitě postavili se zbraní v ruce, došlo k prvním ozbrojeným střetnutím. Navíc se Angličané snažili cílevědomě odříznout francouzské kolonisty od spojení a zásobování s mateřskou zemí. K nejvyšší eskalaci napětí však došlo v roce 1755, kdy Angličané zajali na tři sta francouzských obchodních lodí a 6000 námořníků.

Stávající situace se ukázala být klíčovou pro Rakousko, jehož panovnice, císařovna Marie Terezie, stále nebyla ochotná se smířit s výsledky cášského míru, který ji po neúspěšných válkách o slezské dědictví připravil o významné území patřící ke koruně české, Kladsko a velkou část Slezska. Její nový ministr zahraničí Václav Antonín Kounic, zahájil skrze metresu francouzského krále madame de Pompadour jednání s Ludvíkem XV., který již chápal, že vojenský střet s Anglií je nevyhnutelný a nezůstal k rakouským nabídkám hluchý. Souhlasil tedy se zahájením oboustranných jednání. K setkání diplomatů došlo 3. září 1755 v zámku Bellevue v letohrádku Babiole. Rokování 1. května 1756 vyvrcholilo podepsáním tzv. první versailleské smlouvy, jež oběma stranám garantovala vzájemné obranné spojenectví.

Také protivníci obou mocností hledali spojence. Britové, kteří museli v Evropě nutně najít oporu, jelikož hrozilo, že v případě války Francie ihned zaútočí na Hannoversko, se pokoušeli vést jednání o subsidiární smlouvě v Rusku. Kvůli neochotě carevny Alžběty Petrovny věnovat se státnickým povinnostem, se jim však dlouho nepodařilo ničeho docílit. Teprve až byl jednáním pověřen vyslanec sir Hanbury-Williams, jenž nešetřil penězi a pohotově uplácel carevnina kancléře Bestuževa, se mu podařilo 30. září 1755 dosáhnout podepsání smlouvy, která Rusku poskytla 500 000 liber subsidií ročně za to, že soustředí na livonských a litevských hranicích 55 000 vojáků, kteří budou připraveni pomoci Británii nebo jejím spojencům. Oficiální ratifikace smlouvy se však formálně zdržela námitkou britského panovníka, že nestrpí, aby se jeho vyslanec parafoval pod podpisy ruských činitelů.

Grafické znázornění aliancí evropské části bojiště v počátcích konfliktu

Díky tomuto zdržení si britská strana začala zanedlouho uvědomovat, že přehnané finanční požadavky nebudou Rusy použity tak, jak bylo přislíbeno, a proto zahájila jednání s Berlínem.

Pruský král si byl dobře vědom toho, že je obklopen potenciálními nepřáteli a díky početným špionům ve všech evropských metropolích byl seznámen s diplomatickými aktivitami jak dvora francouzského, tak rakouského i ruského. 16. ledna 1756 podepsala Británie s Pruskem tzv. westminsterskou konvenci o neutralitě. Když se o tomto aktu dozvěděla ruská carevna, rozzuřila se a 22. dubna do Rakouska dorazila ruská nabídka protipruského ofenzivního spojenectví, které bylo podepsáno v srpnu téhož roku.

Začátkem roku 1756 dali Francouzi Britům ultimátum, v němž požadovali navrácení zadržovaných lodí. 13. ledna Angličané toto ultimátum odmítli. V reakci na vyhrocenou situaci nechal král Jiří II. převelet část sil z Hannoverska a rozmístil je proti případné francouzské invazi podél britského pobřeží. 18. května vstoupily obě mocnosti do válečného stavu a 9. června Francie vyhlásila Anglii válku. Současně začal pruský král zvažovat, zda nemá preventivně udeřit na Rakousko, aby zavčasu „…zkřížil úmysly svých nepřátel.“ Pomocí svého vyslance ve Vídni se stále pokoušel zjistit stanovisko Marie Terezie, ale z její strany se dočkal pouze diplomatických kliček. Ve snaze předejít napadení vlastní země ze směru nových spojenců, krátce po uzavření rusko-rakouské ofenzivní smlouvy, dne 29. srpna 1756, překročily pruské jednotky o síle 66 000 mužů hranice Saska.

Rok 1756

Drážďany v roce 1759. Při pruském bombardování v roce 1756 prý utrpěly stejnou škodu jako při britském náletu v roce 1945

Opodstatněním, kvůli kterému Fridrich II. zaútočil právě na neutrální Sasko, byla snaha odzbrojit vojenské jednotky jihozápadního souseda dřív, než se přesunou do Čech. I přes ujištění kurfiřta Augusta III., že dodrží přísnou neutralitu, se pruský panovník obával, že by mu saská armáda mohla vpadnout do zad ve chvíli, kdy bude bojovat s Rakušany. Dalším důvodem byl fakt, že si tak zajistil řeku Labe, důležitou spojnici pro zásobování v Čechách. Jistě také považoval za vhodné se zmocnit země s rozvinutým hospodářstvím a početným obyvatelstvem.

Po rychlém postupu do vnitrozemí se 9. září podařilo Prusům dobýt Drážďany a 11. září obklíčit saskou armádu v opevněném táboře u Pirny. Téhož dne 33 000 rakouských vojáků pod velením polního maršála Browna přicházejících Sasům na pomoc obsadilo Děčín a Ústí nad Labem. Král Fridrich II. si byl dobře vědom skutečnosti, že tímto manévrem mu Rakušané zablokovali přístup do Čech po vodě a vzhledem k tomu, že se obléhání Sasů neúnosně protahovalo, rozhodl se nepřátelskou armádu zatlačit dál od saských hranic. Velením sboru, který měl tento úkol provést, pověřil maršála Keitha. Zbylých 30 000 vojáků dál pokračovalo v obléhání sedmnáctitisícového saského vojska u Pirny. Maršál Keith svých 28 749 mužů vedl do Čech směrem přes Petrovice. Ležení nechal rozložit severně od Ústí nad Labem, kam 28. září dorazil i král Fridrich. 30. září se dalo vojsko pod přímým velením pruského panovníkia na pochod k Lovosicím, kde 1. října došlo k prvnímu velkému střetu války. Bitva u Lovosic se ve svém počátku vyvíjela úspěšněji pro císařskou stranu. V jednu chvíli dokonce Fridrich II. pod dojmem porážky opustil bojiště. Nakonec se však pruskému maršálu Bevernovi podařilo překonat odpor pravého nepřátelského křídla a Rakušané byli nuceni vyklidit bitevní pole, přičemž se spořádaně stáhli do nové linie za hořícími Lovosicemi. Král Fridrich považoval bitvu za své další vítězství, jeho protivníci střetnutí hodnotili poněkud střízlivěji a výsledek pokládali za nerozhodný. Následující den se Brownovi vojáci přesunuli za řeku Ohři k Budyni, kde strávili zimu.

Z této pozice vyrazil několik dní po bitvě maršál Browne s 6 000 sborem na pomoc obklíčeným Sasům. Prusům se však podařilo vyprošťovací operaci překazit a Sasové se nakonec rozhodli vyjednávat o příměří. 16. října maršál Rutowski, proti vůli kurfiřta Augusta III., podepsal kapitulaci.

Vpád Prusů do Saska vyvolal vlnu hněvu u všech evropských dvorů. Velké pobouření vládlo zejména ve Versailles, jelikož Ludvík XV. a rodina saského kurfiřta byli v příbuzenském vztahu. Francouzi tedy začali vypracovávat plán na obsazení Porýní, zejména Hannoverska, jež patřilo Fridrichovu britskému spojenci. Tím mělo být Rakousko chráněno proti jakékoliv aktivitě ze západu. Postoj Francouzů sdílelo i Švédsko. Seveřané si stále zachovávali naději, že získají zpět oblasti, které na něm při severní válce vydobyl Fridrich Vilém I. Rovněž Rusko začalo shromažďovat armádu, neboť carevna Alžběta Petrovna byla pevně odhodlaná vyrazit Sasku na pomoc. Konečně i sněm Římsko-německé říše v roce 1757 odsouhlasil spojenectví s Rakouskem a Říše do pole postavila na 25 000 mužů. Tím se Prusko začalo ocitat v naprosté vojensko-politické izolaci.

Na česko-saských hranicích mezitím maršál Browne připravoval podmínky pro nastávající bojové operace, avšak rakouská dvorská rada na jeho místo jmenovala ne příliš schopného Karla Lotrinského, který mu jeho přípravy spíše komplikoval než ulehčoval. Zbytek roku proběhl bez dalších významnějších politických, či vojenských akcí.

Rok 1757

Prusko-rakouská fronta

Bombardování obležené Prahy. Po ukončení obléhání se odhadovalo, že jenom na katedrálu svatého Víta bylo vystřeleno 22 000 pum, kulí a kartáčů. V samotném chrámu bylo nalezeno 770 kulí

Již 11. ledna ruská carevna podepsala akt přistoupení Ruska k rakousko-francouzské smlouvě. 2. února, necelý měsíc poté, co byl na Ludvíka XV. spáchán neúspěšný atentát, podepsali Francouzi a Rakušané konvenci o společném vedení války. Ta byla 1. května stvrzena tzv. druhou versailleskou smlouvou, v níž se mimo jiné Francie zavázala vyslat do říše 100 000 vojáků a platit Rakousku dvanáct milionů guldenů subsidií ročně.

Mezitím Fridrich II. nečekal na to, až na něj spojenci svorně udeří a rozhodl se zničit rakouskou armádu ještě v zimních kvartýrech. V dubnu třemi pochodovými proudy vpadnul na území Čech a překvapené rakouské oddíly hnal směrem k české metropoli. Pouze při střetnutí u Liberce byl sbor hraběte Königsegga schopen klást spořádaný odpor. Avšak netrvalo dlouho a byl pruskou přesilou donucen k ústupu. Brownova armáda se postupně shromáždila před hradbami Prahy. Zde 6. května došlo k mohutnému střetu obou armád nazvanému bitva u Štěrbohol. Fridrich II. obešel pravé křídlo Rakušanů a po těžkých ztrátách se mu podařilo využít mezery, jež se vytvořila v jejich linii, čímž bitvu rozhodnul ve svůj prospěch. Část ustupujících jednotek (40 000 mužů) se ukryla za hradbami Prahy, část se rozptýlila po Čechách, některé se přidaly k záložní armádě pod velením maršála Leopolda Dauna, který byl v době bitvy 50 km od Prahy poblíž Sadské. V bitvě byl smrtelně zraněn maršál Browne a byl zabit pruský maršál Schwerin. Fridrich II., stejně jako Rakušané, ztratil zhruba 14 000 mužů. Pro další bojové operaze pak zanechal 50 000 vojáků u obležené Prahy, několik tisíc zajišťovalo zásobovací cesty z Pruska, se zbytkem, asi 30 tisíci vojáky, vytáhl proti více než 40 tisícovému Daunově vojsku. 18. června se obě armády utkaly v bitvě u Kolína. Rakušanům se podařilo díky vhodně zvolenému terénu a početní převaze zvítězit. Fridrichova armáda ztratila necelou polovinu početního stavu a byla nucena se stáhnout k Praze. 20. června Prusové zrušili obléhání a začali ve dvou proudech ustupovat zpět do Saska, kde se 8. srpna spojili se zbytkem vojsk.

Pruští gardisté v bitvě u Leuthenu, dnešní Dolnoslezské vojvodství, Polsko

26. června se Daunovy jednotky spojily s vojáky v Praze a vrchní velení nad celou armádou převzal Karel Lotrinský. Po dalších taktických přesunech zůstala proti sobě obě vojska stát v horní Lužici, kde se pruský král snažil princi Karlovi vnutit rozhodující bitvu. Když se mu toto nepovedlo, zanechal zde armádu pod velením Bevernského vévody Augusta Viléma a sám se s 12 tisícovým vojskem vydal čelit postupujícím Francouzům. Pod tlakem z Vídně nakonec Karel Lotrinský 7. září u Moysu vítězně napadl sbor generála Winterfeldta a Rakušané pak dále pokračovali na území Slezska. Jejich pochod byl však velmi pomalý a Bevernova armáda jim stále unikala. Nakonec se princ Karel rozhodnul táhnout ke slezské metropoli Svídnici. Ta padla Rakušanům do rukou 12. listopadu. Navíc, povzbuzen ruskými úspěchy, dal princ Karel rozkaz podmaršálkovi Hadikovi, aby s 3 500 jezdci vpadnul do Braniborska. Hadikovi se 16. října podařilo proniknout až do Berlína, jehož obyvatelé byli donuceni zaplatit 215 000 tolarů výpalného. Po obsazení Svídnice dostal Karel Lotrinský pokyn z Vídně, aby obsadil také Vratislav. Před jejími hradbami se 22. listopadu utkal se zakopanou armádou Augusta Viléma Bevernského. Za oboustranně vysokých ztrát (Prusové přišli o 6 200 mužů, Rakušané o 5 802 mužů) se Rakušanům podařilo Prusy z jejich pozic vytlačit a Vratislav oblehnout. O dva dny později Bevernského vévodu zajala hlídka pandurů. Vratislav kapitulovala 25. listopadu.

Králi Fridrichovi se mezitím podařilo sebrat 35 000 vojsko, se kterým se rozhodnul napadnout Rakušany u Vratislavi. Princ Karel v čele dvojnásobně silnějšího vojska vyrazil Fridrichovi vstříc a 5. prosince se obě armády utkaly v bitvě u Leuthenu. Zde bylo rakouské vojsko drtivě poraženo, ztratilo na 12 000 zajatců a 10 000 mrtvých a bylo nuceno ve zmatku ustoupit. Následně se Fridrichovi II. podařilo dobýt silně obsazenou Vratislav (20. prosince) i Lehnici. Do konce roku Marie Terezie zbavila velení prince Karla Lotrinského a vrchním velitelem jmenovala maršála Dauna.

Prusko–francouzská fronta

V dubnu překročilo 115 tisíc francouzských vojáků pod velením hraběte d΄Estrées Rýn a vstoupilo do Vestfálska. V tomto severozápadním říšském regionu stálo 47 tisíc mužů britsko-hannoverské pozorovací armády v čele se synem britského krále vévodou z Cumberlandu, který se před markantní přesilou dal na ústup k opevněnému táboru u Brackwede. Zajištěn touto polní fortifikací se britský vévoda připravoval na bitvu, ke které však nedošlo, neboť 13. června k němu dorazily zprávy, že se jej Francouzi snaží obejít zprava a odříznout mu cesty k hannoverskému zázemí. Ustoupil proto hlouběji do vnitrozemí, čímž nepřátelům umožnil obsadit spolu s Vestfálskem Hesensko i východní Frísko a postupovat dál směrem na Hameln. Vědom si možného ohrožení hannoverské metropole zastavil vévoda z Cumberlandu ústup a 26. července se obě vojska utkala v bitvě u Hastenbecku. Střet skončil nepřesvědčivým francouzským vítězstvím, přičemž hraběte d΄Estrées přišel o 2 300 mužů oproti 1400 vojákům nepřátelským. V polovině srpna byl kvůli dvorským intrikám francouzský vrchní velitel odvolán a na jeho post byl dosazen vévoda z Richelieu. Jelikož se jeho armáda začala potýkat se zásobovacími obtížemi, přivítal možnost rokovat s vévodou z Cumberlandu, jenž jednal na pokyn svého otce, o příměří. To bylo podepsáno ve dnech 8. – 10. září v Kloster Zevenu a Francouzům se tak uvolnila cesta do nitra Pruska. 17. září se spojila francouzská armáda s 20 tisícovou armádou, kterou do pole postavila Svatá říše římská.

Fridrich II., jenž neměl dostatek sil, aby bojoval se všemi nepřáteli najednou, se rozhodl postupovat proti každému z nich jednotlivě a uštědřovat jim porážky postupně. Na francouzsko-říšskou armádu zaútočil dne 5. listopadu u vesnice Rossbach. Jelikož jeho mužstvo disponoval pouze polovičním stavem, než jaký do pole přiváděl nepřítel, předstíral ústup a pak skrytým paralelním pochodem udeřil do boku kolony pronásledovatelů. Francouzsko-říšské sbory utrpěly v bitvě u Rossbachu ostudnou porážku a stáhly se zpět k Rýnu.

Prusko-ruská fronta

Rusové pod velením knížete Apraksina vstoupili do východního Pruska na přelomu června a července. Poté, co obsadili důležitou pevnost Memel, vyrazili hlouběji do nepřátelského vnitrozemí, kde jim 30. srpna zkřížil cestu sbor pruského maršála Lehwaldta. Ten nebral ohled na vlastní početní znevýhodnění a neprodleně na pochodující carské kolony zaútočil. V úvodní fázi bitvy u Gross Jägersdorfu vyvinul nápor na střed narychlo rozvinuté ruské linie a dostal protivníka pod zvyšující se tlak. Jeho počáteční úspěch zmařil až nečekaný útok čtyř ruských pluků pod velením generálmajora Rumjanceva, který vpadl do pravého Lehwaldtova boku a donutil jej vydat rozkaz ke spořádanému ústupu. Oproti všeobecnému očekávání však ruské velení nevyužilo vítězství k postupu na Berlín, ale obrátilo se zpět k Memelu. To vyvolalo v celé Evropě, zejména na ruském dvoře, bouři nepochopení, která vyvrcholila odvoláním knížete Apraksina a jeho nahrazením hrabětem Fermorem. Ruská armáda se posléze uložila na zimní kvartýry v Polsku, čím umožnila pruskému králi přesunout jednotky proti francouzsko-říšské armádě na západě.

Prusko-švédská fronta

Švédové, pod velením generála Lantinghausena, vpadli do Pomořanska na jaře roku 1757. Avšak nedokázali dosáhnout výraznějších úspěchů a zatlačit pruskou armádu hlouběji do vnitrozemí. V říjnu převzal velení nad armádou maršál Ungern-Sternberg. Naskytla se mu možnost koordinovat pohyby s postupujícími Francouzi, ale ani on s armádou, která byla v dezolátním stavu, nedokázal využít nabízené příležitosti. Nakonec se v listopadu s vojskem stáhnul za řeku Peene, kde byl nucen čelit pruské ofenzivě. Prusové postupovali po zamrzlých vodních plochách a záhy dobyli Wollin. Švédi se stáhli ke Stralsundu a Rujaně. Kvůli krachu celého tažení byl maršál Ungern-Sternberg odvolán a na jeho místo byl dosazen říšský rada Gustav Frederik hrabě von Rosen. Ten nechal v úžině mezi Rujanou a pevninou prosekat v ledu široké kanály, kvůli čemuž onemocněla třetina vojska. Až do konce války se opakovala situace, kdy na jaře Švédové vpadli na pruské území, avšak nekoordinovali postup s ostatními spojenci a na zimu se bez větších úspěchů stáhli do Švédského Pomořanska.

Vojenské úspěchy Pruska posílily jeho váhu v Británii, která se pod vedením státního tajemníka Williama Pitta rozhodla energičtěji pokračovat ve válce proti Francii.

Rok 1758

Fridrich II. vede své muže své muže do útoku v bitvě u Zorndorfu

Po nevydařeném pokusu vyjednat mír s Marií Terezií se Fridrich II. rozhodl pro vpád na Moravu. Aby odvrátil pozornost Rakušanů, snažil se vyvolat dojem, že hodlá opět útočit do Čech. 18. dubna dobyl Svídnici, jejíž pád byl důležitým předpokladem pro zdárný vývoj celého připravovaného tažení. Po tomto úspěchu tedy počátkem května překročila 55 tisícová pruská armáda hranice Moravy a oblehla Olomouc. Z taktického hlediska mělo pruskému králi dobytí pevnosti otevřít cestu k rozhodujícímu úderu na Vídeň a obsazení Čech. Jelikož se potřeboval pojistit proti případnému Daunovu výpadu, vyčlenil pro samotné obléhání jen část armády, která však nebyla schopná Olomouc zajistit řádným obléhacím prstencem. Navzdory královu předpokladu maršál Daun nikam nespěchal a věnoval se výcviku nově zformovaného vojska. Jedinou rakouskou aktivitu prozatím představovaly intenzivní přepadové akce jejich husarů a pandurů. Prusové doufali, že situace se stane příznivější ve chvíli, kdy dorazí zásobovací konvoj s posilami, penězi a proviantem. Konvoj však nikdy nedorazil (výjimku tvořilo asi 100 − 200 vozů z celkových 4 000). 28. června byl poprvé napaden oddíly generála Laudona u Guntramovic, posléze byl 30. června rozprášen v bitvě u Domašova. Ztráta důležitého válečného materiálu definitivně zmařila vyhlídky krále Fridricha na brzké dobytí města. Navíc se dozvěděl o ruské ofenzivě ve východním Prusku, a proto se začátkem června rozhodl ustoupit přes Čechy a Kladsko do Slezska, kam dorazil začátkem srpna.

Armáda ruské carevny zahájila bojové operace krátce po Novém roce. 21. ledna padl do jejích rukou Královec a v dalších týdnech i celé východní Prusko. Po těchto úspěších maršál Fermor rozdělil svou brannou moc na tři části; sbor pod jeho vlastním velením mířil do Poznaně, sbor J. J. Browna přes Varšavu a generál Rumjancev postupoval na sever k pevnosti Kolberg. Hlavní nápor této ofenzívy směřoval k řece Odře, kde se 4. srpna Fermorův sbor zastavil u pevnosti Küstin. Sem mířil i Fridrich II. ustupující rychlými pochody z Čech. Po cestě se s ním spojily jednotky hraběte Dohny, jež na králův rozkaz ukončily operace proti Švédům. 21. srpna se Prusům podařilo odříznout ruské hlavní síly od Rumjancevova sboru, čímž přinutili maršála Fermora zrušit obléhání Küstinu a zvolit si výhodnější postavení. To nalezl u vesnice Zorndorf. I přes skutečnost, že byla armáda pruského krále v početní nevýhodě, rozhodl se 25. srpna proti nepříteli zaútočit. V bitvě u Zorndorfu bylo zraněno nebo zabito 19 000 Rusů a 12 000 Prusů. Obě strany si přisvojovaly vítězství, první se však dva dny po střetu stáhli z bojiště Rusové. Při ústupu je pronásledoval pouze 17 000 sbor knížete Dohny. Fridrich II. se zbytkem armády zamířil do Saska, kam směřoval maršál Daun. Zde se opakovaně snažil rakouského vrchního velitele, ukrytého v opevněném táboře, přimět k bitvě. Když neuspěl, rozhodl se nechat své vojáky odpočinout poblíž Budyšína. Toho Daun využil k překvapivému útoku. 14. října vpadla jeho armáda do nezajištěného pruského tábora a uštědřila Fridrichu II. tvrdou porážku. V bitvě u Hochkirchu ztratili Prusové 9 000 a Rakušané 7 000 mužů. Maršál Daun však nevytěžil ze svého vítězství žádný užitek. Nechal krále Fridricha uniknout, čímž mu umožnil přispěchat na pomoc pevnosti Nyse, kterou obléhalo 20 000 Rakušanů pod velením generála Harscha. Na konci listopadu se uchýlily rakouské jednotky do zimních kvartýrů a Fridrichovi II. se podařilo opět ovládnout celé Slezsko a Sasko.

Spojenci operující na území Svaté říše římské se počátkem roku dostali do taktické defenzivy. Kvůli nemocem a dezercím mohl nový velitel francouzsko-říšské armády vévoda de Condé nasadit do bojových operací pouze 39 000 vojáků. Snažil se proto ustupovat a manévrovat tak, aby se nedostal s 32 000 britsko–hannoverskou armádou do kontaktu. Na přelomu března a dubna se Francouzi stáhli za Rýn, avšak již na konci června byli nuceni čelit dalšímu protiútoku a pozvolna ustupovat k Máze, kde mělo dojít k jejich předpokládanému spojení s vojskem generála Rohan–Soubise. Vévoda Ferdinand Brunšvický nehodlal spojení těchto dvou celků připustit a zaútočil na armádu vévody de Condé u města Krefeldu. K bitvě u Krefeldu došlo 23. června, a přestože si spojenci vybrali výhodnější postavení, byli na hlavu poraženi. Jejich ztráty činily 8 200 mužů oproti osmnácti stům vojákům britsko–hannoverských sil. Francouzskou reputaci 23. července napravil až generál Rohan-Soubis, jenž v bitvě u Sandershausenu porazil početně pětkrát slabší hannoversko–hesensko–kasselskou armádu prince Isenburga, což mu umožnilo obsadit část Hesenska a Brunšvicka. V září pak pokračoval dále na Hannover. Pro další podzimní měsíce však byly válečné operace ukončeny a obě strany se stáhly do zimních kvartýrů.

Rok 1759

Prusko-rakousko-ruská fronta

Námořní bitva u Quiberonu, která byla jednou z událostí, díky nimž se po sedmileté válce stala z Británie námořní velmoc

Počátkem roku pruský král rozdělil svou armádu na pět částí. Sám velel 50 000 mužům v dolním Slezsku, princ Jindřich Pruský disponoval 28 000 muži v Sasku, generál Fouqué velel 13 000 vojákům v horním Slezsku, generál Dohna měl pod velením 28 000 mužů v Pomořansku a 5 000 mužů pod velením generála Kleista stálo proti Švédům. Pro tento rok se Fridrich II. rozhodl setrvat v defenzivě. Ne tak jeho protivníci. Rakousko se pokusilo spojencům učinit návrh, aby při svých akcích postupovali jednotně ve společných frontách, ale každý ze států si razil vlastní válečnou politiku, a tak se tento záměr v roce 1759 uskutečnil jen částečně.

Ruské vojsko, s novým velitelem hrabětem Saltykovem, koncem dubna překročilo Vislu. Fridrich II. proti Rusům vyslal generála Dohnu, který měl za úkol napadat jednotlivé sbory jejich armády. Avšak Dohna nebyl schopen tento úkol splnit ke králově spokojenosti a brzy byl nahrazen generálem von Wedellem. Ten navíc dostal další úkol, zabránit spojení ruské a rakouské armády. 23. července zaútočil von Wedell na výrazněji silnější armádu protivníka u vesnic Kay a Paltzig (proti 40 000 Rusů stálo 27 400 Prusů). Bitva u Paltzigu však pruskému generálovi přinesla těžkou porážku a bezprostředně po střetnutí byl nucen se s armádou stáhnout. Generál Saltykov po svém vítězství pokračoval dál k Frankfurtu nad Odrou, kde se spojil se sborem rakouského generála von Laudona.

V prvním týdnu května došlo v severovýchodních Čechách k dílčím srážkám, když pruské oddíly uskutečnily několik diverzních akcí s účelem narušit protivníkovo zázemí. Teprve až na sklonku června dostal maršál Daun rozkaz táhnout do Slezska. V Lužici se od armády oddělily sbor Gideona von Laudona, který se měl spojit s Rusy, a sbor generála Hadika, který pokračoval vstříc princi Jindřichovi. Pruský princ však svůj sbor záhy připojil k hlavní armádě králově a tak generál Hadik dostal rozkaz se spojit s generálem Laudonem. Ke spojení Rusů a Rakušanů došlo 5. srpna. Dne 11. srpna Fridrich II. překročil Odru, aby se přiblížil k opevněnému rusko-rakouskému táboru. O den později se obě armády střetly v bitvě u Kunersdorfu. Zde utrpěla skoro padesátitisícová pruská armáda od osmdesátitisícové armády spojenců drtivou porážku. Avšak díky liknavosti a neschopnosti spojenců se dohodnout na dalším postupu přišlo celé vítězství vniveč. Fridrich II. stačil zkonsolidovat armádu a princi Jindřichovi spolu s generály Finckem a Wunschem se podařilo vázat v lužické a saské oblasti rakouské síly, které „odpoutávaly“ nepřítele od Berlína a Slezska. Přesto se spojencům podařilo opět obsadit Drážďany. 21. září byl generál Hadik, velící říšsko-rakouské armádě, poražen slabší pruskou armádou generála Fincka v bitvě u Korbitzu.

Když Rakušané nevyhověli žádosti Rusů, aby poslali Laudonovi posily, Saltykov se rozhodl k návratu do Polska. Po Daunově snaze nakonec ruský spojenec svolil k obléhání Hlohova, ale při přesunu se pruské armádě podařilo Rusy obejít a přehradit jim cestu pevným postavením. Po několika marných pokusech prorazit nakonec Rusové pokračovali v původním záměru a vydali se do polských kvartýrů.

Poté, co si Fridrich II. uvolnil ruce na východě, obrátil svou pozornost do Saska. Rakušané nechtěli riskovat další bitvu a začali se připravovat na ústup. Pruský král se rozhodl jim stažení zkomplikovat a dal rozkaz 15 tisícovému sboru generála Fincka, aby obsadil pohraniční průsmyky. Maršál Daun však překvapil generála Fincka v jeho pozicích a 20. listopadu se mu v bitvě u Maxenu podařilo pruský sbor obklíčit. Druhý den Prusové kapitulovali a do rakouského zajetí padlo 13 000 nepřátelských vojáků, včetně devíti generálů. Díky intervenci Marie Terezie a neústupnosti Fridricha II. obě armády setrvaly v Sasku přes celou zimu až do února roku 1760, kdy se k armádě pruského krále připojil sbor korunního prince. Kvůli mrazu a epidemiím ztratily obě strany velké množství mužů i sil. Vzhledem k vojenským neúspěchům Pruska se oslabila jeho pozice u britského spojence a Britové připravovali mírový návrh. Avšak jednání vedená na konci roku v Nizozemí ztroskotala a spojenci se rozhodli dál pokračovat ve vedení války v souladu s versailleskou smlouvou.

Francouzsko-hannoversko-britská fronta

Bitva u Mindenu

Dne 13. dubna zaútočil Ferdinand Brunšvický na francouzskou armádu poblíž Frankfurtu nad Mohanem. V bitvě u Bergenu chtěl využít početní převahy, kterou disponoval před spojením dvou francouzských armád, ale jeho protivník obsadil lepší postavení a na všech frontách odrazil pokus o zdolání svých pozic. Velitel francouzského vojska, vévoda de Broglie, zahájil ihned po vítězství všeobecnou ofenzivu. 3. června navíc spojily obě francouzské armády u Giesenu a záhy dobyly pruskou pevnost Minden. 1. srpna se Brunšvický vévoda rozhodnul s Francouzi u Mindenu svést bitvu, ve které se mu podařilo zvítězit a donutit Francouze se stáhnout ke Kastelu.

Pro tento rok francouzská válečná rada naplánovala rovněž invazi do Británie. Francouzská armáda se měla vylodit v ústí Temže a ve Skotsku. Z invaze však sešlo. 19. srpna byla poražena jedna francouzská flotila v bitvě u Lagosu. 20. listopadu se Britům podařilo odhalit druhou francouzskou invazní flotilu a uštědřit jí porážku v bitvě u Quiberonu. Britové dosáhli jednoho z největších námořních vítězství a Francouzi ztratili největší část válečného loďstva. Navíc po této bitvě nebyli schopni čelit britské námořní blokádě a postupně ponechali kolonie svému osudu.

Rok 1760

Prusko-rakousko-ruská fronta

Bitva u Lehnice, kterou Rakušané prohráli kvůli brilantnímu manévru Fridricha II. a také kvůli nedostatečné podpoře jednotek polního zbrojmistra Laudona ze strany sboru maršála Dauna

Pruský král se opět celou zimu snažil doplnit armádu a nabízel mír všem spojencům Marie Terezie. Spojenci se zahájením bojové činnosti nespěchali. Teprve 15. března polní zbrojmistr Gideon von Laudon vyrazil do horního Slezska. Maršál Daun stále zůstával v opevněném táboře u Drážďan. Začátkem června překročil Laudon hranice Kladska, kde se mu podařilo uzavřít do obklíčení 11 000 sbor generála Foquého. 22. června se mu v bitvě u Landshutu podařilo tento sbor naprosto zničit. Z obklíčení uniklo pouze 1 000 Prusů. Mezitím se Fridrich II. opakovaně snažil vylákat maršála Dauna z jeho postavení. Teprve když předstíral odchod do Slezska, podařilo se mu rakouského velitele donutit k pronásledování. Pruský král se však záhy otočil zpět k Drážďanům a zahájil jejich ničivé obléhání. Daun však stačil včas reagovat a donutil Fridricha II. k odchodu na pomoc slezské Vratislavi, kterou 1. srpna oblehl polní zbrojmistr von Laudon. Jakmile se Laudon dozvěděl o příchodu hlavního protivníkova vojska, ustoupil od Vratislavi a vyčkal na příchod maršála Dauna. Ke spojení obou armád došlo 10. srpna, ve stejný den, kdy dorazil Fridrich II. k Lehnici. Zde 15. srpna 30 000 pruské vojsko, díky Fridrichovu brilantnímu přeskupení sil, zvítězilo nad téměř třikrát početnějším protivníkem. Pruské ztráty v bitě u Lehnice činily 3 500 mužů, Rakouské 10 000 mužů. Ihned po bitvě se Fridrich II. stáhl k Vratislavi, kde se spojil s vojskem prince Jindřicha. Daun se vydal střežit české hranice a Laudon k pevnosti Ostřehom.

Staronový vrchní velitel ruského vojska, generál Fermor, který nahradil ve své funkci maršála Saltykova, vyslal koncem léta 20 000 sbor generála Černyševa spolu s 15 000 rakouským sborem generála Lacyho, aby obsadili pruskou metropoli Berlín. 9. října složila berlínská posádka zbraně a městská rada, která se chtěla vyvarovat odstřelování města, vyplatila spojencům tučné výpalné. 12. října se spojenci doslechli, že se k městu blíží pruský král, a dobytou metropoli opustili. Rusové se stáhli za Odru a Rakušané do Slezska. Když Fridrich II. zjistil, že rusko-rakouská vojska Berlín opustila, vydal se s armádou do Saska, které obsadily říšské a rakouské sbory. Pruskému králi se podařilo dobýt zpět Lipsko a Wittenberg a následně se rozhodnul zaútočit na maršála Dauna v opevněném táboře u Torgau. Pro tuto bitvu disponoval 50 000 muži, přičemž jeho protivník měl armádu o pouhých několik málo tisíc mužů početnější. K bitvě u Torgau došlo 3. listopadu a Fridrich II. v ní dosáhl nečekaného vítězství, když po nezdařeném vpádu do nepřítelova týlu nenadále zaútočil na unavené Rakušany generál Zienten, pověřený pouze odvést nepřítelovu pozornost. Oba protivníci ztratili zhruba 16 000 mužů, na rakouské straně byl zraněn maršál Daun. Po bitvě se Rakušané stáhli do Drážďan, kde přečkali zimu.

Francouzsko-hannoversko-britská fronta

Zde první bojové operace začaly až v červnu. Na post velitele hlavní francouzské armády, která operovala v hesenské oblasti, byl dosazen vévoda de Broglie. Druhá francouzská armáda překročila Rýn a dosáhla Dortmundu. 31. července byli Francouzi poraženi armádou Ferdinanda Brunšvického v bitvě u Wartburgu, přesto vévoda Ferdinand vyklidil Hesensko.

Počátkem října se brunšvický vévoda pokusil neúspěšně dobýt významnou pevnost Wesel. Neúspěšný byl také ve snaze zabránit postupu Francouzů do dolního Saska. Začátkem zimy se však Francouzi uložili na kvartýry v Porýní, Hesensku a Durynsku a na této části bojiště sedmileté války se v roce 1760 již nic důležitého neudálo.

Rok 1761

Pád pevnosti Kolberg. Pohled ze strany ruských vojáků

Začátkem roku mohli Fridrich II. se svými spojenci postavit do pole 190 000 vojáků, jejich protivníci dvojnásobek. Pruský král zahájil bojové operace vpádem do Kladska počátkem března. Kvůli špatnému stavu armády si však nemohl dovolit větší ofenzivní akce, a tak v první polovině roku znepřátelená vojska povětšinou strategicky manévrovala a snažila se zaujmout co nejvýhodnější postavení. Když ruská armáda, pod velením nového velitele maršála Buturlina, přitáhla do dolního Slezska, snažil se Fridrich II. zabránit jejímu spojení s Laudonem. Rakouský vojevůdce však pruského krále oklamal zdařilým manévrem a spojencům, v počtu 150 000 vojáků, se na konci srpna podařilo pruského krále obklíčit v opevněném táboře u Bunzelwitzu (pouhých několik kilometrů od Svídnice). Spojenci se však kvůli liknavému ruskému maršálovi nedohodli na společné akci a ruská armáda, kromě 20 000 Černyševova pomocného sboru, 9. září odtáhla zpět do Polska. 26. září opustil Fridrich opevněný tábor a odtáhnul do blízkosti města Nisa. Toho využil Laudon a 1. října Svídnice padla do rakouských rukou. Fridrich II. svou armádu rozložil v okolí Střelína mezi Vratislaví a Svídnicí. Zde ke králi dorazilo poselstvo tatarského chána Kerima Geraje s příslibem vojenské pomoci pro příští rok. Koncem roku navázal s Fridrichem diplomatické styky také turecký sultán, který shromažďoval u Bělehradu vojsko proti Fridrichovým nepřátelům.

Rusové se ve východním Prusku snažili dvakrát neúspěšně dobýt pevnost Kolberg. Nakonec se maršálu Rumjancevovi podařilo pevnost obklíčit a 16. prosince přinutil její obránce kapitulovat. Tímto počinem se ruské armádě podařilo velmi významně ohrozit pruské zásobovací cesty a posílit své postavení na již dobytém území.

Na západní frontě zahájili Francouzi tažení až v červnu. 15. července se střetli s armádou Ferdinanda Brunšvického v bitvě u Vellinghausenu. I když francouzské vojsko utrpělo porážku, snažil se maršál Broglie až do konce roku provést na nepřítelem obsazené území několik výpadů. Další konfrontaci s vévodovou armádou se však obezřetně vyhýbal, a hannoversko-britské armádě se tak podařilo uhájit Francouzi ohrožené oblasti.

Francouzské diplomacii se tento rok podařilo učinit významný krok. 15. března obnovila se španělským dvorem bourbonský rodinný pakt. Ten byl původně nasměrován proti Rakousku a jeho zájmům v Itálii, ale v současné chvíli spojil obě země proti Británii. Hrabě William Pitt se snažil v reakci na tento akt v anglickém parlamentu prosadil vyhlášení preventivní války Španělsku, ale nebyl vyslyšen, a rezignoval proto na post předsedy vlády.

Rok 1762

Prusko-rakousko-rusko-říšská fronta

K největšímu zvratu ve válce došlo 5. ledna, když v Petrohradě zemřela carevna Alžběta Petrovna. Jejím nástupcem se stal její synovec Petr Fjodorovič, toho jména třetí. Nový car byl odjakživa velkým obdivovatelem Fridricha II. Jeho prvním rozhodnutím bylo ukončení války proti Prusku. Veškerá dobytá území a váleční zajatci byli navráceni novému spojenci a Černyševův sbor, přičleněný k Laudonově armádě, se měl připojit k armádě pruského krále. 16. března Prusko a Rusko podepsali smlouvu o uzavření příměří. 15. května bylo příměří stvrzeno mírovou smlouvou. Za nastalé situace bylo nuceno s Pruskem uzavřít mír i podpory zbavené Švédsko. Díky těmto událostem vojenská situace na prusko-rakousko-ruské frontě poněkud stagnovala. K dalšímu vývoji došlo až 9. července, když došlo v Petrohradě k palácovému převratu, při kterém byl nový car svržen a na jeho místo nastoupila jako regentka za syna Pavla jeho manželka Kateřina, později zvaná Veliká. Generál Černyšev vzápětí obdržel od své panovnice rozkaz ukončit součinnost s pruskou armádou. Avšak Fridrich II., který se právě připravoval udeřit na část armády maršála Dauna před Svídnicí, generála přemluvil, aby svůj odchod o tři dny odložil a sám 21. července podnikl na Rakušany překvapivý útok. Zaskočení Rakušané brzy opustili své pozice a 4. srpna vojska Fridricha II. dokončila obkličovací kruh kolem slezské metropole. 16. srpna se sice jednotky maršála Dauna pokusily pevnost z obklíčení vymanit, ale po tuhém pruském odporu byly nuceny se stáhnout a ponechat město svému osudu. 9. října posádka Svídnice kapitulovala. Ovládnutím Svídnice skončily boje o Slezsko.

V Sasku se v srpnu spojila říšská armáda s armádou generála Hadika. 29. října napadl princ Jindřich její levé křídlo a drtivě ji porazil v bitvě u Freibergu. Spojenecká armáda ztratila na 7 000 mužů, Prusové 1 400 vojáků. Rakousko-říšská armáda ve zmatku ustoupila do Drážďan. Bitva u Freibergu byla také poslední bitvou sedmileté války. 24. listopadu, po několika marných pokusech Prusů vylákat Rakušany ze saské metropole uzavřely obě strany příměří. V tuto dobu si již císařovna Marie Terezie uvědomovala, že se jí pruského krále nepodaří srazit na kolena tak, jak v to celou válku doufala. Navíc Fridrich II. na konci roku vyslal generála Kleista na území říšskoněmecké říše. Tím se mu podařilo vytvořit tlak na říšský sněm, který začátkem roku 1763 podepsal s Pruskem příměří.

Portugalsko-španělská fronta

4. ledna vyhlásila Británie, v reakci na neuspokojivé jednání s madridským dvorem, Španělsku válku. Španělsko stejný krok učinilo o dva týdny později. Jelikož se Portugalsko odmítlo připojit k bourbonskému paktu, vyrazila 30. dubna španělská armáda obsadit severní Portugalsko. Lisabonský dvůr v reakci na tento vpád 18. května vyhlásil válku jak Španělsku, tak Francii. Portugalcům však hrál do karet fakt, že španělská armáda byla ve velmi špatném stavu a brzy byla nucena se z dobytého území stáhnout. Tím poskytla portugalskému králi Josefu I. a zejména pak britské vládě čas, aby stačila do země přesunout sbor o síle 6 200 vojáků pod velením hraběte Viléma Schaumbursko-lipského a částečně vycvičit portugalskou armádu, která byla stejně jako ta španělská ve velmi tragickém stavu.

Alegorické zobrazení Hubertusburgského míru

Další pokus o dobytí Portugalska učinila 42 000 španělsko-francouzská armáda až v srpnu. Jejím vrchním velitelem byl jmenován španělský šlechtic hrabě z Aranda. Hlavní těleso britsko-portugalské armády se nacházelo u městečka Abrantes. Její velitel se rozhodl vyčerpat silnějšího protivníka partyzánskou válkou, ke které byla zdejší krajina velmi příhodná. Španělská armáda však bez větších potíží postupovala portugalským vnitrozemím. Její postup na Lisabon se hrabě Vilém pokusil zpomalit v hornatém pásu, jehož vrcholky dosahovaly kolem 2 000 metrů nad mořem. Britům se podařilo španělsko-francouzskou armádu zadržet a její velitel dal nakonec kvůli špatnému zásobování, dešťům a vysoké dezerci povel k ústupu do Španělska. Hrabě Vilém se snažil hraběte z Arandu napadnout, ale jeho vojsko nebylo dostatečně rychlé a jeho snaha tím přišla vniveč. Boje v Portugalsku pokračovaly s menší intenzitou až do listopadu, kdy obě armády uzavřely příměří.

Jelikož se pro Španělské království vyvíjel špatně i boj v zámoří, vyjádřil na podzim král Karel III. ochotu jednat s Brity o míru. Jelikož v průběhu roku 1762 získala v britském parlamentu převahu tzv. „mírová strana“, vyslala v září britská vláda vyjednavače také do Paříže. Vévoda Bedford se snažil uzavřít mír za každou cenu dřív, než se parlament sejde k dalšímu rokování. 3. listopadu byl mezi Francií a Španělskem na straně jedné a Británií a Portugalskem na straně druhé, v zámku Fontainebleau, uzavřen předběžný mír. Francie získala zpět ostrovy v Antilách (Martinik, Guadeloupe a západní část Haiti), Cayenne ve francouzské Guyaně, africkou osadu Gorée, obchodní faktorie v Indii, které držela před rokem 1749 a další drobné zisky v Kanadě. Británie na Francii získala ostrovy Tobago, Grenadu, Svatý Vincenc, Dominiku a Menorku. Dále pak španělskou Floridu a všechna francouzská panství v severní Americe, Kanadu a východní Louisianu. Španělům byla navrácena Havana, Manila a jako odškodnění za Floridu získali západní část Louisiany. Portugalsko získalo španělskou kolonii Sacramento v Uruguayi.

Rok 1763

První krok k uzavření míru mezi Rakouskem, Saskem a Pruskem byl učiněn již na sklonku roku 1762, kdy se vyslanci všech tří zemí sešli v Míšni a posléze na zámku v Hubertusburgu, kde byl 15. února uzavřen prusko-rakousko-saský mír. Signatáři ukončili nepřátelství, dohodli se na statusu quo ante bellum a zřekli se nároku na reparace. Byly potvrzeny mírové smlouvy z let 1742 a 1745, čímž se Rakousko definitivně vzdalo větší části Slezska a Kladska. Dále se Fridrich II., jako říšský kurfiřt, tajným článkem zaručil při příští volbě římskoněmeckého císaře hlasovat pro rakouského kandidáta. Podpisem hubertusburgského míru byla sedmiletá válka oficiálně ukončena.

Ratifikace tzv. pařížského míru mezi Francií, Británií, Španělskem a Portugalskem byla uskutečněna 10. února.

Poválečná bilance

Jednoznačným vítězem celého sedmiletého zápolení se stala Velká Británie. Tento triumf ji stál 161 milionů liber a na 20 000 vojáků, avšak ziskem pro ni byla nadvláda nad světovými oceány a čelní postavení coby průmyslové velmoci. Pro Francii byla válka velkým fiaskem a doplatila tak na vedení slabých a vratkých ministerských, či dvorských klik. Během konfliktu, jenž ji stál 70 000 lidských životů a 700 milionů livrů (její státní dluh navíc činil 1 700 milionů livrů), prohrála zápas o koloniální a námořní prvenství a již nikdy se jí tento stav nepodařilo změnit. Rakousko za válku zaplatilo 140 000 mrtvými a zraněnými vojáky spolu se 160 000 civilními obyvateli. Nepodařilo se mu však dosáhnout ani jednoho cíle vytyčeného na počátku války, navíc jeho státní dluh dosáhl částky 271 milionů guldenů. Zároveň přišlo o výsadní mocenskou pozici v římsko-německé říši a o tento post se do budoucna muselo dělit s Pruskem. To ve válce přišlo o 180 000 vojáků a na 320 000 civilistů, přesto se mu díky jeho panovníkovi a odhodlání vyšších vrstev obyvatelstva podařilo odolat náporu nepřátel. Navíc udrželo územní zisky z předchozích válek, donutilo Evropu akceptovat jeho přítomnost ve velmocenského systému a oproti jiným účastníkům konfliktu nezůstaly jeho státní finance v deficitu. Fridrich II. po podepsání hubertusburgského míru stále ještě disponoval částkou 30,25 milionu tolarů. Souhrnem tedy lze za vítěze konfliktu považovat Velkou Británii, Hannoversko, Portugalsko, Prusko a Rusko. Zásadní prohru utrpěla v první řadě Francie, dále pak Rakousko, Švédsko a Sasko.

Ztráty Pruska na civilním obyvatelstvu

Země	Počet obyvatel v roce 1756	Počet obyvatel v roce 1763	Ztráty	%
Braniborsko	850 000	730 000	120 000	14,1
Východní Prusko	750 000	660 000	90 000	12
Pomořansko	400 000	330 000	70 000	17,5
Slezsko	1 400 000	1 350 000	50 000	3,6
Středoněmecké oblasti	350 000	343 000	7 000	2
Západoněmecké oblasti	530 000	467 000	63 000	11,9
Celkem ztráty 1763			400 000

Odkazy

Literatura

• BĚLINA, Pavel; KAŠE, Jiří; KUČERA, Jan Pavel. Velké dějiny zemí Koruny české X. 1740-1792. Praha : Paseka, 2001. 768 s. ISBN 80-7185-384-4.  
• OPATRNÝ, Josef. Válka Mohykánů. Sedmiletá válka v Americe. Praha : Libri, 2000. 386 s. ISBN 80-7277-008-X.  
• PERNES, Jiří; FUČÍK, Josef; HAVEL, Petr, a kol. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918. Praha : Elka Press, 2003. 555 s. ISBN 80-902745-5-2.  
• STELLNER, František. Fridrich Veliký. Cesta Pruska k velmocenskému postavení. Praha : Panevropa, 1998. 552 s. ISBN 80-85846-10-1.  
• STELLNER, František. Sedmiletá válka v Evropě. Praha : Libri, 2000. 407 s. ISBN 80-7277-010-1.  
• VONDRA, Roman. České země v letech 1705–1792 : doba absolutismu, osvícenství, paruk a třírohých klobouků. Praha : Libri, 2010. 384 s. ISBN 978-80-7277-448-7.  
• WANNER, Michal. Sedmiletá válka v Orientu. Praha : Libri, 2001. 256 s. ISBN 80-7277-034-9.  

Externí odkazy

• (česky) Střetnutí u Nebes a Žďáru v roce 1759.
• (anglicky) Bitvy sedmileté války