Karlovický mír
Karlovický mír byla mírová smlouva uzavřená mezi Osmanskou říší a Svatou ligou dne 26. ledna 1699 ve Sremský Karlovcích. Tento mír uzavíral dlouhodobý konflikt, která trval mezi lety 1683–1699. Znění této smlouvy vycházelo z výsledku bitvy u Zenty z roku 1697, která dopadla pro Turky nepříznivě.[zdroj?] Smlouvě předcházela dva měsíce trvající jednání, kterých se zúčastnily následující státy: poražená Osmanská říše na jedné straně a většina evropských mocností spolčených ve Svaté lize z roku 1684.
Obsah |
Předcházející události [editovat]
Rozhovory o míru začaly již 24. října 1698. Poprvé v dějinách diplomacie se odehrávaly za kulatým stolem, aby nikdo neseděl v čele a nepůsobil tak dominantně. Každá ze čtyř delegací přišla vlastními dveřmi, aby se zdůraznila rovnost mezi všemi zúčastněnými stranami. Mírových jednání, která se konala jak v Karlovci, tak i v Petrovaradínské pevnosti, se účastnilo přes 150 lidí.
Průběh jednání a uzavření míru [editovat]
Mír prosazovalo hlavně oslabené a poražené Turecko, které po několika významných územních ztrátách ve válce s Rakouskem, počínaje bitvou u Vídně v roce 1683 a pokračuje bitvou u Zenty roku 1697, bylo definitivně vytlačeno ze Střední Evropy.
Osmanskou říši zastupoval reisefendi Rami, Rakousko hrabě Wolfgang Öttingen, Ruské carství Prokopje Bogdanovič Voznicin, Polsko-litevskou unii Stanislav Małachowski, Benátskou republiku Karlo Racini, Spojené nizozemské provincie Jakob Kolier a Anglii William Patchet. Strany se sešly celkem 36 krát, jednání trvala celkem 72 dní.[1][2] Definitivně se rozhodli pro podepsání míru, který měl trvat dvacet let, patnáct minut před půlnocí, když „mají hvězdy nejlepší rozmístění“.
Byly stanoveny nové hranice mezi Rakouskem a Osmanskou říší. Sedmihradsko zůstalo pod vládou císaře Leopolda, Banát, ohraničený Morišou a Tisou, zůstal Osmanské říši, od ústí Tisy pak pokračovala hranice po pravé linii k Sremské Mitrovici, takže i dolní Srem Turci neztratili. Dále byla za hraniční čáru určena řeka Sáva, a až k ústí řeky Bosuty do Uny.[3] Chorvatsko, Slavonie, Lika a Banija připadly Rakousku.[4] Většina Dalmácie s Moreou připadla Benátkám. Dalšími benátskými územními zisky pak byla města Knin, Sinj, Vrgorac a Gabela a také pobřežní pásmo od Herceg Nového až do Risna. Polsku bylo přiděleno Podolí na území dnešní Ukrajiny. S Ruskem se Turci v Karlovicích dohodli pouze na dvouletém příměří.[5]
Následky [editovat]
Karlovický mír potvrdil úpadek Osmanské říše a vytvoření dominantního postavení Habsburské říše ve střední Evropě. Vlastní mírové výsledky se setkaly s vlnou odporu na tureckých územích. V první polovině 18. století následně proběhlo několik válek, jichž snahou bylo zvrátit některé výsledky karlovického míru. Jeden z mála úspěchů byl opětovný zisk Morey v roce 1718 požarevackým mírem po šesté válce s Rakouskem a Benátkami.
K důležitým změnám ve vztahu Ruska a Turků došlo konstantinopolským mírem v roce 1700, kdy Osmanská říše podstoupila Rusku ještě Azov. Rusko též vytvořilo stálou diplomatickou misi v Istanbulu.[6]
Na místě, kde byl podepsán ve Sremském Karlovci mír, petrovaradinští františkáni v tehdejší knihovně zřídili kapli; následně zde byl místními katolíky v roce 1817 vybudován chrám s názvem Kapela mira.
Reference [editovat]
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Treaty of Karlowitz na anglické Wikipedii a Karlovački mir na srbské Wikipedii.
- ↑ Informace na stránkách města (anglicky)
- ↑ Článek o městu a jeho dějinách (anglicky)
- ↑ Článek o dějinách Bosny a Hercegoviny (chorvatsky)
- ↑ Článek na stránkách archivu chorvatské televize hrt.hr (chorvatsky)
- ↑ VLČEK, Radomír. Ruský panslavismus - realita a fikce. Praha : Historický ústav AV ČR, 2002. s. 44. (čeština)
- ↑ Encyclopædia Britannica [online]. Encyclopædia Britannica Online, rev. 2009, [cit. 2009-01-02]. Kapitola Treaty of Karlowitz. Dostupné online. (anglicky)
