Slapové jevy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Slapové jevy: A - Slunce, Země a Měsíc jsou v řadě, objevuje se skočné dmutí; B - Slunce, Země a Měsíc svírají pravý úhel, objevuje se hluché dmutí

Slapové jevy představují zvyšování a snižování hladiny moře v důsledku působení slapových sil. Zvýšení hladiny se označuje jako příliv, snížení jako odliv, souhrnně se mluví o dmutí mořské hladiny.

Příčiny vzniku[editovat | editovat zdroj]

Slapové jevy jsou důsledkem deformace povrchu oceánu vlivem sil, kterými na vodní masu působí nebeská tělesa, v případě Země především Měsíc a Slunce. Teoreticky mohou slapové síly dokonce způsobit rozpad obíhajícího tělesa, pokud je oběžná vzdálenost nižší než tzv. Rocheova mez.

Mechanismus dmutí[editovat | editovat zdroj]

Země a Měsíc obíhající kolem společného těžiště

Pravou silou působící dmutí je gravitační síla, důležitá je přitom nehomogenita jejího pole. Protože velikost gravitační síly je nepřímo úměrná druhé mocnině vzdálenosti, Měsíc přitahuje silněji tělesa na přivrácené straně Země, a naopak slaběji na odvrácené straně. Navíc je však nutno uvážit neinerciálnost soustavy spojené s povrchem Země a tedy působení zdánlivých setrvačných sil. Pro pochopení přílivového dmutí je třeba nahlížet vzájemný pohyb Měsíce a Země ne jako pouhý oběh Měsíce kolem nehybné Země, ale jako rotaci obou těles kolem společného těžiště. Na Zemi tedy působí také setrvačná odstředivá síla, která naopak roste přímo úměrně vzdálenosti od společného těžiště (protože společné těžiště leží pod povrchem Země na přivrácené straně, jak ukazuje obrázek, je odstředivý příspěvek nejsilnější na odvrácené straně, ale částečně přispívá i na přivrácené straně k Měsíci, a to ve stejném smyslu jako jeho gravitace). Zatímco na přivrácené straně k Měsíci převládá gravitační přitažlivost a na odvrácené odstředivá síla, v oblasti mezi tím obě síly působí proti sobě tak, že se prakticky odečítají. Působním sil proto vznikají na světových oceánech dvě přílivové vlny, na straně přivrácené Měsíci a současně i na straně protilehlé. Pro úplnost je potřeba dodat, že dochází i k dmutí zemské kůry a pláště, i když vzhledem k jejich tuhosti zdaleka ne tak znatelnému.

Obě přílivové vlny se pohybují po povrchu Země od východu na západ spolu s pohybem Měsíce. K přílivu a odlivu tak dochází s dvojnásobkem frekvence odpovídající průchodu Měsíce nad příslušným poledníkem, tj. každých 12 hodin 25 minut a 14 sekund, mluvíme o půldenním dmutí. Interval mezi přílivem a odlivem na stejném místě je tedy 6 hodin, 12 minut a 37 sekund. Vlivem deklinace Měsíce je v některých oblastech každé druhé dmutí velmi málo patrné, proto se mluví o jednodenním dmutí. Půldenní dmutí probíhá především v Atlantském a Severním ledovém oceánu, jednodenní zejména v Jávském a Ochotském moři; v mnoha oblastech se oba typy střídají.

V oblastech s výrazným dmutím lze přílivové vody využít k výrobě elektrické energie.

Skočné a hluché dmutí[editovat | editovat zdroj]

Slapové síly Slunce jsou oproti měsíčním přibližně o polovinu slabší (tvoří přibližně 4/9 slapových sil Měsíce). Pokud Měsíc, Země a Slunce stojí v jedné řadě, slapové síly obou těles se sečtou a dmutí je velmi výrazné, označuje se jako skočné dmutí. Pokud naopak Slunce, Země a Měsíc svírají pravý úhel, slapové síly se částečně vyruší a nastává hluché dmutí. Ke skočnému dmutí dochází, když je Měsíc ve fázi novu nebo úplňku, k hluchému tehdy, pokud je Měsíc v polovině fáze dorůstání nebo ubývání; perioda je tedy přibližně 15 dní.

Výška dmutí[editovat | editovat zdroj]

Záliv Fundy za přílivu
Záliv Fundy za odlivu
Místa na světe kde je příliv větší než 4 metry.

Kromě vzájemné polohy Země, Měsíce a Slunce a polohy místa na Zemi ovlivňuje výšku dmutí také tvar pobřeží a úhel dna. Na volném moři se výška hladiny mění asi o 0,8 metru. Nejvyšší hranice na světě dosahuje příliv v zálivu Fundy v Kanadě, kde hladina stoupá až o 20 metrů.[1] V Evropě je největší rozpětí přílivu a odlivu poblíž pobřeží Francie v zátoce Mont-Saint-Michel, kde dosahuje asi 13 metrů. Výška přílivu se označuje ve speciálních mapách. Čáry, spojující místa se stejnou dobou nejvyššího přílivu se nazývají izohachie.

Vzdutí hladiny u ústí řek s povlovným dnem způsobuje, že se příliv šíří proti proudu řek. U některých je velmi výrazný, šíří se jako vodní vlna a označuje se jako přílivový příboj. U ústí Amazonky dosahuje přílivový příboj výšky 5 metrů a je patrný ještě 850 kilometrů od ústí. V některých oblastech dostává přílivový příboj dokonce své místní jméno - například právě na Amazonce se označuje indiánským slovem pororoca (hřmící vody). Na Labi přílivový příboj dosahuje do vzdálenosti 150 kilometrů od ústí.

Také u jezer se projevují slapové jevy, ale vzhledem k velikosti hladiny jsou téměř nepatrné. Nejvyšší příliv se objevuje na Michiganském jezeře ve Spojených státech, kde může dosáhnout až výše 7 cm.[1]

Slapové proudy[editovat | editovat zdroj]

Voda se při dmutí šíří v různých oblastech specifickým způsobem, kdy vytváří slapové proudy. Silnější bývají při odlivu, kdy mohou dosáhnout rychlosti až 22 kilometrů v hodině a ohrožují lodní dopravu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b KÖSSL, Roman; CHÁBERA, Stanislav. Základy fyzické geografie : přehled hydrogeografie. České Budějovice : Jihočeská univerzita, 1999. ISBN 80-7040-348-9. S. 42.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KÖSSL, Roman; CHÁBERA, Stanislav. Základy fyzické geografie : přehled hydrogeografie. České Budějovice : Jihočeská univerzita, 1999. ISBN 80-7040-348-9. S. 42.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]