Česká strana sociálně demokratická

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Česká strana sociálně demokratická
Zkratka: ČSSD
Datum založení: 1878 (jako součást rakouské sociální demokracie),
1893 (jako samostatná strana)[1]
Předseda: Bohuslav Sobotka
Bohuslav Sobotka
(předseda vlády)
Sídlo: Lidový dům
Hybernská 7
110 00 Praha 1
Ideologie: Sociální demokracie
Politická pozice: Levice
Stát. příspěvek (mil. Kč): 191,5 (2009)[2]
Evropská strana: Strana evropských socialistů
Politická skupina EP: Pokrokové spojenectví socialistů a demokratů
Mládežnická organizace: Mladí sociální demokraté
Počet členů: 22 881 (březen 2013)[3]
Barvy: Oranžová (od voleb 2006), v minulosti červená
Volební výsledek: 20,45 % (PSP ČR 2013)
Zisk mandátů ve volbách
Poslanecká sněmovna 2013
50 / 200
Senát
35 / 81
[4]
Evropský parlament 2014
4 / 21
Zastupitelstva krajů
205 / 675
[5]
Zastupitelstva obcí 2014
3806 / 62300
[p 1][6][7]
Oficiální web
www.cssd.cz

Česká strana sociálně demokratická (zkratka: ČSSD) je česká sociálnědemokratická politická strana, která je členem Socialistické internacionály a Strany evropských sociálních demokratů. Je pokračovatelkou dvojjediné tradice československé sociálně demokratické strany a německé sociální demokracie v Československu.

K roku 2014 představuje nejsilnější stranu v krajských zastupitelstvech, Senátu i Poslanecké sněmovně. Na brněnském 36. sjezdu strany byl v březnu 2011 předsedou zvolen Bohuslav Sobotka, který se v lednu 2014 stal předsedou trojkoaliční vlády, v níž je sociální demokracie zastoupena osmi členy.

Historie[editovat | editovat zdroj]

1878–1918: Dělnické hnutí a sociální demokracie na území Čech a Moravy[editovat | editovat zdroj]

„Sociální demokracie se vymkla kontrole kapitalistů“ (karikatura Mikoláše Alše)

Počátky českého dělnického hnutí lze nalézt v 60. letech 19. století. Tehdy vznikly první odborové a vzdělávací spolky českého dělnictva. Roku 1868 bylo ustanoveno svépomocné družstvo Oul vedené Františkem Ladislavem Chleborádem. V roce 1870 proběhla na Ještědu masová demonstrace českých a německých dělníků, takzvaný „tábor lidu“. 7. dubna 1878 se v břevnovském hostinci U Kaštanu konal ustavující sjezd zvláštní organizace českých sociálních demokratů v rámci celorakouské sociálně demokratické strany pod názvem Sociálně demokratická strana českoslovanská v Rakousku.

Proces osamostatňování české sociální demokracie z tzv. rakouské internacionály vyústil v prosinci roku 1893 na sjezdu konaném v Českých Budějovicích v založení takticky a organizačně samostatné Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. Již o další 4 roky později byla zastoupena v říšské radě. V ní roku 1897 učinilo pět sociálně demokratických poslanců (Arnošt Berner, Petr Cingr, Josef Hybeš, Josef Steiner a Karel Vrátný) protistátoprávní prohlášení, které vedlo ke vzniku ČSNS. Programově se hlásila k II. internacionále, prosazovala uznání osmihodinové pracovní doby, všeobecné volební právo a úpravu mzdových poměrů.

Během první světové války strana odmítala odbojovou činnost a byla plně loajální k Rakousku-Uhersku.

1918–1926[editovat | editovat zdroj]

Československá sociálně demokratická strana dělnická (ČSDSD) vznikla přejmenováním Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické na sjezdu v prosinci 1918. Od vytvoření samostatného státu byla druhou nejsilnější politickou stranou, která měla v Revolučním národním shromáždění 47 poslanců (vycházelo se z výsledků voleb v roce 1911). Tomu odpovídalo zastoupení třemi ministry v první československé vládě. V druhé (rudozelené) vládě v roce 1919 zaujal sociálnědemokratický vůdce Vlastimil Tusar místo předsedy vlády.

Vlastimil Tusar

Ve volbách v roce 1920 obdržela vítězná ČSDSD 25,7 %, a získala tak 74 mandátů. V době zdánlivého rozmachu však již ve straně probíhal politický rozkol mezi vedoucím státotvorným proudem a marxisticko-leninskou opozicí, která se hlásila ke Komunistické internacionále. Opoziční část se sešla na sjezdu v září roku 1920, ustavila se jako ČSDSD-levice a přijala samostatný program. V říjnu téhož roku pak 23 poslanců tohoto křídla vytvořilo svůj vlastní poslanecký klub. Rozkol strany byl prakticky dovršen sjezdem zbytku strany v listopadu 1920, na kterém byl přijat nový Dělnický hospodářský program a byly odmítnuty zásady Komunistické internacionály. Nakonec v květnu 1921 vznikla samostatná Komunistická strana Československa (KSČ). Toto rozdvojení ČSDSD oslabilo natolik, že ve volbách roku 1925 obdržela pouhých 8,9 % (KSČ 13,2 %). I přesto se mimo let 1926–29 (období vlády panské koalice) strana podílela na všech vládách tehdejšího Československa. Hlavním tiskovým orgánem bylo Právo lidu.

Na sjezdu v roce 1924 byl novým předsedou zvolen bývalý tajemník Svazu kovodělníků a poslanec NS Antonín Hampl, který vystřídal Antonína Němce. O dva roky později se stal generálním tajemníkem ČSDSD mladoboleslavský senátor Vojtěch Dundr.

V letech 1918–1926 patřila mezi největší spojence ČSDSD Československá národně socialistická strana a německá Německá sociálně demokratická strana dělnická v ČSR. U obou stran se uvažovalo o sloučení, které se ale neuskutečnilo kvůli některým rozlišně chápaným programový bodům (internacionální politika, pohled na německou menšinu v Československu). Kvůli rozkolu s komunisty a jejich protistátotvornému postoji však příliš rozvrstvená československá levice ztratila post rozhodujícího vládního člena a ve volbách se pravidelně umisťovala až za Agrární republikánskou stranou.

Od „Panské koalice“ k Národní straně práce[editovat | editovat zdroj]

Až do sjezdu v roce 1930 se strana hlásila k tradicím marxismu, teprve na tomto sjezdu byl přijat nový stranický program, který dosavadní orientaci revidoval. Po přijetí Mnichovské dohody v roce 1938 byla strana rozpuštěna a někteří členové spoluzaložili Národní stranu práce.

Československá sociální demokracie rozvíjela též kontakty s ostatními evropskými sociálně demokratickými stranami a byla aktivní členkou Socialistické dělnické internacionály (dlouhodobě ji zde zastupoval František Soukup a posléze i Betty Karpíšková a Lev Winter). Od druhé poloviny 20. let spolupracovala s Německou sociálně demokratickou stranou v ČSR (založenou na podzim 1919 Josefem Seligerem) a po roce 1933 organizovala pomoc německé (a později též rakouské) demokratické a socialistické emigraci v Československu. Ve druhé polovině 30. let podporovala boj španělské levice proti povstalcům a výrazně se angažovala v zápase na obranu ČSR. Plně sdílela a podporovala Benešovu koncepci kolektivní bezpečnosti (ženevský protokol, Malá dohoda, východní Locarno, Východní pakt, obranné smlouvy s Francií a SSSR, Hodžův plán).

Sociální demokracie v letech 1938–1945[editovat | editovat zdroj]

viz Národní strana práce a Národní hnutí pracující mládeže

Během druhé světové války se řada bývalých členů sociální demokracie zapojila do odbojové činnosti, strana měla zastoupení v československé vládě v Londýně a ve Státní radě Československa.

Léta 1945–1948[editovat | editovat zdroj]

Poválečný členský průkaz

Roku 1945 byla Sociální demokracie (Československá sociální demokracie, ČSSD) obnovena jako jedna ze čtyř povolených českých stran Národní fronty a ve volbách roku 1946 obdržela 15,6 %, což bylo nejméně ze všech čtyř českých stran (většina levicových voličů se přiklonila ke KSČ, případně k ČSNS). Její představitelé se zúčastnili práce Národního shromáždění a Zdeněk Fierlinger se stal předsedou první poválečné vlády. Ve straně však opět vykrystalizovaly dva proudy, přičemž na sjezdu v listopadu 1947 zvolen předsedou centrista Bohumil Laušman (díky pomoci zastánce samostatného vývoje strany Václava Majera) a komunisty ovládnuté Fierlingerovo křídlo bylo dočasně poraženo. Německá sociálně demokratická strana obnovena být nemohla.

Prokomunistické křídlo a prokomunistická infiltrace existovaly v té době už ve všech českých stranách, ovšem u sociálních demokratů dosáhly větších rozměrů. Za únorového převratu se sociální demokracie nepřidala k hromadné demisi ministrů za Národně socialistickou stranu, Lidovou stranu a Demokratickou stranu, čímž spolu s Janem Masarykem zmařila jejich snahu o vynucený pád vlády a umožnila Gottwaldovi doplnit na místa rezignujících ministrů spolupracovníky KSČ (nutno podotknout, že dva ministři ze tří za sociální demokracii posléze nerespektovali rozhodnutí své strany a rezignovali, problematická se ukázala i nedostatečná komunikace od ostatních nekomunistických stran k ČSSD).

V prvních týdnech po převratu odešli někteří vedoucí představitelé sociální demokracie do exilu a v květnu 1948 ustavili v Londýně ústřední výkonný výbor strany v zahraničí. Dne 27. června 1948 byla protiprávně ukončena činnost strany nuceným sloučením s KSČ, v rozporu se stanovami ČSSD. Slučovací přihlášku následně odmítlo podepsat přes 200 000 členů strany.

Sociální demokracie v exilu[editovat | editovat zdroj]

Po likvidaci ve vlasti pokračovala tak Československá sociální demokracie ve své činnosti v exilu; v jejím čele stál dočasně Blažej Vilím, od září 1948 Václav Majer. Generálním tajemníkem byl v letech 1948–50 Blažej Vilím, poté až do roku 1970 Václav Holub. K dalším reprezentantům patřili Vilém Bernard, František Němec, Mirko Sedlák a Arno Hais, z mladé generace pak Radomír Luža a Jiří Horák.

Sídlem ústředního vedení se stal Londýn, kde také v letech 1950–64 vycházel tiskový orgán – časopis Demokracie a socialismus. V jednotlivých státech se postupně formovaly zemské organizace v čele se zemskými důvěrníky. Další centra stranické činnosti vznikla v Paříži, v USA, ve Švýcarsku, v SRN a ve Vídni, kde v rámci rakouské SPÖ působila Československá socialistická strana v Rakousku. Někteří bývalí sociální demokraté se v různých zemích podíleli na vytvoření zelených stran, které vyjadřovaly odpor jak k západnímu kapitalismu, tak sovětskému komunismu. Většina členů, kteří přešli do KSČ, byla ze strany vyloučena po porážce Pražského jara.[zdroj?] Roku 1968 byl učiněn pokus o obnovu samostatné strany, avšak tyto plány zhatila invaze sovětských vojsk.

Samostatnou izolovanou zahraniční skupinu tvořili členové tzv. Zinnerova okruhu, přesvědčení němečtí sociální demokraté loajální Československu a odkazu Ludwiga Czecha. Ti se ostře vymezili proti křídlu bývalé německé sociální demokracie Wenzela Jaksche a Seliger-Gemeinde, která byla ochotná spolupracovat se sudetoněmeckým landmanšaftem.

Strana po roce 1989[editovat | editovat zdroj]

Miloš Zeman

Ačkoli bylo obnovení sociální demokracie plánováno již v roce 1968, uskutečnilo se až po roce 1989. Obnovovací XXIV. sjezd se konal 24. a 25. března 1990 v Praze – Břevnově a navázal na tradice předválečné ČSDSD. Předsedou byl zvolen Jiří Horák, významnou roli hrál ve straně jeden z hlavních aktérů Sametové revoluce Valtr Komárek. V konkurenci s Občanským fórem (její členové mohli v prvních volbách kandidovat i za OF) nebyla strana moc úspěšná, navíc opět utrpěla vnitřními rozpory.

V následujících letech významně stoupl její vliv, po rozpadu Občanského fóra v roce 1991 se ve Federálním shromáždění utvořil Klub poslanců sociálně demokratické orientace, v němž zasedaly mnohé osobnosti, jež v následujících měsících vstoupily do ČSSD.[8][9] V parlamentních volbách roku 1992 získala Československá sociální demokracie 16 mandátů.

Na sjezdu v roce 1993 změnila strana název na Českou stranu sociálně demokratickou (ČSSD) a novým předsedou strany byl zvolen Miloš Zeman. V parlamentních volbách v červnu 1996 se ČSSD stala druhou nejsilnější stranou Česka. V následujících dvou letech zůstala v opozici a tolerovala menšinovou vládu koalice ODS, KDU-ČSL a ODA (druhá Klausova vláda). Miloš Zeman byl zvolen do čela Poslanecké sněmovny. V předčasných parlamentních volbách v červnu 1998 zvítězila a sestavila menšinovou vládu (pod Zemanovým předsednictvím), jejíž čtyřleté působení umožnila tzv. opoziční smlouva, uzavřená mezi ČSSD a ODS v červenci 1998. O čtyři roky později znovu zvítězila v parlamentních volbách a sestavila vládu v koalici s KDU-ČSL a US-DEU. Tato koalice ovšem disponovala pouze těsnou většinou (101 hlasů). Předsedou vlády se stal Vladimír Špidla, jenž v dubnu 2001 na XXX. sjezdu vystřídal Miloše Zemana v čele strany. Stranu provázela nejednota v koalici i v samotné straně. Opoziční ODS jí kritizovala jako příliš levicovou, naopak další opoziční strana KSČM tvrdila, že ČSSD na levicové hodnoty rezignovala. Po neúspěchu v eurovolbách odstoupil z čela strany a vlády Vladimír Špidla. Nový premiér Stanislav Gross vydržel ve funkci necelý rok a odstoupil kvůli bytové aféře. Dalším premiérem se stal Jiří Paroubek, který stranu sjednotil a zlepšil její postavení (nárůst preferencí – získání hlasů voličů jak KSČM, tak nerozhodnutých).[zdroj?] Strana se však před parlamentními volbami v roce 2006 potýkala s mnoha aférami.[zdroj?] Ve volbách samých pak strana skončila i přes svůj historicky nejlepší volební výsledek druhá za ODS. Na podzim roku 2008 strana vyhrála krajské volby a získala všech 13 hejtmanů, rovněž ve volbách do Senátu Parlamentu ČR slavila úspěch, když získala 23 nových senátorů z 27 možných. V roce 2010 ČSSD vyhrála volby do Poslanecké sněmovny, ale počet získaných mandátů nestačil na vytvoření levicové vlády (s podporou KSČM).

Před sněmovními volbami v roce 2013[editovat | editovat zdroj]

Předvolební mítink 2013 v České Lípě

ČSSD zvítězila v předchozích volbách, přičemž získala 22,1 % a 56 poslaneckých mandátů. V den rozpuštění Poslanecké sněmovny disponovala 54 mandáty. ČSSD šla do voleb s heslem Prosadíme dobře fungující stát. Jejím celostátním lídrem byl předseda strany a bývalý ministr financí Bohuslav Sobotka, kterého do pozice premiérského kandidáta prosadilo nejprve jednomyslně předsednictvo strany a posléze v tajné volbě 57 % hlasů i ÚVV ČSSD. Mezi cíle ČSSD patřilo mimo jiné snížení DPH, progresivní zdanění osob s vysokými příjmy či opětovné otevření otázky církevních restitucí. Sociální demokraté byli podle předvolebních průzkumů jednoznačným favoritem voleb, přesto se ve straně projevoval vnitrostranický rozpor mezi stoupenci (Hašek, Škromach aj.) a názorovými oponenty (Sobotka, Zaorálek, Dienstbier aj.) prezidenta republiky Miloše Zemana. Strana měla též problém s žalobami, které podali někteří členové strany, kteří neuspěli ve vnitrostranických primárkách.

Severočeská vzpoura[editovat | editovat zdroj]

Po komunální volbách v roce 2014 byla v severočeském Duchcově zformována radniční koalice mezi ČSSD, KSČM a DSSS, která je nástupnickou organizací neonacistické Dělnické strany. Vedení ČSSD v čele s Bohuslavem Sobotkou vzniklou situaci ostře odsoudilo a navrhlo zrušení stranické organizace v Duchcově.[10] Krajské vedení ČSSD se odmítlo podřídit pokynům z centra a duchcovskou buňku nezrušilo.[11]

Dělení a slučování ČSSD[editovat | editovat zdroj]

Frakce v ČSSD[editovat | editovat zdroj]

V ČSSD existují některé platformy zaměřené na konkrétní politickou agendu:

  • Křesťansko-sociální platforma ČSSD[13]
  • Zvonečník - ekologická platforma ČSSD[14]

Dále však byly v ČSSD vyhlášeny i uskupení více podobné běžným názorovým frakcím, z nichž žádné není v současné době příliš aktivní:

  • Socialistická frakce ČSSD[15]
  • Evropská levicová platforma ČSSD[16]

Kromě oficiálních frakcí a platforem lze v ČSSD rozeznat minimálně dvě názorová křídla: liberální a konzervativní. Liberální proud se projevuje mj. vyšší citlivostí k ochraně občanských a politických práv (včetně práv 4. generace), ochraně životního prostředí, problematice menšin a veřejné kontroly politiků. Mezi nejvýraznější představitele liberálního proudu patří Vladimír Špidla či Lubomír Zaorálek, zjevnou podporu má ovšem i u předsedy strany Bohuslava Sobotky.[zdroj?] Konzervativní proud v ČSSD dává přednost jednostranné podpoře zaměstnanosti a sociálních práv před ostatními občanskými a politickými právy. Mezi jeho nejvýraznější představitele lze započítat Zdeňka Škromacha, Marii Benešovou či Michala Haška.[zdroj?] V prezidentských volbách 2013 liberální křídlo podporovalo Jiřího Dienstbiera, zatímco konzervativní křídlo podpořilo Miloše Zemana, a to často včetně prvního kola volby (tedy proti oficiálnímu kandidátovi ČSSD).

Preference[editovat | editovat zdroj]

Během Horákova vedení byly preference ČSSD nevýrazné, po nástupu Miloše Zemana na post předsedy se však začala podpora navyšovat. Ta pak slábla během opoziční smlouvy, vyšplhala se znovu roku 2002. Pár měsíců po vzniku Špidlovy vlády však sociální demokracii začala podpora prudce klesat, kolem 12 % a i KSČM měla více hlasů. V eurovolbách 2004 se podpora snížila na 9 %. Během Grossova vedení se zpočátku preference zvýšily, jeho aféra však důvěru znovu podlomila. Po nástupu Paroubka se preference zlepšily a kolem roku 2008 měla ČSSD až 40 % podporu, podpora se snížila během pádu Topolánkovy vlády. Za vlády Petra Nečase jakožto opoziční strana znovu sílila, v předčasných volbách ale oproti průzkumům dostala jen 20 %. Preference strany dál klesají.Podle některých průzkumů by dostala v listopadu 2014 pouze 16 procent.

Politické grémium[editovat | editovat zdroj]

15. a 16. března 2013 bylo na XXXVII. sjezdu v Ostravě zvoleno vedení strany v tomto složení:

další členové vedení
  • Roman Sklenák - předseda poslaneckého klubu, stínový ministr práce a sociálních věcí, poslanec
  • Petr Vícha – předseda senátorského klubu, starosta města Bohumín, senátor

Významné osobnosti sociální demokracie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam předsedů ČSSD.

Ekonomická orientace strany[editovat | editovat zdroj]

ČSSD se nachází na levé části politického spektra, prosazuje sociálně tržní hospodářství. Ekonomicky staví na myšlenkách keynesiánství,[zdroj?] v praxi však neusilovala o splácení státního dluhu v době hospodářské konjunktury,[zdroj?] což za její vlády (v době prosperity) způsobilo nárůst těchto dluhů.[zdroj?] Schodky vytvářené v letech 2000 až 2002 jsou kombinací cyklických a strukturálních (vytvořených politickým rozhodnutím) schodků,[zdroj?] hluboké rozpočtové schodky vzniklé po roce 2003 patří ke schodkům strukturálním,[zdroj?] neboť vznikly v čase ekonomického růstu. Nejvyšší strukturální rozpočtový schodek byl vytvořen v roce 2006[zdroj?] v čase vysokého hospodářského růstu kombinovaného s vysokými sociálními předvolebními výdaji. K druhému a třetímu nejhlubšímu strukturálnímu rozpočtovému schodku patří schodky z roku 2003 a 2004.[zdroj?]

Kritika[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Kubiceho zpráva a Stanislav Gross.
Protest proti Jiřímu Paroubkovi

ČSSD je často kritizována pravicovou veřejností a politiky za svoji, ač nepřímou, spolupráci s komunisty při prosazování některých zákonů v roce 2006. Spolupráci s KSČM straně teoreticky zakazuje tzv. Bohumínské usnesení. Příznivci ČSSD namítají, že komunisté jsou naopak jedinou silou, která je schopná a ochotná podpořit levicové návrhy strany.

Před volbami v roce 2006 byla politiky ODS obviněna ze zneužívání policie k politickým cílům.[18] Jako důkaz měla sloužit tzv. Kubiceho zpráva,[19] ovšem nic z jejího obsahu se dosud nepotvrdilo. Naopak po volbách 2006, kdy zvítězila ODS, ČSSD obvinila ODS z nelegální kampaně, právě na základě údajně nesprávného zacházení s utajovanými materiály, které vedlo k úniku tzv. Kubiceho zprávy na veřejnost.[zdroj?]

Volební výsledky strany[editovat | editovat zdroj]

1907–1911[editovat | editovat zdroj]

Poslanecká sněmovna říšské rady[editovat | editovat zdroj]

Čechy[editovat | editovat zdroj]
Volby
Počet hlasů  % Počet mandátů
1907
278 113
38.67
1911
249 483
27.97
Morava[editovat | editovat zdroj]
Volby
Počet hlasů  % Počet mandátů
1907
101 985
30.58
1911
91 300
26.03

1920–1935[editovat | editovat zdroj]

Poslanecká sněmovna[editovat | editovat zdroj]

Volby
Počet hlasů  % Počet mandátů
1920
1 590 520
25.7
74
1925
631 403
8.9
29
1929
963 462
13.0
39
1935
1 032 773
12.57
38

1946[editovat | editovat zdroj]

Volby
Počet hlasů  % Počet mandátů
1946
855 771
12.05
37(+2)

Od 1990[editovat | editovat zdroj]

Sněmovna lidu[editovat | editovat zdroj]

Volby
Počet hlasů  % Počet mandátů
1990
278 280
3.84
0
1992
498 030
7.67
10

Sněmovna národů[editovat | editovat zdroj]

Volby
Počet hlasů  % Počet mandátů
1990
301 445
4.17
0
1992
440 806
6.80
6

Poslanecká sněmovna[editovat | editovat zdroj]

Volební výsledky ve volbách do Poslanecké sněmovny 1996
Volební výsledky ve volbách do Poslanecké sněmovny 1998
Volební výsledky ve volbách do Poslanecké sněmovny 2002
Volební výsledky ve volbách do Poslanecké sněmovny 2006
Volební výsledky ve volbách do Poslanecké sněmovny 2010
Volební výsledky ve volbách do Poslanecké sněmovny 2013
Celkové výsledky[editovat | editovat zdroj]
Volby
Počet hlasů Změna  % Změna Počet mandátů Změna
1990 (ČNR)
296 165
-
4.11
-
0
-
1992 (ČNR)
422 736
126 571
6.53
2,42
16
16
1996
1 602 250
1 179 514
26.44
19,91
61
45
1998
1 928 660
326 410
32.31
5,87
74
13
2002
1 440 279
488 381
30.20
2,11
70
4
2006
1 728 827
288 548
32.32
2,12
74
4
2010
1 155 267
573 560
22.08
10,24
56
18
2013
1 016 829
138 438
20.45
1,63
50
6
Výsledky podle krajů[editovat | editovat zdroj]
Kraj 1990 1992 1996 1998 2002 2006 2010 2013
Praha 4,65 5,14 18,68 23,44 25,85 23,29 15,17 14,09
Středočeský kraj 4,83 6,82 25,40 32,70 31,58 30,74 20,52 18,44
Jihočeský kraj 3,94 8,03 24,95 31,11 30,33 30,47 20,55 20,73
Západočeský kraj 5,89 8,78 25,71 32,73
Plzeňský kraj 30,34 31,69 22,01 21,65
Karlovarský kraj 29,31 32,73 23,29 21,34
Severočeský kraj 6,92 7,97 28,74 34,71
Ústecký kraj 29,18 35,46 24,93 20,77
Liberecký kraj 27,05 29,31 19,40 16,89
Východočeský kraj 5,26 7,20 24,78 29,94
Královéhradecký kraj 27,48 30,14 19,87 18,57
Pardubický kraj 29,45 32,95 21,95 20,53
Vysočina 31,97 35,35 23,43 23,01
Jihomoravský kraj 1,51 4,56 24,96 31,81 29,90 32,95 23,35 22,94
Severomoravský kraj 2,87 4,56 34,21 38,98
Olomoucký kraj 31,92 35,44 24,47 22,22
Zlínský kraj 29,06 33,28 21,93 19,39
Moravskoslezský kraj 36,13 40,54 29,13 26,38
Česká republika 4,11 6,53 26,44 32,31 30,20 32,32 22,08 20,45

Senát[editovat | editovat zdroj]

Přehled zisku mandátů v jednotlivých volbách do Senátu Parlamentu.

Volby do Senátu
Počet mandátů
1996
25 mandátů
1998
3 mandáty
2000
1 mandát
2002
7 mandátů
2004
0 mandátů
2006
6 mandátů
2007
1 mandát
2008
23 mandátů
2010
12 mandátů
2011
1 mandát
2012
13 mandátů

Komunální volby[editovat | editovat zdroj]

Volby
 % Zastupitelé
1994
8.7
1998
17.54
2002
15.57
4 664
2006
16.61
4 331
2010
19.68
4 584
2014
12.65
3 806

Krajské volby[editovat | editovat zdroj]

Volby
 % Mandáty
2000
14.67
112
2004
14.03
105
2008
35.86
280
2012
23.58
205

Evropský parlament[editovat | editovat zdroj]

Volby
Hlasy  % Mandáty
2004
204 903
8,78
2
2009
528 132
22,39
7
2014
214 800
14,17
4

Vývoj názvu[editovat | editovat zdroj]

  • Sociálně-demokratická strana českoslovanská v Rakousku (18781893, součást rakouské sociální demokracie)
  • Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická (18931918, takticky a organizačně samostatná strana)
  • Československá sociálně demokratická strana dělnická (19181938)
  • Národní strana práce (19381941; jednotná levicová strana sociálních demokratů a národních socialistů)
  • Československá sociální demokracie (19451948)
  • 19481989 – Sociální demokracie sloučena s KSČ, paralelně v zahraničí fungovala také exilová strana s centrálou v Londýně
  • Československá sociální demokracie (19901993)
  • Česká strana sociálně demokratická (od roku 1993)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Strana získala 3773 mandátů na samostatných kandidátkách. Dále získala celkem 33 mandátů v rámci společných kandidátek různých koalic a sdružení (jako navrhující strana).

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Steinerova éra: Osamostatňování, vyzrávání a vzrůst (1890 – 1914) na webu www.cssd.cz
  2. http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/politicke_strany_52416.html
  3. ODS ztratila tři tisíce členů, Babiš láká více než Peake. iDNES.cz [online]. 2013-05-06. Dostupné online.  
  4. http://www.novinky.cz/volby/volby-do-senatu
  5. http://volby.cz/pls/kz2008/kz63?xjazyk=CZ&xdatum=20081017
  6. http://www.volby.cz/pls/kv2010/kv1211?xjazyk=CZ&xid=1&xv=1&xdz=7&xnumnuts=0&xstat=0&xvyber=1
  7. V obcích posílili nezávislí, KDU-ČSL a STAN, města ovládlo ANO, ceskenoviny.cz, 12. 10. 2014
  8. kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno : Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1464, 1469. (česky) 
  9. „Levičák“ Sviták (červenec 1990 – prosinec 1991) [online]. sds.cz, [cit. 2012-09-20]. Dostupné online. (česky) 
  10. ČSSD v Duchcově utvořila koalici s DSSS, Sobotka chce buňku zrušit. idnes.cz [online]. 2014-11-06 [cit. 2014-11-25]. Dostupné online.  
  11. Vedení ČSSD v Ústeckém kraji svou organizaci v Duchcově kvůli koalici s DSSS a KSČM nezrušilo. Český rozhlas [online]. 2014-11-24 [cit. 2014-11-25]. Dostupné online.  
  12. http://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_battekr.php
  13. http://www.sonapa.cz/index.html
  14. http://www.zvonecnik.estranky.cz/clanky/onas.html
  15. http://www.netsocan.cz/asfcssd/bsfcssd.html#bsfcssd
  16. http://www.elp-cssd.cz/
  17. TURČÍNKOVÁ, Jana. Charlotta Garrigue Masaryková [online]. Český rozhlas. Dostupné online.  
  18. BARTONÍČEK, Radek, lja; jba Vláda: Policie odposlouchává politiky i novináře [online]. iDNES.cz, 2006-09-20, [cit. 2008-06-01]. Dostupné online.  
  19. Kubiceho zpráva

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KAPLAN, Karel. Sociální demokracie po únoru 1948. Brno : Doplněk, 2011. 430 s. ISBN 978-80-7239-255-1.  
  • HOPPE, Jiří: Opozice ’68: Sociální demokracie, KAN a K 231 v období pražského jara. Praha, Prostor 2009
  • HRUBEC, Marek - BÁRTA, Miloš (eds.): Dějiny českého a československého sociálnědemokratického hnutí, Praha-Brno, Masarykova dělnická akademie – Doplněk 2006
  • HRUBÝ, Karel: Léta mimo domov: K historii Československé sociální demokracie v exilu. Praha, v.n. b.d. [1997]
  • HRUBÝ, Karel: Opozice v exilové sociální demokracii: Nad knihou Radomíra Luži. In: Soudobé dějiny, roč. 11, č. 1–2 (2004), s. 188–200.
  • JANÝR, Přemysl: Neznámá kapitola roku 1968: Zápas o obnovení Československé sociální demokracie. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 1998
  • KREJČÍ, Jaroslav: Mezi demokracií a diktaturou: Domov a exil. Olomouc, Votobia 1998
  • LOEWY, Jiří: Úseky polojasna. Ed. Tomáš Zahradníček. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2005
  • LUŽA, Radomír: Československá sociální demokracie: Kapitoly z let exilu 1948–1989. Praha – Brno, Československé dokumentační středisko – Doplněk 2001
  • MEZNÍK, Jaroslav: Můj život za vlády komunistů (1948–1989). Brno, Matice moravská 2005
  • MITROFANOV, Alexandr: Za fasádou Lidového domu: Česká sociální demokracie 1989–98. Lidé a události. Praha, Aurora 1998.
  • ZAHRADNÍČEK, Tomáš: Rozděleni minulostí. Československá sociální demokracie v letech 1989–1992, in: Soudobé dějiny. Roč. 2-3/2009, s. 333-358.
  • ZEMAN, Miloš: Jak jsem se mýlil v politice. Praha, Ottovo nakladatelství 2005
  • OKURKA, Tomáš (Ed.) Zapomenutí hrdinové / Vergessene Helden. [1]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Oficiální stránky[editovat | editovat zdroj]

Historie strany[editovat | editovat zdroj]

Ostatní[editovat | editovat zdroj]