Ujgurové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ujgurové
ئۇيغۇر
Ujgurové
Populace
přibližně 29 milionů (podle neoficiálních odhadů až 35 milionů)
Země s významnou populací
Čínská lidová republika ČLR (Sin-ťiang) 8 399 393 (2000) [1]
Kazakhstan Kazachstán 223 100 (2009) [2]
Kyrgyzstan Kyrgyzstán 49 000 (2009) [3]
Russia Rusko 3 696 (2010) [4]
Ukraine Ukrajina 197 (2001) [5]
Jazyk(y)

ujgurština

Náboženství

sunnitský islám, súfismus

Příbuzné národy

Jugurové

Ujgurové nebo Ujguři (ujgursky ئۇيغۇرÝuyghur,[6] turecky: plurálUygurlar, čínsky 維吾爾 pchin-jinem Wej-wu'er) jsou turkické etnikum střední Asie. Většina Ujgurů žije v čínské provincii Sin-ťiang. Jejich jazykem je ujgurština a jejich počet bývá udáván na 9 milionů [pozn. 1], podle neoficiálních odhadů ale jejich počet může být až několikrát vyšší.[8] Kromě toho žije menší komunita (5 000 lidí) v provincii Chu-nan, distriktě Tchao-jüan, který je částí prefektury-městské úrovně Čchang-te. Ve 14. století za vlády dynastie Ming sem totiž byla vyslána armáda Ujgurů za účelem potlačení miaoské rebelie.[9] Ujgurové vyznávají islám a jsou tradiční sunnité a súfijci.

Krátká historie[editovat | editovat zdroj]

Ujgur peče naan

Ujgurové pocházejí z hor Altaje a stepí Mongolska. Nesprávně bývali ztotožňováni s Ugry a přičítáni k finskému plemeni. Předkové Ujgurů – kočovné kmeny z Východního Turkestánu - zaujímali kdysi velmi důležité místo mezi asijskými národy. Po roce 210 př. n. l. sehráli důležitou roli v Siung-nuské říši (220 př. n. l. – 386 n. l.), v čínském státě Severní Wej (Tabgačové) (Toba Wej, 386–554) a Turkuckých říších (552–744). Předkové Ujgurů patřili k nomádskému národu Kao-ke [pozn. 2] [10][11] a případně k Tocharským národům z Tarimské pánve. Ve středověku se dělili na dvě větve: jedna kočovala v oblasti Bajkalského jezera, druhá ve Východním Turkestáně. Nedávné objevy poukazují na překvapující podobnosti On-ogurů s Ujgury, jejichž území je historicky nazýváno „Dž-ungaria“ (Džungárie). Přes skutečnost, že materiální kultura Ujgurů má hluboké středoasijské kořeny, začala se vážně prosazovat jejich usedlá civilizace v středoasijských stepích.[12] Paradoxně se otevřeně hlásí k odkazu Turkutů či Modrých Turků, jichž se Ujgurové považují za dědice. O pozdějších dějinách Ujgurů je málo známo, ale jejich kultura měla značný vliv na kulturu Mongolů, kteří od nich přijali abecedu (syrského původu). Ujgurové byli částečně buddhisté a manichejci, částečně nestoriáni a zprvu největší nepřátelé islámu, jenž však přece nakonec zvítězil.

Etymologie a původ[editovat | editovat zdroj]

Proces formování ujgurské etnické skupiny byl složitý a zdlouhavý. Etymologický název „Ujgur“ se skládá ze slovního kořene „uj“ + sufixu „gur“ (jako například: Sal+gur → Salgur [pozn. 3], atd.). Lze najít souvislost se slovním kořenem „ud“, což v tehdejším starotureckém jazyce znamená: pronásledování.
Forma slovního kořene „ud“ je pravým opakem slova „oj“ (útočící kmen → baskı yapmak ojmak ) + „gur“. Tato je používána se silnou pravděpodobností v odvozeném tvaru „uj“ (příbuzný spojenec → akraba müttefik) + „gur“.

Federální název „on-müttefik“, který se objevuje v historickém procesu, se chápe jako „deset příbuzných spojeneckých kmenů“„deset ujgurů“ což odpovídá historickým skutečnostem.[13]

Historický vývoj[editovat | editovat zdroj]

Pře-imperiální období (300 p.n.l.-630)[editovat | editovat zdroj]

Mapa znázorňující pozici Chu-čiehů
a Siung-nuské říše v roce 200 př. n. l.

Napříč celým prvním tisíciletím se ve Střední Asii vytvářely různé turkické státy, které musely několikrát čelit nebezpečí ze strany Číny nebo i Tibetu při jejich snaze o rozšíření území svého státu na úkor jiných.

Hunská (Siung-nuská) kočovná říše[editovat | editovat zdroj]

Ogurský a oguzský jazyk se někdy v 3. století př. n. l. vyvinuly z prototurkičtiny, se kterou se začaly foneticky rozcházet. Odlišností byly změny diftongu a konsonant na začátku slovního prefixu „ogurského“ dž, d, g na „oguzské“ j, i a v slovním flexivním sufixu r na z.

Ve 2. století př. n. l. předkové Ogur'ů/Oguz'ů nesou jméno Chu-čieh.[pozn. 4] Severně od Chu-čiehů se usadili Ting-lingové, které ruský archeolog Ošanin nazval „legendární blonďatou rasou Střední Asie“. Dále na sever se usídlila další starověká rasa „s rudými vlasy a zelenýma očima barbarů“ známá jako Čchien-kchun (Hja-g'ja-sz, Hagas → Chakasové), které učenci identifikovali jako „Jenisejské Kyrgyze“. Jenisejští Kyrgyzové se stali největšími nepříteli Chu-čiehů v časech jejich nadvlády nad dnešním Mongolskem.

Asijští Hunové čili Siung-nuové čínských pramenů, mluvící ogurským jazykem, se postupně začali mísit s Chu-čiehy v manželských svazcích, což mělo za následek vyčlenení dalšího ogurského kmene: předků Ujgurů.[pozn. 5]

Severní Wej (Tabgačové)[editovat | editovat zdroj]

Písemné prameny z období dynastie Severní Wej (Tabgačové) (386–535) se zmiňují o tom, že předkové Ujgurů patřili k větvi, která je v čínských dynastických kronikách nazývána Kao-ke (Tieleové) pocházející z Ting-lingů. [pozn. 6]:

Předkové Tchie-lejů, s velkými kmeny, patřili k těmto Siung-nuským (Hunským) potomkům. Obsadili řadu údolí v obrovské západní oblasti a byli roztroušeni až po Západní moře (Černé moře).
— Suej-šu, 84

Tieleské kmenové území bylo předtím obsazené Ting-lingy, což byl starověký sibiřský lid. Tieleové své předchůdce částečně absorbovali. Tieleové měli dvanáct klanů, které nebyly všechny Oguzské. Tieleští Fuluové [pozn. 7] shromáždili dostatek síly k vytvoření vlastního státu, Fu-č'-luoské říše (481–520), v Džungárii. Nicméně v této oblasti nacházíme i další starověký lid, jakým byli Onoguři úzce související s Ujgury, kteří tvořili součást pozdní konfederace Siung-nuů (Asijští Hunové)[pozn. 8][14].

V čínské proslulé kronice Suej-šu jsou Fuluové často uváděni jako – předkové Ujgurů.

V oblasti severně od řeky Duluo (řeka Tuul → Túl gol) přebývají Pu-ku (Bul-gar), Tchung-luo (Ton-gra), Wej-che (Orchon Uj-gur), Pa-jie-ku (Bajir-gur), Fufu-luo (Fu-luo), známé pod souhrnným označením Si-ťin - Irkin. I další kmeny, jako Meng-čchen, Tchu-žuche, A-si-ťie (Izgil) [pozn. 9], Chun-ju (Hun-ju), Chu nebo Sue (Hu-sue) a tak dále, také přebývají v této oblasti. Mají silnou, neporazitelnou armádu o 20.000 mužích.

Jména těchto kmenů se liší, ale všechny mohou být klasifikovány jako Tchie-lejové. Jejich hlavní charakteristiky jsou, za prvé: jsou posedlí velkou zuřivostí a přesto prokazují toleranci, za druhé: jsou dobří jezdci a lučištníci, a za třetí: bez omezení prokazují chamtivost, protože často se živí rabováním.
Zvyklosti Tchie-lejů a Tchu-ťueů (Turkuti) se příliš neliší. Nicméně po svatbě Tchie-lejští muži žijí v domě své manželky a nevrací se do svého domu až do narození dítěte. Kromě toho i Tchie-lejové pohřbívají své mrtvé do země.

— Suej-šu, 84

Turkutské říše (Turkuti)[editovat | editovat zdroj]

Turkutské kaganáty byly založené starověkou vládnoucí dynastií turkuckých Ašınovců, s pomocí turkických skupin, které je obklopovali, organizovaných do svazku kmenů „Ogurů“ a „Oguzů“. V roce 600 se čínští Suejové (581–618) spojili s Erkin Tegin-bejem, z Chuej-chuů, proti jejich společnému nepříteli Východoturkucké říši. V roce 603 byla aliance rozpuštěna v důsledku porážky Karačürüna (Türk Bogiu nebo Tardu byl synem Istemi-jabguem).

Orchonští Ujgurové[editovat | editovat zdroj]

V roce 605 („období bezvládí Turkutů“) byla založena říše Wej-cheů (Orchon Uj-gur), s nezávislostí na Turkutech, formálně deklarovanou Šigan-Syginem. Ale již v roce 681 byl jejich vůdce Toghuč znovu podroben Turkuty, a Orchonští Ujguři vstoupili znovu do jednotné říše.

Islámské zdroje se zmiňují o Ujgurech jako o „devíti oguzech“. Zmatky v označení lze eliminovat přesnou definicí Ujgurského pokolení a turkutských „devíti oguzů“ následovně:

  • Předkové Ujgurů

V období čínské dynastie Severní Wej (Tchuo-pa Wej) bylo předkům Ujgurů dáno jméno Chuej-chu [pozn. 10].

  • Předkové Tokuz Oguzů

O kmenovém svazu z názvem Ťiou-sing [pozn. 11] s významem devět kmenů → 9 Oguzů se zmiňují čínské prameny z období vlády čínštích Tchangů (618–907)[15]. Tito Ťiou-singové mluvili jazykem oguzské větvě. Číňané je uvádějí v následovném pořadí: Jaoluo-ke (Jagla-gur), Chutuo-ke (Kuto-gur), Tchuluo-wu (Tura-gur), Mokesi-čchi (Bakasy-kyr), Awu-ti (Adi-ža), Ke-sa (Cha-sar), Chuwa-su (Kugor-su), Jaowu-ke (Jagmur-kar), Sija-wu (Sar-gur).

V tomto období se Chuej-chuové a Ťiou-singové spojili do aliance souhrnně nazývané on-müttefikdeset příbuzných spojeneckých kmenů čili Ujgurové.

Imperiální období (630–840)[editovat | editovat zdroj]

V roce 742 ustavili Ujguři svůj první stát s hlavním městem Kara Balgasun (Ordu Balık), který se rozkládal na území od Bajkalu přes Mongolsko až k hranicím s Indií. Po roce 755 byli dokonce Ujgurové požádání, aby poslali svá vojska k ochraně Číny, ta jim na oplátku slíbila 200 000 rolí hedvábí ročně. V této době došlo také ke třem sňatkům mezi čínskými princeznami a ujgurskými kagany. Díky intrikám ale přišla královská rodina o svou moc a vše bylo završeno roku 839, kdy v průběhu nebývale kruté zimy přišli Ujgurové o většinu svého dobytka, na kterém byli ekonomicky i životně závislí.

Ujgurský kaganát[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Ujgurský kaganát.

V roce 742 vytvořili mocný kaganát Chuej-chu, který nahradil Kutlucký kaganát (Modří Turci)[16]. Jeho zakladatelem byla rodina Jaglakarů (Jagla-gur, čínsky Jaoluo-ke) z Devíti kmenů (9 Oguzové) a Ujgurové v užším slova smyslu. Po vzniku kaganátu, začali islámští geografové dávat 9 Oguzy do spojitosti z Ujgury [17][18]. Ujgurský kaganát byl feudální stát s prvními známkami usídlení Chuej-chuů. Byl zde rozvinutý chov, zemědělství, řemesla a probíhala výstavba měst a pevností. Stejně jako tomu bylo v případě předchozího Kutluckého kaganátu, hlavními regiony byly Orchonské údolí s městem Ordu Balık a jižní Džungarie z městem Beš Balık. Zdá se, že kagana Kutluk Bilgä Küla podporovali mimo jiné i stoupenci manichejismu, vyhnaní předtím z Číny. Velké množství Sogdských (starověká civilizace íránského národa) utečenců uprchlo do Ordu Balıku před islamským džihádem v jejich vlasti. Zásluhou jejich vlivu Ujgurové konvertovali z buddhismu k manichejismu, a zdědili dědictví Sogdské kultury. Někdy v polovině 60. let 8. století se manichejismus stává státním náboženstvím. Roku 763, v čase vojnového tažení, se kagan Bögu setkává s manichejskými kněžími z Íránu, a přestupuje na manichejismus, jež byl přijat jako oficiální náboženství Ujgurské říše.

Idyk-kutské období (840–1225)[editovat | editovat zdroj]

Karachánský chanát v roce 1025

Jedním z dopadů této konverze bylo zvýšení vlivu Sogdů u ujgurského dvoru. Po dvou desetiletích válek z Jenisejskými Kyrgyzy, byl stát v roce 848 zničen. Po pádu Ujgurské monarchie Ujgurští uprchlíci utekly k jihozápadu a západu. Již v roce 847 byli někteří poděleni mezi Číňany a Kyrgyze. Většina ale se usídlila ve třech oblastech: Kan-su, dnešním Sin-ťiangu a v údolí řeky Čuj v západních horách Ťan-šanu.

Karachánský chanát 840–1042[editovat | editovat zdroj]

Další skupina jižně od Ťan-šanu vytvořila na zbytcích kaganátu Karachánskou říši s hlavním městem Kašgar, zde se místním náboženstvím stal islám.

V roce 840 byl založen raně feudální stát Karachánský chanát, který byl prvním muslimský státem ve střední Asii. Rozkládal se v oblasti mezi řekami Tarim (Východní Turkestán), a Ili (Žety-su). Vznikl sjednocením turkických kmenů jako Ujgurů, a hlavně Karluků, kteří v polovině 10. století přijali islám. Své označení stát získal podle vládnoucího rodu Karachánovců. Hlavním centrem byl dvakrát Kašgar, Balasagun a Uzgen. Chanát se dělil na úděly, v čele s členy vládnoucího rodu, ústřední moc byla poměrně slabá. V roce 992 dobyli Karachánovci Bucharu a pak v letech 996–999 celý Máveraünnehir (Transoxanii). V 2. polovině 11. století byl chanát oslaben vnitřními spory a srážkami se Seldžuky. V 1. polovině 12. století byl ovládnut Kara-Kitanové, zbytky karachánovského státu byly dobyty v roce 1212 chórezmským šáhem[19].

Vznik království Kan-čou a Kao-čchang.
Žlutá barva: současné rozmístnění Turkiců

Kan-čouské království 905–1226[editovat | editovat zdroj]

Ujgurové emigrující západně od Žluté řeky založili roku 850 stát Kančou, přijali lamaismus a uchovali si starou verzi ujgurského jazyka.

Kan-čouské království (Sija-wu [Sar-gur]Sary Ujgur nebo Jugurové) bylo založeno v dnešní čínské provincii Kan-su v roce 905. Nikdy se nestalo velmocí, ale Číňané měli před nimi velký respekt. Když ujgurští a tibetští vyslanci v roce 911 navštívili čínské hlavní město, čínská šlechta chválila Kan-čouské krále. Království bylo začleněno někdy mezi roky 1028 až 1036 pod vládu Tangutů, kteří zřídili stát v oblasti známé jako Západní Sia. Žlutí Ujgurové kontrolovali obchod středoasijské hedvábné stezky.

Kao-čchangské království 911–1368[editovat | editovat zdroj]

Kara-chodžšká knížata

Severně od Ťan-šanu se také v 9. st. zformovalo Turfanské knížectví. Roku 1209 bylo však dobyto Mongoly, ale v rámci jejich říše si uchovalo autonomii ještě asi 150 let. Islámské království bylo roku 1219 dobyto Karachánovci (směsice turkických, Mongolských a Tunguzských kmenů).

V důsledku zničení Ujgurské říše Jenisejskými Kyrgyzy založili „Orchonští Ujgurové“ v roce 911 Kao-čchangské království v dnešním Sin-ťiangu. Hlavními centry se staly Beš Balık a Turfan. Prvním idyk-kutem Turpanu se stal Pan Tekin. Čínská vládnoucí dynastie uznala Kara-chodžské království a dokonce poslala do země vyslance jménem Wang-Jen-Te. Ten pak setrval v království tři roky[20]. Asi od roku 1130 dominovali Ujgurskému státu Kara-Kitanové, ke kterým byli Ujgurové připojení.

Mongolské období (1225–1600)[editovat | editovat zdroj]

V roce 1209 podlehli Mongolům. V období idyk-kutu Barčuk Arta byli Ujgurové připojeni k Čingis-chánovi. Sňatkem s Čingischánovou dcerou İl Altun se Barčuk Art stal küregenem (výraz pro zetě). Mongolské kmeny převzaly jejich písmo, protože předtím samy žádné neměly. Dnes jejich písmům říkají "mongolské písmo". V letech 1252/5 n.l., se islám stává dominantním náboženstvím mezi Ujgury v dnešním Sin-ťiangu. (Buddhistický vůdce nepřestoupil z důvodu své islamofobie). V roce 1368 pak bylo Kao-čchangské království zcela zničeno a zdevastováno. Nakonec se Ujgurové stávají úředníky spravujícími mongolskou říši.

Mandžuská invaze[editovat | editovat zdroj]

Mandžuská invaze v oblasti východního Turkestánu v roce 1759 zapříčinila integraci Ujgurů do čínského císařství. Kokandský válečník Jakub Beg Davlat se pokoušel vytvořit novou říši, ale nebyl úspěšný. Tunguzský kmen si zde udržel dominanci do roku 1864. Během tohoto období se Ujgurové 42krát postavili proti nadvládě čínských Mandžuů. Nakonec pod vedením Jakuba Bega Davlata vyhnali Džúngary z jejích vlasti a založili nezávislé Kašgarské království nebo Džetyšahr. Jeho vzpoura však nebyla podpořena vším turkickým lidem, čínští muslimové se dokonce snažili bojovat proti těmto pokusům a vzpoura byla nakonec potlačená vládními vojsky Mandžuů. V průběhu této války bylo zabito několik milionů Ujgurů a Číňanů.

V listopadu roku 1884 bylo Kašgarské království připojeno k Mandžusku a přejmenováno na „Sin-ťiang“ nebo „Sinkiang“ čili „Nové dominium“ nebo „Nové území“. Region měl postavení hraniční země s Ruskem a dostal se pod jeho vliv. Ujgurové a turkický lid však upřednostňují denominace „Ujguristán“ nebo „Východní Turkestán“.

Statisíce Ujgurů a příslušníků příbuzných kmenů byly zabity v dalších vzpourách mezi lety 1884 a 1949, stejně jako v povstáních, které se konaly v letech 1949 a 1972.

20. století a současnost[editovat | editovat zdroj]

Politická aktivistka Rebija Kadírová

Ujgurové se snaží, především kvůli čínským represím, osamostatnit od Číny a vyhlásit svůj vlastní stát Ujguristán, nebo alespoň získat skutečnou autonomii. Mezi nejznámější aktivisty v tomto směru patří Rebija Kadírová.

Toponyma[editovat | editovat zdroj]

Pád chanátu způsobil migraci Ujgurů do oblasti Tarimské pánve, kde se smísili s místním indoevropským obyvatelstvem (Tuchsové).

Po migraci ujgurských kmenů do Východního Turkestánu název „Ujgur“ nadále používaly skupiny v Turfanu, Kumulu a Kuči až do 17. století, kdy byl ukončen proces islamizace obyvatelstva Východního Turkestánu[21][22][23].

S přijetím islámu se lidé z Východního Turkestánu začali nazývat jednoduše jako „Muslimové“ nebo „Turci“, a také jménem své etnografické skupiny: „Kašgarec“, „Dolan“, „Mačin“, „Taranči“. Rusové a další používají jména jako „Sart[16], „Turk“, nebo „Turki“ [pozn. 12][25][26] Název Ujgurstán nebo Ujguristán byl používán po dlouhou dobu spolu s názvy Mogulia a Kašgaria. Je pravděpodobné že geneticky a kulturně jsou dnešní Ujguři potomci kočovných Tureckých kmenů a indo-evropsky mluvících skupin, které jim předcházely v Tarimské pánvi oáznymi-městy, stejně jako Ujguři z Mongolska.

Některá jména jako Dolani (刀郎人), Loplikové (罗布诺尔人 – 俗作罗布人, atd.) odkazuje taky na určitou dělbu Ujgurů.

Ujgurská civilizace[editovat | editovat zdroj]

Koncem devatenáctého a začátkem dvacátého století objevy četných jeskynních chrámů, rozvalin klášterů a nástěnných maleb, jakož i hodnotných miniatur, soch, fresek, cenných rukopisů, dokumentů, knih a jiných uměleckých pokladů z Ujgurské monarchie, vzbudily zájem zainteresované veřejnosti na celém světě. Členové expedic z Velké Británie, Švédska, Ruska, Německa, Francie, Japonska a Spojených států byly uchváceni poklady, které našli, a jejich podrobné zprávy upoutaly pozornost veřejnosti po celém světě. Rukopisy, dokumenty a knihy objevené ve Východním Turkestánu prokázaly, že Ujguři vytvořili vysoce rozvinutou civilizaci.

Schéma linie Ujgurů[editovat | editovat zdroj]

 
 
 
 
 
 
Karlukové
Üč-Oguzové
(3-Ok)
 
 
 
 
Ujgurové
Tokuz-Oguzové
(9-Ok)
 
 
 
 
Basmalové
Beš-Oguzové
(5-Ok)
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Ujgurský kaganát
744-840
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Karlucký jabguluk
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Karachánové
 
 
 
 
 
Kao-čchang
 
 
Kan-čou
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Západní
Karachánský chanát
 
 
 
 
 
 
 
Východní
Karachánský chanát
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Jazyk[editovat | editovat zdroj]

V mongolském období, 1220–1390 tvořil karlucký dialekt základ moderních uzbeckých a ujgurských jazyků v Transoxanií a Východním Turkestáně. Samostatná podskupina turkických jazyků, která v současnosti také zahrnuje ujgurštinu, uzbečtinu a iliskou turečtinu se jmenuje karlucká. Ujgurský jazyk je také známý jako čagatajský jazyk. Ujguři mluví ujgursky. Ujgurština patří mezi turkické jazyky a zapisuje se arabským písmem.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. 8,4 mil. příslušníků podle cenzu 2000[7]
  2. V období Severního Wej, nesli nazev Kao-kcheové čínsky pchin-jinem Gāo-chē; doslovně "vyskoké koče", znaky 高車 neboli Čchul-lukové čínsky pchin-jinem Chul Luk, znaky 敕勒 což je alternativní název Tchie-lej. Tchie-lejové čínsky pchin-jinem Tiělè, znaky 高車 byli sbírkou kmenů z různých etnik Turkického původu, převážně pocházejících z Kao-kcheů či Čchul-luků. Tchie-lejové, v turkických jazycích také nazývání Tele, byli roku 357 vytlačení z Mongolska Sjen-pejy a založil stát v Turpanu. Tato skupina zahrnovala kmeny Süe-jentchuů (Syr-Tarduš), Basmalů (Pa-si), Oguzů (Wu-chu), Chazarů (Che-san), Alanů (A-lan), Kyrgyzů (Che-ku), Tuvānců (Tuva-la) a Jakutů (Kuli-kan) z Bajkalského regionu
  3. Salgúrovská dynastie (1147–1128) či Fárský atabejlig (persky سلغريان)
  4. Chu-čieh (čínsky v českém přepisu Chu-čch'ieh, pchin-jinem hùchǐeh)
  5. ve spojení s Oguzskými Turky a pak s Karluky, se jejich jazyk smíchal s oguzštinou, a později, v mongolském období nabyl formy čagatajského jazyka pojměnovaného podle Čagataj-chána
  6. Suej-šu (čínsky v českém přepisu Sui-šu, pchin-jinem suīshū, znaky 隋书) byla oficiální kronika čínské dynastie Suej (čínsky v českém přepisu Suej-čchao, pchin-jinem suícháo, znaky 隋朝).
  7. Fufulové (čínsky v českém přepisu Fufuluo, pchin-jinem fùfúluó, znaky 副伏罗)
  8. Onogurové žili původně v oblasti Ustrušana (podle čínských kronik Suj-šuUnage) na horním toku řeky Amu-darja a na svazích blízkého pohoří Belur (Bolor, Belurtag), dnešní Pamír. Podle byzantského kronikáře Teofylakta Simokata se v oblasti Ustrušana nacházelo veliké onogurské město Bakat, známé ve středověku jako Bajkand, dnešní Vokat. V prvním století př. n. l. a po něm, část ustrušanských Onogurů čili Protobulhaři, Protomaďaři, migruje na západ do oblasti Povolží, Kavkazu a Černého moře a podle mnoha bulharských historiků se stávají jádrem budoucího státu Staré Velké Bulharsko čili Onogurií. Druhá část migruje do Džungárie, kde se později ocitla v Ujgurském kaganátě. Ujgurský archeologický důkaz potvrzuje Huno-maďarskou souvislost
  9. A-si-ťie (čínsky v českém přepisu A-si-ťie, pchin-jinem asijie, znaky 思结)
  10. Chuej-chu (čínsky v českém přepisu Chuej-chu, pchin-jinem huíhú, znaky 回鶻)
  11. Ťiou-sing (čínsky v českém přepisu Ťiou-sing, pchin-jinem jiǔxìng, znaky 九姓)
  12. Termín "Turek" bylo obecné zaužívané označení příslušníků mnoha etnických skupin v sovětské Střední Asii. Často rozhodujícím faktorem pro klasifikaci jednotlivců náležejících k Turkické národnosti v sovětských sčítáních bylo v menší míře to, co lidé tvrdili podle národnosti, než to, jakým jazykem mluvili nebo jaký byl jejich rodný jazyk. Tak, byli lidé, kteří se nazývali "Turek", ale mluvili uzbecky zařazení v sovětských sčítání lidu jako Uzbekové podle státní příslušnosti.[24]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Chen, Yangbin(2008). Muslim Uyghur Students in a Chinese Boarding School. Lexington Books, 9. “In 1990, the Uyghur population was 7,214,431, the Hui population 8,602978, according to data from the fourth national census. China's Population Statistics Yearbook 1990, www.147.8.31.44/fulltextc/disknj/nj73/10/000012.pdg, viewed on 23 July 2006. In 2000, the Uyghur population was 8,399393, and the Hui population 9,816805, according to data from the fifth national census. Tabulation of the 2000 Population Census of the People's Republic of China. China Statistics Publishing House (2002), 218–221.” 
  2. Агентство Республики Казахстан по статистике :Итоги переписи населения Республики Казахстан 2009 года...Численность населения Республики Казахстан по итогам переписи населения 2009 года на момент счета на 12 часов ночи с 24 на 25 февраля 2009г. составила 16004,8 тыс. человек . Доля уйгуров в общей численности населения страны составила – 1,4%.Численность казахов увеличилась по сравнению с предыдущей переписью на 26,1% и составила 10098,6 тыс. человек. Увеличилась численность узбеков на 23,3%, составив 457,2 тыс. человек, уйгур - на 6%, составив 223,1 тыс. человек. Снизилась численность русских на 15,3%, составив 3797,0 тыс. человек; немцев - на 49,6%, составив 178,2 тыс. человек; украинцев – на 39,1%, составив 333,2 тыс. человек; татар – на 18,4%, составив 203,3 тыс. человек; других этносов – на 5,8%, составив 714,2 тыс. человек.
  3. Национальный статистический комитет Кыргызской Республики : Перепись населения и жилищного фонда Кыргызской Республики 2009 года в цифрах и фактах - Архив Публикаций - КНИГА II (часть I в таблицах) : 3.1. Численность постоянного населения по национальностям
  4. Перепись населения России 2010 года
  5. State statistics commmittee of Ukraine - National composition of population, 2001 census (Ukrainian)
  6. Mair, Victor, „A Little Primer of Xinjiang Proper Nouns“„Malý základ podstaty správy Sin-ťiangu“ [online]. 2009-07-13, [cit. 2009-07-30] dostupné online. (anglicky).
  7. „1-11 Geographic Distribution of Ethnic Minorities“„1-11 Geografická distribuce etnické menšiny“ dostupné online
  8. „Ujgurové“ dostupné online
  9. „Ujguři“ dostupné online
  10. Duan, „Dingling, Gaoju and Tiele“ - „Ting-ling, Kao-kche a Tchie-lej“, s. 11-12. (anglicky)
  11. Pulleyblank, „Central Asia and the non-Chinese peoples of ancient China“ - „Střední Asie a ne-čínské národy starověké Číny“, s.. 21 až 26 VII. (anglicky)
  12. Tichonov. D.I. Chazajstvo i občestvennyj stroj Ujgurskogo gosudarstva 10-14 vv M.-L. 1966 s. 29.(rusky)
  13. „Genetic testing reveals awkward truth about Xinjiang's famous mummies“. Khaleejtimes.com. 2005-04-19. Citováno 2011-08-28
  14. Anadol, Cemal „Türkler: Tarihe Hükmeden Millet“, Bilge Karınca Yayınları, 2006. ISBN 975-8715-64-X, ISBN 978-975-8715-64-0
  15. Russell-Smith, Lilla „Uygur patronage in Dunhuang: regional art centres on the northern Silk Road in the tenth and eleventh centuries“. Brill, 2005, p.
  16. a b Benson, Linda – Svanberg, Ingvar „China's last Nomads: the history and culture of China's Kazaks“„Čínští poslední kočovníci: Historie a kultura Čínštích Kazachů“ Edition illustrated, M. E. Sharpe, 1998, ISBN 1-56324-782-8, ISBN 978-1-56324-782-8. p. 16–19 (anglicky)
  17. Barthold, Vasilij Vladimirovič (Wilhelm Barthold) „Orta Asya Türk Tarihi Hakkında Dersler“„O středoasijské turecké výuce dějepisu“, İstanbul 1927, part 47. ISBN 975-98994-0-X (turecky)
  18. Gumiljov, L.N. „Ancient Turks“„Raní Turci“, Moscow, Science, 1967, Ch.5 dostupné online (rusky)
  19. Karachánovský stát dostupné online
  20. Gabain, „Das Leben im uigurischen Königreich von Qocho“„Život v ujgurském království Kočo“, Wiesbaden 1973, s. 19.
  21. Sadvakasov, G.S. „Kitajskie dokumenty i materialy po istorii Vostočnogo Turkestana, Srednej Azii i Kazachstana 14—19 vv.“ (rusky)
  22. Muchammad Hajdar „Tarihi Rašidi“ dostupné online (rusky)
  23. Min Ši San Sijuj I dostupné online (rusky)
  24. Silver, Brian D. „Etnické a jazykové rozměry v ruském a sovětském sčítání“ v Ralph S. Clem Ed. „Výzkumná příručka k ruskému a sovětskému sčítání“ (Ithaca:. Cornell Univ Press, 1986): 70-97
  25. Bellér-Hann, Ildikó „Community matters in Xinjiang, 1880–1949: towards a historical anthropology of the Uyghur“„Komunitní záležitosti v Sin-ťiangu, 1880–1949: směrem k historické antropologii Ujgurů“ 2008, BRILL, 50, 2010-06-28. dostupné online ISBN 90-04-16675-0 (anglicky)
  26. Ramsey, S. Robert. „The Languages of China“-„Jazyky Číny“. Princeton: 1987, Princeton University Press, pp. 185–6.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Uyghur people ve Wikimedia Commons