Pražské jaro 1968

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Dějiny Česka
Coat of arms of the Czech Republic.svg
Raná historie
Český stát ve středověku
Vláda Habsburků
Československo
Česko po roce 1992

Za pražské jaro (slovensky: Pražská jar) se označuje období politického uvolnění v Československu v roce 1968. Toto období začalo v roce 1967 na prosincovém plenárním zasedání ústředního výboru strany, které skončilo 5. ledna 1968, kdy se prvním tajemníkem ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) stal Alexander Dubček, a pokračovalo do noci z 20. na 21. srpna téhož roku, kdy vojska Varšavské smlouvy v čele s armádou Sovětského svazu vstoupila do Československa, aby zastavila započaté reformy (Vpád vojsk Varšavské smlouvy). Většina z nich sice opustila Československo k 16. říjnu 1968[1], část ale zůstala na území státu jako "sovětské jednotky dočasně umístěné na území Československa" bez časového stanovení termínu odchodu, formálně "do ukončení konsolidačního procesu". Část těchto jednotek opustila zemi v polovině roku 1987, poslední pak až po Sametové revoluci.[2][3]

Reformy pražského jara byly pokusem uvolnit režim a urychlit proces demokratizace.[4] Tento záměr se nesetkal s pochopením na sovětské straně, která vyslala (po neúspěšných jednáních) tisíce vojáků vojsk Varšavské smlouvy, aby zahájili okupaci státu, jež měla odstranit z vedení státu reformní komunisty a umožnit vytvoření "Dělnicko-rolnické" vlády.[1] Poté, co Československo následně vstoupilo do éry normalizace, vedení strany v podstatě znovu nastolilo politické a ekonomické hodnoty, které vládly před tím, než reformní komunisté ovládli Komunistickou stranu Československa (KSČ).[5]

Termín „pražské jaro“ byl vytvořen západními médii poté, co se o těchto událostech dozvěděl celý svět. Je to mj. odkaz k termínu „Jaro národů“, což je umělecký název daný revolučnímu roku 1848, symbolizující naději, probuzení a charakterizuje rovněž roční období, kdy se události převážně odehrávaly.[6] Z hlediska tuzemského použití je tento název poněkud sporný ze dvou důvodů: jednak je tento pojem po desetiletí vnímán především jako jméno tradičního stejnojmenného renomovaného hudebního festivalu a dále se onen politickospolečenský proces netýkal pouze hlavního města Prahy, ale celého státu; z pohledu ciziny je toto pojmenování spíš pochopitelné, protože cizí země bývají obecně často identifikovány s jejich hlavními městy. V tehdejším Československu se používalo označení podle lednového plenárního zasedání ÚV KSČ 1968 jako polednový vývoj, polednová politika.

Stav společnosti a pozadí událostí[editovat | editovat zdroj]

Ve druhé polovině 50. let 20. století byla Evropa v důsledku 2. světové války stále rozdělena na dva soupeřící mocenské bloky: kapitalistický (v terminologii "socialistických" států pojem často splýval s imperialistický) a socialistický ("kapitalistickými" státy většinou nazýván komunistický). Socialistické státy byly ovládány Sovětským svazem a svůj režim udržovaly pomocí silně represivního aparátu, který kromě jiného značně omezoval svobodu vyjadřování a kulturního projevu. Společnost v Československu byla řízena komunistickou stranou (KSČ byla defakto podřízena sovětskému politbyru), která řídila stát jak politicky, tak ekonomicky - vedení strany bylo takřka totožné s vedením státu. Volby byly sice prohlašovány za svobodné, ale demokratické zásady v nich byly silně potlačeny (nemožnost výběru z více kandidátů, nátlak na demonstrativně otevřené odevzdání hlasů kandidátům schváleným KSČ při formálně tajných volbách atd.). V ostatních státech "socialistického tábora" byla situace obdobná. Ke snížení světového napětí tou dobou přispěli vědci obou táborů: konstatovali, že stávající atomové zbraně USA a SSSR by stačily k několikanásobnému zničení celého světa. Válka za účelem ovládnutí světa ztratila smysl - nikdo by ji nevyhrál. Začalo se mluvit o nutnosti odzbrojení, objevily se plakáty s heslem Odzbrojit - soutěžit - v míru žít.

V celé Evropě i ve světě docházelo ke změnám, po ukončení Karibské krize v roce 1962 probíhala 60. léta ve znamení uvolňování napětí. Již od konce 50. let přicházely nové kulturní impulzy (např. československá účast na Expu 58, Laterna magika, Divadlo Na zábradlí, Činoherní klub, liberální Literární noviny, filmová Česká nová vlna, v roce 1963 se konala konference o Franzi Kafkovi na zámku v Liblicích[7], v hudebním světě nesené mj. anglickými skupinami Beatles, Rolling Stones, v Československu dále Nová soustava plánovitého řízení v roce 1965, svět zahájil dobývání vesmíru (soutěž mezi SSSR a USA). Dorůstala nová poválečná generace, jež vyjadřovala nespokojenost se zaběhlými zvyklostmi, společenskými i politickými. Tyto vlivy se projevovaly i v socialistických zemích včetně SSSR (tání po Stalinově smrti během vlády N. S. Chruščova).

Alexander Dubček - od roku 1951 člen Národního shromáždění - se stal v roce 1964 členem Slovenské národní rady. Byl prvním tajemníkem národní Komunistické strany Slovenska a v roce 1968 se stal prvním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Československa.

Na začátku šedesátých let Československá socialistická republika (ČSSR) zažila ekonomický pokles.[8] V roce 1967 prezident a první tajemník ústředního výboru KSČ Antonín Novotný ztrácel podporu a na prosincovém plenárním zasedání ústředního výboru strany byl poražen reformním křídlem členů ÚV (např. Ota Šik, Václav Slavík, František Vodsloň, Josef Smrkovský) v účelové jednotě se stalinistickými členy ÚV (Vasil Biľak, Drahomír Kolder a Oldřich Švestka) proti A. Novotnému. Toto zasedání se protahovalo co do délky, až muselo být kvůli Vánocům přerušeno, aby posléze ve svém pokračování jako lednové 1968 vešlo do dějin coby jednání udávající směr dalšího vývoje. A. Dubček v něm byl zvolen jako kompromisní nevýrazný kandidát přijatelný pro obě křídla i pro Moskvu.[9] V prosinci 1967 Dubček pozval generálního tajemníka sovětské komunistické strany Leonida Brežněva do Prahy[10], kde byl Brežněv šokován rozsáhlostí opozice vůči prezidentovi a vrchnímu šéfovi strany Novotnému, jenž kromě jiného v létě toho roku v Martině na jubilejních oslavách Matice slovenské svým hrubě necitlivým jednáním těžce urazil slovenskou veřejnost i tamní stranické vedení[11], a podpořil návrh na jeho odstranění z vedení strany (k tomu přispěla i snaha A. Novotného o částečnou nezávislost na moskevském vedení a v době boje o moc mezi Brežněvem a Kosyginem jeho podpora Kosygina). 5. ledna 1968 byl Dubček zvolen (na základě návrhu A. Novotného, po dlouhém neúspěšném vyjednávání) prvním tajemníkem ÚV KSČ.[12] Později, 22. března 1968 Antonín Novotný rezignoval na funkci prezidenta státu, byl nahrazen Ludvíkem Svobodou.[13]

Liberalizace a reformy[editovat | editovat zdroj]

Alexander Dubček, symbol liberalizace společnosti a autor obratu „socialismus s lidskou tváří“

V dubnu ÚV KSČ schválil Akční program KSČ liberalizací, který zahrnoval zvýšení svobody tisku a větší orientaci ekonomiky na spotřební zboží. „Vedoucí úloha KSČ“ však měla být zachována. Také byla naplánována federalizace ČSSR ve dvě rovnoprávné republiky.[14]

Ačkoliv Akční program vyhrazoval, že musí postupovat pod vedením KSČ, veřejnost tlačila na stranu, aby reformy provedla urychleně.[15] Radikální občané se projevovali mnohem hlasitěji: protisovětské polemiky byly vydávané v tisku, sociální demokraté se snažili formovat samostatnou stranu a byly zakládány další nové politické kluby (KAN, K 231...). Konzervativní členové strany požadovali represivní opatření, ale Dubček zastával zdrženlivý názor a znovu zdůrazňoval vedoucí úlohu KSČ.[16] Na zasedání komunistické strany Československa v dubnu Dubček oznámil politický "akční program".[17] V květnu oznámil, že 14. sjezd strany se bude konat 9. září. Sjezd měl začlenit Akční program KSČ mezi stanovy strany, měl navrhnout federalizační zákon a zvolit nový ústřední výbor strany.[18]

27. června 1968, takřka bezprostředně po formálním zrušení cenzury, byl zveřejněn manifest zformulovaný na podnět několika pracovníků Československé akademie věd (ČSAV) spisovatelem a novinářem Ludvíkem Vaculíkem (člen KSČ) s názvem Dva tisíce slov. Vaculík v něm kritizuje konzervativní prvky uvnitř KSČ, brzdící reformy, a navrhuje, aby se občané sami aktivně snažili prosadit reformní program.[19] Dubček, prezídium strany, Národní fronta a kabinet odsoudili manifest.[20]

Okupací Československa v podstatě skončil proces, kterému se začalo říkat pražské jaro. Následovalo období, ve kterém se postupně dostali k moci politici, již poté zahájili tzv. normalizaci. Tím byly jakékoli pokusy o změnu politického systému v republice na dlouhých 21 let potlačeny. (Po okupaci mezi lidmi koloval kromě mnoha jiných výrok: „Přátelství se Sovětským svazem je nesmysl právě tak, jako nemůže existovat přátelství otroka a otrokáře.“)

Sovětská intervence[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa.
Jakov Malik, sovětský stálý zástupce v OSN, proslul svou nekompromisní obhajobou invaze a vetem veškerých protichůdných rezolucí.
Polské okupační síly

Leonida Brežněva a vedení zemí Varšavské smlouvy znepokojily události okolo Dubčekových reforem, obávali se oslabení východního bloku v rámci studené války.[21] Vedení Sovětského svazu se zpočátku pokoušelo zastavit nebo omezit změny v ČSSR sérií upozornění, brzy však prohlásilo celé reformní hnutí za kontrarevoluční. Sovětský svaz se uvolil k červnovým bilaterálním rozhovorúm v Čiernej nad Tisou, slovenském pohraničním městečku na sovětsko-slovenské hranici. Během setkání hájil Dubček program reformního křídla KSČ a slíbil loajalitu Varšavské smlouvě a RVHP.[22] Vedení KSČ bylo rozdělené mezi důrazné reformátory (Josef Smrkovský, Oldřich Černík a František Kriegel), kteří podporovali reformy, a mezi konzervativní politiky (Vasil Biľak, Drahomír Kolder a Oldřich Švestka), kteří brzdili reformní úsilí. Brežněv se rozhodl pro kompromis. Delegáti KSČ znovu potvrdili svoji blízkost k Varšavské smlouvě a slíbili omezení „protisocialistických“ tendencí, zabránění návratu Československé sociálně demokratické strany a větší kontrolu tisku. Sověti souhlasili s odsunem svých vojsk, která již od června po společných manévrech Varšavské smlouvy stále zůstávala v Československu, a rozhodli se tolerovat sjezd strany 9. září.[23]

Pomník obětem invaze v Liberci

Reprezentanti Sovětského svazu, NDR, Polska, Maďarska, Bulharska a Československa se 3. srpna setkali v Bratislavě při podpisu Bratislavské smlouvy, jež potvrzuje neotřesitelnou věrnost marxismu-leninismu a proletářského internacionalismu a deklarovali nesmiřitelný boj proti buržoazní ideologii a všem protisocialistickým živlům.[24] Sovětský svaz vyjádřil záměr k intervenci do země Varšavské smlouvy, pokud buržoazní systém některých politických stran začnou reprezentovat různé frakce kapitalistické třídy. Po bratislavské konferenci sovětští vojáci sice opustili československé území, ale zůstávali nadále podél hranic.[25]

Vzhledem k tomu, že tyto rozhovory nedopadly z hlediska sovětských vůdců uspokojivě, vzali tito v úvahu vojenskou alternativu. Politika nepřekonatelné socialistické vlády nad satelitními státy Sovětského svazu, politika problému jednoho státu, který je problémem i ostatních států „Východního bloku“ (případně i s vojenskou pomocí), se stala známou jako Brežněvova doktrína.[26]. Sám Brežněv však s intervencí dlouho váhal. Ještě 13. srpna se v telefonickém rozhovoru snažil „Sašu“ Dubčeka přesvědčit, aby reformy zabrzdil, a dal mu jasně najevo, že pokud tak neučiní, Sovětský svaz zasáhne.[27][28] V noci z 20. srpna na 21. srpna 1968 vstoupily armády zemí Varšavské smlouvy přes hranice do ČSSR.[29] Dvě hodiny po půlnoci 21. srpna 1968 ÚV KSČ schválil[30] a posléze prostřednictvím Československého rozhlasu odvysílal Provolání Všemu lidu ČSSR:

Všemu lidu Československé socialistické republiky!
Včera, dne 20. srpna 1968 kolem 23. hod. večer, překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí presidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů.

22. srpna 1968 se narychlo a v utajení sešel mimořádný sjezd KSČ (Vysočanský sjezd KSČ).

Invazi bezprostředně následovala dosud nevídaná vlna emigrace, mnozí občané Československa se nevrátili ze svých dovolených v západních zemích nebo v Jugoslávii. Tato vlna sice za nějakou dobu ochabla, obzvlášť po uzavření státních hranic v říjnu 1969, nicméně přibližně 70 000 lidí bylo v nepřítomnosti odsouzeno za nezákonné opuštění republiky v prvních měsících okupace, většinou k trestům odnětí svobody na zhruba dva roky a k propadnutí majetku. Celkově to postihlo okolo 300 000 osob.[31] Většina emigrantů byli vzdělaní lidé. Západní země jim bez problémů udělovaly povolení k trvalému pobytu a práci,[32] většinou ve spojení s politickým azylem, ze kterého zmíněná povolení vyplývají zákonitě.

Dozvuky a následky[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Normalizace.
Ceauşescova vláda byla od začátku ostře proti okupaci. Na této fotografii ji rumunská komunistická vláda oficiálně odsuzuje.
Pochod na podporu Československa pořádaný ve finských Helsinkách.

A. Dubček postupně odvolal z vedoucích funkcí představitele reformního proudu v KSČ. V dubnu 1969 byl první tajemník strany Dubček nahrazen Gustávem Husákem a tím začala doba normalizace. 22. srpna 1969 schválilo předsednictvo Federálního shromáždění přes Dubčekovy protesty tzv. pendrekový zákon, který Dubček jakožto předseda Federálního shromáždění spolu se Svobodou a Černíkem podepsal.[33] Později byl Dubček vyloučen z KSČ a dostal práci lesního úředníka poté, co ještě nějakou dobu zastával funkci československého velvyslance v Turecku.[4] Proti okupaci se uskutečnila malá, ale významná Demonstrace na Rudém náměstí v Moskvě.

Pro konečnou likvidaci reformního procesu lze konstatovat jako rozhodující dva mezníky: Prvním byly spontánní oslavné demonstrace po druhém vítězství československé hokejové reprezentace nad mužstvem Sovětského svazu na mistrovství světa ve Stockholmu. Při nich došlo k (s největší pravděpodobností vyprovokovaným) útokům na sovětská zařízení v Československu, především ke zdemolování zastoupení sovětské letecké společnosti Aeroflot v Praze na Václavském náměstí. Zejména tento čin pak vedl k politice „sypání si hlavy popelem“ ze strany československého vedení s následnými masovými ústupky sovětským požadavkům. Závěrečnou tečkou pak bylo násilné potlačení demonstrací k prvnímu výročí okupace dne 21. srpna 1969. Jako významný dokument pro tento okamžik si nově nastolený režim vytvořil ve svém smyslu silně tendenční reportážní a komentující publikaci v novinovém formátu nazvanou „Neprošli“. Ta potom byla až do upevnění moci opakovaně zmiňována a citována v médiích a na akcích pod politickým vlivem pro zdůraznění marnosti jakýchkoliv dalších snah reformních - „kontrarevolučních“ - sil.

Rok 1969 byl jediný rok během vlády KSČ, kdy byly odřeknuty jinak neodmyslitelné tradiční oslavy 1. máje, a to kvůli obavám z možného vzniku nepokojů. V témže roce se také Československo nezúčastnilo Závodu míru, největšího amatérsky vedeného cyklistického závodu na světě, jehož bylo spoluzakladatelem a vedle NDR a Polska jindy též spolupořadatelem.

Husákovo vedení zrušilo naprostou většinu reforem provedených v šedesátých letech, „očistilo“ stranu od jejích liberálních členů a propustilo z vedoucích funkcí profesionální a intelektuální elity, které podporovaly reformy pražského jara nebo neprojevily souhlas s „normalizací“. Husák pracoval na obnovení vlivu policejních autorit a silných vazeb s ostatními „socialistickými“ státy. Také znovu zcela centralizoval řízení hospodářství. (Významné byly svobody garantované průmyslu během pražského jara Novou hospodářskou soustavou.)[5] KSČ zavedla cenzuru a kádrování v důsledku horší než v druhé polovině 60. let; cenzura byla nyní založená především na autorské autocenzuře určené pravidly, jež byla jen z části jasně definovaná, a následné kontrole. Rozbujela se korupce a celková mravní devastace československé společnosti. Jediným výrazným pozůstatkem byla

federalizace země, kterou byly roku 1969 formálně vytvořeny Česká socialistická republika s Českou národní radou a Slovenská socialistická republika se Slovenskou národní radou. Avšak rozhodující mocenská struktura KSČ se nefederalizovala, zůstala centrální. Federativní uspořádání však bylo definitivně schváleno teprve 28. října 1968, tedy až po rozbití reformního hnutí invazí.

Koncem osmdesátých let byl sovětský vůdce Michail Gorbačov (mj. spolužák jednoho z významných československých komunistických reformátorů Zdeňka Mlynáře) někdy považován pro svou liberalizační politiku glasnosti a perestrojky za následníka pokusů o socialismus s lidskou tváří. Na dotaz k rozdílu mezi pražským jarem a jeho vlastními reformami Gorbačov odpověděl: „Devatenáct let“, čímž se jen částečně distancoval od srovnávání jeho úsilí s pražským jarem.[34] Po Sametové revoluci v roce 1989 se Dubček stal předsedou federálního shromáždění.[35]

Kulturní dopad[editovat | editovat zdroj]

Západní země prožívaly v šedesátých letech velký hospodářský rozmach, což tam vedlo ke zvyšování životní úrovně a k poklesu zájmu o komunistickou ideologii. Vedení tamních komunistických stran vkládalo proto veliké naděje do pražského jara. Příklad Československa prý ukáže, že i socialistická země může plynule a nenásilně přejít k demokracii.

Vpád sovětských vojsk znamenal pro většinu levicově smýšlejících lidí v západních zemích vystřízlivění z marxisticko-leninistických myšlenek. Poznali, že diktatura umí jen používat hrubou sílu a zásadně nediskutuje. Komunistické strany západních zemí upadly do sporů a rozdělily se na dvě části: většina z nich okupaci odsuzovala, malá část ji schvalovala. Během let pak následoval pokles členské základny. Proto počátkem 80. let nechtěl SSSR v Polsku invazně zasahovat, neboť „nemůže opakovat stejnou chybu“.[zdroj?] To přispělo k růstu eurokomunistických idejí v západních komunistických stranách, které byly dalece vzdálené od linie určované Sovětským svazem a eventuálně vedly časem k rozpuštění mnoha z těchto stran.[36] O deset let později bylo jméno pražského jara analogicky propůjčeno k čínské politické liberalizaci nazývané Pekingské jaro.[37] Dalším odkazem na pražské jaro je Chorvatské jaro v Jugoslávii.[38]

Následky pražského jara a jeho potlačení se odrazily v populární hudbě, například ve tvorbě Karla Kryla nebo v Requiem Luboše Fišera[39] a ve skladbě Hudba pro Prahu 1968 skladatele Karla Husy.[40] Za příklad mezinárodního vlivu na kulturu může posloužit muzikál japonského divadelního souboru Takarazuka Revue Prague Spring / Lucky Star! (Pražské jaro / Šťastná hvězda!).[41] They Can't Stop The Spring je píseň irského nezávislého novináře a písničkáře Johna Waterse, která reprezentovala Irsko na Velké ceně Eurovize za rok 2007. Waters zde popisuje „keltskou oslavu východoevropských revolucí a jejich eventuálních dopadů“, citoval tím i Dubčekův údajný výrok: „Mohou poničit květiny, ale nezastaví jaro.“[42] Pražské jaro 1968 a jeho odmítnutí Sovětským svazem, stejně jako jím inspirované nepokoje ve Východním Berlíně zmiňuje přední švýcarský rockový hudebník Polo Hofer ve svém songu Summer 68, obecně vzpomínajícím na léto 1968.

Pražské jaro 1968 se také objevuje v literatuře. Milan Kundera umístil děj své novely Nesnesitelná lehkost bytí do atmosféry pražského jara. V díle se objevují zvětšující se represe sovětské přítomnosti a diktatury policejní kontroly lidu.[43] Stejnojmenná filmová verze příběhu byla natočena v roce 1988.[44] Osloboditelé od Viktora Suvorova je očitým svědectvím invaze do Československa z pohledu velitele ruského tanku.[45] Divadelní hra Rock N Roll byla napsána českým rodákem Tomem Stoppardem a zmiňuje se o pražském jaru stejně jako o Sametové revoluci.[46][47] Rakouská filmová tetralogie Der Bockerer pojednává o historii Rakouska od anšlusu po pražské jaro 1968.

Číslo 68 je symbolem bývalého Československa. Hokejista Jaromír Jágr obléká dres s číslem 68, a to i po přestupu do ruského Omsku.[48][49] V Torontu bylo založeno vydavatelství 68 Publishers, které vydávalo knihy českých a slovenských exilových autorů. Název se také odvolává na rok pražského jara.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Soviet Invasion of Czechoslovakia [online]. GlobalSecurity.org, 2005-04-27, [cit. 2007-01-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. http://armada.vojenstvi.cz/povalecna/sovet.vojska/3.htm
  3. http://totalita.cz/1968/1968_armada_sssr_06.php
  4. a b Alexander Dubcek [online]. Spartacus Educational, [cit. 2008-01-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. a b GOERTZ, Gary. Contexts of International Politics. [s.l.] : Cambridge University Press, 1995-01-27. ISBN 0521469724. S. 154-157. (anglicky) 
  6. GESSNER, Peter. General Józef Bem: Polish and Hungarian Leader [online]. 1998-06-08, [cit. 2008-01-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. http://www.textkritik.de/liblice/indexcz.htm
  8. Czechoslovakia Economic policy and performance [online]. Photius.com, [cit. 2008-01-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. BASGEN, Brian; BLUNDEN, Andy. Glossary of People: Si [online]. Marxist Internet Archive, [cit. 2008-01-25]. Kapitola Šik, Ota (1919-2004). Dostupné online. (anglicky) 
  10. NAVRÁTIL, Jaromír. The Prague Spring 1968: A National Security Archive Document Reader (National Security Archive Cold War Readers). [s.l.] : Central European University Press, 2006-04. ISBN 9637326677. S. 18-20. (anglicky) 
  11. SCHREIBER, René. Innerparteilicher Konflikt zwischen KPČ und KPS: Beziehungsweise zwischen Novotný und Dubček. [s.l.] : GRIN Verlag, 2009. ISBN 3640497570. S. 18. (německy) 
  12. NAVAZELKIS, Ina. Alexander Dubček. [s.l.] : Chelsea House Publications; Library Binding edition, 1990-08. ISBN 1555468314. (anglicky) 
  13. Antonin Novotny [online]. Libri publishing house, [cit. 2007-01-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. DUBČEK, Alexander. Hope Dies Last: The Autobiography of Alexander Dubcek. [s.l.] : Kodansha International, 1993-01. ISBN 1568360002. (anglicky) 
  15. DERASADURAIN, Beatrice. Spring 68 Summary [online]. ThinkQuest, [cit. 2008-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. KUSIN, Vladimir. The Intellectual Origins of the Prague Spring: The Development of Reformist Ideas in Czechoslovakia 1956-1967. [s.l.] : Cambridge University Press, 2002-07-18. ISBN 0521526523. (anglicky) 
  17. The Prague Spring, 1968 [online]. Library of Congress, 1985, [cit. 2008-01-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. WILLIAMS, Kieran. The Prague Spring and its Aftermath: Czechoslovak Politics, 1968-1970. [s.l.] : Cambridge University Press, 1997. ISBN 0521588030. (anglicky) 
  19. VACULÍK, Ludvík. Dva tisíce slov. [s.l.] : Literární Listy, 1968-06-27.  
  20. MASTALIR, Linda. Ludvik Vaculik: a Czechoslovak man of letters [online]. Radio Prague, 2006-07-25, [cit. 2008-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. The Prague Spring '68 / Document No. 81 [online]. The Prague Spring Foundation, 1998, [cit. 2008-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. Anton. Focus task: the rebellion in Hungary 1956 and the rebellion in Czechoslovakia 1968 [online]. Mimers Brunn, 2005-06-07, [cit. 2008-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. NAVRÁTIL, Jaromír. The Prague Spring 1968: A National Security Archive Document Reader (National Security Archive Cold War Readers). [s.l.] : Central European University Press, 2006-04. ISBN 9637326677. (anglicky) 
  24. The Bratislava Declaration, August 3, 1968 [online]. Překlad Mark Kramer, Joy Moss, Ruth Tosek. Library.thinquest.org, [cit. 2008-01-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. NAVRÁTIL, Jaromír. The Prague Spring 1968: A National Security Archive Document Reader (National Security Archive Cold War Readers). [s.l.] : Central European University Press, 2006-04. ISBN 9637326677. S. 326-327. (anglicky) 
  26. CHAFETZ, Glenn. Gorbachev, Reform, and the Brezhnev Doctrine: Soviet Policy Toward Eastern Europe, 1985-1990. [s.l.] : Praeger Publishers, 1993-04-30. ISBN 0275944840. (anglicky) 
  27. [1]
  28. [2]
  29. *Ouimet, Matthew: The Rise and Fall of the Brezhnev Doctrine in Soviet Foreign Policy. University of North Carolina Press, Chapel Hill and London. 2003.
  30. [3]
  31. Den, kdy tanky zlikvidovaly české sny Pražského jara. Britské listy [online].  [cit. 2008-01-23]. Dostupné online. ISSN 1213-1792.  
  32. MRÁCEK, Jaroslav. Canadian Encyclopedia, Prague Spring emigration [online]. Historica Foundation of Canada, 2007, [cit. 2008-01-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  33. http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/phdr-antonin-bencik-csc-alexander-dubcek-ii.html
  34. GORBACHEV, Mikhail; MLYNAŘ, Zdeněk. Conversations with Gorbachev: On Perestroika, the Prague Spring, and the Crossroads of Socialism. [s.l.] : Columbia University Press. ISBN 0231118651. (anglicky) 
  35. COOK, Bernard. Europe Since 1945: An Encyclopedia. [s.l.] : Routledge, 2001-01-10. ISBN 0815313365. S. 320-321. (anglicky) 
  36. ASPATURIAN, Vernon; VALENTA, Jiří; BURKE, David P.. Eurocommunism Between East and West. Příprava vydání Vernon V. Aspaturian. [s.l.] : Indiana Univ Pr, 1980-04. ISBN 0253202485. S. 174. (anglicky) 
  37. Beijing Spring [online]. Spiritus-Temporis.com, 2005, [cit. 2008-01-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  38. DESPALATOVIĆ, Elinor; VALENTA, Jiří; BURKE, David P.. Neighbors at War: Anthropological Perspectives on Yugoslav Ethnicity. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online. ISBN 0271019794. S. 90-92. (anglicky) 
  39. Luboš Fišer [online]. Musica.cz, 2005-02-05, [cit. 2008-01-23]. Dostupné online.  
  40. DUFFIE, Bruce. Karel Husa, The Composer in Conversation with Bruce Duffie [online]. Bruce Duffie, 2001-12, [cit. 2008-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. Prague Spring / Lucky Star! [online]. Six Apart Ltd, 2006-03-13, [cit. 2008-01-23]. Kapitola Summary from the Official Takarazuka Web site. Dostupné online. (anglicky) 
  42. 'Spring' The Events that Transpired it [online]. Independent.ie, 2007-02-11, [cit. 2008-01-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  43. STRAGOW, Michael. The Unbearable Lightness of Being [online]. Criterion.com, [cit. 2008-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  44. Nesnesitelná lehkost bytí v Česko-Slovenské filmové databázi
  45. SUVOROV, Viktor. The Liberators. [s.l.] : New English Library, Sevenoaks, 1983. ISBN 0450055469. (anglicky) 
  46. MASTALIR, Linda. Tom Stoppard's "Rock 'n' Roll" [online]. Radio Prague, 2006-06-28, [cit. 2008-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  47. SANDALL, Roger. Tom Stoppard's Progress [online]. Culturecult.com, 1995-01, [cit. 2008-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  48. MORRISON, Scott; CHERRY, Don. Hockey Night In Canada: By The Numbers: From 00 to 99. [s.l.] : Key Porter Books, 2006-11-27. ISBN 1552639843. S. 158-159. (anglicky) 
  49. Jaromir Jagr [online]. Hockey Hall of Fame and Museum, [cit. 2008-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]