Česká strana sociálně demokratická

Česká strana sociálně demokratická
Zkratka:	ČSSD
Datum založení:	1878 (jako součást rakouské sociální demokracie), 1893 (jako samostatná strana)
Předseda:	Bohuslav Sobotka
Sídlo:	Lidový dům Hybernská 7 110 00 Praha 1
Ideologie:	Sociální demokracie
Politická pozice:	Levice
Stát. příspěvek (mil. Kč):	191,5 (2009)
Evropská strana:	Strana evropských socialistů
Politická skupina EP:	Pokrokové spojenectví socialistů a demokratů
Mládežnická organizace:	Mladí sociální demokraté Sociálně demokratická mládež
Počet členů:	cca 24 000
Barvy:	Oranžová (od voleb 2006), v minulosti červená
Volební výsledek:	22,08% (PSP ČR 2010)
Zisk mandátů ve volbách
Poslanecká sněmovna 2010	56 / 200
Senát	48 / 81
Evropský parlament	7 / 22
Zastupitelstva krajů	205 / 675
Zastupitelstva obcí	4694 / 62178
Oficiální web
www.cssd.cz

Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) je česká levicová politická strana, která je členem Socialistické internacionály a Strany evropských sociálních demokratů. Je pokračovatelkou dvojjediné tradice československé sociálně demokratické strany a německé sociální demokracie v Československu.

K roku 2011 je nejsilnější stranou v krajských zastupitelstvech, Senátu i Poslanecké sněmovně. Na 36. sjezdu strany v Brně byl v březnu 2011 současným předsedou zvolen Bohuslav Sobotka.

Historie

1878–1918: Dělnické hnutí a sociální demokracie na území Čech a Moravy

„Sociální demokracie se vymkla kontrole kapitalistů“ (karikatura Mikoláše Alše)

Počátky českého dělnického hnutí lze nalézt v 60. letech 19. století. Tehdy vznikly první odborové a vzdělávací spolky českého dělnictva. Roku 1868 bylo ustanoveno svépomocné družstvo Oul vedené Františkem Ladislavem Chleborádem. V roce 1870 proběhla na Ještědu masová demonstrace českých a německých dělníků, takzvaný „tábor lidu“. 7. dubna 1878 se v břevnovském hostinci U Kaštanu konal ustavující sjezd zvláštní organizace českých sociálních demokratů v rámci celorakouské sociálně demokratické strany pod názvem Sociálně demokratická strana českoslovanská v Rakousku. Proces osamostatňování české sociální demokracie z tzv. rakouské internacionály vyústil v prosinci roku 1893 na sjezdu konaném v Českých Budějovicích v založení takticky a organizačně samostatné Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. Již o další 4 roky později byla zastoupena v říšské radě. V ní roku 1897 učinilo pět sociálně demokratických poslanců (Arnošt Berner, Petr Cingr, Josef Hybeš, Josef Steiner a Karel Vrátný) protistátoprávní prohlášení, které vedlo ke vzniku ČSNS. Programově se hlásila k II. internacionále, prosazovala uznání osmihodinové pracovní doby, všeobecné volební právo a úpravu mzdových poměrů. Během první světové války strana odmítala odbojovou činnost a byla plně loajální k Rakousku-Uhersku.

1918–1926

Vlastimil Tusar

Československá sociálně demokratická strana dělnická (ČSDSD) vznikla přejmenováním Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické na sjezdu v prosinci 1918. Od vytvoření samostatného státu byla druhou nejsilnější politickou stranou, která měla v Revolučním národním shromáždění 47 poslanců (vycházelo se z výsledků voleb v roce 1911). Tomu odpovídalo zastoupení třemi ministry v první československé vládě. V druhé (rudozelené) vládě v roce 1919 zaujal sociálnědemokratický vůdce Vlastimil Tusar místo předsedy vlády.

Ve volbách v roce 1920 obdržela vítězná ČSDSD 25,7 %, a získala tak 74 mandátů. V době zdánlivého rozmachu však již ve straně probíhal politický rozkol mezi vedoucím státotvorným proudem a marxisticko-leninskou opozicí, která se hlásila ke Komunistické internacionále. Opoziční část se sešla na sjezdu v září roku 1920, ustavila se jako ČSDSD-levice a přijala samostatný program. V říjnu téhož roku pak 23 poslanců tohoto křídla vytvořilo svůj vlastní poslanecký klub. Rozkol strany byl prakticky dovršen sjezdem zbytku strany v listopadu 1920, na kterém byl přijat nový Dělnický hospodářský program a byly odmítnuty zásady Komunistické internacionály. Nakonec v květnu 1921 vznikla samostatná Komunistická strana Československa (KSČ). Toto rozdvojení ČSDSD oslabilo natolik, že ve volbách roku 1925 obdržela pouhých 8,9 % (KSČ 13,2 %). I přesto se mimo let 1926–29 (období vlády panské koalice) strana podílela na všech vládách tehdejšího Československa. Hlavním tiskovým orgánem bylo Právo lidu.

Na sjezdu v roce 1924 byl novým předsedou zvolen bývalý tajemník Svazu kovodělníků a poslanec NS Antonín Hampl, který vystřídal Antonína Němce. O dva roky později se stal generálním tajemníkem ČSDSD mladoboleslavský senátor Vojtěch Dundr.

V letech 1918–1926 patřila mezi největší spojence ČSDSD Československá národně socialistická strana a německá Německá sociálně demokratická strana dělnická v ČSR. U obou stran se uvažovalo o sloučení, které se ale neuskutečnilo kvůli některým rozlišně chápaným programový bodům (internacionální politika, pohled na německou menšinu v Československu). Kvůli rozkolu s komunisty a jejich protistátotvornému postoji však příliš rozvrstvená československá levice ztratila post rozhodujícího vládního člena a ve volbách se pravidelně umisťovala až za Agrární republikánskou stranou.

Od „Panské koalice“ k Národní straně práce

Až do sjezdu v roce 1930 se strana hlásila k tradicím marxismu, teprve na tomto sjezdu byl přijat nový stranický program, který dosavadní orientaci revidoval. Po přijetí Mnichovské dohody v roce 1938 byla strana rozpuštěna a někteří členové spoluzaložili Národní stranu práce.

Československá sociální demokracie rozvíjela též kontakty s ostatními evropskými sociálně demokratickými stranami a byla aktivní členkou Socialistické dělnické internacionály (dlouhodobě ji zde zastupoval František Soukup a posléze i Betty Karpíšková a Lev Winter). Od druhé poloviny 20. let spolupracovala s Německou sociálně demokratickou stranou v ČSR (založenou na podzim 1919 Josefem Seligerem) a po roce 1933 organizovala pomoc německé (a později též rakouské) demokratické a socialistické emigraci v Československu. Ve druhé polovině 30. let podporovala boj španělské levice proti povstalcům a výrazně se angažovala v zápase na obranu ČSR. Plně sdílela a podporovala Benešovu koncepci kolektivní bezpečnosti (ženevský protokol, Malá dohoda, východní Locarno, Východní pakt, obranné smlouvy s Francií a SSSR, Hodžův plán). Na jaře 1938 se významně podílela na vzniku manifestu Věrni zůstaneme a velkou vlastní manifestací na podporu květnové mobilizace v Praze 5. června 1938, pořádanou v rámci oslav 60. výročí založení strany (celkem se jí účastnilo na 400 000 lidí) za účasti prezidenta Edvarda Beneše, demonstrovala svou podporu věci československé demokracie a evropského i světového míru.^[zdroj?]

Sociální demokracie v letech 1938–1945

viz Národní strana práce a Národní hnutí pracující mládeže

Během druhé světové války se řada bývalých členů sociální demokracie zapojila do odbojové činnosti, strana měla zastoupení v československé vládě v Londýně a ve Státní radě Československa.

Léta 1945–1948

Poválečný členský průkaz

Roku 1945 byla Sociální demokracie (Československá sociální demokracie, ČSSD) obnovena jako jedna ze čtyř povolených českých stran Národní fronty a ve volbách roku 1946 obdržela 15,6 %, což bylo nejméně ze všech čtyř českých stran (většina levicových voličů se přiklonila ke KSČ, případně k ČSNS). Její představitelé se zúčastnili práce Národního shromáždění a Zdeněk Fierlinger se stal předsedou první poválečné vlády. Ve straně však opět vykrystalizovaly dva proudy, přičemž na sjezdu v listopadu 1947 zvolen předsedou centrista Bohumil Laušman (díky pomoci zastánce samostatného vývoje strany Václava Majera) a komunisty ovládnuté Fierlingerovo křídlo bylo dočasně poraženo. Německá sociálně demokratická strana obnovena být nemohla.

Prokomunistické křídlo a prokomunistická infiltrace existovaly v té době už ve všech českých stranách, ovšem u sociálních demokratů dosáhly větších rozměrů. Za únorového převratu se sociální demokracie nepřidala k hromadné demisi ministrů za Národně socialistickou stranu, Lidovou stranu a Demokratickou stranu, čímž spolu s Janem Masarykem zmařila jejich snahu o vynucený pád vlády a umožnila Gottwaldovi doplnit na místa rezignujících ministrů spolupracovníky KSČ (nutno podotknout, že dva ministři ze tří za sociální demokracii posléze nerespektovali rozhodnutí své strany a rezignovali, problematická se ukázala i nedostatečná komunikace od ostatních nekomunistických stran k ČSSD).

V prvních týdnech po převratu odešli někteří vedoucí představitelé sociální demokracie do exilu a v květnu 1948 ustavili v Londýně ústřední výkonný výbor strany v zahraničí. Dne 27. června 1948 byla protiprávně ukončena činnost strany nuceným sloučením s KSČ, v rozporu se stanovami ČSSD. Slučovací přihlášku následně odmítlo podepsat přes 200 000 členů strany.

Sociální demokracie v exilu

Po likvidaci ve vlasti pokračovala tak Československá sociální demokracie ve své činnosti v exilu; v jejím čele stál dočasně Blažej Vilím, od září 1948 Václav Majer. Generálním tajemníkem byl v letech 1948–50 Blažej Vilím, poté až do roku 1970 Václav Holub. K dalším reprezentantům patřili Vilém Bernard, František Němec, Mirko Sedlák a Arno Hais, z mladé generace pak Radomír Luža a Jiří Horák.

Sídlem ústředního vedení se stal Londýn, kde také v letech 1950–64 vycházel tiskový orgán – časopis Demokracie a socialismus. V jednotlivých státech se postupně formovaly zemské organizace v čele se zemskými důvěrníky. Další centra stranické činnosti vznikla v Paříži, v USA, ve Švýcarsku, v SRN a ve Vídni, kde v rámci rakouské SPÖ působila Československá socialistická strana v Rakousku. Někteří bývalí sociální demokraté se v různých zemích podíleli na vytvoření zelených stran, které vyjadřovaly odpor jak k západnímu kapitalismu, tak sovětskému komunismu. Většina členů, kteří přešli do KSČ, byla ze strany vyloučena po porážce Pražského jara.^[zdroj?] Roku 1968 byl učiněn pokus o obnovu samostatné strany, avšak tyto plány zhatila invaze sovětských vojsk.

Samostatnou izolovanou zahraniční skupinu tvořili členové tzv. Zinnerova okruhu, přesvědčení němečtí sociální demokraté loajální Československu a odkazu Ludwiga Czecha. Ti se ostře vymezili proti křídlu bývalé německé sociální demokracie Wenzela Jaksche a Seliger-Gemeinde, která byla ochotná spolupracovat se sudetoněmeckým landmanšaftem.

Strana po roce 1989

Miloš Zeman

Ačkoli bylo obnovení sociální demokracie plánováno již v roce 1968, uskutečnilo se až po roce 1989. Obnovovací XXIV. sjezd se konal 24. a 25. března 1990 v Praze – Břevnově a navázal na tradice předválečné ČSDSD. Předsedou byl zvolen Jiří Horák, významnou roli hrál ve straně jeden z hlavních aktérů Sametové revoluce Valtr Komárek. V konkurenci s Občanským fórem (její členové mohli v prvních volbách kandidovat i za OF) nebyla strana moc úspěšná, navíc opět utrpěla vnitřními rozpory.

V následujících letech významně stoupl její vliv, po rozpadu Občanského fóra v roce 1991 se ve Federálním shromáždění utvořil Klub poslanců sociálně demokratické orientace, v němž zasedaly mnohé osobnosti, jež v následujících měsících vstoupily do ČSSD. V parlamentních volbách roku 1992 získala Československá sociální demokracie 16 mandátů.

Na sjezdu v roce 1993 změnila strana název na Českou stranu sociálně demokratickou (ČSSD) a novým předsedou strany byl zvolen Miloš Zeman. V parlamentních volbách v červnu 1996 se ČSSD stala druhou nejsilnější stranou Česka. V následujících dvou letech zůstala v opozici a tolerovala menšinovou vládu koalice ODS, KDU-ČSL a ODA (druhá Klausova vláda). Miloš Zeman byl zvolen do čela Poslanecké sněmovny. V předčasných parlamentních volbách v červnu 1998 zvítězila a sestavila menšinovou vládu (pod Zemanovým předsednictvím), jejíž čtyřleté působení umožnila tzv. opoziční smlouva, uzavřená mezi ČSSD a ODS v červenci 1998. O čtyři roky později znovu zvítězila v parlamentních volbách a sestavila vládu v koalici s KDU-ČSL a US-DEU. Tato koalice ovšem disponovala pouze těsnou většinou (101 hlasů). Předsedou vlády se stal Vladimír Špidla, jenž v dubnu 2001 na XXX. sjezdu vystřídal Miloše Zemana v čele strany. Stranu provázela nejednota v koalici i v samotné straně. Opoziční ODS jí kritizovala jako příliš levicovou, naopak další opoziční strana KSČM tvrdila, že ČSSD na levicové hodnoty rezignovala. Po neúspěchu v eurovolbách odstoupil z čela strany a vlády Vladimír Špidla. Nový premiér Stanislav Gross vydržel ve funkci necelý rok a odstoupil kvůli bytové aféře. Dalším premiérem se stal Jiří Paroubek, který stranu sjednotil a zlepšil její postavení (nárůst preferencí – získání hlasů voličů jak KSČM, tak nerozhodnutých)^[zdroj?]. Strana se však před parlamentními volbami v roce 2006 potýkala s mnoha aférami^[zdroj?]. Ve volbách samých pak strana skončila i přes svůj historicky nejlepší volební výsledek druhá za ODS. Na podzim roku 2008 strana vyhrála krajské volby a získala všech 13 hejtmanů, rovněž ve volbách do Senátu Parlamentu ČR slavila úspěch, když získala 23 nových senátorů z 27 možných. V roce 2010 ČSSD vyhrála volby do Poslanecké sněmovny, ale počet získaných mandátů nestačil na vytvoření levicové vlády (s podporou KSČM).

Dělení a slučování ČSSD

• Asociace sociálních demokratů – Odchod skupiny členů okolo Rudolfa Battěka 1

• České sociálně demokratické hnutí – Vznik v září 1999 odchodem skupina více vlastenecky založených sociálních demokratů, dnes se jejich politické hnutí jmenuje České hnutí za národní jednotu

• Strana přátel piva – Původně strana recese, roku 1998 se sloučila s ČSSD a někteří ze členů, kteří se sloučením nesouhlasili, dnes ve svých aktivitách pokračují dále jako Sdružení přátel piva

Frakce v ČSSD

V ČSSD existují některé platformy zaměřené na konkrétní politickou agendu:

• Křesťansko-sociální platforma ČSSD
• Zvonečník - ekologická platforma ČSSD

Dále však byly v ČSSD vyhlášeny i uskupení více podobné běžným názorovým frakcím, z nichž žádné není v současné době příliš aktivní:

• Socialistická frakce ČSSD
• Evropská levicová platforma ČSSD

Kromě oficiálních frakcí a platforem lze v ČSSD rozeznat minimálně dvě názorová křídla: liberální a konzervativní. Liberální proud se projevuje mj. vyšší citlivostí k ochraně občanských a politických práv (včetně práv 4. generace), ochraně životního prostředí, problematice menšin a veřejné kontroly politiků. Představitelé tohoto proudu jsou zdrženliví k formám velké koalice či opoziční smlouvy s ODS. Mezi nejvýraznější představitele liberálního proudu patří Vladimír Špidla, či Lubomír Zaorálek, zjevnou podporu má ovšem i u současného předsedy strany Bohuslava Sobotky.

Konzervativní proud v ČSSD dává přednost jednostranné podpoře zaměstnanosti a sociálních práv před ostatními občanskými a politickými právy^[zdroj?] (a to nejen v národním, ale i mezinárodním kontextu, což se projevuje mj. v preferenci obchodních vztahů s neliberálními zeměmi před podporou tamních občanů usilujících o liberalizaci poměrů), lhostejným až odmítavým vztahem k ochraně životního prostředí (včetně preference zájmů velkých znečišťovatelů před právem na příznivé životní prostředí^[zdroj?]) a v některých případech i otevřeností k projevům xenofobie a rasismu^[zdroj?]. Frakce obecně dává přednost „stabilní“ spolupráci s ODS. Mezi nejvýraznější představitele konzervativního proudu patří Zdeněk Škromach, Marie Benešová, Michal Hašek či Stanislav Křeček^[zdroj?].

V prezidentských volbách 2013 liberální křídlo podporovalo Jiřího Dienstbiera, zatímco konzervativní křídlo podpořilo Miloše Zemana, a to často včetně prvního kola volby (tedy proti oficiálním kandidátovi ČSSD).

Významný střet mezi liberály a konzervativci lze očekávat na sjezdu strany v březnu 2013.^[zdroj?]

Preference

Během Horákova vedení byly preference ČSSD nevýrazné, po nástupu Miloše Zemana na post předsedy se však začala podpora navyšovat. Ta pak slábla během opoziční smlouvy, vyšplhala se znovu roku 2002. Pár měsíců po vzniku Špidlovy vlády však sociální demokracii začala podpora prudce klesat, kolem 12 % a i KSČM měla více hlasů. V eurovolbách 2004 se podpora snížila na 9 %. Během Grossova vedení se zpočátku preference zvýšily, jeho aféra však důvěru znovu podlomila. Po nástupu Paroubka se preference zlepšily a kolem roku 2008 měla ČSSD až 40 % podporu, podpora se snížila během pádu Topolánkovy vlády a znovu se zvýšila s nástupem Nečasovy vlády.

Vedení

15. a 16. března 2013 bylo na XXXVII. sjezdu v Ostravě zvoleno vedení strany v tomto složení:

• Bohuslav Sobotka – předseda, poslanec PČR
  • Michal Hašek – statutární místopředseda, předseda Asociace krajů ČR
  • Zdeněk Škromach – místopředseda, místopředseda Senátu PČR
  • Lubomír Zaorálek – místopředseda, 1. místopředseda Poslanecké sněmovny PČR
  • Alena Gajdůšková – 1. místopředsedkyně Senátu Parlamentu ČR
  • Martin Starec – místopředseda pro řízení
  • Milan Chovanec – místopředseda, hejtman Plzeňského kraje

další členové vedení

• Jeroným Tejc – předseda Poslaneckého klubu ČSSD
• Petr Vícha – předseda Senátorského klubu ČSSD, starosta města Bohumín
• Jan Hamáček – místopředseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR
• Milan Štěch – předseda Senátu Parlamentu ČR
• Vojtěch Mynář – předseda Ústřední kontrolní komise, europoslanec

čestný předseda

• Valtr Komárek

Významné osobnosti sociální demokracie

Související informace naleznete v článku Seznam předsedů ČSSD.

• Josef Boleslav Pecka-Strahovský – zakladatel
• Josef Hybeš – spoluzakladatel
• Ladislav Zápotocký-Budečský – spoluzakladatel
• Ferdinand Schwarz – spoluzakladatel
• Josef Steiner
• Karla Máchová-Kostelecká – bojovnice za politická práva žen
• Charlotta Garrigue-Masaryková – manželka T. G. Masaryka
• Bohumír Šmeral — předseda strany (1916–1917)
• Vlastimil Tusar – sociálně demokratický předseda vlády
• Antonín Hampl - předseda strany od 1924
• Zdeněk Fierlinger – předseda strany (1945–1947)
• Bohumil Laušman – předseda strany (1947–1948)
• Václav Majer – 2.exilový předseda (1948–1972)
• Jiří Horák – první porevoluční předseda obnovené strany (1990–1993)
• Miloš Zeman – předseda (1993–2001)
• Vladimír Špidla – předseda (2001–2004)
• Stanislav Gross – předseda (2004–2005)
• Bohuslav Sobotka – statutární místopředseda (od 2005)^[zdroj?], od května 2010 pověřen vedením strany, od března 2011 předseda strany
• Jiří Paroubek – předseda (2006–2010)
• Erazim Kohák – filosof a publicista

Ekonomická orientace strany

ČSSD se nachází na levé části politického spektra. Ekonomicky staví na myšlenkách keynesiánství, v praxi však neusilovala o splácení státního dluhu v době hospodářské konjunktury, což za její vlády (v době prosperity) způsobilo nárůst těchto dluhů. Schodky vytvářené v letech 2000 až 2002 jsou kombinací cyklických a strukturálních (vytvořených politickým rozhodnutím) schodků, hluboké rozpočtové schodky vzniklé po roce 2003 patří ke schodkům strukturálním, neboť vznikly v čase ekonomického růstu. Nejvyšší strukturální rozpočtový schodek byl vytvořen v roce 2006 v čase vysokého hospodářského růstu kombinovaného s vysokými sociálními předvolebními výdaji. K druhému a třetímu nejhlubšímu strukturálnímu rozpočtovému schodku patří schodky z roku 2003 a 2004.

Kritika

Související informace naleznete v článcích Kubiceho zpráva a Stanislav Gross.

Protest proti Jiřímu Paroubkovi

ČSSD je často kritizována pravicovou veřejností a politiky, za svoji, ač nepřímou, spolupráci s komunisty při prosazování některých zákonů v roce 2006. Spolupráci s KSČM straně teoreticky zakazuje tzv. Bohumínské usnesení. Příznivci ČSSD namítají, že komunisté jsou naopak jedinou silou, která je schopná a ochotná podpořit levicové návrhy strany.

Před volbami v roce 2006 byla politiky ODS obviněna ze zneužívání policie k politickým cílům.Jako důkaz měla sloužit tzv. Kubiceho zpráva, ovšem nic z jejího obsahu se dosud nepotvrdilo. Naopak po volbách 2006, kdy zvítězila ODS, ČSSD obvinila ODS z nelegální kampaně, právě na základě údajně nesprávného zacházení s utajovanými materiály, které vedlo k úniku tzv. Kubiceho zprávy na veřejnost.^[zdroj?]

Volební výsledky strany

1907–1911

Poslanecká sněmovna říšské rady

Čechy

Volby	Počet hlasů	%	Počet mandátů
1907	278 113	38.67
1911	249 483	27.97

Morava

Volby	Počet hlasů	%	Počet mandátů
1907	101 985	30.58
1911	91 300	26.03

1920–1935

Poslanecká sněmovna

Volby	Počet hlasů	%	Počet mandátů
1920	1 590 520	25.7	74
1925	631 403	8.9	29
1929	963 462	13.0	39
1935	1 032 773	12.57	38

1946

Volby	Počet hlasů	%	Počet mandátů
1946	855 771	12.05	37(+2)

1990–

Sněmovna lidu

Volby	Počet hlasů	%	Počet mandátů
1990	278 280	3.84	0
1992	498 030	7.67	10

Sněmovna národů

Volby	Počet hlasů	%	Počet mandátů
1990	301 445	4.17	0
1992	440 806	6.80	6

Poslanecká sněmovna

Celkové výsledky

Volby	Počet hlasů	Změna	%	Změna	Počet mandátů	Změna
1990 (ČNR)	296 165	-	4.11	-	0	-
1992 (ČNR)	422 736	▲ 126 571	6.53	▲ 2,42	16	▲ 16
1996	1 602 250	▲ 1 179 514	26.44	▲ 19,91	61	▲ 45
1998	1 928 660	▲ 326 410	32.31	▲ 5,87	74	▲ 13
2002	1 440 279	▼ 488 381	30.20	▼ 2,11	70	▼ 4
2006	1 728 827	▲ 288 548	32.32	▲ 2,12	74	▲ 4
2010	1 155 267	▼ 573 560	22.08	▼ 10,24	56	▼ 18

Výsledky podle krajů

.	1990	1992	1996	1998	2002	2006	2010
Praha	4,65	5,14	18,68	23,44	25,85	23,29	15,17
Středočeský kraj	4,83	6,82	25,40	32,70	31,58	30,74	20,52
Jihočeský kraj	3,94	8,03	24,95	31,11	30,33	30,47	20,55
Západočeský kraj	5,89	8,78	25,71	32,73
Plzeňský kraj					30,34	31,69	22,01
Karlovarský kraj					29,31	32,73	23,29
Severočeský kraj	6,92	7,97	28,74	34,71
Ústecký kraj					29,18	35,46	24,93
Liberecký kraj					27,05	29,31	19,40
Východočeský kraj	5,26	7,20	24,78	29,94
Královéhradecký kraj					27,48	30,14	19,87
Pardubický kraj					29,45	32,95	21,95
Vysočina					31,97	35,35	23,43
Jihomoravský kraj	1,51	4,56	24,96	31,81	29,90	32,95	23,35
Severomoravský kraj	2,87	4,56	34,21	38,98
Olomoucký kraj					31,92	35,44	24,47
Zlínský kraj					29,06	33,28	21,93
Moravskoslezský kraj					36,13	40,54	29,13
Česká republika	4,11	6,53	26,44	32,31	30,20	32,32	22,08

Senát

Volby do Senátu	Počet mandátů
1996	25 mandátů
1998	3 mandáty
2000	1 mandát
2002	7 mandátů
2004	0 mandátů
2006	6 mandátů
2007	1 mandát
2008	23 mandátů
2010	12 mandátů
2011	1 mandát
2012	13 mandátů

Komunální volby

Volby	%	Zastupitelé
1994	8.7
1998	17.54
2002	15.57	4 664
2006	16.61	4 331
2010	19.68	4 584

Krajské volby

Volby	%	Mandáty
2000	14.67	112
2004	14.03	105
2008	35.86	280
2012	23.58	205

Evropský parlament

Volby	Hlasy	%	Mandáty
2004	204 903	8,78	2
2009	528 132	22,39	7

Vývoj názvu

• Sociálně-demokratická strana českoslovanská v Rakousku (1878–1893, součást rakouské sociální demokracie)
• Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická (1893–1918, takticky a organizačně samostatná strana)
• Československá sociálně demokratická strana dělnická (1918–1938)
• Národní strana práce (1938–1941; jednotná levicová strana sociálních demokratů a národních socialistů)
• Československá sociální demokracie (1945–1948)
• 1948–1989 – Sociální demokracie sloučena s KSČ, paralelně v zahraničí fungovala také exilová strana s centrálou v Londýně
• Československá sociální demokracie (1990–1993)
• Česká strana sociálně demokratická (od roku 1993)

Odkazy

Literatura

• KAPLAN, Karel. Sociální demokracie po únoru 1948. Brno : Doplněk, 2011. 430 s. ISBN 978-80-7239-255-1.  
• HOPPE, Jiří: Opozice ’68: Sociální demokracie, KAN a K 231 v období pražského jara. Praha, Prostor 2009
• HRUBEC, Marek - BÁRTA, Miloš (eds.): Dějiny českého a československého sociálnědemokratického hnutí, Praha-Brno, Masarykova dělnická akademie – Doplněk 2006
• HRUBÝ, Karel: Léta mimo domov: K historii Československé sociální demokracie v exilu. Praha, v.n. b.d. [1997]
• HRUBÝ, Karel: Opozice v exilové sociální demokracii: Nad knihou Radomíra Luži. In: Soudobé dějiny, roč. 11, č. 1–2 (2004), s. 188–200.
• JANÝR, Přemysl: Neznámá kapitola roku 1968: Zápas o obnovení Československé sociální demokracie. Praha , Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 1998
• KREJČÍ, Jaroslav: Mezi demokracií a diktaturou: Domov a exil. Olomouc, Votobia 1998
• LOEWY, Jiří: Úseky polojasna. Ed. Tomáš Zahradníček. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2005
• LUŽA, Radomír: Československá sociální demokracie: Kapitoly z let exilu 1948–1989. Praha – Brno, Československé dokumentační středisko – Doplněk 2001
• MEZNÍK, Jaroslav: Můj život za vlády komunistů (1948–1989). Brno, Matice moravská 2005
• MITROFANOV, Alexandr: Za fasádou Lidového domu: Česká sociální demokracie 1989–98. Lidé a události. Praha, Aurora 1998.
• ZAHRADNÍČEK, Tomáš: Rozděleni minulostí. Československá sociální demokracie v letech 1989-1992, in: Soudobé dějiny. Roč. 2-3/2009, s. 333-358.
• ZEMAN, Miloš: Jak jsem se mýlil v politice. Praha, Ottovo nakladatelství 2005
• OKURKA, Tomáš (Ed.) Zapomenutí hrdinové / Vergessene Helden. [1]

Související články

• Lidový dům
• Cíl (firma)
• Socialistické strany v Česku
• Historie českých politických stran

Externí odkazy

• ČSSD a vyrovnání se s minulostí - Kapitola Tomáše Zahradníčka v knize Rozděleni minulostí: Vytváření politických identit v České republice po roce 1989

Oficiální stránky

• www.cssd.cz – Oficiální stránky
• Socialistická internacionála
• Strana evropských sociálních demokratů

Historie strany

• Historie strany
• Seznam sjezdů

Ostatní

• Dlouhodobý program, PDF
• „Sociální demokracie se nám rozpadá pod rukama“ - Zvukové záznamy ze zasedání ÚVV ČSSD a pádu Vladimíra Špidly dne 26. 6. 2004