Valašsko (Rumunsko)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Valašské knížectví)
Skočit na: Navigace, Hledání
Valašské knížectví
Țara Românească
 Uhersko 1317–1859 Poddunajské knížectví 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
geografie
Mapa
mapa Valašského knížectví
hlavní město:
obyvatelstvo
národnostní složení:
státní útvar
vznik:
zánik:
Státní útvary a území
Předcházející:
Uhersko Uhersko
Nástupnické:
Poddunajské knížectví Poddunajské knížectví
Valašsko na mapě Rumunska

Valašsko (rumunsky Țara Românească nebo Valahia) je historická země na jihu Rumunska, rozkládající se mezi karpatským obloukem a Dunajem. Do roku 1861 se jednalo o samostatné knížectví, které se 24. ledna 1859 sjednotilo s Moldavským knížectvím do Rumunska (velmocemi uznané až roku 1878).

Hlavní město Valašska se měnilo, zpočátku jím bylo Curtea de Argeș, později Târgoviște až nakonec Bukurešť.

Název Valašska je odvozený od Valachů, jednoho z kmenů tvořících rumunský národ.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Valašsko leží na sever od řeky Dunaj a na jih od Sedmihradska resp. Karpat, a řeka Olt je rozděluje na dva regiony: východní Muntenii a západní Oltenii.

Na severu sousedí s Moldávií a Sedmihradskem, na západě se Srbskem a Banátem, na jihu s Bulharskem, a na východě s Dobrudžou.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Starověk[editovat | editovat zdroj]

Mnoho latinských historických dokumentů potvrzuje přetrvávání lidového latinského jazyka na Balkáně až do konce 5. století. Kolonizace Balkánského poloostrova byla dokončená koncem 7. století. Slovanský vpád způsobil, že dáko-románské, a thrácko-románské kmeny hledaly útočiště v pohořích Rodopy, Pindos, Epirus. Jejich potomkové byli později nazýváni Wallachi, nebo Blachi.

Středověk[editovat | editovat zdroj]

Termín Blachernae připomíná kronika z 10. století jako název předměstí v Konstantinopoli, bylo odvozené od skýtského vojevůdce Blachernose, který padl v Konstantinopoli. Mohl by být, podle Popa Lissenau, „zapletený do termínu Blach, Wallach (Blacernoi, potomek nebo syn Wallacha)”. Původ ale bude spíše obrácený - odvozuje se od gótského, starogermánského Valha - cizí. Proto mluvíme v celé Evropě o Velšanech, Vlaších i Valaších.

V 8. století se připomínají „Rinchini a Blachorinchini“ jako útočníci na klášter Castamonitu. V roce 976 byzantský autor Kedrenos, hovoří, že bratr bulharského krále Samuel byl zabitý „Wallach wagoners uprostřed Castoria a Prespa v Makedonii”. V roce 980 Basil II. - Bulgaroktonos, vyhlásil vládu nad Walachy v Thessálii. V roce 1014 byl král Samuel poražený mezi kopci Serres a Melnik v pohoří Kimbaloggoi,Latinsky: Campulung Walachia. Připomíná se v roce 1300. Podle Cecaumenos {Strategicon v roce 1066}:„Wallachs, Epirus, Thesalia, atd…všichni přišli ze severu a pocházeli z Dáků a Bessi {Thráků}, kteří byli poblíž řeky Sávy” Tu též kronikář zaznamenává severo - jižní pohyb postulovaný maďarskými historiky, který nebere ohled na římské pokračování v Dacii.

V roce 1019 v nařízeních císaře Basila II. {Bulgaroktonos} odsunul bulharských Wallachů {„Blacoi}. V roce 1027 je zmínka v kronikách z Bari, že Bulhaři a „Valaši s vojsky přešli do Itálie. „Hoc anno descendit in Italiam cum exercitu mango i.e. Wussorum, Turcorum, Guandalarum, Vlachorum, Burgarorum, Maceronum aliorumque ut capere Siciliam“ {Annales Bareness}

V roce 1166 Manuel Comnenus píše, že Valaši v oblastech hraničících s Černým Mořem cíleně útočili na Maďary. „Tito Valaši, předpokládá se byli potomky koloniálních Římanů” {kronika Kinnamos tvrdí, že „to není jasné zda Valaši skutečně přišli z Podunajské nížiny, nebo z Balkánské provincie Římskeho impéria". Mnozí se shodují, že přišli ze severu od Podunajské nížiny. V roce 1114, Anna Comnena už se zmiňuje o Valaších jako o „mužích brodů”, protože křižovali, brodili se přes Dunaj jako průvodci nájezdních Kumánů. Proto o nich píšou jako o „Brodnících” Jedním z jejich náčelníků se jmenoval Budila. „Budila v roce 1095 přišel varovat císaře Alexisa do jeho tábora v Anchialus”, uvádí Anna Comnena. Valaši sloužili jako průvodci Kumánům přes horské průsmyky.

Runový zápis z 11. století, nalezený na ostrově Gotland, zaznamenává vraždu skandinávského cestovatele Rothfose spáchanou Blakumenmi, když cestoval do Konstantinopole. Byl zavražděný za bílého dne na hranicích mezi Haličí a Moldávií. Roku 1164 Andronic Comnenus zatkl valašské pastýře na té samé haličské hranici. Ve stejném místě připomíná židovský rabín Benjamín Tudela, který zemřel v roce 1173, že “žádný císař jich nemůže přemoci.” Křižáci Fridricha Barbarossy v roce 1190 v oblasti Niš v dnešním Srbsku, se střetli s odporem Valachů, kteří se v roce 1189 vzbouřili pod vedením jejich náčelníka Petra a Asena proti byzantské vládě.

V roce 1190 Assanids žádal o pomoc kmeny na sever od Podunajské nížiny, aby přemohli Byzanty. Byzantští spisovatelé se zmiňují o „Cumani a Wallachi", jako „divokých bojovnících ze severu.” Píší o Patriarchátu jménem Valašsko - Hungaro - Vlachia a Moldavsko Ruso - Vlachia. Také je jmenovali: „Ongari Infideli”, tj. uherští nevěřící podle kroniky Štefana Magna, který sestavil úderné přepadové oddíly byzantské armády, když opakovaně dobyli Konstantinopol v průběhu noci z 24. na 25. července 1261, kde se nepíše o Kumánech, ale o “Dunajských Valaších.”

Choniates napsal mezi roky 1202 a 1214, že thessálský horský region se nazývá “Velké Valašsko”.

Vznik knížectví[editovat | editovat zdroj]

Valašské knížectví, též jen Valašsko, bylo knížectví v jižním Rumunsku založené počátkem 14. století.

Valašský stát vznikl na základě několika malých místních knížectví, především Oltenie v 1. půli 14. století díky vládci jednoho z nich, Besarába I. Valašského, (kolem r. 1310 až 1352), zakladatele dynastie Besarabů, která ovládala Valašsko do 17. století. Stal se samostatným knížetem rebelií proti uherskému králi Karlovi I. roku 1330 na bitevním poli u Posady, byť jen nakrátko. Valašsko získalo samostatnost zpět již v 70. letech 14. století a upevnil ji nejvýznačnější z Besarábů – Mircea I. zvaný Starý, rum. Mircea cel Bătrân.

Dominance Osmanské říše a Uher[editovat | editovat zdroj]

Ale v r. 1393 padl Bulharský stát pod osmanskou nadvládu a mladá i stále silnější Osmanská říše se stala sousedem Valašska. Soupeření dvou rodových dynastických linií Besarabů a střety uherských a osmanských vlivů dále bránily politickému růstu země. Stav formální politické závislosti na Uhrách a současného placení tributu Turkům (od r. 1389) přerušovaly četné pokusy osamostatnění země, případně i narušení rovnováhy mezi dvěma mocnými sousedy. Roku 1396 došlo k epizodě uznání polské vrchnosti Vladem I. Uchvatitelem. Boj proti Turkům vedli také Vlad II. Dracul zvaný Ďábel a jeho syn Vlad III. Drákula, zvaný také Napichovač (inspiroval k postavě románu a filmu). V roce 1415 se Valašsko stalo vazalem Osmanské říše.

Turecká nadvláda[editovat | editovat zdroj]

Pád Uher roku 1526 způsobil konec možností lavírování mezi těmito silnými sousedy a na několik staletí si Valašsko podmanila Osmanská říše. Mezi vévody, kteří se pokoušeli obrátit tuto situaci se patří zmínit hospodara (knížete) Michala Statečného, panujícího v letech 1593–1601, který na krátko shromáždil pod svým žezlem také Sedmihradsko (1599–1600) i Moldávii (1600), takže je právem považovaný za prvého sjednotitele Rumunů a jejich státu.

Významnou změnu situace přinesla teprve porážka Osmanské říše Rakouskem potvrzená mírem v Karlovicích (1699). Podmanění Sedmihradska Rakouskem způsobilo sousedství nového mocného souseda, protivícího se Turecku, který mohl vyrovnávat vliv turecký. Od začátku 18. století klíčil také zájem o tato území stále silnějšího Ruska. Brzy Rakušané - ač nakrátko (1718–1739) získali Oltenii. Dále r. 1770 bylo Valašsko obsazeno ruským vojskem a v důsledku traktátu z Küčük Kajnardžu (1774) se sice navrátilo pod panování turecké, ale Rusko si ponechalo určitou kontrolu nad touto zemí.

Vnitropoliticky bylo 18. století epochou hospodarů (knížat) fanariotských, kteří sem byli dosazovaní sultánem Grecou z Istanbulu, často vyměňovaní (obvykle z toho důvodu, že převzetí trůnu se pojilo s vysokým poplatkem do sultánovy pokladnice), pro něž knížecí stolice bylo pouhou příležitostí k rychlému obohacení. Jediný, kdo dokázal podniknout do jisté míry úspěšné kroky pro zlepšení katastrofální hospodářské situaci země, byl Konstantin Mavrocordat.

Rostoucí dominance Ruska[editovat | editovat zdroj]

Do roku 1854 bylo Valašsko ještě několikrát okupováno Ruským impériem. V 19. století se počet válek, které se dotkly Valašska, ještě zvýšil. Současně stále klesal význam Turecka. Rusové přímo ovládali zemi m. j. v letech 1807 až 1812, znovu 1829–1833. V roce 1821 r. došlo také k neúspěšnému valašskému povstání Tudora Vladimirescu, pod sociálními hesly. Dílčím úspěchem byl konec epochy fanariotů. V tomto období byl vydán Valašsku organická regule, který zavedl pravidlo volby hospodara divanem, tj. stavovským sněmem. Když se roku 1833 Rusové stáhli z Valašska, předali formálně vrchnostenství Turkům, faktickou moc nad zemí si ale zachoval ruský konzul. Oslabení ruského vlivu nastalo v důsledku porážky v krymské válce (1853–1856). Vyvolalo to jedinečnou příležitost pro osvobození podunajských knížectví zpod tlaku mocných sousedů. Když v roce 1857 Turci zfalšovali volby do divanu, protestovaly západní mocnosti.

Sjednocení s Moldavskem[editovat | editovat zdroj]

Roku 1859 se sjednotilo s Moldavským knížectvím, čímž vznikla Spojená knížectví Valašska a Moldávie. Na Valašsku i v Moldavsku byl zvolen hospodarem Aleksander Jan Cuza, který v prosinci 1861 vyhlásil vznik sjednoceného rumunského státu. Jeho hlavním městem se stalo sídelní město Valašska – Bukurešť. Od té doby osud Valaška splynul s osudem celého Rumunska.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  • V tomto článku byl použit překlad textu z článku Valašsko na slovenské Wikipedii.
  • V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hospodarstwo Wołoskie na polské Wikipedii.
  • A Documented Chronology of Roumanian History. by Ghyka, Matila

Související články[editovat | editovat zdroj]