Václav Antonín z Kounic-Rietbergu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kníže Václav Antonín z Kounic-Rietbergu

Václav Antonín z Kounic a Rietbergu (německy Wenzel Anton von Kaunitz-Rietberg) (2. února 1711, Vídeň27. června 1794, Mariahilf u Vídně) pocházel ze staré moravské šlechtické rodiny Kouniců (prvně rytíři, později pánové a od roku 1683 hrabata). Byl prvotřídním císařským diplomatem a vyslancem. Od roku 1753 také působil ve funkci dvorského a státního kancléře. Roku 1764 mu byl za zásluhy udělen říšský knížecí titul (Reichsfürst) a roku 1776 i český knížecí titul.

Příbuzenstvo
manželka Marie Ernestina von Starhemberg
syn Ernst Christoph z Kounitz-Rietberg
syn Dominik Andreas z Kounitz-Rietberg-Questenberg
syn František Václav z Kounitz-Rietberg
syn Joseph Clemens z Kounitz-Rietberg
dcera Maria Antonia z Kounitz-Rietberg
otec Maxmilián Oldřich z Kounic-Rietberg
matka Maria Ernestine Francisca von Rietberg


Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí, studia a cesty[editovat | editovat zdroj]

Václav Antonín z Kounic-Rietbergu byl synem moravského zemského hejtmana Maxmiliána Oldřicha z Kounic. Jeho otec získal sňatkem i vestfálské hrabství Ostfriesland-Rietberg. Stejně jako otec a děd se i Václav Antonín vydal na diplomatickou dráhu. Vystudoval práva a historii v Lipsku (únor 1731 - červenec 1732). Posléze se vydal na kavalírskou cestu. Zavedla jej do obojího Nizozemí, Itálie (nejdéle pobýval v Římě - leden-červen 1733), Francie (stěžejní je jeho pobyt v Paříži od srpna do prosince 1733) a Lotrinska. Z cesty se vrátil v únoru 1734 na počátku války o polské dědictví.

Státnická dráha[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1735 byl Václav Antonín z Kounic-Rietbergu v císařských státních službách. Od roku 1737 byl říšským dvorním radou, od roku 1744 ministrem ve vládě Habsburského Nizozemí a od roku 1748 se účastnil vyjednávání míru v Cáchách. V letech 17501753 byl činný jako císařský velvyslanec v Paříži.

Po 39 let (1753-1792) byl Kounic odpovědný za císařskou zahraniční politiku jako domácí, dvorský a státní kancléř. V této funkci působil za vlády Marie Terezie, Josefa II., Leopolda II.Františka II. Zastával vnější politiku zaměřenou proti Britskému království, což byla zřetelná změna kurzu oproti jeho předchůdci Johannu von Bartensteinovi. Se záměrem znovu nabýt Slezsko ztracené ve válce s Pruskem realizoval roku 1756 požadovaný obranný pakt s Francií (o který usiloval již od roku 1749, známý též jako »Změna aliancí« - renversement des alliances), jakož i spolek s Ruskem, čímž se Rakousko po vypuknutí sedmileté války roku 1756 mohlo o obě tyto mocnosti opřít. Během této války byl Kounic nejbližším poradcem císařovny Marie Terezie a mnoho vojenských rozhodnutí učinil i sám. Poté, co Rusko z paktu vystoupilo, podněcoval hrabě Kounic mírové snahy, které roku 1763 vyvrcholily uzavřením míru na zámku Hubertusburg. Poté uplatňoval protiruskou politiku, z čehož chtěl vyzískat podporu Pruska. Po neúspěchu této snahy se vrátil znovu ke spojenecké politice s Ruskem.

Roku 1761 se ve Svídnice stal svobodným zednářem a členem vídeňské lóže "U tří děl" (Zu den drei Kanonen). Do řádu iluminátů byl přijat pod jménem 'Caesar', přičemž doba přijetí a také řádové jméno nejsou jisté. Kounic obýval palác na vídeňské Herrengasse a také Kounický palác na dnešní Amerlingstraße č. 6, později využívaný jako škola.

Roku 1764 mu byl za zásluhy udělen říšský knížecí titul (Fürst von Kaunitz-Rietberg). Dne 27. ledna 1776 byl jmenován českým knížetem.

Jako poradce a spolutvůrce reforem Josefa II. prosadil Kounic proti Marii Terezii nabytí Haliče v prvním dělení Polska. Varoval však před spolčením s Pruskem a válečným tažením proti revoluční Francii, stejně jako před druhým dělením Polska. V březnu 1792 nazval francouzského ministra »jakobínem«. Roku 1793 Kounic odstoupil z funkce, poté co František II. postoupil některá polská území Prusku a rakouské državy v Nizozemí chtěl vyměnit za Bavorsko.

Úhrnem sloužil Kounic pod vládou pěti různých habsburských panovníků, počínaje císařem Karlem VI. a konče Františkem II.

Jeho vnučka Marie Eleonore se provdala za pozdějšího nástupce v jeho úřadě, knížete Klementa Václava Metternicha.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Václav Antonín Kounic, socha ve Vídni
  • Alfred von Arneth: Biographie des Fürsten Kaunitz : Ein Fragment. – In: AÖG 88, 1900, S. 1-202
  • Georg Küntzel: Fürst Kaunitz-Rietberg als Staatsmann. – Frankfurt: Diesterwerg, 1923
  • Alexander Novotny: Staatskanzler Kaunitz als geistige Persönlichkeit. – Wien: Hollinek, 1947
  • Friedrich Walter: Männer um Maria Theresia. – Wien: Holzhausen, 1951
  • Grete Klingenstein: Der Aufstieg des Hauses Kaunitz: Studien zur Herkunft und Bildung des Statskanzlers Wenzel Anton. – Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 1975 <Neuauflage: Göttingen : Vandenhoeck und Ruprecht, 1997. – ISBN 3-525-35906-3>
  • Tibor Simanyi: Kaunitz oder Die diplomatische Revolution: Staatskanzler Maria Theresias. – Wien: Amalthea, 1984
  • Lothar Schilling: Kaunitz und das Renversement des alliances. Studien zur außenpolitischen Konzeption Wenzel Antons von Kaunitz. Historische Forschungen 50. – Berlin: Duncker & Humblot 1994.
  • Klingenstein, G.; Szabo, F. A. J. (Hrsg.): Staatskanzler Wenzel Anton von Kaunitz-Rietberg 1711–1794. Neue Perspektiven zu Politik und Kultur der europäischen Aufklärung. – Graz u. a. 1996.
  • VONDRA, Roman. Václav Antonín kníže Kounic: (1711-1794). Historický obzor, 2008, 19 (5/6), s. 132-134. ISSN 1210-6097.