Alexandr Danilovič Menšikov

Portrét Alexandra Menšikova

Alexandr Danilovič kníže Menšikov-Ižorskij-Kozelskij (16. listopadu 1673 – 23. listopadu 1729) byl ruský státník, vojevůdce a osobní přítel cara Petra Velikého.

Před severní válkou

Menšikovův původ je předmětem dohadů. Časté je tvrzení že byl synem litevského rolníka, který ho poslal do Moskvy, aby se vyučil cukrářem. Zde prodával koláče a pirožky. A tady si též získal pozornost Leforta, blízkého carova přítele.^[zdroj?]

Lefort vzal Menšikova do svých služeb. Menšikov po chvíli zaujal i samotného cara Petra, který z něho učinil svého osobního služebníka a zařadil jej do svých pluků.^[zdroj?]

Menšikov se zúčastnil Azovských tažení a poté i velkého poselstva do západní Evropy. Tehdy byl zvolen jedním z carových osobních sloužících.

Po návratu do Evropy dostal velení Přeobrazenského pluku a do začátku severní války působil v carově domácnosti.

Od počátku severní války do smrti Petra Velikého

Na počátku války se zúčastnil tažení k Narvě, ale bitvy u Narvy se nezúčastnil jelikož odjel před jejím vypuknutím.

Poté působil v Ingrii, kde byl carovým pobočníkem. Účastnil se dobytí Nöteburgu, jehož velitelem se poté stal. Účastnil se dobytí Nyenskansu. Po založení Sankt-Petěrburgu se stal velitelem Petropavlovské pevnosti. Na podzim 1703 odrazil švédský útok na město.

Na jaře 1704 si během obležení Narvy vysloužil hodnost generála a další rok se zúčastnil tažení do Polska. Zde měl spory se svým velitelem, generálem Ogilvym, který následkem toho byl odvolán. 29. října 1706 vyhrál bitvu u Kalisze za což byl jmenován knížetem ižorským.

Během vpádu Švédů do Ruska se Menšikov účastnil bitvy u Golovčina. Pak dobyl v listopadu 1708 Baturin, hlavní město hejtmana Mazepy. Poté velel ruské jízdě u Poltavy. Potom donutil Švédy ke kapitulaci u Perevoločné. Za tento úspěch získal maršálskou hůl.

Roku 1710 velel ruské armádě v Polsku a v dalším roce ovládl Kuronsko. Roku 1712 pronikl do Pomořanska a Holštýnska. Roku 1714 dobyl Štětín. Od roku 1715 upevňoval svoji moc. Jeho vztahy s carem však se začaly ochlazovat, kvůli Menšikovovým úplatkářským aférám. Roku 1718 musel státu vrátit 700 000 rublů, ale když car v roce 1725 umíral, Menšikovovi odpustil.

Po Petrově smrti

Po carově smrti pomohl k moci carevně Kateřině I. Za odměnu byl jmenován generalissimem. Povedlo se mu získat vládu v Kuronském vévodství. Po nástupu Petra II. na trůn se stal obětí Golicynů a Dolgorukých, kteří ho zbavili všech titulů a poslali i s jeho rodinou do vyhnanství ve vesnici Běrezov. Zde roku 1729 zemřel.

Jeho syn později získal část otcova majetku zpět.

Vyznamenání

• Řád Svatého Ondřeje prvozvaného
• Řád sv. Alexandra Něvského
• Řád bílého orla
• Řad černé orlice
• Řád slona

Literatura

• Jiří Fidler: Za víru, vládce a vlast
• Robert K. Massie: Petr Veliký: Život a Svět