Tartu

Souřadnice: 58°23′00″ s. š., 26°43′00″ v. d.

Tartu statutární město
Vlajka Znak
Kraj	Tartumaa
Starosta	Urmas Kruuse
Rozloha	38,8 km²
Počet obyvatel	101 297 (2004)
Hustota zalidnění	2 610,7 obyv./km²
Zeměpisná šířka	58° 23' 00" N
Zeměpisná délka	26° 43' 00" E
Tartu na mapě Estonska a kraje Tartumaa

Tartu (dříve známé též pod německým a švédským názvem Dorpat, pod ruskými jmény Дерпт (Děrpt) či Юрьев (Jurjev), nebo také přes staroestonštinu a latinu vytvořeným Tarbat) je druhé největší město Estonska. V roce 2004 zde žilo 101 297 obyvatel. Na rozdíl od estonského politického a finančního centra Tallinnu je Tartu často považováno za centrum vzdělanosti a kultury. Ve městě sídlí nejstarší a nejslavnější estonská univerzita. Město se nachází ve vnitrozemí Estonska, přibližně 180 km na jihovýchod od Tallinnu a je považováno za centrum celého jihovýchodního Estonska. Město protíná řeka Emajõgi, která spojuje dvě největší estonská jezera.

Dějiny

Počátky

Archeologické nálezy datují první osídlení v oblasti nynějšího Tartu do 5. století našeho letopočtu. V 7. století je doložena existence dřevěného opevnění na východní straně centrálního návrší Toomemägi.

První písemná zmínka týkající se tohoto sídliště se objevila v roce 1030 v kronikách Kyjevské Rusi. V tomto roce byla kyjevským knížetem Jaroslavem I. Moudrým vypálena původní dřevěná pevnost Estů, která nesla jméno Tarbatu a na jejím místě vystavěna kamenná pevnost, která byla nazvána Jurjev. Stala ruským opěrným bodem v kraj Ugandi a střediskem výběru daní. Estové a Rusové sváděli dále o toto strategicky důležité místo časté boje, během nichž pevnost změnila několikrát svého vlastníka. Roku 1061 byl Jurjev podle dochovalých záznamů vypálen Estonci (v ruských pramenech označováni jako Čuď).

Německé Tartu

V roce 1224 dobyli Jurjev rytíři Řádu mečových bratří, kteří expandovali ve východním Pobaltí. Původní staroestonský název města Tarbatu byl v němčině adaptován jako Dorpat, případně též Derpt. Pod vládou křižáků se Tartu v pozdním středověku stalo důležitým obchodním centrem. Bylo členem hanzy a sídlem biskupství. Tak jako v celém Livonsku, byla městská elita převážně německá. Tito tzv. literati dominovali městské kultuře, náboženskému životu, školství a politice až do konce 19. století. Německého původu bylo mnoho, ne-li většina studentů a 90 % učitelů tarbatských škol.

Pod polskou a švédskou nadvládou

V 16. století přešlo Livonsko a s ním i Tartu pod nadvládu Polska. V roce 1583 byla ve městě ustavena jezuitské akademické gymnázium. Kromě toho v Tartu vznikl i překladatelský seminář a město obdrželo od polského krále Štěpána Bátoryho i svou červenobílou zástavu.

Po vypuknutí švédsko-polské války byla činnost akademického gymnázia a semináře roku 1601 pozastavena. Vzhledem k porážce Polska připadlo Tartu Švédsku. Činnost akademického gymnázia byla obnovena v roce 1630, ovšem už v roce bylo gymnázium 1632 výnosem švédského krále Gustava II. Adolfa přeměněno na univerzitu.

Tartu součástí carského Ruska

Po podpisu Nystadské smlouvy v roce 1721 město připadlo carskému Rusku a bylo dále oficiálně označováno poruštěným německým jménem Děrpt. Během 18. století padlo mnoho středověkých památek za oběť požárům a město bylo obnoveno v pozdně barokním a neoklasickém stylu. Během druhé poloviny 19. století v době národního obrození se Tartu stalo významným estonským kulturním centrem. Město bylo v roce 1869 dějištěm První estonské všeobecné pěvecké slavnosti (Esimene eesti üldlaulupidu). Roku 1870 zde bylo založeno divadlo Vanemuine, první divadelní soubor hrající v estonštině, a 1872 se zde sešlo i ustavující shromáždění estonského svazu spisovatelů.

V roce 1893 se v rámci posílené carské politiky rusifikace město oficiálně vrátilo ke staršímu ruskému jménu Jurjev. Roku 1895 došlo dokonce ke změně vyučovacího jazyka na univerzitě na ruštinu.

První Estonská republika

Političtí představitelé Estonců využili chaosu konce První světové války v roce 1918 k vyhlášení samostatné Estonské republiky. Sovětské Rusko se pokusilo tento vývoj zvrátit následnou invazí, ale v Estonské osvobozenecké válce bylo nakonec poraženo a 2. února 1920 podepsalo v Tartu s Estonskem mírovou smlouvu, v němž se navždy vzdalo všech územních nároků vůči Estonsku.

Poruštěná univerzita byla z Tartu již v roce 1918 odsunuta do Voroněže, ale již roku 1919 bylo v Tartu obnoveno univerzitní vyučování s estonštinou jako vyučovacím jazykem. Zároveň se stal oficiálním označením města stal soudobý estonský název Tartu (vzniklý zkrácením původního Tarbatu).

Sovětský vliv

Sovětský svaz již v roce 1940 porušil Tartskou mírovou dohodu novým útokem na Estonsko, jemuž mladá republika podlehla. Po krátkém intermezzu nacistické okupace se roku 1944 vrátili do země, a tím i do Tartu sovětští okupanti. Město během válečných let utrpělo těžké škody. Za své vzal historický Kamenný most (Kivisild) přes Emu, postavený v letech 1776-1778; most nejprve poničila ustupující ruská vojska v roce 1941 a zkázu pak dovršily boje v roce 1944.

V období sovětské okupace bylo Tartu pro cizince uzavřeným městem, neboť na předměstí ležela důležitá sovětská letecká základna (nyní se na někdejších ranvejích nachází rozlehlý autobazar). V této době se také počet obyvatel téměř zdvojnásobil z původních 57 000 na více než 100 000.

Nezávislost

Po obnovení nezávislosti v roce 1991 se Tartu stalo opět intelektuálním a kulturním centrem Estonské republiky. Celý střed města včetně univerzity prošel rozsáhlou rekonstrukcí, která pomohla Tartu obnovit bývalou krásu.

Vzdělání a kultura

Město je především domovem významné univerzity, založené švédským králem Gustavem II. Adolfem roku 1632. V Tartu sídlí též Estonská zemědělská univerzita, Pobaltská vojenská akademie a estonské ministerstvo školství a výzkumu. Své sídlo má ve městě i Nejvyšší soud, obnovený roku 1993, a Estonský národní archiv.

Památky

Obrázek z ulic Tartu

Většina památek v historickém středu města pochází z období před získáním nezávislosti, kdy vyšší a střední třídu tvořilo převážně německy mluvící obyvatelstvo. Nejvýznamnějšími pamětihodnostmi jsou luteránský kostel svatého Jana (Johanneskirche či Jaani kirik), městská radnice z 18. století, budova univerzity, zbytky katedrály z 13. století, botanická zahrada, hlavní nákupní třída a budovy v okolí radničního náměstí.

Na předměstí převládá typická sovětská architektura z období okupace mezi roky 1944-1991. V nedávných letech bylo postaveno několik moderních výškových budov ze „skla, betonu a oceli“, avšak navzdory všem těmto změnám si centrum dokázalo uchovat svůj historický ráz.

Vzhledem k tomu, že Tartu je univerzitním městem, je místní noční život poměrně bohatý. Nachází se zde řada barů, restaurací a nočních klubů. Turisticky nejatraktivnější jsou Wildeova irská hospoda a Prachárna.

Partnerská města

Bærum, Norsko Deventer, Nizozemsko Ferrara, Itálie Frederiksberg, Dánsko Hafnarfjörður, Island Hämeenlinna, Finsko Kaunas, Litva Lüneburg, Německo

Pskov, Rusko Riga, Lotyšsko Salisbury, Maryland, USA Tampere, Finsko Turku, Finsko Uppsala, Švédsko Veszprem, Maďarsko Zutphen, Nizozemsko

Odkazy

Souvisící články

• Tartu Ülikool
• Tartská mírová smlouva

Externí odkazy

• Město Tartu
• Univerzita v Tartu
• Pobaltská vojenská akademie
• Festivalová aréna v Tartu
• Letecký pohled na Tartu (z jara 2003, detailní, zoomovatelný)

Samosprávné jednotky estonského kraje Tartumaa (Tartu maakond)
	Alatskivi – Elva – Haaslava – Kallaste – Kambja – Konguta – Laeva – Luunja – Meeksi – Mäksa – Nõo – Peipsiääre – Piirissaare – Puhja – Rannu – Rõngu – Tartu (město) – Tartu (obec) – Tähtvere – Vara – Võnnu – Ülenurme