Marshallův plán

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Mapka ukazuje země, které přijaly Marshallův plán (zeleně). Modré sloupce ukazijí relativní míru celkové obdržené pomoci.

Marshallův plán, oficiálně Plán evropské obnovy (angl. European Recovery Program), byl plán přijatý Kongresem 3. dubna 1948 s cílem organizovaně zabezpečit americké úsilí pomoci poválečné Evropě. V důsledku odmítnutí ze strany zemí východního bloku byl plán omezený jen na západní Evropu.

Plán poprvé vyhlásil ministr zahraničí USA George C. Marshall 5. června 1947 v projevu na Harvardu. Byl iniciátorem a tvůrcem plánu. V letech 19481952 poskytly Spojené státy v rámci tohoto plánu západní Evropě pomoc ve výši přibližně 13 miliard dolarů. Marshallův plán přispěl k hospodářské rekonstrukci západní Evropy, obnovil průmysl, zemědělství a oživil mezinárodní obchod. USA si touto hospodářskou pomocí zabezpečily vliv a prestiž v Evropě, která se postupně rozdělila na bohatnoucí Západ a zaostávající Východ. Generál Marshall byl v roce 1953 za svoji celoživotní práci oceněn Nobelovou cenou za mír.

Počátky vzniku plánu[editovat | editovat zdroj]

Nedlouho poté, co Marshall nastoupil na ministerstvo zahraničí, musel řešit celou řadu zahraničněpolitických a vojenských problémů. Na únorové schůzce s Trumanem, Achesonem a senátorem Vandenbergem museli jednat o situaci v Turecku a zejména v Řecku. Během jednání došlo ke shodě demokratů i republikánů v otázce podpory zmiňovaných zemí. Na jejich podporu byla vyčleněna částka 400 milionů dolarů.

Marshall čím dál tím více pozornosti upíral k hospodářské situaci válkou zničené Evropy, kde byly desítky milionů lidí bez práce a nálety zničená města. Uvědomoval si, že politická stabilita jde ruku v ruce s prosperujícím hospodářstvím a že není možné stále posílat do Evropy peníze, aniž by existovala nějaká širší koncepce. Částka zaslaná Řecku a Turecku byla pouze výrazem akutní potřeby. Pokud by se však situace nelepšila, hrozilo nebezpečí šíření komunismu do západní Evropy. Nebezpečná situace byla nejen ve Francii a Itálii, kde byli komunisté dokonce ve vládě, ale nejistý byl také vývoj v Německu. Zde Stalin zdržoval veškerá jednání o jeho novém uspořádání. Byl si velmi dobře vědom, že čas hraje pro něj. A podle tradičního komunistického hesla „čím hůře, tím lépe pro nás“ čekal, že mu sílící komunistické hnutí v Německu zajistí kontrolu nad touto zemí.

Toto všechno si Marshall, který již během svého působení v Číně získal další zkušenosti s komunisty, uvědomoval. Hospodářská situace v Evropě byla zoufalá. Do toho ještě přišlo hrozivé sucho v roce 1946 a nesmírně krutá zima v roce 1947. Tu pocítila zejména severní Evropa. OSN neměla zdroje na odvrácení této situace. Zdroje v rámci UNRRA byly naprosto nedostačující a zahrnovaly pouze potraviny a léky pro ty nejzoufalejší situace.

Zvolení generála Marshalla mělo velký význam. Jeho renomé mu umožnilo významným způsobem ovlivňovat Kongres. Než však mohl využít svůj vliv na Kongres, musel nejprve připravit plán na pomoc zničené Evropě. Důležitou roli měl sehrát Politický plánovací štáb Ministerstva zahraničních věcí. Do jeho čela byl postaven bývalý vyslanec v Moskvě George Kennan.

Jednání[editovat | editovat zdroj]

Když byl plán hotov, bylo nutné jej také patřičně prezentovat. Ideální příležitost se naskytla 5. června 1947, kdy měl Marshall převzít čestný doktorát na Harvardově univerzitě. Při této příležitosti pak přednesl svůj slavný projev. Ten nebyl podle Marshalla namířen „...proti žádné zemi ani doktríně, ale pouze proti hladu, chudobě, zoufalství a chaosu.“ Jeho cílem pak mělo být „obnovení fungující světové ekonomiky, která umožní vznik politických a sociálních podmínek, v nichž mohou existovat svobodné instituce.“

Na tento projev zareagoval Marshallův britský protějšek Ernest Bevin, který okamžitě kontaktoval Francouze a Sověty a nabídl společné setkání v Paříži, kde by se mělo o amerických návrzích jednat. Jednání v Paříži začala 23. června 1947. Sovětská strana sice tento návrh nepřijímala, přesto vyslala početnou delegaci v čele s Molotovem. Po týdnu jednání však konferenci opustila. Odchod sovětské delegace sice vzbudil obavy, ale na druhé straně si spousta delegátů oddychla, neboť jednání bez účasti komunistů dávalo větší šance na konečnou dohodu.

Protože Marshall vyžadoval, aby iniciativa vyšla z Evropy, sešli se evropští zástupci na tzv. 2. konferenci v Paříži. Zde se setkali zástupci 17 států včetně Německa, které zde jednalo v sestavě zástupců jednotlivých okupačních zón. Každý stát měl zde vypočítat své individuální výdaje, které bude od Spojených států vyžadovat. Po složitých jednáních, kdy každý stát své skutečné potřeby nadsadil, byla stanovena částka 19 miliard dolarů.

Nyní záleželo vše na tom, zda se Marshallovi podaří přimět Kongres k takovýmto výdajům. Zejména se dal očekávat tvrdý střet s konzervativním republikánským křídlem. To jako tradičně prosazovalo omezení výdajů, snížení daní a vyrovnaný rozpočet. Marshall se proto snažil kongresmany přesvědčit, že tento plán pomůže i americkým výrobcům.

Předložení plánu kongresu[editovat | editovat zdroj]

Plán pomoci předložil Marshall do Kongresu v lednu 1948. Ve svém vystoupení pak mimo jiné prohlásil: „Tento plán bude stát naši zemi miliardy dolarů. Zatíží amerického daňového poplatníka. Vyžádá si oběti dnes, abychom se mohli zítra těšit z bezpečnosti a míru.“ Jednání byla velmi tvrdá. Další vývoj v Evropě dával za pravdu všem, kteří varovali před komunistickým nebezpečím. V únoru 1948 se chopili moci v Československu. Marshallovi pomohla i nevyjasněná smrt Jana Masaryka.[zdroj?] 14. března potvrdil Marshallův plán americký Senát v poměru hlasů 69 proti 17. 31. března jej pak jednomyslně schválila Sněmovna reprezentantů. Poté jej stvrdil svým podpisem prezident Truman. Plán hospodářské obnovy Evropy (E. R. P.) běžně známý jako Marshallův plán dostal tedy zelenou.

Realizací Marshallova plánu byla pověřena nově vzniklá organizace OEEC. Americký dozor nad dodržováním plánu měl Úřad pro hospodářskou spolupráci (E. C. A.). V každé evropské zemi podílející se na Marshallově plánu pak byla otevřena mise E. C. A. Hospodářská obnova Evropy tak mohla začít.

Nebyl by to však Stalin, aby se nepokusil situaci Spojencům zkomplikovat. 24. června 1948 nechal uzavřít všechny přístupové komunikace k Západnímu Berlínu. Američané pak museli demonstrovat svou vzdušnou převahu a zahájili grandiózní letecký most. Na berlínském letišti Tempelhof pak přistávala po celý den v několikaminutových intervalech letadla s humanitární pomocí trpícím Berlíňanům. Spojenci zde podporovali svého nepřítele z války a tento akt se stal jedním z pilířů pozdější spolupráce. Stalin viděl, že jeho plán nevyšel, přesto zrušil operaci až po dlouhých jedenácti měsících, v květnu 1949.

V tomtéž měsíci vznikla ze západních sektorů okupovaného Německa Spolková republika Německo. Ta také vstoupila do OEEC. Při této příležitosti se poprvé od války setkali němečtí a francouzští představitelé. Na Francouze velmi zapůsobil projev německého delegáta, který byl pronesen ve francouzštině. Zde pak byl položen první kámen k další spolupráci obou po dlouhá desetiletí znesvářených národů.

Marshallův plán se po Trumanově podpisu rozeběhl. Američané vyslali několik svých odborníků do Evropy, aby zjistili tamní situaci. Ti byli ovšem někdy až šokováni situací v evropských podnicích. Viděli spoustu zastaralých technologií,[zdroj?] nízkou produktivitu práce, ale i špatné vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. O tom všem pak pochopitelně v USA informovali. Výsledkem bylo to, že do USA přicestovalo z Evropy na 25 000 dělnických předáků, dělníků i manažerů na několikaměsíční stáž. Doma pak postupovali podle amerických zkušeností.

Ne vše probíhalo bez problémů. Komunisté v západních zemích se snažili neustále všemi způsoby narušovat americkou pomoc. Od klasických demonstrací až po blokování výkladu amerického materiálu v evropských přístavech. Po dvou letech americké pomoci však začalo ozdravění evropského průmyslu. To samozřejmě nadále omezovalo vliv extrémistů. Situace v západní Evropě se stabilizovala. Byly již vidět první výsledky. Od severu k jihu se daly spatřit konzervárny ryb, nově vybudované přístavy, zlepšení situace venkova – vše díky novým strojům a technologiím. Místo koní se již běžně objevovaly traktory. Na zaostalejším rakouském venkově konečně došlo k elektrifikaci. Každý stát tak podle svých plánů a potřeb čerpal finanční prostředky z fondů Marshallova plánu. Většinou byly využity na nákup strojů od amerických firem. Jen málokdy se čerpaly přímo peníze. Velká část finančních prostředků tak vlastně Spojené státy nikdy neopustila.

Projekt Marshallova plánu po čtyřech letech skončil. Sám Marshall se s agendou rozloučil velmi brzy po jeho vzniku. Postupně jej opouštěli i další průkopníci – Averell Harriman či A. C. Hoffman. Ten při svém odchodu řekl: „Od roku 1947 jsme ukázali komunistům a jiným cynikům, že za prvé společně můžeme úspěšně nastartovat hospodářskou obnovu západní Evropy a za druhé že společně můžeme položit základy bezpečnosti proti útoku na naše atlantické společenství.“

Význam Marshallova plánu byl obrovský. Pomohl nastartovat hospodářství v západoevropských zemích. Celkově stál americké daňové poplatníky přes 12 miliard dolarů. Hospodářský růst šel samozřejmě ruku v ruce s politickou stabilitou. Tím, že se situace občanů zlepšila, byl samozřejmě oslaben vliv komunistů. Stalinovy plány tak nakonec ztroskotaly. Byl také dalším krokem vedoucím k rozdělení Evropy a studené válce. To však nebylo Marshallovou chybou. On připravoval plán obnovy pro všechny, kteří o to budou stát. To, že Stalin ještě více k sobě přitáhl své satelity a napomohl tak rozdělení Evropy, však padá výhradně na jeho hlavu, nikoli Marshallovu.

Marshallův plán měl samozřejmě pozitivní dopad i na americké obchodníky, kteří svým zbožím zaplavili evropský trh. Marshall již od počátku kladl důraz na to, aby iniciativa přišla z Evropy. Tím donutil evropské země ke vzájemnému dialogu a spolupráci. To nebylo nic jednoduchého, neboť se jednalo o národy ještě před čtyřmi pěti lety nepřátelské. Přesto se mu to povedlo.

Marshallův plán se tak stal vlastně „duchovním otcem“ dalších organizací. Z OEEC se později stalo OECD, i další organizace se staly „dětmi“ Marshallova plánu. Ať to bylo již Evropské společenství uhlí a oceli či EHS. Nešlo však jen o hospodářské organizace. Přinesl i schopnost jednotlivých států zasednout za jeden stůl a rokovat o společné obraně. Jedním z mnoha „dětí“ Marshallova plánu se tak vlastně stalo i NATO.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

(anglicky)