Slapové jevy
Slapové jevy představují zvyšování a snižování hladiny moře v důsledku působení slapových sil. Zvýšení hladiny se označuje jako příliv, snížení jako odliv, souhrnně se mluví o dmutí mořské hladiny.
Obsah |
[editovat] Příčiny vzniku
Slapové jevy jsou důsledkem deformace povrchu oceánu vlivem sil, kterými na vodní masu působí nebeská tělesa, v případě Země především Měsíc a Slunce. Teoreticky mohou slapové síly dokonce způsobit rozpad obíhajícího tělesa, pokud je oběžná vzdálenost nižší než tzv. Rocheova mez.
[editovat] Mechanismus dmutí
Protože velikost gravitační síly je nepřímo úměrná druhé mocnině vzdálenosti, Měsíc přitahuje silněji tělesa na přivrácené straně Země, a naopak slaběji na odvrácené straně. To se týká i vody v oceánu. Tak dochází k deformaci povrchu nejen moře, ale i pevniny. Vznikají tak dvě vlny, jedna na přivrácené a druhá na odvrácené straně Země. K přílivu a odlivu dochází s dvojnásobkem frekvence odpovídající průchodu Měsíce nad příslušným poledníkem, tj. každých 12 hodin 25 minut a 14 sekund, mluvíme o půldenním dmutí. Interval mezi přílivem a odlivem na stejném místě je tedy 6 hodin, 12 minut a 37 sekund. Vlivem deklinace Měsíce je v některých oblastech každé druhé dmutí velmi málo patrné, proto se mluví o jednodenním dmutí. Půldenní dmutí probíhá především v Atlantském a Severním ledovém oceánu, jednodenní zejména v Jávském a Ochotském moři; v mnoha oblastech se oba typy střídají.
V oblastech s výrazným dmutím lze přílivové vody využít k výrobě elektrické energie.
[editovat] Skočné a hluché dmutí
Slapové síly Slunce jsou oproti měsíčním výrazně slabší (tvoří přibližně 4/9 slapových sil Měsíce). Pokud Měsíc, Země a Slunce stojí v jedné řadě, slapové síly obou těles se sečtou a dmutí je velmi výrazné, označuje se jako skočné dmutí. Pokud naopak Slunce, Země a Měsíc svírají pravý úhel, slapové síly se částečně vyruší a nastává hluché dmutí. Ke skočnému dmutí dochází, když je Měsíc ve fázi novu nebo úplňku, k hluchému pokud je Měsíc v polovině fáze dorůstání nebo ubývání, perioda je tedy přibližně 15 dní.
[editovat] Výška dmutí
|
|
Kromě vzájemné polohy Země, Měsíce a Slunce a polohy místa na Zemi ovlivňuje výšku dmutí také tvar pobřeží a úhel dna. Na volném moři se výška hladiny mění asi o 0,8 metru. Nejvyšší hranice na světě dosahuje příliv v zálivu Fundy v Kanadě, kde hladina stoupá až o 20 metrů.[1] V Evropě je největší rozpětí přílivu a odlivu poblíž pobřeží Francie v zátoce Mont-Saint-Michel, kde dosahuje asi 13 metrů. Výška přílivu se označuje ve speciálních mapách. Čáry, spojující místa se stejnou dobou nejvyššího přílivu se nazývají izohachie.
Vzdutí hladiny u ústí řek s povlovným dnem způsobuje, že se příliv šíří proti proudu řek. U některých je velmi výrazný, šíří se jako vodní vlna a označuje se jako přílivový příboj. U ústí Amazonky dosahuje přílivový příboj výšky 5 metrů a je patrný ještě 850 kilometrů od ústí. V některých oblastech dostává přílivový příboj dokonce své místní jméno - například právě na Amazonce se označuje indiánským slovem pororoca (hřmící vody). Na Labi přílivový příboj dosahuje do vzdálenosti 150 kilometrů od ústí.
Také u jezer se projevují slapové jevy, ale vzhledem k velikosti hladiny jsou téměř nepatrné. Nejvyšší příliv se objevuje na Michiganském jezeře ve Spojených státech, kde může dosáhnout až výše 7 cm.[2]
[editovat] Slapové proudy
Voda se při dmutí šíří v různých oblastech specifickým způsobem, kdy vytváří slapové proudy. Silnější bývají při odlivu, kdy mohou dosáhnout rychlosti až 22 kilometrů v hodině a ohrožují lodní dopravu.
[editovat] Odkazy
[editovat] Reference
- ↑ KÖSSL, Roman; CHÁBERA, Stanislav. Základy fyzické geografie : přehled hydrogeografie. České Budějovice : Jihočeská univerzita, 1999. ISBN 80-7040-348-9. S. 42.
- ↑ KÖSSL, Roman; CHÁBERA, Stanislav. Základy fyzické geografie : přehled hydrogeografie. České Budějovice : Jihočeská univerzita, 1999. ISBN 80-7040-348-9. S. 42.
[editovat] Související články
[editovat] Externí odkazy
- Slapové jevy: příliv a odliv na Stranách potápěčských
[editovat] Literatura
- KÖSSL, Roman; CHÁBERA, Stanislav. Základy fyzické geografie : přehled hydrogeografie. České Budějovice : Jihočeská univerzita, 1999. ISBN 80-7040-348-9. S. 42.
