Jaroměřice nad Rokytnou

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jaroměřice nad Rokytnou
Pohled na Jaroměřice z cesty k vrchu Žabík

Pohled na Jaroměřice z cesty k vrchu Žabík

znak obce Jaroměřice nad Rokytnouvlajka obce Jaroměřice nad Rokytnouznakvlajka

status: město
NUTS 5 (obec): CZ0634 590754
kraj (NUTS 3): Vysočina (CZ063)
okres (NUTS 4): Třebíč (CZ0634)
obec s rozšířenou působností: Třebíč
pověřená obec: Jaroměřice nad Rokytnou
historická země: Morava
katastrální výměra: 51,36 km²
počet obyvatel: 4 213 (1. 1. 2012[1])
nadmořská výška: 422 m
PSČ: 675 51
zákl. sídelní jednotky: 12
části obce: 7
katastrální území: 7
adresa městského úřadu: Městský úřad Jaroměřice nad Rokytnou
Náměstí Míru č. p. 2
Jaroměřice nad Rokytnou
675 51
starosta / starostka: Jaroslav Soukup
Oficiální web: http://www.jaromericenr.cz
E-mail: mesto@jaromericenr.cz

Jaroměřice nad Rokytnou
Red pog.png
Jaroměřice nad Rokytnou
Jaroměřice nad Rokytnou, Česko
Zdroje k infoboxu a částem obce

Jaroměřice nad Rokytnou (2. pád do Jaroměřic, 6. pád v Jaroměřicích; něm. Jarmeritz) jsou město ležící v Jaroměřické kotlině Jevišovické pahorkatiny na úpatí Českomoravské vrchoviny asi 13 km od Třebíče.

Město je bohaté svým kulturním dědictvím, a to zejm. tamním barokním zámkemkostelem svaté Markéty a působením Františka V. Míči a Otokara Březiny. Od roku 1999 je známo konáním Mezinárodního hudebního festivalu Petra Dvorského.[2] Historické jádro je městskou památkovou zónou.

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

O původu Jaroměřic je první (1730) česky zpívaná opera, jejíž hudbu zkomponoval František Antonín (Václav) Míča a verši opatřil Antonín Ferdinand Dubravius (Dúbrava). Částečně nám dává nahlédnout, co se tehdy tradovalo o původu města.

Nejdříve byl na místě dnešních Jaroměřic les a v něm byl jednou na lovu kníže. Poblíž studánky v místě Dolního náměstí se mu podařilo skolit krásného jelena šestnácteráka. Místo se knížeti zalíbilo, a kázal tedy místo vymýtit a zjara rozměřit pro budoucí město a menší hrad. A od jarního měření získalo město své jméno. Jelen pak je po staletí ve znaku města.[3]

Vědecky se však jméno Jaroměřice vykládá jako „ves lidí Jaromírových“.[4]

Dějiny v datech[editovat | editovat zdroj]

Pod Hradiskem v lokalitě na Bydliskách
Questenberský jaroměřický zámek
  • 1686 – majitelem třetí z Questenberků: Jan Adam, za něhož vyvrcholila barokní přestavba Jaroměřic;
  • 1752 – Jaroměřice převzali Kounicové;
  • 1848 – zrušeno poddanství, vrchnost ztratila vládu nad svým lidem, lidé už nemuseli odvádět vrchnosti poplatky z půdy, na níž hospodařili, ta se stala jejich majetkem;
  • 1871 – Jaroměřice napojeny na železnici;
  • 1897 – jaroměřický velkostatek – po vleklých dědických sporech – přiřkl rakouský Nejvyšší soud Rudolfu Kristiánu z Vrbna a Bruntálu; 1927 jeho majetek zdědila jeho manželka Elvíra, původem bavorská princezna;
  • 1899 – nová, reprezentativní budova školy;
  • 1901 – v Jaroměřicích začíná působit Otokar Březina;
  • 1928 – návštěva prezidenta republiky T. G. Masaryka;
  • 1929 – skonal Otokar Březina;
  • 1933 – nová budova radnice;[5]
  • 1936 – návštěva prezidenta republiky Edvarda Beneše;
  • 1939 – slavnost dvoustého výročí vysvěcení chrámu kostela sv. Markéty za účasti brněnského biskupa ThDr. Josefa Kupky;
Kaple sv. Josefa
  • 1943 – velkostatek koupily říšské dráhy pro svou Reichsbahnschule (školu). Po druhé světové válce byl zkonfiskován;
  • 1944 – na jaroměřické radnici proces s třemi boňovskými protinacistickými odbojáři;
  • 8. května 1945 – německá armáda opustila město a v něm je vystřídala sovětská vojska (14.15 na náměstí);
  • 1947 – návštěva prezidenta republiky Edvarda Beneše;
  • 28. února 1948 – faktické řízení správy města přebírá akční výbor; během března je obměněn národní výbor i jeho rada;
  • září 1950 – ustaveno jednotné zemědělské družstvo; 1962 sloučeno se stáním statkem;
  • 1955 – Masarykovo náměstí přejmenováno na Náměstí Míru;
  • 26. srpna 1968 – intervenční bulharská armáda projíždí Jaroměřicemi ve směru na Moravské Budějovice;
  • 1980 – slavnostní otevření hotelu Opera;
  • 80. léta – Jaroměřice se stávají střediskovým městem: k městu jsou připojovány okolní obce;
  • 1984 – otevřen obchodní dům Rokytná;
  • 1987 – otevřeno velkoryse řešené autobusové nádraží;
  • 1990 – obnoveno obecní zřízení;
  • 1996 – předseda poslanecké sněmovny udělil Jaroměřicím znak a prapor;
  • 1999 – první ročník Mezinárodních hudební slavností Petra Dvorského; téhož roku ustaven Mikroregion Rokytná;
  • 2000 – čistička odpadních vod;
  • 2001 – otevřen dům s pečovatelskou službou.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Jaroměřice nad Rokytnou se rozkládají v Jaroměřické kotlině. Tu na severu uzavírá výčapský hřbet, součást klučovské hrásti, jíž vede rozvodí mezi řekami JihlavouRokytnou.

Podloží Jaroměřic tvoří žulyruly. Převažujícím půdním typem jsou kyselé hnědé půdy. Kvalitnější hnědozemě jsou v údolí Rokytky a v údolí Štěpánovického potoka. Do východní poloviny Jaroměřicka (a Jaroměřic) zasahuje třebíčský masív se svými žulosyenity (durbachity; jde o horniny bohaté na draslíkhořčík, dále rubidium, baryum, chromnikl, relativně též na uranthorium), s žílami aplitů a pegmatitů. V kamenolomě Královec u Příštpa nacházíme nažloutlé středně zrnité horniny bohaté křemenem – biotitické až muskoviticko-biotitické granity. Na Žabíku se nacházejí křemence, tzv. sluňáky.[6]

Řeka Rokytná dělí Jaroměřice nad Rokytnou na dvě části – severní a jižní. V parku státního zámku Jaroměřice nad Rokytnou vytvořili lidé dvě její slepá ramena, dnes patrná jen při vyšším stavu vody. Přímo u Jaroměřic přijímá Rokytná vody potoka Rokytky (jinak též zvaného Jaroměřička) a Štěpánovického potoka. U Jaroměřic se pro vodáky začíná splavný úsek řeky (km 73,2).

Členění a samospráva[editovat | editovat zdroj]

Místní části města

Město Jaroměřice nad Rokytnou má sedm místních částí:

Dne 24. listopadu 1990 se od Jaroměřic oddělila trojice obcí: Blatnice, BohušiceLesůňky. Od 1. ledna 1993 Příštpo.

Jaroměřické zastupitelstvo města využilo možnosti dané mu obecním zřízením a v místních částech zřídilo osadní výbory.

V letech 2006–2010 působil jako starosta Karel Nedvědický, od roku 2010 tuto funkci zastává Jaroslav Soukup.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Demografie[editovat | editovat zdroj]

Podle sčítání lidu v roce 2001 žilo v Jaroměřicích 4106 obyvatel. Jak dokládá tabulka, počet obyvatel Jaroměřic nepostihují žádné velké výkyvy.

Vývoj počtu obyvatel města Jaroměřic nad Rokytnou[7]
Rok 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001
Počet obyvatel 3891 4017 4154 4568 4801 4857 4785 4123 4340 4136 4064 3982 4106

Zatímco počet obyvatel ostatních místních částí Jaroměřic klesá nebo stagnuje, počet obyvatel místní části Jaroměřice nad Rokytnou se v posledních dvaceti letech mírně zvyšuje.

Vývoj počtu obyvatel místní části Jaroměřice nad Rokytnou[7]
Rok 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001
Počet obyvatel 2277 2331 2437 2781 3047 2981 2988 2668 2906 2834 2889 2965 3129

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Podle sčítání lidu 2001 převažovali lidé věřící (1870) nad lidmi bez vyznání (1469). Z věřících se nejvíce lidí hlásí k římskokatolické církvi (1775); ti společně se souvěrci z přifařených okolních obcí vytváří Římskokatolickou farnost Jaroměřice nad Rokytnou.

Církev československá husitská byla zastoupena 10 věřícími, Českobratrská církev evangelická 24 věřícími. Náboženská společnost Svědků Jehovových pak 15 lidmi.

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek v Jaroměřicích nad Rokytnou.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Silnice[editovat | editovat zdroj]

Jaroměřicemi procházejí tyto silnice:

Železnice[editovat | editovat zdroj]

Jaroměřice jsou ve své části Popovicích napojeny na železniční trať č. 241 OkříškyZnojmo; jsou rychlíkovou stanicí.[p 1]

Ještě v 80. letech bylo v provozu autobusové spojení z Náměstí Míru a Tyršovy ulice (od sokolovny) na nádraží a zpět, a to ke každému vlaku.

Naučná stezka Otokara Březiny[editovat | editovat zdroj]

Ve městě končí naučná stezka Otokara Březiny, která vychází z Počátek a věnuje se životu a dílu Otokara Březiny.

Lidé[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Od jízdního řádu 2006/2007 již rychlík Znojmo–Praha není uveden.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Počet obyvatel v obcích České republiky k 1. 1. 2012 [online]. Český statistický úřad, 31.5.2012. Dostupné online.  
  2. Mezinárodní hudební festival Petra Dvorského
  3. KRČÁL, J. O Jaroměřicích nad Rokytnou. In O životě a umění : Listy z jaroměřické kroniky 1700–1752. Jaroměřice nad Rokytnou : Místní osvětová beseda v Jaroměřicích nad Rokytnou ve spolupráci s Musejním spolkem v Brně; 1974, s. 11.
  4. JIČÍNSKÝ, P., NOVÁČEK, O., SUCHARDA, J. Malé dějiny Jaroměřic nad Rokytnou. PhDr. Jan Sucharda – JAS Hrotovice, 2002. Strana 10.
  5. Zprávy památkové péče II. (1938), str. 61: „radnice, vzniklá přestavbou měšťanských domů asi v druhé polovině 19. stol. (…), byla r. 1931 zbořena bez vědomí památkového úřadu a nahrazena novostavbou pochybenou v proporcích“.
  6. Moravskobudějovicko. Jemnicko. Ed. Vladimír Nekunda, Jan Janák, Pavel Michna. Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 1997. Vlastivěda moravská (65. svazek) 846 s. ISBN 80-85048-75-2.
  7. a b Český statistický úřad. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005. Příprava vydání Balcar, Vladimír; Havel, Radek; Křídlo, Josef; Pavlíková, Marie; Růžková, Jiřina; Šanda, Robert; Škrabal, Josef. Svazek 1. Praha : Český statistický úřad, 2006. (760 s.) ISBN 80-250-1311-1. S. 586–587.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Moravskobudějovicko. Jemnicko. Ed. Vladimír Nekuda, Jan Janák, Pavel Michna. Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 1997. Vlastivěda moravská (65. svazek) 846 s. ISBN 80-85048-75-2.
  • JIČÍNSKÝ, P., NOVÁČEK, O., SUCHARDA, J. Malé dějiny Jaroměřic nad Rokytnou. PhDr. Jan Sucharda – JAS Hrotovice, 2002. 192 s.
  • O životě a umění : Listy z jaroměřické kroniky 1700–1752. Sborník prací. Uspoř. Alois Plichta. 1. vyd. Jaroměřice nad Rokytnou : Osv. beseda Měst. NV, 1974. 456 s.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]