Otakar Černín

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
O českém šlechtici a politikovi (1809–1886) pojednává článek Otakar Černín starší.
Otakar Černín
Otakar hrabě Černín
Otakar hrabě Černín
Narození 26. září 1872
Dymokury
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 4. dubna 1932 (ve věku 59 let)
Vídeň
RakouskoRakousko Rakousko
Povolání diplomat a politik
Ocenění Rytíř Řádu zlatého rouna
Příbuzní bratr Otto Černín
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Příbuzenstvo
manželka Marie Kinská
syn Theobald Czernin
dcera Marie Anna Czernin
syn Ferdinand Czernin
syn Johann Czernin
syn Petr Czernin
dcera Anna Marie Czernin
otec Theobald hrabě Czernin
matka Anna Marie hraběnka von Westphalen zu Fürstenberg
bratr Děpold Josef Czernin
bratr Otto Černín
bratr Bedřich Czernin
bratr Pavel Bedřich Czernin
bratr Josef Děpold Czernin
sestra Marie Rosina Czernin
vnuk Otakar Lobkowicz

Otakar Theobald Otto Maria hrabě Černín z a na Chudenicích (německy Ottokar Theobald Otto Maria Graf Czernin von und zu Chudenitz) (26. září 1872 Dymokury[1] okr. Nymburk, Čechy4. duben 1932, Vídeň) byl příslušník české šlechty, diplomat a politik v rakousko-uherských službách, který působil během první světové války.

Původ[editovat | editovat zdroj]

Otakar hrabě Černín byl synem Děpolta a Anny Marie hraběnky von Westphalen zu Fürstenberg a pocházel z významného českého šlechtického rodu Černínů z Chudenic, který se opakovaně zapsal do dějin české i evropské diplomacie. Mezi příslušníky rodu patřil např. Heřman Černín z Chudenic (jehož bratr Diviš byl jedním z 27 českých pánů popravených roku 1621), významný diplomat, který vedl rakouská mírová jednání s Tureckem v polovině 17. století. V diplomatických službách habsburské monarchie působil i Humprecht Jan Černín, který v 2. polovině 17. století začal na Hradčanech stavět Černínský palác, dnešní sídlo Ministerstva zahraničních věcí České republiky.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

V roce 1897 (1.července) se v Heřmanově Městci oženil s hraběnkou Marií Kinskou (30.5.1878 – 19.7.1945). Z tohoto svazku vzešlo 6 dětí Theobald (1898–1975), Marie Anna (1899–1965), Ferdinand (1903–1965), Johann (1905 – 1980), Petr (1907–1967) a Anna Marie (1914).

Kariéra[editovat | editovat zdroj]

V roce 1895, po vystudování práv, se rozhodl pro službu na rakousko-uherském ministerstvu zahraničí a byl vyslán na velvyslanectví v Paříži. Roku 1899 byl vyslán do Haagu. O tři roky později byl nucen rezignovat na svou funkci z důvodu onemocnění plic.

V letech 19031913 zastupoval Německou lidovou stranu (Deutsche Verfassungspartei) v českém zemském sněmu a stal se blízkým poradcem následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d'Este. Do diplomatických služeb se vrátil roku 1912 jako velvyslanec v Bukurešti.

I. světová válka[editovat | editovat zdroj]

Zavraždění Františka Ferdinanda v Sarajevu se stalo roznětkou I. světové války. Po vypuknutí války Černín prohlásil: „Musíme zemřít. Měli jsme svobodnou volbu jak zemřeme, a vybrali jsem si tu nejkrutější.“

Ve válečném roce 1916 nastoupil na rakousko-uherský trůn Ferdinandův synovec císař Karel I., který jmenoval hraběte Černína jako svého ministra zahraničních věcí. V této funkci se zúčastnil konference v březnu 1917, kde se Německo a Rakousko-Uhersko přelo o cíle války. Zde mj. navrhl postoupení území Ústředních mocností, aby byl nastolen rychlý mír se Spojenci. Vyhlášení války Spojenými státy viděl jako pohromu a vítězství Ústředních mocností považoval za velmi nepravděpodobné. Nicméně neuspěl z důvodu odporu Itálie a podlehl naléhání německého OHL, které požadovalo vyhlášení otevřené ponorkové války. Na konci války v roce 1918 se jako zástupce Rakouska účastnil mírových jednání s Rumunskem, Ruskem a Ukrajinou.

Černínovy vnitropolitické postoje byly ovlivněny aktivním odporem vůči demokratickým a nacionálním silám tehdejší doby. Odmítal parlamentarismus a zastával spíše cézarský absolutismus. Demokracie byla podle něho svoboda vystupňovaná do idiotství. Vnitropoliticky i v praxi často prosazoval tvrdé metody. V únoru 1918 dokonce naléhal na císaře Karla, aby sesadil neefektivní vládu Seidlera a Wekerleho a nahradil je vojenskou diktaturou, což však Karel zamítl. Když Černín v důsledku demokratických tlaků argumentoval proti autokracii a militarismu, zajisté to nebylo v souladu s jeho vlastním přesvědčením, nýbrž mělo jen taktické důvody. V těchto vnitropolitických rozdílnostech vůči císaři Karlovi byl též zárodek Černínova odcizení. Tyto rozdíly v názorech by však byly během války sotva otevřeny, kdyby se vněpolitické problémy tak úzce nespojily s otázkou rakousko-uherského míru.[2]

Dokonce i u Černína - politika dohody - se občasně projevovaly anexionistické tendence. Černín zastával dvoukolejnou politiku válečného cíle s požadavkem teritoriální integrity a s mírem bez anexe a priori. Na druhou stranu územní zisk, v případě, že by byl dosažitelný, nevylučoval. Nezříkal se nikdy šance, v případě, že by válka přece jen skončila vítězně, dosáhnout budoucích výhod, což ubíralo na hodnověrnosti zdůraznění zoufalé nutnosti míru v Berlíně. Černínovi se nepodařilo vzájemně sladit jeho virtuózní návrhy k uskutečnění se svazkovou, válečnou politiku. Nedělal si žádné iluze o skutečné moci monarchie ve vztahu s Německem, proto se snažil diplomatickými tahy a manipulací rozličných německých mocenských skupin získat více rovnováhy.[3] Černín přeceňoval svůj politický vliv na Německo a dokonce byl přesvědčen, že za mírovou rezoluci vděčí Reichstag jemu. Další metodou k posílení jeho pozic v Berlíně bylo zdůraznění slabin monarchie: pokud by Německo neuznalo mírovou otázku, bylo by Rakousko nuceno se rozpadnout nebo uzavřít separátní mír.[4]

Černínova politika byla mnohými považována za produkt jeho velmi neklidného temperamentu, což podkopávalo jeho důvěryhodnost. Jedna z častých reakcí německé strany na jeho odhady situace byl: Hrabě Czernin ztratil nervy. "Jeho velmi nervóznímu naturelu, jeho rtuťovité osobnosti, neustále pod tlakem nových nápadů se však nepodařilo trvale udržovat pevnou politickou linii. Všeobecně platil za neupřímného a také za nespolehlivého spojence.[5] Josef Redlich hodnotil Černínovu politiku ještě negativněji: Ten muž je zosobněním 17. století. Nepochopil dobu, ve které žije.[6] Černín zastával starý josefínský císařský absolutismus a dědičná feudální privilegia jeho stavu. Skoro se zdá, že jako činitel nezmarného centralistického státního aparátu, v němž usiluje o navázání minulosti aristokratické kabinetní politiky přímo na budoucnost diktátorského režimu.[7]

Jeho často zmiňovaná loajalita vůči Německu byla založena také na jeho víře, že vítězství ve válce by mělo být vybojováno společně s Německem. Proto také došel přesvědčení, že německo-rakousko-uherský svazek se nemůže rozpadnout, neboť existovaly předpoklad pro zachování Habsburské říše ve svých tradičních sociálních a politických strukturách.[8] Svatá aliance s Německem pro něj představovala záruku proti všem revolučním proudům. Odmítání jakékoli vnitřní reformy monarchie, zřeknutí se německého konceptu v monarchii, jej nakonec donutilo, nahlížet svazek jako nutnost. Jeho snaha vyvést Rakousko-Uhersko z války a získat zpět jeho zahraničněpolitickou nezávislost, ztroskotala na nedostatku ochoty osvobodit se od politických zájmů jeho stavu.[9]

Ze svého úřadu odstoupil v dubnu 1918, když jeho francouzský protějšek Georges Clemenceau zveřejnil dokumenty, v nichž byl odhalen pokus o tajná mírová vyjednávání Rakouska-Uherska s vládami Spojenců.

Rakouská republika[editovat | editovat zdroj]

Po pádu monarchie v Rakousku a vytvoření samostatných států na bývalém říšském území, se Černín vrací do politiky až v roce 1920 jako poslanec do Národní rady Republiky rakouské za Demokratickou stranu.

Dne 4. dubna 1932 umírá Otakar hrabě Černín z Chudenic ve Vídni.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Ottokar Czernin: Ve světové válce (orig. Im Weltkriege). Berlín/Vídeň 1919.

Ve 20. letech 20. století napsal knihu svých pamětí coby činitel Rakousko-Uherské nejvyšší politiky a účastník diplomatických misí I. světové války, nazvanou "Im Weltkrieg" ("Ve světové válce") nanejvýše zajímavým pohledem na soukolí "staré monarchie" zevnitř, ve chvíli, kdy došlo k jejímu rozdělení v důsledku války.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Ingeborg Meckling: Die Außenpolitik des Grafen Czernin. Wien 1969. S. 68-70 und 86 und 131
  3. Fritz T. Epstein: Neue Literatur zur Geschichte der Ostpolitik im Ersten Weltkrieg. In: Jahrbücher für Geschichte Osteuropas NF 19 (1971). S. 265-286. S. 276
  4. Gary W. Shanafelt: The Secret Enemy: Austria-Hungary and the German Alliance 1914-1918. New York 1985. S. 126
  5. Gary W. Shanafelt: Activism and Inertia: Ottokar Czernin's Mission to Romania, 1913-1916. In: Austrian History Yearbook 19/20, Part 1 (1983/1984). S. 189-214. Hier: S. 190 und Rudolf Neck: Das „Wiener Dokument“ vom 27. März 1917. In: Mitteilungen des Österreichischen Staatsarchivs 7 (1954). S. 294-309. Hier: S. 300
  6. Fritz Fellner (Hrsg.): Schicksalsjahre Österreichs 1908-1919. Das politische Tagebuch Josef Redlichs. Graz/Köln 1953/1954. Band 2. S. 212
  7. Ingeborg Meckling: Die Außenpolitik des Grafen Czernin. Wien 1969. S. 68 und 358
  8. Leo Valiani: The End of Austria-Hungary. London 1973. S. 202 a Wolfdieter Bihl: Cesta k rozpadu. Rakousko-Uhersko za vlády Karla I. (IV.). Erika Weinzierl, Kurt Skalnik (Hrsg.): Rakousko 1918-1938: Dějiny první republiky. Graz/Wien/Köln 1983. Svazek 1. Str. 27-54. Str. 29
  9. Ingeborg Meckling: Zahraniční politika hraběte Czernina. Vídeň 1969. S. 67 a Helmut Rumpler: Sixtusaktion a Národní manifest císaře Karla. O strukturální krizi Habsburské říše 1917/18. Karl Bosl (Hrsg.):Versailles - St.Germain - Trianon. Převrat v Evropě před padesáti lety. Oldenburg/Mnichov/Vídeň 1971. S. 111-125. Hier: S. 119

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]