Bajkal
| Bajkal Байкал, Байгал |
|
|---|---|
satelitní snímek
|
|
 "
|
|
| Rozměry | |
| Typ | tektonické jezero |
| Rozloha | 31 500 km² (3 150 000 ha) |
| Délka | 636 km |
| Šířka | 79,4 km |
| Objem | 23 000 km³ |
| Povodí | 557 000 km² |
| Max. hloubka | 1 642 m |
| Ostatní | |
| Nadm. výška | 456 m |
| Pobřeží | 2100 km |
| Přítok vody | Selenga, Barguzin, Horní Angara, Turka, Sněžnaja. |
| Odtok vody | Angara |
| Ostrovy | Oľchon, Velký Uškanij |
| Sídla | Sljudjanka, Bajkalsk, Babuškin |
| Republika: Oblast |
Burjatsko Irkutská |
| Státy |  Rusko |
| Světadíl | Asie |
Bajkal (rusky Байкал, Bajkal, burjatsky Байгал, Bajgal) je jezero v jižní části Východní Sibiře v Rusku. Obvyklé vysvětlení původu jména Bajkal je z turkického Баикуль - bohaté na ryby, není však vědecky doloženo. Je možné, že jde o slovo mongolského původu. Jezero se rozkládá v Burjatské republice a v Irkutské oblasti. Je to největší jezero na Sibiři a po Kaspickém moři druhé největší v Rusku a nejhlubší jezero na Zemi. Bajkal je tvořen hlubokou příkopovou propadlinou na rozhraní dvou tektonických desek (eurasijské a amurské), které se každým rokem rozestupují zhruba o 2 cm. Jde o nejstarší jezero na Zemi, jeho stáří se odhaduje na 25 až 30 milionů let. Je obklopený horskými hřbety vysokými až 2000 m nad jeho hladinou. Má rozlohu 31 500 km². Je 636 km dlouhé a šířka se pohybuje v rozmezí od 27 do 79,4 km. Průměrnou hloubku má 730 m a maximální 1680 m (ve střední části, kotliny). Rozloha povodí je 557 000 km². Celkový objem vody je 23 000 km³. V Bajkalu je soustředěna jedna pětina světových zásob povrchové sladké vody. Průměrná nadmořská výška hladiny jezera je 456 m.
Obsah |
[editovat] Pobřeží
Pobřeží je jen mírně členité. Je přibližně 2100 km dlouhé. Jeho největší záhyby jsou zálivy Barguzinský, Čivyrkujský a Velký Proval, zátoky Ajaja a Frolicha a poloostrov Svatý nos.
[editovat] Dno
Kotlina jezera se rozkládá přímo uprostřed Bajkalské riftové soustavy. Podle geofyzikálního výzkumu se pod vodní masou v různých částech kotliny nacházejí usazené vrstvy o tloušťce až 6000 m. Za začátek vytváření bajkalské propadliny a jejího zaplňování vodou považuje většina vědců konec paleocénu a raný neocén (tzn. celkový věk jezera je přibližně 25 milionů let). Tektonické pohyby pokračují i v současné době, o čemž svědčí mnohá zemětřesení v oblasti, která jsou někdy doprovázena viditelným propadem částí břehů a dna jezera. V roce 1862 se v severní části delty Selengy propadl do hloubky 10 m pod vodu kus pobřežní souše o rozloze 200 km² a na jeho místě vznikl záliv Velký Proval.
Kotlina Bajkalu se vyznačuje nesouměrností příčného řezu. Velká prudkost pobřežních a podvodních svahů na západním břehu je v kontrastu s mírnějšími východními břehy s nevelkými plochami mělčin. Pobřežní části s hloubkou do 50 m tvoří pouze okolo 8 % rozlohy dna.
[editovat] Ostrovy
Na jezeře je 27 ostrovů, z toho 22 stálých a 5 periodicky zaplavovaných. Největší jsou ostrovy Oľchon (730 km²) a Velký Uškanij (9,4 km²).
[editovat] Vodní režim
Do Bajkalu ústí 336 řek a říček, z nichž největší jsou Selenga, Barguzin, Horní Angara, Turka a Sněžnaja. Odtéká z něj Angara (Dolní Angara), která ústí do Jeniseje. Roční množství srážek uprostřed jezera a na severu je 200 až 350 mm, na jihu 500 až 900 mm. Je zde mnoho horkých pramenů, z nichž některé se využívají (Gorjačinsk, Chakusy).
Hlavní roli ve vodní bilanci hrají přítoky říčních vod (58,24 km³) a srážky (9,26 km³), odtok přes Angaru (60,07 km³) a odpařování (9,45 km³). Rozdíl připadá na přítok podzemních vod. Přibližně 50 % ročního přítoku připadá na Selengu. Nejvyšší úroveň hladiny jezero dosahuje v srpnu a září a nejnižší v březnu a dubnu. Průměrná roční hodnota kolísání hladiny činí 0,8 m, stoletá 3 m. Průměrná dlouhodobá úroveň hladiny jezera stoupla přibližně o 1 m po postavení Irkutské přehrady.
Kotlina jezera leží v centru Asie, kde je ryze kontinentální klima. Velký objem jezera má zmírňující dopad na klima na pobřeží. Sezónní a denní kolísání teploty a vlhkosti vzduchu je mírně sníženo. Ve srovnání s okolními oblastmi je u Bajkalu mírnější zima a chladnější léto. Průměrná teplota vzduchu v lednu a únoru je okolo - 19 °C a v srpnu okolo 11 °C.
Oblast Bajkalu je charakteristická složitým systémem větrů. Převládají západní a severozápadní větry z břehu na jezero (gornaja a v oblasti ostrova Oľchon sarma). Na podzim a na začátku zimy dosahují větry rychlosti uragánu 30 až 40 m/s. Jižní a jihovýchodní větry se nazývají šelonnik, podélné větry ze severovýchodu věrchovik a barguzin, z jihozápadu kultuk. Větrné vlny dosahují většinou výšky 1 až 3 m, ale někdy 4 až 5 i více. Konvektivní a turbulentní promíchávání zachvacuje horní vrstvy vody až do hloubky 250 m, hlouběji promíchávání slábne. V důsledku větrů v létě dochází k pohybu povrchové teplé vody k protilehlému břehu a ke vzestupu hlubinné chladné vody u břehů, od kterých fouká vítr.
[editovat] Vlastnosti vody
Teplota vody na povrchu je v srpnu na odkryté části 9 až 12 °C a u břehu někdy až 20 °C. Sezónní kolísání teploty se projevuje do hloubky 250 až 300 m. Hlouběji je teplota stálá 3,2 až 3,5 °С. Ve vrstvách u dna, ve velkých hloubkách, byl zaznamenán vzestup teploty vody v důsledku ohřevu vnitřním teplem Země. Bajkal zamrzá většinou v lednu a rozmrzá v květnu. Tloušťka ledu je 70 až 115 cm.
Voda je velmi průzračná (až 40 m), málo mineralizovaná a mírně alkalická. Celkový obsah soli nepřevyšuje 150 mg/l. Iontové složení je obdobné jako v přítocích. Voda je bohatá na kyslík ve všech vrstvách až do nejhlubších míst. Jeho obsah neklesá pod 9 až 10 mg/l.
Chemické látky obsažené ve vodě Bajkalu a jeho přítoků (několikaletý průměr v mg/l.) jsou hydrogenuhličitany (66,5/79,3), sírany (5,2/6,7), chloridy (0,5/0,8), vápník (15,2/20), hořčík (3,1/4,3), sodík (3,8/3,4), draslík (2,0/1,7), křemík (1,1/4,2), železo (0,02/0,16) a organické látky (3,2/10,3).
[editovat] Fauna a flóra
Rostlinný a živočišný svět jezera je velmi bohatý. Od hladiny až po nejhlubší místa ho obývá na 600 druhů rostlin a 1 200 druhů živočichů. Tři čtvrtiny druhů se vyskytují pouze zde. Z rostlin je to především mnoho druhů rozsivek. Z prvoků zde žije mnoho druhů nálevníků (okolo 300 druhů). Svérázní jsou bajkalští houbovci. Dále zde žije velké množství červů, měkkýšů, chrostíků a především korýšů. Právě korýši jsou významnou složkou jídelníčku ryb.
V jezeře žije 50 druhů ryb ze 7 řádů. Nejpočetněji je zastoupena skupina hlaváčovitých (25 druhů). Hlavní průmyslový význam z lososovitých má omul, který představuje ⅔ celkového ročního výlovu. Dále následují lipani a sízy. Největší představitel vodní fauny je jeseter, který dosahuje délky až 180 cm a váží 100 až 120 kg. Z ryb, které se průmyslově neloví, je nejznámější holměnka velká, živorodá ryba, která patří k endemickému řádu. Ze savců zde žije tuleň.
Z savců je nejznámější něrpa – tuleň bajkalský, v současné době kriticky ohrožený nezákonným lovem.
[editovat] Využití
[editovat] Doprava
Na jezeře je rozvinutá místní lodní doprava a splavování dřeva. V severní části Bajkalu je jedna z mála možností jak se dostat ze západního břehu na východní právě cesta trajektem. Vodní cesta Severobajkalsk - Chakusy nabízí nevšední cca 2,5 hodinový zážitek. V Chakusy je pak oblíbené rekreační centrum s termálními prameny a možností mnoha výletů či prostě jen krásné místo k odpočinku.
[editovat] Osídlení pobřeží
Na pobřeží leží města Sljudjanka, Bajkalsk a Babuškin, dále přístavy a obydlená místa Bajkal, Tanchoj, Vydrino, Usť-Barguzin, Nižněangarsk, Chužir a další. Většina z nich se nachází na jižním a jihovýchodním břehu. Ve vesnici Listvjanka je limnologický ústav a ve vesnici Velké Koty hydrobiologická stanice. Na břehu se rovněž nacházejí turistické chaty. V oblasti Bajkalu je rozvinutý těžební a papírenský průmysl, výstavba lodí, zpracovávání ryb a rybolov.
[editovat] Sport
[editovat] Dálkoví plavci na Bajkalu
- 1990 — československý dálkový plavec Ján Novák se v roce 1990 stal prvním člověkem, který přeplaval Bajkal
[editovat] Zimní přechody jezera Bajkal
- Únor/březen 2003 - Stefan Wackerhagen a Stephan Reichelt z Německa uskutečnili první přechod jezera Bajkal na délku. Jejich přechod proběhl v kategorii unassisted a přechod trval 32 dnů.[1]
- 2007 - Conrad Dickenson, Hilary Dickenson, Alistair Guthrie and Antony Baird překonali délku jezera Bajkal za 21 dnů. Expedice s sebou měla tažné padáky a použila je. Podle jejich zpráv jim ale vhodný vítr foukal za celou dobu pouze na 2,5 hodiny.[2]
- Únor/březen 2008 - Hardy Brandstötter z Rakouska uskutečnil sólo přechod jezera Bajkal. K přechodu používal tažný padák, kolik přesně dnů na ledě strávil, neuvádí.[3]
- Únor/březen 2010 - Václav Sůra a Pavel Blažek z Česka uskutečnili první český přechod jezera Bajkal (Expedice Bergans Bajkal 2010). Přechod trval 24 dnů a 6 hodin a stal se tak druhým nejrychlejším přechodem jezera na světě v kategorii unassisted.[4]
- Březen 2010 - Ray Zahab a Kevin Vallely z Kanady uskutečnili rychlostní přechod jezera Baikal. Expedice probíhala v kategorii unassisted a s 13 dny a 16 hodinami strávenými na ledě se stala nejrychlejší expedicí na světě, která kdy jezero přešla.[5]
[editovat] Znečištění
Ruské úřady v únoru 2010 znovu povolily otevření kontroverzní papírny na břehu jezera, která byla dva roky zavřená, protože do vody vypouštěla nebezpečný odpad bez jakéhokoli čištění.[6]
[editovat] Historie
Bajkal k sobě odjakživa poutal pozornost. První vědomosti o jezeře byly získány v polovině 17. století (Kurbat Ivanov, Vasilij Kolesnikov, Ivan Pochabov aj.). Ve 2. polovině 17. století bylo jezero poprvé geograficky popsáno a byly učiněny první pokusy o vytvoření mapy (Nikolaj Spafarij, Fjodor Golovon, Ides Izbrandt, Semjon Remezov aj.). V letech 1771 až 1772 provedli účastníci expedice Ruské akademie věd I. Georgi a Aleksander Puškarjov vyměření jezera a v roce 1773 sestavili mapu.
Velkou roli pro výzkum jezera sehrálo založení Východosibiřského oddělení Ruského geografického ústavu (1851), která stála v čele výzkumu Sibiře a Přibajkalí. Známé jsou práce V. Dybovského, V. Godlevského, I. Čerského aj. V letech 1896 až 1902 sestavila hydrografická expedice pod vedením F. K. Driženka atlas a lodní mapu.
V roce 1916 byla sestavena trvalá komise pro výzkum Bajkalu při akademii věd (N. V. Nasonov, V. Č. Dorogostajskij, I. I. Mesjacev, G. J. Vereščagin). Systematický celkový průzkum byl zahájen v roce 1925 stacionářem bajkalského oddělení Akademie věd SSSR, které bylo v roce 1928 reorganizováno na limnologickou stanici v Listvjance. Ta se v roce 1961 změnila na Limnologický ústav Sibiřského oddělení Akademie věd SSSR. V lednu 1969 rada ministrů SSSR přijala speciální usnesení o ochraně a racionálním využití přírodního bohatství povodí Bajkalu.
Roku 1996 bylo jezero Bajkal zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO.
[editovat] Legenda
Do Bajkalu přivádí své vody 336 řek a říček, vytéká z něj však jen jediná - Angara. Sibiřská legenda popisuje romantický příběh o Bajkalu, otci všech těchto řek, Angaře a Jeniseji. Angara se zamilovala do bohatýra Jeniseje, Bajkal ji však nechtěl k němu pustit. Angara tedy za Jenisejem od otce utekla; podle legendy Šaman-kameň, nacházející se uprostřed výtoku Angary z Bajkalu u vesnice Listvjanka (pozor na záměnu se skálou Šaman na Ol´chonu, největším ostrově Bajkalu), hodil rozezlený otec Bajkal za neposlušnou dcerou, aby ji zastavil. Angaře se však přesto podařilo utéci a splynout s Jenisejem ve věčném objetí.
[editovat] Literatura
- (rusky) V tomto článku byly použity informace z Velké sovětské encyklopedie, heslo „Байкал“.
[editovat] Reference
- ↑ Oficiální stránky expedice CrossBaikal
- ↑ Oficiální stránky expedice Lake Baikal Expedition 2007
- ↑ Oficiální stránky výpravy Solo in Syberia 2008
- ↑ Oficiální stránka expedice Bergans Bajkal 2010
- ↑ Oficiální stránka expedice Siberian Express for Water
- ↑ Kontroverzní bajkalská papírna opět otevře své odpadní kohouty, ČT24, 14. 2. 2010
[editovat] Externí odkazy
- (rusky) Jezero Bajkal - Irkutsk
- (rusky) Jezero Bajkal
- (rusky) Mapa jezera
- (anglicky), (rusky) Ledovce a tající voda směřující k Bajkalu během poslední doby ledové
- (anglicky) Jezero Bajkal na stránkách UNESCO
- (česky) Bajkal - obrázky a informace (fotogalerie)
|
||||||||
