Mikuláš I. Pavlovič

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Franz Krüger: Portrét cara Mikuláše I.z roku 1852.

Mikuláš I. Pavlovič (ruština Николай I Павлович), 25. června/6. července 1796 Carskoje Selo u Sankt Petěrburgu – 18. února/2. března 1855 v Sankt Petěrburgu), z domu Romanov-Holstein-Gottorp byl jako Mikuláš I. car ruského impéria, finský velkokníže a v letech 18251831 posledním polským králem. Byl třetím synem cara Pavla I. a jeho druhé ženy Marie Fjodorovny, rozené princezny Sophie Dorothey von Württemberg.

Život[editovat | editovat zdroj]

Nikolaj byl po dobu vlády svého staršího bratra Alexandra I. zcela vzdálen od záležitostí vedení státu. V letech 18141815 podnikl velkou ("kavalírskou") cestu po mnoha evropských zemích. Poté, co se 13. června 1817 oženil s Charlotte von Preußen (1798-1860, přijala ruské jméno Alexandra Fjodorovna), starší dcerou pruského krále Fridricha Viléma III., žil se svou rodinou v Aničkinovském paláci v Petrohradě. Jeho oficiální rolí byla služba u armády, kde působil jako vrchní inspektor.

Car Mikuláš I.

Vláda[editovat | editovat zdroj]

Když Alexandr I. 1. prosince 1825 zemřel, aniž by zanechal potomků, byl Nikolaj zcela nečekaně konfrontován s nutností převzít vládu, neboť jeho starší bratr Konstantin Pavlovič se již v roce 1823 pro nerovnorodý sňatek zřekl následnictví trůnu. 24. prosince převzal Nikolaj formálně vládu a 26. září 1826 byl v Moskvě korunován ruským carem a imperátorem.

Několik let připravované vojenské spiknutí Děkabristů, které vypuklo 26. prosince 1825, Nikolaj rázně potlačil. Začal ihned po převzetí moci s budování autoritářského režimu, když si zprvu ponechal ministry svého bratra. Přitom se opíral o rozsáhlou byrokracii a velkou armádu, ortodoxní církev a otevřeně podporovaný ruský nacionalismus. Civilní správa stála pod vojenským dohledem. Osobní štáb carových poradců sestával výlučně z vysokých důstojníků.

V roce 1826 se Nikolaj rozhodl zamítnout zrušení nevolnictví.

S rusifikací různých národností šly ruku v ruce i pokusy o obrácení protestantů a katolíků k pravoslaví.

Přes tyto masivní represe nebo také kvůli nim začala se za Nikolaje formovat různá opoziční hnutí.

Zahraniční politika[editovat | editovat zdroj]

Rozhodující vliv na Mikulášovu zahraniční politiku měl ministr Karl Robert von Nesselrode. Zde stejně jako v politice vnitřní v centru stálo potlačování revolučních hnutí v celé Evropě a Asii.

V prvních letech Nikolajovy vlády se zahraniční politika Ruska obracela především k Asii a k přípravám na ovládnutí Turecka. Rusko-perská válka v letech 18261828 přinesla Turkmančajskou smlouvou (22. února 1828) významné územní zisky. V roce 1828 začala rusko-turecká válka, která rovněž znamenala získání dalších území a jiných výhod – východní pobřeží Černého moře, volnou dopravu po Dunaji, Černém moři a Středozemním moři a jako důsledek i vznik Řeckého království.

V roce 1831 bylo v ničivých devět měsíců trvajících bojích potlačeno tzv. Listopadové povstání v Polsku. Polský parlament (sejm) zbavil Mikuláše polské koruny a po potlačení povstání nechal Mikuláš "trvale začlenit" polské království do Ruska.

Rostoucí vliv Ruska v Orientu se obzvláště silně ukázal, když se sultán Mehmed II. smlouvou z Hünkâr Iskelesi v roce 1833 Nikolajovi de facto podrobil a vyprosil si od něho pomoc proti rebelujícím egyptským pašům. V Evropě byl Nikolaj považován za záštitu stávajících monarchistických pořádků a v roce 1833 opět oživil Svatou Alianci.

Různé spolky s téměř všemi evropskými státy se ovšem neukázaly přínosné, když se Nikolaj v roce 1853 pokoušel podrobit si Turecko. Británie a Francie se proti němu postavily v Krymské válce; Rusko zůstalo ve svém boji proti Turecku osamoceno a válka se nakonec zvrátila v konflikt mezi evropskými mocnostmi – Ruskem na jedné a Francií a Británií na druhé straně. Ještě před koncem bojů Mikuláš I. 18. února/2. března 1855 umírá.

Potomci[editovat | editovat zdroj]

Z manželství s Alexandrou Fjodorovnou (rozenou Šarlotou Pruskou) (1798–1860) vzešlo sedm dětí:

  • Alexandr II. (17. dubna 1818 – 1. března 1881), ruský car
  1. 1841 hesenská princezna Marie Alexandrovna
  2. 1880 kněžna Kateřina Dolgorukovová
  • Marie (6. srpna 1819 – 9. února 1876)
  1. 1839 vévoda Maxmilián Leuchtenberský
  2. 1856 hrabě Grigorij Stroganov

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Nikolaj I: ličnost' i èpocha: novyje materialy. Sankt-Peterburg: Nestor-Istorija, 2007. 523 s.
  • Hans-Joachim Torke (Hrsg.): Die russischen Zaren 1547–1917, C.H. Beck, München, 1999, ISBN 3-406-42105-9
  • LINCOLN, W. Bruce. Nicholas I: emperor and autocrat of all the Russias. DeKalb: Northern Illinois University Press, 1989. 424 s.
  • SVOBODA, Karel. Zahraniční politika Mikuláše I. v kontextu hospodářské situace impéria. Slovanský přehled, 2010, 96(1-2), s. 27-40.
  • ŠEDIVÝ, Miroslav. Mikuláš I. a Osmanská říše (1829-1833). Historický obzor, 2006, 17(11/12), s. 252-258.
  • VYSKOČKOV, Leonid Vladimirovič. Imperator Nikolaj I: čelovek i gosudar'. Sankt-Peterburg: Izdatel'stvo Sankt-Peterburgskogo universiteta, 2001. 638 s.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámka[editovat | editovat zdroj]

V Rusku v té době platil juliánský kalendář, na rozdíl od ostatní Evropy, kde se v té době používal již kalendář gregoriánský. Proto jsou data v článku uváděna jak podle juliánského, tak podle gregoriánského kalendáře.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nikolaus I. (Russland) na německé Wikipedii.


Předchůdce:
Alexandr I. Pavlovič
Znak z doby nástupu Ruský car
18251855
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Alexandr II.
Předchůdce:
Alexandr II.
Znak z doby nástupu Polský král
18251831
Znak z doby konce vlády Nástupce:
-
Předchůdce:
-
Titulární polský král
18311855
Nástupce:
Alexandr III.
Předchůdce:
Mikuláš I.
Znak z doby nástupu Finský velkokníže
18251855
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Alexandr II.