Alexandr Danilovič Menšikov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Portrét Alexandra Menšikova

Alexandr Danilovič kníže Menšikov-Ižorskij-Kozelskij (16. listopadu 167323. listopadu 1729) byl ruský státník, vojevůdce a osobní přítel cara Petra Velikého.

Před severní válkou[editovat | editovat zdroj]

Menšikovův původ je předmětem dohadů. Časté je tvrzení že byl synem litevského rolníka, který ho poslal do Moskvy, aby se vyučil cukrářem. Zde prodával koláče a pirožky. A tady si též získal pozornost Leforta, blízkého carova přítele.[zdroj?]

Lefort vzal Menšikova do svých služeb. Menšikov po chvíli zaujal i samotného cara Petra, který z něho učinil svého osobního služebníka a zařadil jej do svých pluků.[zdroj?]

Menšikov se zúčastnil Azovských tažení a poté i velkého poselstva do západní Evropy. Tehdy byl zvolen jedním z carových osobních sloužících.

Po návratu do Evropy dostal velení Přeobrazenského pluku a do začátku severní války působil v carově domácnosti.

Od počátku severní války do smrti Petra Velikého[editovat | editovat zdroj]

Na počátku války se zúčastnil tažení k Narvě, ale bitvy u Narvy se nezúčastnil jelikož odjel před jejím vypuknutím.

Poté působil v Ingrii, kde byl carovým pobočníkem. Účastnil se dobytí Nöteburgu, jehož velitelem se poté stal. Účastnil se dobytí Nyenskansu. Po založení Sankt-Petěrburgu se stal velitelem Petropavlovské pevnosti. Na podzim 1703 odrazil švédský útok na město.

Na jaře 1704 si během obležení Narvy vysloužil hodnost generála a další rok se zúčastnil tažení do Polska. Zde měl spory se svým velitelem, generálem Ogilvym, který následkem toho byl odvolán. 29. října 1706 vyhrál bitvu u Kalisze za což byl jmenován knížetem ižorským.

Během vpádu Švédů do Ruska se Menšikov účastnil bitvy u Golovčina. Pak dobyl v listopadu 1708 Baturin, hlavní město hejtmana Mazepy. Poté velel ruské jízdě u Poltavy. Potom donutil Švédy ke kapitulaci u Perevoločné. Za tento úspěch získal maršálskou hůl.

Roku 1710 velel ruské armádě v Polsku a v dalším roce ovládl Kuronsko. Roku 1712 pronikl do Pomořanska a Holštýnska. Roku 1714 dobyl Štětín. Od roku 1715 upevňoval svoji moc. Jeho vztahy s carem však se začaly ochlazovat, kvůli Menšikovovým úplatkářským aférám. Roku 1718 musel státu vrátit 700 000 rublů, ale když car v roce 1725 umíral, Menšikovovi odpustil.

Po Petrově smrti[editovat | editovat zdroj]

Po carově smrti pomohl k moci carevně Kateřině I. Za odměnu byl jmenován generalissimem. Povedlo se mu získat vládu v Kuronském vévodství. Po nástupu Petra II. na trůn se stal obětí Golicynů a Dolgorukých, kteří ho zbavili všech titulů a poslali i s jeho rodinou do vyhnanství ve vesnici Běrezov. Zde roku 1729 zemřel.

Jeho syn později získal část otcova majetku zpět.

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]


Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jiří Fidler: Za víru, vládce a vlast
  • Robert K. Massie: Petr Veliký: Život a Svět