Josef Plojhar

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Josef Plojhar
Josef Plojhar roku 1958 na návštěvě v NDR
Josef Plojhar roku 1958 na návštěvě v NDR

Ve funkci:
1945 – 1946

Ve funkci:
1946 – 1948

Ve funkci:
1948 – 1954
Ve funkci:
1954 – 1960

Ve funkci:
1976 – 1981
Ve funkci:
1981 – 1981

Ve funkci:
1948 – 1968
Předchůdce Adolf Procházka
Nástupce Vladislav Vlček

Ve funkci:
1951 – 1968
Předchůdce Alois Petr
Nástupce Antonín Pospíšil

Narození 2. března 1902
České Budějovice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 5. listopadu 1981 (ve věku 79 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Politický subjekt Čs. str. lidová

Josef Plojhar (2. března 1902 České Budějovice[1]5. listopadu 1981 Praha) byl český a československý římskokatolický kněz a politik, člen Československé strany lidové, který od roku 1945 kolaboroval s KSČ a po roce 1948 patřil k hlavním postavám ČSL coby loajální součásti komunistického režimu.

Byl místopředsedou (1948–1951) a předsedou (1951–1968) „obrozené“ Československé strany lidové. V letech 1948–1968 byl československým ministrem zdravotnictví, pod jeho vedením ministerstvo vypracovalo zákon povolující interrupce. Mimo to byl vůdcem různých komunisty iniciovaných „katolických“ organizací, zejména Celostátního výboru katolického duchovenstva a Mírového hnutí katolického duchovenstva.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Mládí a kariéra před rokem 1945[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z česko-německé rodiny, v dospělosti se hlásil k české národnosti. Vystudoval německé státní gymnázium (1913–1921) a přešel do biskupského semináře. 5. července 1925 byl vysvěcen na kněze (byl evidován jako kněz německé národnosti). V letech 1931–1938 redigoval Farní věstník pro České Budějovice a okolní osady, angažoval se v katolických a českých vlasteneckých spolcích.

V roce 1939 působil v Rudolfově, kde byl zatčen nacisty a do roku 1945 vězněn v koncentračních táborech Buchenwald a Dachau. Po roce 1945 krátce opět sloužil jako kaplan v katedrále v Českých Budějovicích.

Politická aktivita v letech 1945-1948[editovat | editovat zdroj]

Již před druhou světovou válkou byl Josef Plojhar členem ČSL. Jako zasloužilý bojovník proti nacismu byl v roce 1945 zvolen předsedou jihočeské krajské organizace strany. V letech 1945–1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za ČSL. Po parlamentních volbách v roce 1946 se stal poslancem Ústavodárného Národního shromáždění, opět za lidovce.[2][3]

Již před rokem 1948 byl tajným členem KSČ (v dobovém slangu „ponorkou“). Agent StB kódovaný jako K-8, který měl být s Plojharem v Buchenwaldu, jej ve svém hlášení z této doby charakterizuje takto: člověk lehkovážné povahy, který má rád děvčata a rád pije a jako kněz není pobůžnůstkářský. S komunisty v Českých Budějovicích úzce spolupracuje. V soukromí rád hovoří o děvčatech. Umí několik řečí, měl poměr se strážníkovou manželkou, za což byl přeložen na venkov.[4]

Aktivita při únorovém převratu roku 1948[editovat | editovat zdroj]

Během únorového převratu v roce 1948 zahájil Plojhar otevřenou spolupráci s komunisty. Za to byli ještě 24. února 1948 Plojhar a další prokomunistický aktivista Alois Petr vyloučeni z lidové strany. Oba ale své vyloučení ignorovali a za pomoci komunistických bojůvek, Ústředního akčního výboru Národní fronty a bezpečnostních složek ovládaných již komunisty přebrali 25. února vedení tiskových závodů lidové strany i stranický sekretariát. [5] Plojhar se pak nechal „zvolit“ místopředsedou strany (předsedou strany se stal Alois Petr). K něčemu takovému mohlo dojít pouze díky mimostranickému zásahu komunistů, protože Plojhar neměl mezi řadovými lidovci absolutně žádnou autoritu, už tehdy byl mezi nimi považován za zrádce, odpadlíka a „padlého kněze“ a působil na věřící „jako rudý hadr na býka“. Omezenost jeho použití mimo struktury kolaborantských organizací a dosazeného vedení ČSL si dobře uvědomovala i řada komunistů. Např. místní komunističtí funkcionáři na Zlínsku se při vysvětlování svých neúspěchů při volbách v roce 1948 (neúspěch = vysoký podíl odevzdaných „bílých lístků“) výslovně zmiňovali, že jim pomoc Plojhara nijak neprospěla.[6]

Další politická kariéra po roce 1948[editovat | editovat zdroj]

Pražský arcibiskup Josef Beran se rozhodl ukončit situaci, kdy katolický kněz v politice podporoval a prosazoval nelegitimní a nelegální plány komunistů: nařídil Plojharovi, aby rezignoval na své politické funkce, a zakázal mu kandidovat ve volbách roku 1948. Plojhar obě rozhodnutí ignoroval a ve volbách se stal za lidovce poslancem Národního shromáždění zvoleným ve volebním kraji České Budějovice. Mandát znovu získal ve volbách v roce 1954 a v parlamentu zasedal do roku 1960.[7][8] Beran ho suspendoval a exkomunikoval, čímž rozpoutal jeden z nejzuřivějších střetů mezi římskokatolickou církví a komunistickou vládou roku 1948. Přes enormní nátlak státu exkomunikaci nikdy neodvolal. V roce 1951 ji z Plojhara na nátlak komunistické vlády nad rámec svých pravomocí sňal pražský kapitulní vikář, čímž ovšem hrubě porušil církevní zákony a celý akt byl tudíž neplatný; navíc se mimo tuto konkrétní vyhlášenou exkomunikaci na Plojhara vztahovala celá řada dalších, např. exkomunikace komunistů z církve vyhlášená Svatým officiem a stvrzená papežem Piem XII. v roce 1949, exkomunikace participantů rozkolnické „Katolické akce“ z téhož roku a exkomunikace, která automaticky vyplynula z toho, že Plojhar jakožto ministr zdravotnictví spolupřipravil a spoluprosadil zákon povolující interrupce (vydán v roce 1957).[9]

Během února 1948 se stal členem vlády jako ministr zdravotnictví. Tuto funkci pak zastával až do roku 1968. Byl členem druhé vlády Klementa Gottwalda, vlády Antonína Zápotockého, první vlády Viliama Širokého, druhé vlády Viliama Širokého, třetí vlády Viliama Širokého a vlády Jozefa Lenárta. Je jedním z nejdéle sloužících ministrů v československých dějinách.[10]

Trvale si udržoval vedoucí posty v rámci ČSL. Byl nejprve místopředsedou (od 1948) a po Petrově smrti r. 1951 předsedou tzv. „obrozené“ ČSL. Zastával i další funkce v tzv. Hnutí vlasteneckých kněží (předseda od roku 1948), tzv. Celostátním výboru katolického duchovenstva (předseda 1951–1968), Mírovém hnutí katolického duchovenstva (předseda), Svazu československo-sovětského přátelství (místopředseda 1952–1970). Od státu dvakrát obdržel Řád Klementa Gottwalda (1955, 1962) a nechal si i udělit čestný doktorát teologie na litoměřické Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě (1950), který však katolická církev neuznala.[11]

Byl expertem komunistické vlády účastnícím se jednání s Československou biskupskou konferencí na přelomu 40. a 50. let a měl určitý vliv na její církevní politiku. Nesnášel arcibiskupa Berana a prosazoval co největší restrikce vůči jeho osobě. V roce 1956, když vláda jednala o Beranově propuštění z internace, Plojhar byl striktně proti.[12]

Pro svou výbornou znalost němčiny byl ministr Plojhar častým členem zahraničních delegací, zejména do NDR. Usiloval o trvalé kontakty a spolupráci ČSL s východoněmeckou CDU; možnosti spolupráce byly však silně limitovány podřízeným postavením obou stran vůči komunistům.

Jeho sklon k nadměrnému pití gradoval až k chorobnému alkoholismu, který už nedokázal zakrýt ani před veřejností a ze kterého si otevřeně dělali legraci i ministři v (polo)oficiálních proslovech. Např. ministr kultury Kopecký ve svém projevu na schůzi ÚV KSČ v září 1959 přišel s touto „odlehčující odbočkou“: … v rámci diskuse, kterou jsme vedli ve vládě o boji proti alkoholismu, uplatňoval Josífek Plojhar velmi houževnatě své známé přísloví, že „alkohol hubí národy, ale jednotlivcům neškodí“. A také své druhé známé přísloví, že „je-li alkohol požíván v malých dávkách, neškodí v jakémkoliv množství“, k čemuž Josífek Plojharů obvykle dodává husitské heslo „na množství nehleďte“.[13] Současníci vzpomínají, že dokázal upít i v pití kované ruské maršály, kteří jej oslovovali „Tovarišč pop“.[9]

Na jaře 1968 byl zbaven předsednictví v ČSL. Po srpnové invazi se již vrátit nemohl: byl příliš zkompromitovaný a neměl dost sil, aby udržel stranu v liniích, které jí určila KSČ; obdržel tedy alespoň čestné předsednictví. Po federalizaci Československa se vrátil i do nejvyšších zákonodárných sborů. Ve volbách v roce 1976 byl zvolen poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Mandát obhájil ve volbách v roce 1981. Na postu poslance setrval až do své smrti o pár měsíců později.[14][15]

Zemřel na sovětském velvyslanectví, které navštívil u příležitosti recepce na oslavu VŘSR.[9] Pohřbíval jej jeden z jeho kolegů kolaborantů, protože kardinál Tomášek i přes nátlak komunistické vlády striktně odmítl možnost, že by ho mohl pohřbít on nebo kterýkoliv z ordinářů.[16]

V očích lidovců a katolíků se jméno Plojhar stalo synonymem pro zrádce a odpadlíka.[17]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-01-02]. Dostupné online. (česky) 
  3. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-01-02]. Dostupné online. (česky) 
  4. Jiří Šindar:Zemřel pod cizím jménem; Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007, str. 48
  5. kol. aut.: Politické strany, 1938–2004. Brno : Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1284. (česky) 
  6. Lidovci nám mnoho nepomohli. Josef Plojhar, až na to, jak dovedl promluvit na aktivu kněží, ty jeho projevy byly takové, že naprosto je nemohli prostí lidovci chápat. Ti se musili na něho dívat jako na mluvčího komunistů.“; – úryvek z hodnocení voleb od Miroslava Pastyříka z Krajského výboru KSČ ve Zlíně; citováno in Jaroslav Pospíšil (ve spolupráci s Jiřím Málkem a Janem Pospíšilem): Hyeny v akci, nakladatelství Lípa, Vizovice 2003, ISBN 80-86093-68-9 (str. 67)
  7. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-01-02]. Dostupné online. (česky) 
  8. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-01-02]. Dostupné online. (česky) 
  9. a b c Stanislav Balík, Jiří Hanuš: Katolická církev v Československu 1945–1989; Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2007, ISBN 978-80-7325-130-7 (str. 150)
  10. Stanislav Balík, Jiří Hanuš: Katolická církev v Československu 1945–1989; Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2007, ISBN 978-80-7325-130-7 (str. 149)
  11. Stejně jako další čestné doktoráty udělené z donucení kolaborujícím duchovním, jako byli Jozef Feranec, Štefan Onderko, Gejza Navrátil, Alexandr Horák, Josef Vrana a další; viz Stanislav Balík, Jiří Hanuš: Katolická církev v Československu 1945–1989; Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2007, ISBN 978-80-7325-130-7 (str. 137-138)
  12. Karel Kaplan v Jiří Hanuš a Jan Stříbrný (ed.):Stát a církev v roce 1950, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2000, ISBN 80-85959-71-2, str. 14
  13. Karel Kaplan, Pavel Kosatík: Gottwaldovi muži, Paseka, Praha 2004, str. 224–225 ISBN 80-7185-616-9
  14. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-01-02]. Dostupné online. (česky) 
  15. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-01-02]. Dostupné online. (česky) 
  16. Jaroslav V. Polc a Bohumil Svoboda: Kardinál Josef Beran, nakladatelství Vyšehrad, Praha 2008, ISBN 978-80-7021-937-9 (str. 149)
  17. Ivan Motýl: ÚNOR 1948: Pěst na oko proti pěsti dělnické třídy in Týden.cz; 24. 2. 2008, dostupné: http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/historie/unor-1948/unor-1948-pest-na-oko-proti-pesti-delnicke-tridy_45688.html (navštíveno 11. 8. 2008)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]