Polsko-litevská unie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Výraz Polsko-litevská unie zahrnuje řadu aktů alleanze, které proběhly mezi Polským královstvím a Litevským velkoknížectvím, které trvaly po dlouhou dobu a vedly k vytvoření Polsko-litevské konfederace roku 1569 a v roce 1791 ke vzniku jednotného státu, který však existoval jen krátce. Nejvýznamnějšími mezníky procesu di unie byly:

Polsko-litevská unie
Republika obou národů
Rzeczpospolita Obojga Narodów (pl)
Abiejų Tautų Respublika (lit)
 Polské království
 Litevské velkoknížectví
1569–1795 Pruské království 
Habsburská monarchie 
Království Haličsko-Vladiměřské 
Ruské impérium 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
geografie
Mapa
Republika obou národů v době největšího územního rozmachu (1600).
hlavní město:
Varšava (od 1673)
Krakov (Polsko), Vilnius (Litva)
rozloha:
990 000 km² (v době největšího rozmachu)
obyvatelstvo
počet obyvatel:
11 500 000 (v době největšího rozmachu)
národnostní složení:
latina, polština, stará běloruština, němčina, hebrejština arménština (úřední); dále litevština, jidiš, východoslovanské dialekty a další
státní útvar
volená monarchie (1573-1791)
dědičná monarchie (1791-1795)
vznik:
zánik:
Státní útvary a území
Předcházející:
Polské království Polské království
Litevské velkoknížectví Litevské velkoknížectví
Nástupnické:
Pruské království Pruské království
Habsburská monarchie Habsburská monarchie
Království Haličsko-Vladiměřské Království Haličsko-Vladiměřské
Ruské impérium Ruské impérium

Polsko-litevská unie neboli Republika obou národů (polsky Rzeczpospolita Obojga Narodów, litevsky Abiejų Tautų Respublika), též I. Rzeczpospolita byl státní útvar ve střední a východní Evropě existující mezi lety 15691795. Oficiálně uzavřena v 12. srpna v Lublinu (Lublinská unie).

Vznik polsko-litevského soustátí[editovat | editovat zdroj]

Roku 1383 přijelo do Vilna za litevským velkoknížetem Jogailou polské poselstvo a nabídlo mu polskou královskou korunu. Podmínkou byl sňatek s dědičkou trůnu Hedvikou z Anjou, dcerou Ludvíka I. Velikého, a přijetí křesťanství.

Jogailovi bylo v té době jasné, že Litva již dále nemůže odmítat christianizaci. Musel se však rozhodnout, zda se má svým křtem začlenit do východního ortodoxního nebo západního latinského církevního okruhu se všemi z toho plynoucími politickými důsledky. Nabízela se mu totiž také možnost přijmout křesťanství z pravoslavné Rusi a oženit se s dcerou Dmitrije Donského. To by ovšem nic nezměnilo na vztahu Litvy k řádu německých rytířů. Jako pravoslavná, to znamená heretická, země by nejspíše dále poskytovala vhodnou ideologickou záminku pro expanzi. Tu by naopak odstranilo přijetí katolické víry, které nabízela polská varianta. Její další výhodou bylo spojenectví proti řádu, odstranění neshod v otázce vlády v Haliči a na Volyni, případně dohoda o pokračování výbojů východním směrem. Zdálo se, že polsko-litevská unie přinese oběma stranám výhody.

Jednání, která se protáhla na celé dva roky, nebyla jednoduchá. Teprve 14. srpna 1385 byla v Krewě uzavřena smlouva, která Jogailu zavazovala ke splnění řady podmínek. Všichni Litevci měli být pokřtěni a mnohem rozsáhlejší, ale méně konsolidovaný litevský stát připojen ("applicare") k Polské koruně. Smlouva nepředpokládala vytvoření personální unie, k tomu došlo teprve v praxi. Dále se měl Jogaila postarat, aby byla Polsku navrácena ztracená území. Předpokládá se, že tím byla míněna Halič, mohlo však jít také o Východní Pomořany a chełmiňskou zemi.

Roku 1386 přijal veliký kníže litevský Jogaila v Krakově křesťanskou víru, oženil se s Hedvikou z Anjou a poté byl korunován jako Vladislav II. (1386-1434) polským králem. Ještě předtím se mu podařilo uzavřít dohodu s bratry, kteří se nechali pokřtít společně s ním stejně jako Vytautas. Jogaila svěřil správu Litvy svému bratru Skirgailovi, Vytautovi přiřkl Černou Rus a Podlachii včetně Grodna a Brestu.

Uzavření krewské unie položilo základy mohutnému soustátí a posílilo postavení jak Polska tak Litvy. Nebylo však bez problémů. Jedním z nich se stalo postupné odcizování nyní katolických Litevců a většiny pravoslavného obyvatelstva země. Již roku 1387 získala litevská šlechta, jež přijala křesťanství západního ritu, významná privilegia. Unie neodstranila ani rozpory mezi členy dynastie, které koncem 80. let propukly nanovo.

Rozbroje ve velkém knížectví litevském se svými mezinárodně politickými souvislostmi představovaly pro Jogailu velké nebezpečí. Navzdory spojení s německým řádem byl Vytautas na Litvě velmi oblíben a stal se mluvčím těch, kteří si nepřáli inkorporaci země do polského státu. Proto se král rozhodl k radikálnímu řešení a roku 1392 uzavřel s Vytautem smlouvu, jíž si zajistil jeho věrnost a pomoc v boji proti společným nepřátelům. Poté přesunul Skirgailu do Kyjeva a správu Litvy svěřil Vytautovi (1392-1430), který se roku 1401 stal oficiálně litevským velkoknížetem.

Polsko-litevská unie měla rozličné podoby, ne vždy šlo o personální unii. Například po smrti Kazimíra IV. Jagellonského vládl v Polsku jeho třetí syn Jan I. Albrecht (1492-1501), zatímco litevským velkoknížetem se stal jeho mladší bratr Alexandr (1492-1506), který byl roku 1501 zvolen také polským králem a znovu vytvořil polsko-litevskou personální unii.

Roku 1569 schválila šlechta na zasedání sejmu v polském Lublinu 1. července 1569 úplné sjednocení Litvy s Polskem do jednoho státu, který se dále nazýval Rzecz pospolita Polska. Svůj souhlas k tomu připojil také Zikmund II. August, poslední král a litevský velkokníže z rodu Jagellonců, který neměl dědice trůnu. Litevské velkoknížectví přestalo existovat, země si však zachovala určitou autonomii.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Vytvořením Polsko-litevské unie došlo k mezinárodnímu posílení státu a k potlačení autonomistických tendencí zejména u litevské šlechty. Ve státním zřízení měla velice silnou pozici šlechta, která prostřednictvím královské rady vykonávala vládu. Polský král se již dle usnesení Nihil novi z roku 1505 stal prakticky předsedou této rady a nemohl činit významná rozhodnutí bez souhlasu senátu a sněmovních poslanců.

Po vymření jagellonské dynastie o polský trůn soupeřilo několik evropských dynastií a panovníků. Roku 1573 byl polským králem zvolen Jindřich z Valois, bratr francouzského panovníka Karla IX.. Jindřich musel splnit mnoho stanovených podmínek, mezi nimiž byla zásada zřeknutí se dědičnosti. V roce 1574 po smrti svého bratra z Polska uprchl a ujal se ve Francii vlády jako Jindřich III. Francouzský. Roku 1576 byl zvolen polským králem Štěpán Báthory, který v letech 15791582 vedl poměrně úspěšnou válku proti Rusku. Jeho plány na úplné ovládnutí Ruska a vyhnání Turků z Uher překazila smrt. Na trůn nastoupil roku 1587 syn švédské královny Kateřiny Zikmund III. Vasa, který musel vést války s opozicí ve vlastní dynastii. Od roku 1609 válčil s Ruskem, při kterém získal pro Polsko další území, potvrzené mírovou smlouvou z roku 1619.

Po smrti Zikmunda Vasy roku 1632 se na trůn usadil starší syn Vladislav IV. Vasa, kterému se dařilo vyhýbat se konfliktům Třicetileté války. V tomto období však docházelo v Polsku k událostem, které vyvrcholily do období velkých krizí. V roce 1648 nastoupil na polský trůn Jan Kazimír II. Vasa, bratr zemřelého krále Vladislava. Ten byl nucen čelit povstání Bohdana Chmelnického, které vyvrcholilo odtržením levobřežní Ukrajiny od Polsko-litevského státu, i agresi Švédska. Země za jeho vlády prošla politickou, hospodářskou i kulturní krizí.

Jan III. Sobieski pod Vídní

Roku 1669 byl novým polským králem zvolen Michał Korybut Wiśniowiecki, který se orientoval na Habsburky. V roce 1672 vpadli do Polska Turci a to bylo nuceno přistoupit na tvrdé podmínky vítěze. V letech 16741696 vládl Polsku profrancouzsky orientovaný Jan III. Sobieski. Ten musel čelit jak vnitřním rozbrojům, tak dalšímu hrozícímu nebezpečí ze strany Turecka. Jeho vojska pomohla roku 1683 porazit Turky při obléhání Vídně.

Válečné konflikty v polovině 17. století způsobily Polsku obrovské hospodářské škody. Podstatně klesl počet obyvatelstva, nebyla obdělávána polovina zemědělské půdy, dramaticky se zmenšily stavy hospodářských zvířat, došlo k poklesu kupní síly obyvatelstva, města vzhledem ke stále se snižujícímu odbytu hospodářsky upadala.

V letech 16971733 vládl Polsku (s pětiletou přestávkou) August II. Silný. Dobu jeho panování i vlády nástupců ze saského rodu provázel národní a politický úpadek, ovšem z hlediska ekonomického znamenal nástup nové epochy. August II. se snažil získat zpět ztracená území v Livonsku, a tak uzavřel spojenectví s Ruskem a Dánskem. Po porážce dánské a ruské armády od švédského krále Karla XII. v tzv „severní válce“ vpadla švédská vojska i do Polska a Augusta II. sesadila. Místo něho vládl v Polsku v letech 17041709 Stanislav I. Leszczyński. Po porážce Švédů v bitvě u Poltavy roku 1709 se August II. vrátil zpět na polský trůn, ale nedokázal využít příznivé situace a účastnit se zahraničně-politických jednání ve prospěch Polska. Stejně slabý byl i jeho nástupce August III. Polský. Po jeho smrti nastoupil na trůn v roce 1764 Stanislav Poniatowski, za jehož vlády došlo ke konečnému úpadku Polska, které bylo rozděleno mezi tři sousední velmoci a zaniklo.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu