Jan Masaryk

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jan Masaryk
Jan Masaryk (1924)
Jan Masaryk (1924)
Ve funkci:
21. červenec 1940 – 10. březen 1948
Jmenován Edvard Beneš
Předchůdce František Chvalkovský
Nástupce Vladimír Clementis

Ve funkci:
1919 – 1920

Ve funkci:
1925 – 1938
Předchůdce JUDr. Vojtěch Mastný
Nástupce JUDr. Max Lobkowicz

Ve funkci:
1944 – 1945
Předchůdce Sergěj Ingr
Nástupce Ludvík Svoboda

Narození 14. září 1886

vila Osvěta, Královské Vinohrady, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko (dnes ulice Jana Masaryka, Praha-Vinohrady)

Úmrtí 10. března 1948 (ve věku 61 let)
Praha-Hradčany, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Politický subjekt nestraník
Choť Frances Crane Leatherbee
Příbuzní T. G. Masaryk (otec)
Charlotta Garrigue-Masaryková (matka)
Alice Masaryková (sestra)
Herbert Masaryk (bratr)
Eleanor Masaryková (sestra)
Olga Masaryková (sestra)

Jan Masaryk (také Jan Garrigue Masaryk, 14. září 1886, Královské Vinohrady10. března 1948, Praha-Hradčany) byl československý diplomat a politik, syn prvního československého prezidenta T. G. Masaryka.

Byl mimo jiné vyslancem v Londýně (1925–1938), ministrem zahraničí v londýnské exilové vládě, v první („košické“) i druhé vládě Zdeňka Fierlingera a v první vládě Klementa Gottwalda. V období 1944–1945 zastával i posty ministra národní obrany a ministra financí.[1]

V únoru 1948 odmítl odstoupit s ostatními demokratickými ministry. Několik dní poté za nevyjasněných okolností zemřel. Poslední vyšetřování bylo v roce 2004 uzavřeno jako vražda, pachatel neznámý.

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Rakousko-Uhersko[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 14. září 1886 ve Vlčkově vile „Osvěta“ nad Nuselským údolím na Královských Vinohradech. Na obecné škole měl dobrý prospěch, ale na malostranském reálném gymnáziu (v dnešní Hellichově ulici) se výrazně zhoršil. Školní výsledky zůstaly špatné i po přechodu na Akademické gymnázium. V roce 1906 se nedostavil k maturitě a odcestoval do USA. Zde jej podporovaly matčiny sestry a filantrop Charles R. Crane, přítel TGM. Jan nejprve žil v New Yorku a přivydělával si jako poslíček a jinými špatně placenými pracemi. Od roku 1907 pracoval ve Craneově slévárně v Bridgeportu ve státě Connecticut.[2] Jeho pracovní morálka však byla špatná.[3] Mezi říjnem 1912 a 1913 pobýval ve zvláštní škole ve Vinelandu ve státě New Jersey, kde mu byla diagnostikována hebefrenie (mírnější forma schizofrenie). V roce 1913 se vrátil do Čech. V letech 1915–1918 sloužil u 8. vozatajského praporu u 34. pěší divize rakousko-uherské armády v Haliči a v Uhrách a později v Itálii. Choval se jako disciplinovaný voják, staral se o koně a podle svých slov ani jednou nevystřelil. Válku skončil v hodnosti poručíka a obdržel stříbrnou medaili za statečnost 2. třídy.[4]

ČSR[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku Československa byl po nějakou dobu „čímsi mezi ceremoniářem a otcovým prostředníkem“.[5] 1. března 1919 vstoupil do služeb ministerstva zahraničí.[6] Od roku 1919 do října 1920 působil jako chargé d’affaires ve Washingtonu. Snadno navazoval společenské styky a osvědčil se jako vynikající řečník. V letech 1920–1925 měl funkci osobního tajemníka Edvarda Beneše, tehdy ministra zahraničních věcí ČSR.[7] Současně byl od prosince 1921 přidělen jako legační rada na vyslanectví v Londýně.[8]

Londýn a USA[editovat | editovat zdroj]

V roce 1925 se stal vyslancem v Londýně. V září 1938 po okupaci Sudet na funkci vyslance rezignoval a zůstal v Londýně. V roce 1940 se stal ministrem zahraničí londýnské exilové vlády.

Pokračoval ve veřejných vystoupeních a přednáškách, zejména v Anglii a USA, o nutnosti systému kolektivní bezpečnosti, nebezpečí nacismu a mezinárodního postavení Československa za války a po ní. Jako i další prominentní exulanti spolupracoval s českým vysíláním BBC „Volá Londýn“ a svými relacemi si získal velkou popularitu.

Ve Velké Británii měl k dispozici londýnský apartement na 58 Westminster Gardens, ale často pobýval i v Buckinghamshire ve Wingrave, v rezidenci členů a zaměstnanců Benešovy vlády, nebo u Benešů v jejich rezidenci v Aston Abbotts.

Poválečná ČSR[editovat | editovat zdroj]

Jan Masaryk a jeho přítel, velvyslanec USA v Československu Laurence Steinhardt
Otevřená Masarykova rakev
Pamětní deska u rodné vily Osvěta

V roce 1945, 26. června, v San Francisku za ČSR podepsal Chartu Spojených národů.[9] V roce 1946 vedl jako ministr československou delegaci na Pařížské mírové konferenci, konané od července do října. V srpnu 1946 se stal prvním předsedou tehdy právě v Lucemburku založené Světové federace sdružení pro Spojené národy (World Federation of United Nations Associations, WFUNA).[10] Za války i po ní se s velkým nasazením zasazoval o zlepšení podmínek Židů.[11]

Po válce se Masaryk smířil s orientací Československa na Sovětský svaz. 21. března 1945 v Moskvě v rozhovoru s Klementem Gotwaldem slíbil loajalitu a ochotu přizpůsobit zahraniční politiku politice SSSR.[12] 30. července 1945 se Masaryk vrátil z exilu do Prahy.[13] Ministrem zahraničí zůstal i ve třech poválečných vládách Národní fronty (ve druhé Fierlingerově a v první a druhé Gottwaldově).

Po nějakou dobu doufal v úlohu ČSSR coby „mostu mezi Východem a Západem“ a v demokratizaci SSSR. Byl ovšem zklamán nekompromisními sovětskými požadavky projevenými například v červenci 1947 Stalinovým nesouhlasem s účastí Československa na Marshallově plánu. Tehdy měl Masaryk po návratu z Moskvy v červenci 1947 spontánně pronést k Ivanu Herbenovi větu: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr, ale vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek.“ Tvrdí to aspoň Ladislav Karel Feierabend ve svých pamětech.[14] Ministr spravedlnosti Prokop Drtina výrok nepotvrdil a vyjádřil se k němu: „Jestli to tak skutečně chápal, pak měl dle mého mínění z toho vyvodit důsledky“.[15] Jisté je jen, že Masaryk ze svého úřadu neodstoupil. Snažil se být loajální k Benešovi i ke Gottwaldovi, ale postupně se dostával do neřešitelné situace.

Masaryk byl jedním ze tří ministrů, kterým byly v září 1947 poštou zaslány krabičky s výbušninou (tzv. Krčmaňská aféra).

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

V roce 1925 se Jan Masaryk oženil s Frances Craneovou, dcerou Charlese Cranea, významného zastánce československé samostatnosti. Bezdětné manželství skončilo během pěti let. Masaryk se dlouho stýkal s Američankou Marcií Davenportovou. Masaryk jí slíbil, že pokud odejde do exilu, ožení se s ní.[16]

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Únor 1948[editovat | editovat zdroj]

Pamětní tabule a kytice pod oknem Černínského paláce v místech, kde byl nalezen mrtvý Jan Masaryk

Při únorové krizi odmítl rezignovat spolu s ostatními nekomunistickými členy Gottwaldovy vlády. Navenek vystupoval konstruktivně, pronesl i několik provládních prohlášení. V soukromí ale rezignoval a přemýšlel nad odchodem do dalšího exilu. Roli hrála také jeho soukromá přísaha věrnosti prezidentu Edvardu Benešovi (tu dal svému otci v roce 1937).[17])

Kazatel dr. Lumír Soukup, jeden ze tří osobních tajemníků ministra Masaryka, uvádí v článku pro skotský deník, že se cítil v sobotu 6. března 1948 dotčen, když mu ministr neodpověděl na pozdrav po návratu z přehlídky milicí a policie na Staroměstském náměstí.[18] Domníval se, že ho projevy zneužívající Masarykovo jméno přivedly k depresi, což údajně potvrdilo bezprostřední pohlazení bronzového odlitku ruky TGM v Masarykově bytě se slovy „Je konec pokrytectví.“ Masaryk poté souhlasil, když ho Soukup požádal, zda jej zítra, ve výroční den 98. výročí narození T. G. Masaryka, může doprovázet do Lán.

Dne 7. března 1948 se Jan Masaryk zúčastnil velké přehlídky Sokolů na Staroměstském náměstí a týž den k večeru jel na hrob svého otce do Lán. Dne 8. března byl na vzpomínkovém večeru Národního divadla a 9. března byl přítomen při audienci nového polského velvyslance v Benešově vile v Sezimově Ústí. Přitom probral některé věci s prezidentem „o samotě“ (Benešova vila byla komunisty odposlouchávána, stejně jako byl odposlech v Černínském paláci, čehož si byli oba vědomi). Po rozhovoru byl Jan podle svědků v dobré náladě, prezident však již méně (z toho lze usuzovat, že ministrovi povolil emigraci s oprávněnou obavou, že se to „dovtípí“ i tajná policie, resp. sovětská NKVD a bude jednat). Potom se Jan Masaryk vrátil do svého bytu v Černínském paláci v Praze, aby si připravil projev. V pět hodin odpoledne přivedl dr. Jiří Špaček, 1. Masarykův tajemník, návštěvu dr. Kavana z Londýnského vyslanectví, který se zdržel něco přes 20 minut. Ministra Masaryka potěšilo jeho sdělení, že západní žurnalisté vidí v jeho účasti v bolševické vládě určitý náznak udržení demokracie v Československu. Komorník Bohumil Příhoda mu přinesl před osmou večeři, kterou snědl. Komorník přinesl dvě láhve minerálky a jednu láhev piva (ráno bylo vše vypito) a otevřel velké vysoké okno v ložnici (zůstalo do rána otevřeno a k němu přibylo otevřené osudové nízké okno v koupelně). Poté Masaryk řekl: „Tak Příhodo, zítra ráno v půl deváté! Děkuju a dobrou noc!“[19] Další očekávaná návštěva podle svědectví komorníka nepřišla a ministr pracoval na projevu v bytě sám. Podle svědectví dr. Antonína Suma si stěžoval na špatné spaní, že poslední týden vlastně ani nespal, a na doporučení lékaře dr. Oskara Klingera bylo rozhodnuto, že 10. března odjede po představení nové vlády v parlamentu na čtrnáctidenní léčebnou kúru.[20]

Ráno 10. března[editovat | editovat zdroj]

Nad ránem 10. března 1948 byl ministr zahraničních věcí Jan Masaryk nalezen mrtev pod oknem koupelny svého bytu v Černínském paláci, ve směru do nádvoří. Ve směru do Loretánského náměstí, kde je dodnes v Masarykově bytě souměrná druhá koupelna, se pod okny v prvním patře nalézá balkon, v nádvoří však žádný balkon není, jenom římsy. V koupelně byl nepořádek, otevřené okno nad radiátorem a rozházené polštáře z ložnice, z nichž jeden se nalézal přímo ve vypuštěné vaně. V ložnici zůstalo otevřené velké okno, tak, jak je kolem deváté večer otevřel komorník Příhoda.

Smrt ministra je dodnes záhadou. Existují celkem tři teorie: podle jedné šlo o vraždu (Masaryk byl z okna prostě vyhozen), podle druhé o sebevraždu (Masaryk z okna sám vyskočil) a podle třetí verze se Masaryk pokoušel po římse utéci ze svého bytu (kde se v tu chvíli prokazatelně pohybovali vetřelci) a z této římsy spadl (Masarykův osobní tajemník dr. Antonín Sum, později komunisty neprávem vězněný – hrozil mu i trest smrti, sic i „mezi čtyřma očima“ tvrdil, že „vůbec nikdo tam nebyl“, ale nemohl to dost dobře vědět, neboť v té době byl nemocen, měl spalničky).[21]

Obnovené vyšetřování případu v letech 1968 až 1969 skončilo nejasným prohlášením, že se jednalo o nešťastnou náhodu (ministr údajně „pokuřoval sedící v otevřeném okně“, závěr po vpádu sovětských vojsk ve středu 21. 8. 1968 zcela pochopitelný). Hlavní vyšetřovatel kauzy prokurátor dr. Jiří Kotlář byl odstaven i z televizního seriálu Causa Jan Masaryk, v němž se prezentovaly poté takové podivnosti, jako byl nález nedopalku cigarety, které kouříval Jan Masaryk, na římse vně budovy pod koupelnovým oknem, po dvaceti letech.

Jsou zde ještě dvě další specifikace tří teorií předchozích, obě končící vyhozením již zesnulého Jana Masaryka z okna. Dle první specifikace byl Masaryk napřed udušen polštáři ve vypuštěné vaně, dle druhé (jíž zastával i plk. let. RAF Ing. Jan Horal) byl vyvezen za Prahu, tam zastřelen a tělo odvezeno zpět k inscenaci sebevraždy skokem z okna vnitřní koupelny Masarykova bytu. Dr. Borkovcem zjištěný nepořádek v koupelně byl vysvětlen nedostatkem času pachatelů před ranním úsvitem. Podobně se dala tímto vysvětlit i skutečnost, proč byl Masaryk nalezen v pyžamu, oblečeném naruby.

Dle kriminalisty Jiřího Strause, který měl k dispozici původní dokumenty z vyšetřování, vše nasvědčuje tomu, že byl Jan Masaryk zavražděn.[22] To je v souladu s přesvědčením velké části veřejnosti i mnohých historiků[23], že Masaryk byl zavražděn komunisty, aby jim nepůsobil problémy v nově se ustavující vládě. Jeho případný útěk do Londýna by dal československému exilu výrazného vůdce a všechna esa do ruky. V této souvislosti jsou známy Masarykovy výhrady k zahraniční politice,[24] která by Československo více přiblížila otevřeně vazalskému poměru k Sovětskému svazu. Rovněž některé další indicie (in situ nalezené nedopalky „papiros“ aj.[24]) a svědectví vypovídají o tom, že za Masarykovu smrt byla zodpovědná NKVD.[25] Nad ránem se toho dne v Černínském paláci kromě náměstka Vladimíra Clementise (dle některých svědectví viděn v autě nad ránem s Valeriánem Zorinem), komorníka, dalšího personálu a stráží pohybovalo i několik osob (pracovníci telefonní ústředny), které prošly do střeženého objektu zcela nepozorovaně. Jan Papánek řekl v Radě bezpečnosti Spojených národů 22. března 1948, že „ve svých posledních dnech se Jan Masaryk nemohl ani hnout bez dvou zvláštních stráží, které mu byly po puči přiděleny“.[26]

Na protest proti jednání komunistů se ještě týž den (ve středu 10. března 1948) vzdala svého poslaneckého mandátu Dr. Milada Horáková.

Vyšetřování smrti a pohřeb[editovat | editovat zdroj]

Vyšetřování v roce 1948[editovat | editovat zdroj]

Masarykův skon zaskočil poúnorovou moc, která nyní potřebovala národu vysvětlit, co se stalo, ať se stalo cokoliv. Vysvětlit to rychle a hlavně přijatelně. Tomu odpovídala i „přesvědčivá“ Noskova slova o Masarykově „dobrovolném ukončení života“, pronesená v parlamentě 10. března 1948 krátce po 14. hodině – (ještě před tím, než mohl znát výsledky pitvy, která začala o hodinu později). Toto rychle prezentované „rozhodnutí o sebevraždě“ zavdalo samo o sobě příčinu k pochybnostem o regulérnosti vyšetřování.

Prvnímu vyšetřovateli kauzy Dr. Zdeňku Borkovcovi v březnu 1948 (jehož bratr dr. Jaroslav Borkovec byl popraven 5. listopadu 1949 spolu s dalšími nestraníky Vratislavem Polesným, Vratislavem Jandou, Josefem Charvátem, Emanuelem Čančíkem a Květoslavem Prokešem, odsouzenými v souvislosti s přípravou údajného květnového protikomunistického povstání v roce 1949) byl případ ihned odejmut a předán StB. Policejní lékař dr. Jaromír Teplý, který provedl první ohledání ostatků, zemřel zakrátko za nevyjasněných okolností (údajná sebevražda z osobních-rodinných důvodů).[27]

Dne 12. března byla vydána zpráva ministerstva vnitra o ukončení vyšetřování na základě ohledání a pitvy (informace o chemickém vyšetření žaludku ještě nebyly k dispozici). Stručně informuje o průběhu vyšetřování a s odvoláním na výpověď MUDr. Oskara Klingera zmiňuje Masarykovy zdravotní potíže, nechutenství, nespavost a střídání euforie a deprese. Bližší motivaci sebevraždy se však zpráva MV vyhýbá. Konstatuje, že „v noci z 9. na 10. března z nezjištěných příčin odešel do koupelny, otevřel okno a vyskočil na nádvoří.“[25] „Nejzávažnějším pochybením“ vyšetřování „bylo vyřazení kriminalistů“ (převedení úkolu pod StB) „a ignorování výsledků jejich, činnosti, zaměření vyšetřování pouze na verzi sebevraždy a zúžení šetření na pátrání po závěti či jiných písemných důkazech sebevraždy.“[25]

Pohřeb[editovat | editovat zdroj]

Pohřeb Jana Masaryka 13. března byl celonárodní tichou manifestací.[28] V dlouhém průvodu Loretánskou ulicí se vystřídalo přes čtvrt milionu truchlících občanů. Na dotazy, zda známá kytička za pravým uchem ministra ležícího v rakvi zakrývala střelnou ránu odpovídal roku 1998 jeho tajemník dr. Antonín Sum, jeden z pěti účastníků Masarykovy pitvy (profesoři Hájek a Tesař, medik Vlček a kancléř Smutný): „Tu jsem mu tam dal já a žádná střelná rána tam nebyla“.[21]

Vyšetřování v letech 1968–1969[editovat | editovat zdroj]

Uplynulo dvacet let. 5. dubna 1968 byl případ Masaryk znovu otevřen. Do 21. srpna 1968 probíhalo vyšetřování v mediálně často vzrušené atmosféře (noviny věnovaly vyšetřování pozornost, vyšetřovatelé vyslýchali mnoho svědků), profesně standardně a bez větších problémů. Usnesením Generální prokuratury z normalizačního 10. listopadu byl případ odložen. Usnesení obsahuje snůšku pravd, polopravd a vyslovených nepravd a kloní se k variantám sebevraždy a náhodného vypadnutí z okna – ignorujíc některé doložené skutečnosti (pád zády napřed, stolice na rámu okna, omítka za nehty zemřelého, přítomnost cizích osob v bytu zemřelého, různý původ nedopalků cigaret v případě sebevraždy; a bronchitidu a šířku okna 1 m, které téměř vylučují variantu vysedávání na okně a náhodného pádu). „Úřední šetření naopak kategoricky odmítá vraždu, při čemž se opírá o řadu přinejmenším sporných důkazů (závěry ohledání, pitevní protokol, vyšetření žaludku, ohledání Masarykova bytu a jeho vchodů, přístup do Černínského paláce apod.), které jsou nesprávně interpretovány a zavádějící.“[25]

Vyšetřování v letech 1993–1996[editovat | editovat zdroj]

Po celé tři roky po „sametové revoluci“ chyběla k objasnění Masarykovy smrti politická vůle, přestože šlo o jeden ze základních úkolů vyrovnání se s komunistickou minulostí. Vyšetřováním Generální prokuratura pověřila Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, konkrétně Jana Havla.

Vyšetřovatel vyvozuje ve shodě s dosavadním vyšetřováním, že Jan Masaryk se z okna dostal sesunutím po břiše, s obličejem obráceným do místnosti, resp. ke zdi, ve snaze uniknout nějakému nebezpečí. Po římse ustupoval doleva do vzdálenosti 1,3 až 2 m od okraje okna, přičemž se přidržoval zdi. Z nějakého důvodu ztratil rovnováhu a zřítil se na dlažbu nádvoří. Vyšetřovatel z polohy těla na dlažbě nádvoří na místě dopadu odvodil, „že do vzdálenosti těla (nohou) – 2,90 m ode zdi pod oknem a 13,10 m od postranní zdi – nemohlo dojít v sebevražedném úmyslu. Tělo živého či mrtvého Masaryka lze do této vzdálenosti v daném úhlu vyhodit.“[25]

Scénáře sebevraždy a náhodného pádu se tím jeví nepravděpodobné: lze namítnout, že za přítomnosti cizích osob v místnosti byl k takovému rozhodnutí donucen.

V dalším pátrání po pachateli se vyšetřovatel Havel věnoval zejména svědectví Zdeňka Lustyka, které vyslechl od neznámého stopaře. Podle ní měla pětice mužů provádět v kritickou noc v Masarykově bytě nezákonnou domovní prohlídku za účelem pátrání po kompromitujících materiálech. Ministr s nimi odmítl komunikovat a v zoufalství prý měl uniknout oknem koupelny na římsu (táhnoucí se po obvodě budovy), ale tam se neudržel a spadl dolů. Tato výpověď zdůrazňovala roli českých komunistů a upozaďovala roli sovětského NKVD.[25]

Vyšetřování v letech 2001–2004[editovat | editovat zdroj]

Zatím poslední, čtvrtá etapa vyšetřování probíhala v letech 2001–2004. Na základě písemného podnětu Masarykova demokratického hnutí ze dne 9. února 2001, adresovaného Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně, a jeho následného postoupení cestou Městského státního zastupitelství v Praze Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (Služby kriminální policie a vyšetřování), bylo 30. května 2001 řízení opět zahájeno. Vyšetřováním byl pověřen major Ilja Pravda.

K podání posudku byl jako znalec z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika přibrán prof. PhDr. Jiří Straus. Ve svém posudku se snažil na základě přesné metodiky a výpočtů zodpovědět otázky týkající se možností spontánního pádu z okna, nebo aktivního skoku při sebevražedném úmyslu, či účasti dalších osob na pádu poškozeného. Znalec odvodil, že do vzdálenosti těla (nohou) – 2,90 m ode zdi pod oknem a 13,10 m od postranní zdi – ve směru čelem k oknu nemohlo dojít v sebevražedném úmyslu. Tělo živého či mrtvého Masaryka lze do této vzdálenosti v daném úhlu vyhodit působením vnější síly. Vyhodnocením takto získaných poznatků znalec vyloučil spontánní pád Jana Masaryka z okna, jakož i možnost aktivního skoku při sebevražedném úmyslu. Biomechanickým zkoumáním zjistil, že k pádu Jana Masaryka z okna koupelny na nádvoří Černínského paláce došlo působením vnější síly, přičemž se na něm podílela minimálně jedna osoba, mohlo ale také jít o více osob.[25]

K podání obdobného znaleckého posudku byli přibráni i další znalci z oboru forenzní biomechaniky. Jejich úkolem bylo posoudit a zodpovědět stejné otázky, ke kterým se již vyjadřoval prof. Straus. V souladu s prof. Strausem zcela vyloučili Masarykův spontánní pád z okna. K otázce aktivního skoku uvedli: „z biomechanického a technického pohledu nelze vyloučit možnost, že ‚spontánní pád‘ vzad, z okraje římsy, mohl být podpořen skokem vzad a odrazem rukou od zdi. Potom vzdálenost předpokládaného místa dopadu z výšky 13,5 metru je dosažitelná, tedy technicky přijatelná.“

Znalec z oboru soudního lékařství MUDr. Alexander Pilin znovu posuzoval znaky násilí na základě pitevního protokolu z r. 1948. Uvedl, že oděrky na přední straně břicha v okolí pupku mohly vzniknout jak aktivním, tak i pasivním pohybem přední části těla o okraj okna. Dále konstatoval, že skok z výšky pozadu je u sebevrahů nezvyklý. Náhodný pád z výšky pozadu se sice může vyskytnout, ale je příznačný spíše pro pracovní úrazy nebo pro případ nešťastné náhody. Vysunutí 90kg muže z okna bez znaků násilí na kůži oběti (v protokolu z r. 1948 takové nebyly uvedely) by bylo možné pouze za stavu sníženého vědomí, způsobeného například dušením nebo chemickými látkami.

Vyšetřování bylo uzavřeno jako vražda, pachatel neznámý.[25]

Shrnutí hypotéz[editovat | editovat zdroj]

Sebevražda:

  • Pro hypotézu umožňuje psychický stav zemřelého, u kterého se střídaly nálady radosti a smutku.
  • Absence dopisu na rozloučenou činí sebevraždu nepravděpodobnou.
  • Jan Masaryk večer před smrtí přislíbil personálu setkání na druhý den a připravoval si projev – sebevraždu tedy neplánoval.
  • Oblečení pyžama je pro sebevraždu nezvyklé (navíc oblečené naruby).
  • Únik stolice před skokem značí strach. Strach z pádu u sebevrahů je výjimečný, neboť jsou s pádem vyrovnaní, je to jejich cíl.
  • Skok čelem oknu, zády napřed, je pro sebevraždu velmi netypický (sebevrah skáče čelem napřed, obrácen pohledem ke svému cíli – hloubce pádu).
  • Je sporné, zda by při skoku vzad z římsy mohl Jan Masaryk dopadnout 2,9 m od stěny.
  • Přítomnost cizích osob v ložnici Jana Masaryka (se kterou pracuje vyšetřování v letech 1993–1996, doložené např. svědectvím o analýze cigaretových nedopalků) činí dobrovolnost a spontánnost skoku z římsy nepravděpodobnou.

Nešťastná náhoda:

  • Proč by ministr lezl v noci po římse 1–2 m vedle okna? Spontánní rozhodnutí je velmi nepravděpodobné.
  • Do horizontální vzdálenosti 2,9 m od římsy, z které padal, se nemohl dostat uklouznutím na římse, protože u něj chybí síla směřující od stěny a ministr by dopadl blíže stěně (< 1 m). To tuto hypotézu vylučuje.

Vražda:

  • K variantě vraždy nepřímo směřují: nepořádek v ložnici i v koupelně (rozhozené prostěradlo, rozházené holicí čepele), polštáře na podlaze koupelny, existence přístupových cest do bytu (které byly ve vyšetřování za komunismu zamlčeny).
  • Někteří svědci uvádějí, že slyšeli příjezd a odjezd vozidel.
  • Přítomnost cizích osob, doložená svědectvím o analýze cigaretových nedopalků (pocházely od 3 lidí, jedny cigarety byly vyrobeny v SSSR).
  • Stolice na parapetu okna svědčí pro strach, zcela fyziologický u obětí násilí a vraždy.
  • Poloha dopadu čelem k oknu nasvědčuje, že se oběť snažila přidržet stěny (za nehty měl podle svědků omítku), a že nebylo jejím úmyslem spadnout.
  • Místo dopadu 2,9 m horizontálně od stěny nasvědčuje pro velikou sílu směrem od stěny, která pravděpodobně vznikla cizí osobou.
  • Zkreslené a zaujaté vyšetřování v r. 1948, a od srpna 1968, které variantu vraždy přehlíželo, je samo podezřelé.
  • Množství podezřelých úmrtí lidí, kteří o smrti Jana Masaryka něco věděli (svědci i podezřelí)[27], lze vysvětlit hlazením stop organizovanou násilnou skupinou, nebo nečistým svědomím těchto zemřelých. Obě možnosti poukazují na jiné vysvětlení smrti Jana Masaryka, než byla ta oficiálně prezentovaná (sebevražda v r. 1948, nešťastná náhoda v r. 1969), a nepřímo nasvědčují pro variantu třetí – vraždu.[25]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 206
  2. Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 38
  3. Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 42
  4. Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 51
  5. Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 60
  6. Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 61
  7. http://www.mzv.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/historie_a_osobnosti_ceske_diplomacie/ministri_a_ministerstvo_v_historii/jan_masaryk.html
  8. Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 71, 75
  9. Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 226
  10. http://www.wfuna.org/past-presidents
  11. Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 263
  12. Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 221
  13. Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 230
  14. Ladislav Karel Feierabend: Politické vzpomínky III, Brno : Atlantis, 1996, s. 356
  15. Prokop Drtina: Československo, můj osud, sv. II, kniha 2, str. 347, Praha 1992; cit. dle Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 269
  16. Marcia Davenportová: Jan Masaryk – Poslední portrét, Praha 1991, s. 86, 90
  17. „Později mi to řekl sám - zůstával kvůli ubitému a slabému Benešovi“. Marcia Davenportová: Jan Masaryk – Poslední portrét, Praha 1991, s. 85
  18. dr. Soukup v deníku The Scotsman, 13. května 1968
  19. Claire Sterlingová: Případ Masaryk, 1. české vydání, Mnichov 1972, str. 280–281
  20. Claire Sterlingová: Případ Masaryk, 1. české vydání, Mnichov 1972, str. 285
  21. a b beseda Společnosti Jana Masaryka za účasti dr. Tomáše Hornofa, dr. Antonína Suma a prof. MUDr. Emanuela Vlčka, Dr.Sc. v sále Ústavu šlechtičen na Pražském hradě 10. 3. 1998
  22. VEČER NA TÉMA... Století českých atentátů — Česká televize
  23. Lubomír Boháč: Jan Masaryk a podceněné vyšetřování
  24. a b Krok do prázdna Jana Masaryka aneb Dokonalý zločin — Česká televize
  25. a b c d e f g h i JAN MASARYK (úvahy o jeho smrti), Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2005
  26. Claire Sterlingová: Případ Masaryk, 1. české vydání, Mnichov 1972, str. 170
  27. a b CS-club – český a slovenský zahraniční klub: K výročí smrti Jana Masaryka.
  28. Slavné pohřby naší historie, Aktualne.cz

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu