Krymská válka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Krymská válka
Konflikt:
Výjev z obléhání Sevastopolu od Franze Roubauda
Výjev z obléhání Sevastopolu od Franze Roubauda
Trvání: 1853-1856
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Krym, Balkánský poloostrov, Baltské moře, Černé moře
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: Pařížská mírová smlouva
Porážka Ruska
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Francie Druhé Francouzské císařství
Osmanská říše Osmanská říše
Velká Británie Velká Británie
Kingdom of Sardinia (1848) Sardinské království
Ruské impérium Ruské impérium
Bulharsko Bulharské legie
Řečtí dobrovolníci
Velitelé
Síla
400 000 Francouzů
300 000 Turků
250 000 Britů
30 000 Sardinců
700 000 Rusů
7000 Bulharů
Ztráty
Francie:
97 365 mrtvých
39 818 raněných
Osmanská ríše:
175 300 mrtvých
Velká Británie:
22 602 mrtvých
18 253 raněných
Sardinie:
2 194 mrtvých
167 raněných
Celkem:
374 600 mrtvých
143 000 mrtvých a 81 000 raněných
{{{poznámky}}}

Krymská válka (18531856) byla jedna z mála válek mezi evropskými národy v tomto období. Převážná většina bojů se odehrála na Krymu. Její příčinou byl konflikt mezi Osmanskou říší a carským Ruskem.

Začátek války[editovat | editovat zdroj]

Alexandr Sergejevič Menšikov

Původně byla krymská válka ozbrojeným konfliktem mezi carským Ruskem a Osmanskou říší, první důvod k započetí bojů se ukázal překvapivě už v roce 1850. Evropa si tou dobou odvykala od nepřetržitých válečných konfliktů a prožívala Průmyslovou revoluci. V čele Francie stál prezident Ludvík Napoleon Bonaparte, kterému se podařilo dosáhnout velkého diplomatického úspěchu na území Istanbulu. Osmanský sultán Abdülmecid I. předal do rukou Francouzů správu křesťanských chrámů v Jeruzalémě. Protože byla tato funkce od nepaměti udělována pravoslaným Rusům, byl tím car Mikuláš I. nanejvýš pobouřen.

Osmanský sultán sice cara uklidňoval a přesvědčoval, že se jedná jen o nedorozumění a že vše napraví, nicméně tou dobou už Abdülmecid I. dávno vsadil na podporu mocností západní Evropy. Neměl tedy žádný důvod ani jeden ze svých slibů naplnit. Po celé tři roky tak udržoval Mikuláše v nejistotě.

Mikuláš I. vyslal do Istanbulu diplomatickou misi pod vedením knížete Alexandra Sergejeviče Menšikova, který proslul jako legenda ruského válečnictví, když se podílel na vyhnání Napoleona I. ze země v roce 1812. Měl se snažit o dohodu, která by umožnila Rusku stejná práva na zásah do záležitostí pravoslavného náboženství, jako umožnily Francii u katolických kostelů a duchovních. Jednání však nikam nevedla, Menšikov například při svém prvním setkání se sultánem urazil Turky tím, že přišel v civilu místo v obvyklé vojenské uniformě, odsuzoval také ústupky Turků Francouzům a požadoval výměnu vysoce postavených osmanských státních zaměstnanců.

Mikuláš I. se po neúspěšném jednání uchýlil k drastičtějším řešením. Kromě otázky poutních míst v Palestině vyzdvihl car také to, že Turci podle něj nedobře zacházeli s křesťanskou populací na Balkáně. Navíc usilovali Rusové o vojenský přístup z Černého do Středozemního moře přes Bospor a Dardanely. Tyto důvody byly dostatečné k tomu, aby mohla být vyhlášena válka a Mikulášova carská vojska vtrhla do Valašského a Moldavského knížectví, která byla v té době osmanskými podunajskými vazaly.

Válka na Dunaji[editovat | editovat zdroj]

Na radu Napoleona III. se Abdülmecid I. zprvu pokoušel vyřešit spor s Ruskem mírovou cestou. Svolal proto v roce 1853 kongres do Vídně, kde se ale nevyřešilo téměř nic. Jediné, co se ukázalo, bylo to, že Osmanská říše měla mít ve válce podporu Francie a pravděpodobně také Velké Británie, protože její ministerský předseda George Hamilton-Gordon z osobních důvodů odmítl stvrdit s Ruskem spojenectví.

4. října 1853, po skončení jednání, vyslal sultán do Valašska a Moldavska svá vojska, která ale byla ruskými šiky odražena. Dosáhla sice vítězství u města Olteniţa a i přes počáteční neúspěchy dobyli přístavní město Silistra, ale nepodařilo se jim na Rusech získat valašské město Cetate. Abdülmecid se o svá území a o vliv na Balkáně začal vážně obávat. 30. listopadu navíc ruská válečná flotila napadla černomořský přístav Sinop a ve snadném boji ho vyrvala z rukou Turků. Ač to car Mikuláš I. považoval za svůj velký válečný úspěch, právě dobytí Sinopu mu nakonec zlomilo vaz.

Abdülmecid I. kvůli přímému ohrožení Istanbulu požádal francouzského císaře a britského premiéra o pomoc. Oba mu vyhověli, neboť i pro ně byla děsivá vize toho, že by úžina Bospor a Dardanely padla do carových rukou a že by bylo Rusko posíleno územími rozpadající se Osmanské říše. Francouzi byli motivováni i náboženskými a obchodními problémy s Rusy.

Na přelomu let 1853 a 1854 obě velmoci vyslaly do Černého moře své flotily, aby pomohly ubránit turecké pobřeží. Posíleni ještě o několik málo osmanských lodí pak vypluly z Istanbulu a napadly přístavní město Oděsa, která byla centrem administrativy ruského černomořského námořnictva.

Oděsa byla vystavena nepřátelské palbě od února do dubna. S nasazením všech sil nakonec těžké boje přečkala, aniž by padla do rukou spojenců. Rusové se ale v touze po pomstě dopustili zásadních strategických chyb. Jednou z nich byla i jejich neopatrnost, když zaujali pozice na území Habsburské monarchie (konkrétně na Dobrudže a Bukovině). Rakouský císař František Josef I. z toho přirozeně nebyl nijak nadšen a proto se přidal ke spojencům.

Francii, Británii a Osmanskou říši kromě Rakouska v rámci Německého spolku podpořilo i Prusko v čele s Fridrichem Vilémem IV..[zdroj?] Na vrch tomu všemu se ke spojencům přidala i Sardinie pod taktovkou Savojců, jmenovitě Viktora Emanuela II. Rázem se tak celá situace obrátila proti carovi. Stála proti němu téměř celá Evropa.

Další průběh války[editovat | editovat zdroj]

Francouzi a Britové se po bojích o Oděsu vylodili na jihozápadním cípu poloostrova Krym. Rusové sem museli rychle přesunout své muže. Car nařídil ustoupit vojskům z podunajských knížectví, která padla v nastalém zmatku do rukou Rakušanů.

Ruské vojsko bylo velice špatně vybaveno. Mikuláš si toho sice byl vědom, ale nezachoval se s ohledem na to adekvátně. Jako velitele totiž zvolil knížete Menšikova, který tak dostal šanci napravit svou reputaci po fiasku v Istanbulu. V prvním suchozemském střetu na Krymu, ke kterému došlo 8. září 1854 na řece Almě, ztratil Menšikov téměř 6000 mužů z původních 33 000. A to i přesto, jak špatně na tom byli britští vojáci.

18. října vítězná koalice obléhá ruské opevněné přístavní město Sevastopol. Město bylo po celé dny vystavěno hrozivé palbě nepřátelských děl. Snaha o prolomení obléhání vedla 25. října k bitvě u Balaklavy, která na rozdíl od následující bitvy u Inkermanu z 5. listopadu skončila nerozhodně. U Inkermanu byli Rusové, které opět vedl kníže Menšikov, drtivě poraženi.

Car Mikuláš I. roku 1855 umírá. Poslední významná bitva, kterou mohl ovlivnit, se strhla 17. února u města Eutropia. I zde byl ale poražen. Vedení války za něj převzal jeho nástupce Alexandr II. A vedlo se mu snad i lépe. Ve snaze zmírnit krutou okupaci Sevastopolu vyslal své muže do útoku na Kars, což byla nejdůležitější osmanská pevnost ve východní Anatolii. Obléhání trvalo od června do listopadu 1855.

Během obléhání Sevastopolu se Britové a Francouzi třikrát pokusili dobýt také přístavní město Taganrog. To jim stálo v cestě k Rostovu na Donu, který byl významným centrem ruských vojenských operací na Kavkaze. Rusům se ale podařilo všechny tři útoky ustát. Dvakrát bylo obležené i vzdálené přístavní město Petropavlovsk-Kamčatskij na Kamčatce, vždy ale byli Britové a Francouzi donuceni se z pevniny i z ruských vod stáhnout.

Kvůli krutým podmínkám, které obléhatelům Sevastopolu připravilo tamější podnebí, kapituluje město téměř o rok později - 9. září 1855. Kapitulaci předcházela bitva na řece Čorna a spojenecký útok na pevnůstku Malakoff, kde koalice dosáhla definitivního vítězství.

Boje ustaly v únoru 1856. 30. března 1856 je podepsaná Pařížská mírová smlouva, která byla výsledkem Pařížského kongresu. Rusové se v ní vzdávají Karsu a Budžaku. Anglie, Francie, Sardinie a Turecko obnoví všechna města a přístavy obsazené spojeneckými vojsky (Sevastopol, Balaklava, Kamiš, Jevpatorija). Car a sultán museli uznat neutralitu Černého moře.

Novináři[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Novinářská fotografie a Válečná fotografie.

Krymská válka byla první, v níž byla veřejnost informována o válce prostřednictvím fotografií a zpráv, posílaných telegrafem. Nejvlivnějším reportérem byl zřejmě W. H. Russell z The Times, jenž si jako první novinář vysloužil označení „válečný zpravodaj“.[zdroj?] Díky jeho zprávám v britském tisku se rozšířila povědomost o všeobecné nekompetentnosti politického vedení války, což v lednu 1855 vyústilo v pád britské vlády.

Důležitá data[editovat | editovat zdroj]

  • květen 1853 - Rusové obsadili Moldávii a Valašsko v Osmanské říší
  • říjen 1853 - Osmanská říše vyhlásila válku Rusku
  • březen 1854 - Francie a Velká Británie vyhlásily válku Rusku
  • září 1854 - Spojenci vyhráli bitvu na řece Almě
  • říjen 1854 - Obléhání Sevastopolu; bitva u Balaklavy a útok britské lehké jízdy
  • listopad 1854 - Rusové utrpěli těžkou porážku u Inkermanu
  • září 1855 - Pád Sevastopolu (bitva na řece Čorna)
  • únor 1856 - Ukončení bojů
  • březen 1856 - Podepsání Pařížské smlouvy

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]