Ludvík Svoboda

O filosofovi pojednává článek Ludvík Svoboda (filosof).

O poslanci čs. parlamentu v 60. a 70. letech 20. století z Benešovska pojednává článek Ludvík Svoboda (poslanec).

Ludvík Svoboda
Ludvík Svoboda na fotografii z roku 1968
7. prezident Československa
Ve funkci: 30. března 1968 – 28. května 1975
Předseda vlády	Jozef Lenárt (1963–1968) Oldřich Černík (1968–1970) Lubomír Štrougal (1970–1988)
Předchůdce	Antonín Novotný
Nástupce	Gustáv Husák
15. ministr národní obrany
Ve funkci: 1945 – 1950
Předchůdce	Jan Masaryk
Nástupce	Alexej Čepička
Narození	25. listopadu 1895 Hroznatín, Rakousko-Uhersko
Úmrtí	20. září 1979 Praha, ČSSR
Politický subjekt	KSČ
Choť	Irena Svobodová
Děti	syn Miroslav (1924–1941), dcera Zoe (* 1925)
Podpis
Vojenská služba
Složka	československé legie, Československá armáda
Hodnost	Armádní generál
Velel	1. československý armádní sbor
Bitvy/války	bitva u Bachmače, bitva u Zborova, invaze do Polska, bitva u Sokolova, bitva o Kyjev, Karpatsko-dukelská operace, boje o Liptovský Mikuláš
Vyznamenání	Řád Bílého lva, Hrdina Sovětského svazu

Ludvík Svoboda (25. listopadu 1895, Hroznatín – 20. září 1979, Praha) byl československý generál a politik. Během druhé světové války vedl 1. československý armádní sbor na východní frontě. V letech 1968 až 1975 byl prezident Československé socialistické republiky. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 se podílel na procesu normalizace.

Život

Mládí a první světová válka

Narodil se v Hroznatíně na Českomoravské vysočině do rolnické rodiny Jana a Františky Svobodových. V roce 1915 po dokončení Vyšší zemědělské školy nastoupil do rakousko-uherské armády a stal se účastníkem první světové války. Ještě téhož roku byl na východní frontě zajat. V roce 1916 vstoupil v Rusku do československých legií, s nimiž bojoval do roku 1920.

V září 1920 se v hodnosti kapitána vrátil přes USA do Československa. Po návratu a demobilizaci pracoval na otcově statku v Hroznatíně. Na podzim roku 1921 se vrátil do československé armády, sloužil na Podkarpatské Rusi (1923–1931), později vyučoval maďarštinu na vojenské akademii v Hranicích (1931–1934). V roce 1923 se oženil s Irenou Stratilovou. V letech 1934 až 1938 byl velitelem praporu v Kroměříži.

Druhá světová válka

Po mobilizaci v září 1938 se přihlásil jako dobrovolník k službě na hranicích. Po rozbití Československa nacistickým Německem se zapojil do odbojové organizace Obrana národa a v červnu 1939 odešel do Polska, kde organizoval československou jednotku. Po porážce Polska na počátku druhé světové války byl se svým oddílem zajat Rudou armádou, internován a odsouzen k smrti jako špión (rozsudek však byl vzápětí zrušen).

Po napadení SSSR nacistickým Německem spoluorganizoval vznik československého vojenského praporu v rámci Rudé armády. Jeho vojenská kariéra rychle stoupala. Budování bojových jednotek se završilo vytvořením 1. československého armádního sboru (duben 1944). Této jednotce velel brigádní generál Jan Kratochvíl. Ludvík Svoboda v hodnosti brigádního generála (povýšený v prosinci 1943) velel nejprve její 1. brigádě, později od 10. září 1944 i sboru. Sbor se od září 1944 účastnil Karpatsko-dukelské operace, kde 6. října dosáhl jako první československá zahraniční pozemní jednotka hranic Československa. Ke konci války Ludvíka Svobodu nahradil ve funkci velitele generál Karel Klapálek.

V roce 1945 se Svoboda stal divizním generálem a ve vládě Zdeňka Fierlingera ustavené 4. dubna 1945 v Košicích se stal ministrem obrany ČSR jako nestraník (jednal však v zájmu KSČ a spekuluje se, že byl jejím tajným členem).

Poválečné období

Jeho loajalita ke KSČ byla jedním z klíčových prvků v únorovém převratu. Svoboda tehdy na ustavujícím zasedání Ústředního akčního výboru Národní fronty prohlásil, že „armáda jde s lidem“ a zabránil, aby některé armádní jednotky, jimž neveleli komunisté, zasáhly proti převratu. Oficiálně vstoupil do KSČ 11. října 1948.

Roku 1950 byl odvolán z funkce ministra národní obrany a vrátil se do Hroznatína, kde pomáhal budovat JZD. Roku 1952 byl zatčen, ale po protestech sovětských důstojníků propuštěn. Po Chruščovově intervenci v roce 1954 se Svoboda postupně vrací do politického života. V letech 1954–1964 byl členem předsednictva Národního shromáždění, dlouhá léta byl předsedou Svazu protifašistických bojovníků, v letech 1955–1958 náčelníkem Vojenské akademie Klementa Gottwalda v Hranicích, potom náčelníkem Vojenského historického ústavu v Praze.

Během Pražského jara byl z podnětu Alexandra Dubčeka 30. března 1968 po abdikaci Antonína Novotného zvolen prezidentem. Svoje odhodlání navázat kontinuitu s předchůdci v prezidentském úřadě symbolicky vyjádřil položením květin na hroby nejen Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého, ale i T.G. Masaryka a Edvarda Beneše.

Po vstupu vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 se spolu s unesenými československými politiky účastnil jednání se sovětským vedením, které bylo ukončeno podepsáním tzv. Moskevského protokolu. Na jedné straně odmítl jmenovat dělnickou-rolnickou vládu Vasila Biľaka, Aloise Indry, Drahomíra Koldera a Jozefa Lenárta, na druhé straně se v následujících letech podílel na tzv. normalizaci. V letech 1968 až 1976 byl členem předsednictva ÚV KSČ.

Podílel se na odstranění Alexandra Dubčeka z funkce a na prosazení Gustáva Husáka do funkce generálního tajemníka ÚV KSČ. Když se přes dlouhodobé zdravotní problémy odmítal vzdát prezidentské funkce, Federální shromáždění přijalo 29. května 1975 zákon (50/75 Sb.), na základě kterého byl funkce zbaven.

Svoje zážitky z bojů druhé světové války zobrazil v knihách Z Buzuluku do Prahy (1960) a Cestami života (1971).

Vyznamenání

Ludvík Svoboda je nositelem titulů hrdina Sovětského svazu (1965), Hrdina Československé socialistické republiky (1965, 1970 a 1975), dále Řádu SNP I. třídy (1945), Československého válečného kříže 1939 (1943, 1945 a 1946), Řádu Bílého lva (1955), Řádu Vítězného února (1973) a dalších vyznamenání.

Kritický pohled

Václav Černý hodnotí Ludvíka Svobodu ve svých Pamětech přísně: „Na rozdíl od celého národa jsem nikdy ani minimum národní naděje nespojil s osobou generála Svobody, věděl jsem od února, že postrádá mravní přímosti, má myšlenkový obzor a potenciál podřízeného velitele střední vojenské jednotky; národní neinformovanost, žijící z legend, proměnila ho v symbol národní brannosti, a on pouze sám uvěřil kolektivnímu omylu, vzal za bernou minci metály na svém kabátě a funkce, jimiž ho postupem doby ověsili.“

Fotogalerie

• 

  Ludvík Svoboda přednášející proslov ke svým mužům

• 

  Členové Československé armády dostávají od Ludvíka Svobody vyznamenání za statečnost

• 

  Svoboda a Alexander Dubček v srpnu roku 1968 během oficiální návštěvy Nicolae Ceauşesca v Československu

• 

  Prezident Svoboda s další významnou osobností Pražského jara, Josefem Smrkovským

• 

  Busta Ludvíka Svobody v „Aleji hrdinov“ na slovenské Dukle

Odkazy

Reference

V tomto článku je použit překlad textu z článku Ludvík Svoboda na slovenské Wikipedii.

Související články

• Seznam prezidentů Československa
• Volby prezidenta Československé republiky
• Seznam prvních dam Československa a Česka
• 1. československý armádní sbor
• Ústecký masakr

Externí odkazy

• Ludvík Svoboda v databázi čs. legionářů z 1. světové války (Vojenský historický archiv)
• Ludvík Svoboda v publikaci KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století
• Stránky Společnosti Ludvíka Svobody
• Galerie ministrů národní obrany
• Československé vojenské jednotky v SSSR (1942–1945)

Předchůdce	Ludvík Svoboda	Nástupce
Jan Masaryk	ministr národní obrany ČSR 1945–1950	Alexej Čepička
Vojenské úřady
Sergěj Ingr	hlavní velitelé československé branné moci 1945	Bohumil Boček jako náčelník Hlavního štábu československé branné moci
Bruno Sklenovský jako náčelník Hlavního štábu československé branné moci