Zemský plášť

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Řez Zemí od jádra k exosféře. Levá část obrázku není ve správném měřítku.

Zemský plášť je jedna z vrstev Země, shora vymezená zemskou kůrou a zespodu zemským jádrem. Z geofyzikálního i geochemického hlediska může být rozdělen na svrchní a spodní plášť a přechodovou zónu, která se nachází mezi nimi.[1] Většinu současných poznatků o plášti se podařilo získat během 20. století podrobnou analýzou příchodů seismických vln. V plášti probíhá neustále plášťová konvekce, která souvisí s deskovou tektonikou a jejíž obraz můžeme získat pomocí seismické tomografie.

Zemský plášť jako celé těleso tvoří přibližně 69 % zemské hmotnosti a 84 % celkového objemu.[1]

Svrchní plášť[editovat | editovat zdroj]

Svrchní plášť je shora ohraničen Mohorovičićovou diskontinuitou (MOHO), která se rozkládá pod oceány do hloubky 0–20 km a pod kontinenty do hloubky 20-90 km. Spodní hranice svrchního pláště je přibližně v hloubce 650 km a souvisí s fázovým přechodem v hornině. Průměrná hustota této části pláště byla určena na 3,27 g/cm³, což umožňuje pohyb nadložních litosférických desek. Předpokládá se, že v hloubkách okolo 100 až 150 km se nachází plastická astenosféra.[2]

Ve svrchním plášti je možno rozlišit tři oblasti:

  • Zóna snížené rychlosti nebo také astenosféra, která se rozkládá od 60–250 km. Projevuje se tím, že zbržďuje procházející zemětřesné vlny.[2]
  • Oblast nad prvním fázovým přechodem – alokována je do hloubky ~400 km. V této vrstvě rychlost seismických vln opět narůstá.
  • Oblast mezi prvním a druhým fázovým přechodem – nejčastěji se jako hloubka rozhraní mezi svrchním a spodním pláštěm udává 650 km +/- 100 km (samotné rozhraní není sférické, ale deformované díky dynamickým procesům probíhajícím v plášti).

Mineralogické složení svrchního pláště odpovídá strukturám olivínu, pyroxenu, granátu a spinelu. Platí vztah, že s klesající hloubkou se zvyšuje tlak a tak dochází ke změnám v minerálech, kdy se olivín začne přeměňovat na spinel. Se stoupajícím tlakem se může spinel dále měnit na perovskit a magnesiowüstit. Z horninového hlediska je plášť tvořen z andezitu, dacitu a eklogitu.

Podle některých autorů je možný výskyt eklogitové vrstvy mezi svrchním a spodním pláštěm.

Spodní plášť[editovat | editovat zdroj]

Spodní plášť je alokován od hloubky 650 km až k zemskému jádru, tedy přibližně do hloubky 2 900 km,[2] od něhož je oddělen Gutenbergovou diskontinuitou.[2] Plášť je tvořen nejspíše silikáty[2] a obohacen o prvky kobalt, hliník a titan. Hustota se pohybuje v rozmezí 4–6 g/cm³. Dochází zde k přeměně gama-spinelu a majoritu na perovskit.[2]

O spodním plášti je známo jen velmi málo údajů. Hlouběji do nitra Země se pak jeví spodní plášť jako chemicky homogenní těleso. Rychlost šíření seismických P vln se zde pohybuje okolo 14 km/s.[2]

Plášť obecně se dá zkoumat jen pomocí kosmochemického hlediska, pomocí xenolitů (uzavřenina v magmatu) a magmatů a nebo pomocí petrochemického pohledu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Leccos - špalíček moudrosti a poučení - zemský plášť [online]. [cit. 2008-08-09]. Dostupné online.  
  2. a b c d e f g Země - svrchní plášť [online]. [cit. 2008-08-09]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SIGURDSSON, Haraldur; JEANLOZ, Raymond; ASIMOW, Paul D.. Encylopedia of Volcanoes. [s.l.] : Academic Press, 1999. ISBN 978-0-12-643140-7. Kapitola Mantle of the Earth a Melting the Mantle, s. 41-68. (anglicky)