Tataři

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tataři
(Tatarlar / Татарлар)
Populace
ca. 6,8 mil.
Země s významnou populací
Rusko Rusko: 5 554 601 [1]
Uzbekistán Uzbekistán 467 829 [2]
Kazachstán Kazachstán 204 229
Ukrajina Ukrajina 73 304 [3]
Jazyk(y)

tatarština, ruština

Náboženství

Většina sunnitský Islám, menšina pravoslaví

Tataři (Tatarlar) jsou turkický národ obývající různé oblasti Eurasie a hovořící většinou tatarštinou. Ke konci 20. století byl celkový počet Tatarů ve světě odhadován na více než 8 milionů.

Rozmístění[editovat | editovat zdroj]

Nejvíce Tatarů žije v Tatarstánu (autonomní republika Ruské federace), Baškortostánu a Sibiři. Ale velká diaspora se nachází v Uzbekistánu, Kazachstánu. S tatarskou menšinou se setkáme také v  Ukrajině (především na Krymu), Litvě, Bulharsku, Číně, Rumunsku, Finsku, Polsku nebo Turecku.

Protože Tataři nemají vlastní stát, jsou postupně asimilováni a pozvolna ztrácejí znalost tatarštiny, kterou nahrazují většinové jazyky zemí, např. v Rusku ruštinou.[4]

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Většina Tatarů jsou sunnitští muslimové, zvláštní nábožensko-etnickou skupinu tvoří tzv. Krjašeni (Keräşennär), kteří vyznávají pravoslaví.

Etnogeneze[editovat | editovat zdroj]

Velká část Tatarů obývajících Tatarstán a evropskou část Ruska jsou potomky turkických Bulharů (Protobulharů), jejichž stát v Povolží (Volžsko-kamské Bulharsko) byl ve 13. století zničen mongolskou invazí a kteří přijali jméno od svých dobyvatelů. Sibiřští Tataři jsou potomky kdysi početné turkické populace uralsko-altajského regionu, částečně smíšenými s ugrofinskými, něneckými a mongolskými národy UraluAltaje.

Původ jména[editovat | editovat zdroj]

Rozmístění tatarského osídlení ve východní Evropě a Rusku

Etnonymum „Tatar“ je odvozeno od jména mongolského kmene Ta-ta, který v 5. století obýval severovýchodní oblasti pouště Gobi a poté, co byl odtud vytlačen Kitany, přesídlil na jih a podílel se na zformování Čingischánovy Mongolské říše. Pod vedením Čingischánova vnuka Bátúa se Ta-ta společně s jinými mongolskými kmeny přesunuli na západ a podmanili si mnohá turkická etnika, která jim doslova stála v cestě. Tato etnika, tvořící jádro mongolského vojska při jeho invazi do Evropy ve 13. století, byla nazývána „Tata“ nebo „Tatar“ podle svých pánů a toto etnonymum postupně přijala za své.

Bylo by však chybou ztotožňovat Mongoly s Tatary, protože jde o dvě etnicky odlišné skupiny. Zjednodušeně řečeno – jestliže Mongolové tvořili nejvyšší velení invazní armády, jakousi úzkou elitní a vládnoucí vrstvu, pak Tataři byli hlavní a nejpočetnější silou tohoto vojska. Evropští kronikáři nerozlišovali jednotlivé skupiny mongolské armády a jménem „Tataři“ (případně „Tartaři“) nazývali všechny kočovníky, kteří pod Bátúovým velením dobyli Volžské Bulharsko, vypálili Kyjev, zpustošili Uhry a pronikli až na Moravu, do Slezska a k Jadranu. K popularitě jména Tatar ve středověké Evropě snad přispěla i jeho zvuková podobnost s řeckým označením pro peklo: Tartar. Tehdejší kronikáři, např. Tomáš ze Splitu, Matouš Pařížský, Jan Dlugosz nebo i česká kronika tak řečeného Dalimila, totiž pokládali Mongoly a Tatary pro jejich krutost a nezvyklé vzezření za pekelné bytosti. V rámci Ruské říše pak bylo označení Tataři po staletí užíváno pro všechny turkické, případně i další muslimské národy (například ještě v 19. století tak Rusové nazývali i kavkazské Čečence, na počátku 20. století byli jako Tataři označování např. sibiřští Altajci, Chakasové a Šorové nebo kavkazští Nogajci).

Tatarská subetnika[editovat | editovat zdroj]

Dívka z Kazaně

Mongolský chán Bátú vytvořil obrovský státní útvar jménem Zlatá horda (známý také jako Kipčacký chanát), který se v 15. století rozpadl na menší chanáty. V nich se pak za odlišných kulturních, hospodářských a politických podmínek formovala různá tatarská subetnika, na která se tatarský národ dělí dodnes. Tyto podskupiny se v různé míře liší ve svých tradicích, způsobu života i jazyce.

Kazaňští Tataři[editovat | editovat zdroj]

Kazaňští Tataři jsou potomky Volžských Bulharů, kteří se usadili v středním povodí Volhy8. století a smísili se s původním ugrofinským obyvatelstvem. V procesu etnické konsolidace kazaňských Tatarů sehrála významnou roli Zlatá horda, potažmo Kazaňský chanát vzniknuvší po jejím rozpadu. Kazaňští Tataři měli velký etnokulturní vliv na ostatní tatarské skupiny, jejich dialekt již od 15. století plnil funkci jednotícího jazyka a dokonce hrál roli lingua franca ve středoasijské oblasti. V 19. století se stal základem pro současnou spisovnou tatarštinu.

Počet kazaňských Tatarů je odhadován na téměř 6 milionů, většinou žijí v Tatarstánu, Rusku a dalších státech bývalého SSSR. Většina z nich žije v Evropě, ale najdeme významné komunity i ve Střední Asii či na Sibiři. Mimo Tatarstán kazaňští Tataři většinou používají jako svůj první jazyk ruštinu (zejména v Moskvě, Petrohradě, Nižném Novgorodu, aj.)

Sibiřští Tataři[editovat | editovat zdroj]

Sibiřští Tataři jsou potomky turkických a zčásti ugrofinských národů altajsko-uralské oblasti. Po rozpadu Zlaté hordy vytvořili vlastní Sibiřský chanát s hlavním městem Isker, který byl dobyt kozáckým atamanem Jermakem až roku 1598. Jeho pád nastartoval ruskou kolonizaci Sibiře. Dnes žije na Sibiři více než 500 000 sibiřských Tatarů, kteří obývají pás území táhnoucího se od Tobolska do Tomska, na Altaj a až téměř k Jeniseji. Na rozdíl od kazaňských Tatarů, kteří mají evropské rysy, sibiřští Tataři se fyziognomií více podobají asijským národům – mají šikmé oči a výrazné lícní kosti. Avšak vzhledem k tomu, že tvoří mnohdy izolované komunity na rozsáhlých územích, nelze je antropologicky jednoznačně kategorizovat, protože doslova od vesnice k vesnici vykazují rozdílné fyziognomické rysy (najdeme i tatarské vesnice, jejichž obyvatelé jsou světlovlasí s modrýma očima). Díky kontaktům Sibiřského chanátuuzbeckými chány v Buchaře nalezneme v jazyce sibiřských Tatarů překvapivé množství slov uzbeckého původu.

Krymští Tataři[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Krymští Tataři.

Krymští Tataři osídlili Krym ve 12. století. Po rozpadu Zlaté hordy založili roku 1443 Krymský chanát, jenž se již v roce 1475 stal osmanským vazalem. Odtud podnikali loupeživé nájezdy, při kterých byla vylidněna téměř celá jižní a východní Ukrajina. Pozdější ruská nadvláda nad Krymem přinesla útlak a exodus Krymských Tatarů; největší ránu jim zasadil Stalin, který je po 2. světové válce nechal vesměs deportovat do střední Asie. Po roce 1991 se Krymští Tataři na Krym postupně vracejí.

Tataři v Litvě, Polsku a Bělorusku[editovat | editovat zdroj]

V roce 1397 si litevský velkokníže Vytautas ze svého tažení k Černému moři přivedl na Litvu několik stovek tatarských bojovníků a jejich rodin, které usídlil v obci Trakai a ustanovil je správci a strážci tamního hradu. Dále byli Tataři usazeni v běloruskýchpolských oblastech pod litevským panstvím. Měli zaručenu stavovskou i náboženskou svobodu výměnou za věrnou vojenskou službu panovníkovi. Pro Tatary, žijící v Polsku a na Litvě se vžilo označení Lipkové. V této službě Litvě a později Polsku zůstali prakticky až do 20. století (jak o tom svědčí například tatarský vojenský hřbitov ve Varšavě) a přes všechny dramatické dějinné události některé tatarské komunity přežily do dnešních dob. Přestože tito Tataři dnes hovoří polsky, potažmo litevsky, zachovali si mnohé ze své původní kultury. Americký herec Charles Bronson (narozen jako Charles Buchinsky) se narodil v rodině litevsko-tatarských imigrantů.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Демоскоп Weekly - Приложение. Справочник статистических показателей [online]. Demoscope.ru, [cit. 2011-03-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Uzbekistan - Ethnic minorities [online]. [cit. 2011-06-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. About number and composition population of Ukraine by data All-Ukrainian census of the population 2001 [online]. State Statistics Committee of Ukraine, [cit. 2012-01-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. FASKUTDINOVA, Lira. Tatarská etnicita a důvody jazykové asimilace. Praha, 2012. Bakalářská práce. Česká zemědělská univerzita v Praze. Vedoucí práce Petr Kokaisl. Dostupné online. ((česky))

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu