Severní válka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Severní válka
Konflikt:
Obrazy z bitev severní války
Obrazy z bitev severní války
Trvání: únor 1700–1721
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Evropa
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: vítězství Ruska
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Švédsko Švédsko
Wappen Lueneburg.png Brunšvicko (1700)
Flag of Poland (bordered).svg Polsko-litevská unie(1704–1709)
Ottoman flag.svg Osmanská říše (17101714)
Flag of the Cossack Hetmanat.svg Ukrajinští kozáci (1708–)
Rusko Rusko
Flag of Denmark.svg Dánsko-Norsko
Flag of Poland (bordered).svg Polsko-litevská unie (1700–1704, 1709–)
Flag of Saxony.svg Sasko
Flag of the Cossack Hetmanat.svg Ukrajinští kozáci 1700–1708
vlajka PruskaPrusko (od 1715)
Flag of Hanover (1692).svgHannoversko

(od 1715)
Flag of Moldavia.svg Moldávie (1710-1711)
Flag of the United Kingdom.svg Spojené království (nepřímo) [1]

Velitelé
Švédsko Karel XII.
Švédsko Georg Heinrich von Görtz
Švédsko Carl Gustaf Rehnskiöld
Ottoman flag.svg Ahmed III.
Flag of the Cossack Hetmanat.svg Ivan Mazepa
Rusko Petr Veliký
Rusko Alexandr Menšikov
Rusko Boris Šeremetěv
Dánsko Frederik IV.
Dánsko Peter Tordenskjold
Flag of Poland (bordered).svg August II. Silný
vlajka PruskaFridrich Vilém I.
Flag of Hanover (1692).svg Flag of the United Kingdom.svg Jiří I.
Flag of the United Kingdom.svg John Norris
Flag of Moldavia.svg Dimitrie Cantemir
Síla
77 000 na začátku války
110 000 v roce 1707
Osmané přivedli 100–200 tisíc mužů
přes 2000 kozáků
na začátku
170 000 Rusů
40 000 Dánů
100 000 Poláků a Sasů
mnohem více na konci války
Ztráty
350 000 Švédů, Finů a příslušníků pobaltských národů sloužících v švédské armádě
83 000 Osmanů
většina kozáků byla pobita
315 000 Rusů
8 000 Dánů
55 040 Poláků a Sasů
3 600 Prusů
1000 Angličanů
{{{poznámky}}}

Severní válka, resp. Velká severní válka (1700–1721) představovala střetnutí mezi koalicí Dánska, Norska, Saska a Ruska na straně jedné a Švédskem, které po jistou dobu podporovala Osmanská říše. Její rozhodující fáze probíhala souběžně s válkami o španělské dědictví a byla tak mimo centrum pozornosti tehdejšího světa, ačkoliv její význam byl minimálně srovnatelný.

Začátek války[editovat | editovat zdroj]

Utvoření protišvédské koalice následovalo poté, kdy na švédský trůn nastoupil mladičký Karel XII., kterého jeho nepřátelé nepovažovali za způsobilého udržet si mocenské postavení země zděděné po předcích. Koalici, v níž hlavní slovo měli dánský král a ruský car, nahrávala situace, kdy se většina zemí soustředila na krizi vzniklou v souvislosti s blížící se smrtí španělského krále Karla II. a otázkou jeho nástupnictví. Ve skutečnosti situace nebyla tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Švédsko mělo jednu z nejlepších armád v Evropě a navíc byl švédský král skvělý taktik, což se nejednou ukázalo. Na začátku vpadlo Dánsko do Holštýnska načež poslal švédský král do Pomořan 8000 mužů jako pomoc holštýnskému vévodovi. Současně Sasko vpadlo do Livonska. Když se to Karel XII. dozvěděl, odplul ke Kodani, hlavnímu dánskému městu, které se vzdalo, jakmile se u něj objevil, a 5. srpna pod hrozbou zničení Kodaně uzavřel dánský král ve prospěch Holštýnska mír a zavázal se, že nepodnikne nic dalšího proti Švédsku. Mezitím August II. oblehl Rigu, hlavní livonské město a ruský car Petr I. s 40tisícovou armádou oblehl Narvu. Karel XII. se rozhodl napřed jít na pomoc Narvě. Jakmile se 15. listopadu car dověděl o tom, že Karel táhne na pomoc Narvě, opustil své vojsko a 20. listopadu se u Narvy objevil Karel XII. s 8000 muži. Krátká bitva u Narvy, k níž poté došlo, skončila drtivou ruskou porážkou. Po bitvě u Narvy nabídl Karel XII. ruskému carovi Petrovi I. oddech k formování nových sil, čehož car plně využil. Karel XII. strávil zimu u Narvy a na jaře 1701 přišel na pomoc obležené Rize, zvítězil zde nad Sasy. Po úspěchu u Rigy se Karel vydal k Mitavě a cestou obsadil mnohá města a poté vtrhl do Litvy.

Boje s Poláky a Sasy 1701–1706[editovat | editovat zdroj]

Bitva u Kliszówa

Obavy z útoku Švédů na Polsko vedly k tomu, že se v prosinci 1701 sešel ve Varšavě sněm. Předsedou sněmu byl kardinál Radziejowski. Karel XII. si tou dobou získával v řadách šlechty své přívržence, mezi nimiž byli nejvýznamnější kardinál Radziejowski a vévoda Stanisław Leszczyński. Polský král a saský kurfiřt August II. Silný si uvědomoval, že Karel XII. má ve sněmu velkou podporu a proto s ním začal tajně jednat. Karel XII. měl tou dobou tábor v Litvě a prohlásil, že bude jednat jen s posly sněmu, protože Augusta nenáviděl a byl rozhodnut jej svrhnout. Ke Karlovi brzy přijeli také poslové sněmu, kterým sdělil, že chce mír s Polskem, o kterém se rozhodne až ve Varšavě, načež se k ní vydal a 5. května 1702 se město vzdalo bez boje. Mír, který zde měl být uzavřen, Karel však odmítl, neboť nenáviděl polského krále. Když se o tom August dověděl, vytáhl k Varšavě s 24tisícovou armádou a 19. července 1702 se střetl s švédským králem u Kliszówa, ale utrpěl porážku a stáhl se pronásledován nepřítelem. Nakonec Švédové pronásledování zastavili, protože Karel se během něj těžce zranil, když pod ním padl kůň a rozdrtil mu nohu. Byl převezen do Krakova, který krátce předtím obsadil. Mezitím August svolal sněm v Lublinu, kde mu šlechta v přesvědčení, že Karel XII. zemřel (jeho zranění dalo podnět této pověsti), odsouhlasila, že bude vybudována silná a velká armáda a že Švédové musí být vyhnáni z Polska. Mezitím se (během šesti měsíců) Karel XII. uzdravil a znovu vytáhl proti Sasům a několikrát je porazil. August musel ustoupit do Toruně, kterou později Karel XII. dobyl také. V té době byl na popud švédského krále svolán další sněm ve Varšavě, na němž se volil nový polský král. 12. července 1704 jím byl zvolen Stanisław Leszczyński. Poté Karel vytáhl na Lvov, který dobyl. Mezitím k Varšavě přitáhl s vojskem August a obsadil ji. Král Stanisław musel utéct. August se však dlouho z úspěchu neradoval, protože Karel se vrátil a z Varšavy jej zase vyhnal. August tehdy utekl do Saska, ale když 1. září 1706 zahájil Karel útok, nezbylo mu než žádat o mír. Karel stanovil kruté podmínky, mezi nimiž například bylo, že se jeho protivník vzdá trůnu a vydá livonského šlechtice Patkula. August byl donucen tyto podmínky přijmout, ovšem Patkulovi dal příležitost uniknout. Ten tuto šanci odmítl a byl později Švédy krutým způsobem popraven, což rozzuřilo ruského cara, jenž poté vtrhl do Polska a ovládl Lvov, odkud se však musel nakonec pro nedostatek potravin stáhnout. Karel začal připravovat tažení do Ruska.

Rusko mezi Narvou a švédským vpádem[editovat | editovat zdroj]

Po bitvě u Narvy se Rusko soustředilo na nahrazení ztrát a reorganizaci armády a zlepšení jejího stavu. To přineslo své ovoce. Například 30. prosince 1701 porazil Boris Šeremetěv oddíl generála Schlippenbacha u Erastferu (Livonsko). V dalších bitvách Šeremetěv dosahoval rovněž vítězství nad Schlippenbachem. Nakonec postupně padlo mnoho pevností v Pobaltí. V říjnu 1702 Nottenburg, přejmenovaný Petrem I. na Šlisselburg, v roce 1703 Koporje,1704 Dorpat a roku 1705 se Petr I. dostal až do Kuronska. Roku 1705 byla většina Estonska a Livonska v Petrových rukou. 16. května 1703 mimo jiné začala stavba Petrohradu. V lednu roku 1706 Karel XII. obklíčil hlavní ruské síly u Grodna. Tehdy ruskou armádu zachránil carův přítel generál Menšikov, jenž rozptýlil armádu do malých skupin, které vyšly z obklíčení. Karel se poté obrátil Saska, čímž dal Rusům možnost se lépe připravit.

Ruské tažení (1707–1709)[editovat | editovat zdroj]

Bitva u Poltavy, výřez z mozaiky (M. Lomonosov)

Tažení do Ruska začalo v září roku 1707 a v lednu 1708 Karel XII. přešel Němen. Dosahoval zde nad Rusy v menších bitvách jasných vítězství, ale ke generální bitvě se mu je nepovedlo přimět. Karel postupoval k Moskvě, měl ale potíže se zásobováním. Navíc 28. září 1708 Petr v bitvě u Lesné porazil Lewenhauptův sbor, který Karlovi vezl střelivo a zásoby. Tou dobou ovšem již Karel nepostupoval k Moskvě, ale na jih na Ukrajinu, kde si chtěl doplnit zásoby a nalézt spojence v hejtmanu Mazepovi. Ivan Mazepa byl dosud věrný carovi, ale toužil po úplné samostatnosti Ukrajiny, což ho přimělo stá se spojencem Švédů. Brzy poté, co změnil strany, však Menšikov vypálil jeho sídelní město Baturin. V květnu 1709 Karel oblehl Poltavu. Petr chápal, že udržení Poltavy je důležité, neboť její pád by opět rozvířil protiruské nálady, a proto se vydal městu na pomoc. Karel byl však 27. května raněn na noze a následkem toho byl upoután na nosítka. Velení po něm převzal maršál Rehnskiöld. Ten také vedl 8. července švédskou armádu do bitvy u Poltavy, v níž byla Petrem I. poražena a navíc utrpěla velmi těžké ztráty a její zbytky se po bitvě vzdaly Rusům u Perevoločné. Karel se spolu s Mazepou zachránil útěkem do Turecka. Bitva u Poltavy znamenala zvrat ve válce, která se po ní začala vyvíjet v neprospěch Švédska.

Od Poltavy po Karlův návrat na sever (1709–1714)[editovat | editovat zdroj]

Bitva u Helsinborgu

Po bitvě u Poltavy vyhlásil válku Švédsku i dánský král, který se vylodil ve Skonsku a dobyl Helsinborg, ovšem 28. února 1710 jej Švédové v bitvě porazili, zatímco v Polsku získal August II. znovu převahu. Karel byl mezitím v Bendeře a povedlo se mu získat v Turecku spojence. Petr žádal Ahmeda III. o Karlovo vydání a vyvíjel na Turecko tlak. Turecký sultán Ahmed III. na ruský tlak reagoval zatčením ruského velvyslance a vyhlášením války Rusku (listopad 1710). Petr si byl jist vítězstvím a zahájil takzvané Prutské tažení, jež proběhlo v červenci 1711 , skončilo ovšem obklíčením Petra I. na řece Prutu. Protože výsledek hrozící bitvy byl jasný, pokusil se car s Turky uzavřít mír. Vezír Ali paša, jenž velel turecké armádě, jeho nabídku přijal a car mohl i se svojí armádou odejít z obklíčení na Prutu. Když se pak ale sultán dozvěděl, v jaké byli Rusové situaci a že je jeho vezír propustil, dal jej popravit. Přesto nakonec sám s Rusy v srpnu 1713 uzavřel mír v Adrianopoli a téhož roku pak car Petr obsadil téměř celé Finsko a Menšikov dobyl Štětín, jež předal Prusku, které se později ve válce přidalo na stranu Ruska.

Porážka Švédska (1714–1721)[editovat | editovat zdroj]

Bitva u Grengamu

1. října 1714 vyjel Karel XII. na cestu domů a mířil ke Stralsundu. V květnu 1715 vstoupilo do války Prusko a téhož roku vstoupilo do protišvédské koalice i Hannoversko. V červnu 1715 bylo obleženo Dány a Němci město Wismar. Jiná armáda se vydala proti Stralsundu, v němž byl Karel XII. přichystán na obranu. Dánsko-prusko-saskými vojsky byl obklíčen Stralsund, jenž byl nakonec v prosinci 1715 dobyt, ale Karel XII. stačil uniknout. Poté se Karel vrátil do Stockholmu, kde zůstal krátce a v březnu 1716 vpadl do Norska a dostal se až ke Kristianii (dnes Oslo). Z nedostatku zásob musel ale ustoupit, načež naplánoval druhé norské tažení. Před zimou 1718 Karel znovu vpadl do Norska a oblehl Frederikshald, kde byl ale 11. prosince 1718 zabit. Po králově smrti Švédové od Frederikshaldu ustoupili. V následujících letech 17191720 ruské námořní desanty plenily švédské pobřeží, než byl nakonec 10. září 1721 podepsán Nystadský mír.

Následky[editovat | editovat zdroj]

Nystadský mír znamenal ztrátu švédských pozic v pobaltských státech a v části Karelie a ústup země z postavení velmoci, v němž Švédy definitivně nahradilo Rusko, které tímto vítězstvím získalo přístup k Baltu. Švédsko po této válce změnilo svou politiku a začalo těžit ze svého geografického postavení, které mu umožňovalo vyhnout se přímé účasti v evropských konfliktech. Během války byl také založen pobaltský přístav Sankt Petěrburg (Petrohrad), jenž se později stal hlavním městem Ruska.

Mapy[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Robert K. Massie: Petr Veliký, Pavel Dobrovský - Beta, str. 671

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ENGLUND, Peter. The Battle That Shook Europe. Poltava and the Birth of the Russian Empire. London ; New York : I. B. Tauris, 2003. 287 s. ISBN 1860648479. (anglicky) 
  • ŠVANKMAJER, Milan, a kol. Dějiny Ruska. 2. dopl. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1996. 558 s. ISBN 80-7106-216-2.  
  • Otakar Dorazil: Vládcové nového věku 1. díl

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]


Dánsko-švédské války
Válka za nezávislost – Severská sedmiletá válka – Kalmarská válka –

Torstansonská válka – Severní polská válka – Skånská válka – Severní válka – Divadelní válka – Finská válka – Napoleonské války