Holštýnsko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Znak Holštýnska
Žlutou barvou je historické Holštýnsko tj. bez enkláv

Holštýnsko (německy: Holstein, dánsky: Holsten) je historická země na severu Německa rozkládající se na jihu Jutského poloostrova na pravém břehu řeky Labe. Historické Holštýnsko je v současnosti součástí německé spolkové země Šlesvicko-Holštýnsko. Její metropolí je město Kiel, jež je také metropolí spolkové země Šlesvicko-Holštýnsko.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Holštýnsko na severu hraničí se Šlesvickem, na jihu s současnými německými spolkovými zeměmi Dolním Saskem a Svobodným a hanzovním městem Hamburk, na východě pak s německou spolkovou zemí Meklenbursko-Přední Pomořansko. Celé území Holštýnska je součástí Severoněmecké nížiny a rozkládá se v jižní části Jutského poloostrova mezi západně položeným Severním mořem a východně položeným Baltským mořem. Západní pobřeží spolkové země je lemováno ve středověku a raném novověku vzniklými Severofrískými ostrovy, které byly v minulosti součástí Jutského poloostrova. Všechny tyto ostrovy jsou zde obklopené mělčinovou oblastí označovanou německým termínem Wattenmeer, jehož většina je zde součástí národního parku Schleswig-Holsteinisches Wattenmeer. Při odlivu se zde obnažují rozsáhlé oblasti písčin či bahna. U opačného východního (baltského) pobřeží země se rozkládá ostrov Fehmarn.

Historie Holštýnska[editovat | editovat zdroj]

V dobách existence Svaté říše římské bylo Holštýnsko její součástí a po jejím rozpadu v roce 1806 byl jediným suverénem nad Holštýnskem dánský král. V roce 1815 se Holštýnsko stalo součástí Německého spolku.

Dánská vláda[editovat | editovat zdroj]

Dánské království se po dlouhou dobu skládalo ze čtyř částí: Jutský poloostrov a k němu náležící ostrovy, které tvořily království a dále lenní polabská vévodství Šlesvicko a Holštýnsko, které byly v personální unii s Dánskem. Od začátku 18. století a stále více na začátku 19. století by Dánové rádi viděli vévodství jako plnou součást království. Tento pohled však nebyl sdílen s německou většinou žijící ve vévodstvích, která se nadšeně přidávala k liberálnímu a nacionalistickému hnutí známému jako šlesvicko-holštýnismus. Toto hnutí usilovalo o nezávislost na Dánsku. První válka o Šlesvicko-Holštýnsko byla podnícena konstitučními změnami v roce 1849 a díky intervenci Británie a dalších velmocí skončila statusem quo. V Dánsku se vedlo mnoho debat nad dalším postupem v otázce Šlesvicka a Holštýnska - nacionální liberalisté požadovali plné svázání Šlesvicka s Dánskem, Holštýnsku ponechali volbu zda se chtějí či nechtějí připojit. Nicméně mezinárodní události předběhly dánskou domácí politiku a Dánsko muselo v roce 1864 čelit válce s Pruskem a Rakouskem, která je známa jako druhá válka o Šlesvicko-Holštýnsko. Tyto oblasti se stali obětí velkých politických ambicí Otty von Bismarcka. Dánsko bylo nuceno postoupit celé Šlesvicko-Holštýnsko Prusku a přijalo politiku neutrality.

Rakouská nadvláda[editovat | editovat zdroj]

Dánský král se tak po porážce musel zříct nároků na zálabská vévodství, která přešla pod správu obou vítězných mocností. Pro Rakousko, kterému připadla správa Holštýnska, se tato jakási evropská kolonie, obklopená pruskými državami, stala skutečnou noční můrou. Nejen, že zde muselo udržovat vojenský kontingent pod velením podmaršálka Ludwiga von Gablenz vykonávajícího zde facto vojenskou správu, ale stále víc bylo všem zainteresovaným stranám jasné, že Prusové si připravují půdu pro anexi obou vévodství.

Několik rakouských praporů by v takovém případě nemohlo území Holštýnska proti pruské armádě ubránit. Rakouský císař František Josef I., vědom si této nevýhodné situace, se sice pokusil přimět Prusko k výměně problematického Holštýnska za část pruského Slezska nebo za Kladsko, ale kancléř Bismarck o těchto návrzích nechtěl ani slyšet. Naopak, počátkem roku 1866 Bismarck přímo obvinil Rakousko v oficiální nótě z toho, že Holštýnsko se pod jeho liknavou správou proměnilo v ohnisko protipruských nálad… Rakousko tuto nótu pochopitelně odmítlo a vztahy mezi oběma zeměmi poté ještě více ochladly. Bismarck přitom svůj nátlak stupňoval, neboť dobře věděl, že situace v Evropě je k měření sil s Rakouskem velmi vhodná a nemusí se v budoucnu opakovat.

Součást Pruska[editovat | editovat zdroj]

Události pak nabraly opravdu rychlý spád. Prusové okupovali 7. června 1866 Holštýnsko, které Rakouské jednotky včas bez boje vyklidily a stáhly se do Čech. Pruský vyslanec Savigny krátce na to oznámil na Spolkovém sněmu ve Frankfurtu, že zasedání opouští, protože Prusko již pokládá Německý spolek za zrušený. Od 12. června byly přerušeny diplomatické styky mezi Rakouskem a Pruskem a od 18. června i vzájemné poštovní, telegrafní a železniční spojení. Tak tedy v roce 1866 Rakousko přišlo o Holštýnsko a to zase změnilo pána jímž se definitivně stalo Prusko, jež se stalo v roce 1871 součástí německé říše.

Od druhé světové války dodnes[editovat | editovat zdroj]

Po druhé světové válce bylo Německo rozděleno do 4 okupačních zón, a Holštýnsko se Šlesvickem patřilo do britské okupační zóny. V roce 1947 bylo spojeneckou radou zrušeno Prusko jehož bylo Holštýnsko doposud součástí. V rámci této britské zóny vytvořila britská vojenská vláda v letech 1945 a 1946 následující správní jednotky země a ze Šlesvicka a Holštýnska byla utvořena spolková země Šlesvicko-Holštýnsko, která se 23. května 1949 staly spolkovými zeměmi SRN a v roce 1991 spolkovou zemí sjednoceného Německa.

Historické části[editovat | editovat zdroj]

Historické Holštýnsko je v současnosti součástí německé spolkové země Šlesvicko-Holštýnsko. Historického Holštýnska zabíraly v minulosti kromě majoritního Holštýnského vévodství, část malá vévodství a knížectví. K těmto historickým územím patří Lauenburského vévodství, rozkládající se na jihovýchodě, téměř celé území někdejšího městského státu Svobodné a hanzovní město Lübeck (který však k původnímu Holštýnsku nepatřil), dále zahrnuje celé území někdejšího knížectví Lübecku, bývalé hamburské exklávy Geesthacht a Großhansdorf a některá severní území současného Hamburku, jakož i několik bývalých meklenburských exkláv.

Související články[editovat | editovat zdroj]