Pražské jaro 1968

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Skočit na: Navigace, Hledání

Pražské jaro bylo období politického uvolnění v Československu. Toto období začalo 5. ledna 1968, kdy se prvním tajemníkem ÚV KSČ stal reformátor Alexander Dubček, a pokračovalo do noci z 20. na 21. srpna téhož roku, kdy vojáci Varšavské smlouvy v čele s vojáky Sovětského svazu vstoupili do Československa, aby zastavili započaté reformy (Vpád vojsk Varšavské smlouvy). Většina vojsk zemí Varšavské smlouvy zůstala v Československu do 16. října 1968,[1] ale část zůstala na území země a podél hranic výrazně déle, někteří až do poloviny roku 1987, poslední opustili státní území dokonce až po Sametové revoluci.[2][3]

Reformy pražského jara byly pokusem Dubčeka uvolnit režim a spustit proces částečné demokratizace.[4] Tento čin se nesetkal s pochopením na sovětské straně, která vyslala (po neúspěšných jednáních) tisíce vojáků vojsk varšavské smlouvy, aby zahájili okupaci státu.[1] Poté, co Československo vstoupilo do éry normalizace, vedení strany se pokusilo znovunastolit politické a ekonomické hodnoty, které vládly před tím, než Dubček ovládl Komunistickou stranu Československa (KSČ).[5]

Termín „Pražské jaro“ byl vytvořen západními médii poté, co se o této události dozvěděl celý svět, a později byl používán i v Československu. Je to odkaz k termínu „Jaro Národů“, což je umělecký název daný revolučnímu roku 1848.[6]

Obsah

[editovat] Stav společnosti a pozadí událostí

Na konci 60. let 20. století byla Evropa rozdělena v důsledku 2. světové války na dva nesmiřitelné tábory: kapitalistický (v terminologii socialistických států imperialistický) a socialistický. Socialistické státy byly ovládány Sovětským svazem a svůj režim udržovaly pomocí silně represivního aparátu. Společnost v Československu byla řízena komunistickou stranou, která řídila stát jak politicky, tak ekonomicky - vedení strany bylo prakticky totožné s vedením státu. Volby byly „na oko“ svobodné, ale demokratické zásady prakticky neobsahovaly (jedna kandidátka, veřejná volba atd.). V ostatních státech socialistického tábora byla situace obdobná.

V celé Evropě i ve světě ale docházelo k mírným změnám, celá 60. léta probíhala ve znamení uvolňování napětí, vznikaly nové kulturní impulsy (např. hudební skupiny Beatles a Rolling Stones, v Československu konference o Franzi Kafkovi na zámku v Liblicích v roce 1963[7]), bylo zahájeno dobývání vesmíru (soutěž mezi SSSR a USA). Tyto vlivy se projevovaly i v socialistických zemích včetně SSSR (tání po Stalinově smrti během vlády N. S. Chruščova).

Alexander Dubček

Alexander Dubček se stal členem Národního shromáždění v roce 1951 a členem slovenské národní rady se stal v roce 1964. Byl prvním tajemníkem národní komunistické strany Slovenska a v roce 1968 se stal generálním tajemníkem celostátní Komunistické strany Československa.

Na začátku šedesátých let Československá socialistická republika (ČSSR) zažila ekonomický pokles.[8] V roce 1967 prezident Antonín Novotný ztrácel podporu a na centrálním sjezdu strany byl poražen Dubčekem a Otou Šikem.[9] V prosinci 1967 Dubček pozval sovětského premiéra Leonida Brežněva do Prahy[10], kde byl Brežněv šokován z rozsáhlosti opozice k prezidentovi Novotnému, který v Martině na oslavách Matice slovenské svým urážlivým chováním urazil veřejnost i stranické vedení, a podpořil návrh jeho odstoupení z vedení strany. 5. ledna 1968 byl Dubček dosazen jako první tajemník ÚV KSČ.[11] Později, 22. března 1968 Antonín Novotný rezignoval na funkci prezidenta státu, byl nahrazen Ludvíkem Svobodou, který později dovolil schválení reforem.[12]

[editovat] Liberalizace a reformy

V dubnu Dubček spustil Akční program KSČ liberalizací, který zahrnoval zvýšení svobody tisku, lepší ekonomickou dostupnost spotřebního zboží a možnost vlády více stran. Také byla naplánovaná federalizace ČSSR ve dvě rovnoprávné republiky.[13]

Ačkoliv Akční program vyhrazoval, že musí postupovat pod vedením KSČ, veřejnost tlačila na stranu, aby reformy provedla okamžitě.[14] Radikální strany se projevovaly mnohem hlasitěji: protisovětské polemiky vydávané v tisku, sociální demokraté začali formovat samostatnou stranu a byly zakládány další nové politické kluby. Konzervativní strany urgovaly represivní opatření, ale Dubček zastával zdrženlivý názor a znovu zdůrazňoval vedení KSČ.[15] Na zasedání komunistické strany Československa v dubnu Dubček oznámil politický program "socialismu s lidskou tváří".[16] V květnu oznámil, že 14. sjezd strany se bude konat 9. září. Sjezd měl začlenit Akční program KSČ mezi statut strany, měl navrhnout federalizační zákon a zvolit nový ústřední výbor strany.[17]

Dne 27. června 1968 vydal spisovatel a novinář Ludvík Vaculík manifest, který nazval Dva tisíce slov. Vysvětluje tím zájem o konzervativní prvky uvnitř KSČ a takzvaných "cizích" silách. Vaculík sděluje to, aby lid sám zaváděl reformní program.[18] Dubček, prezídium strany, Národní fronta a kabinet odsoudili manifest.[19]

Okupací Československa v podstatě skončil proces, kterému se začalo říkat Pražské jaro. Následovalo období, ve kterém se postupně dostali k moci politici, kteří poté zahájili tzv. normalizaci. Tím byly jakékoli pokusy o změnu politického systému v republice na dlouhou dobu 20 let potlačeny.

[editovat] Sovětská intervence

Podrobnější informace naleznete v článku Invaze do Československa.
Leonid Brežněv

Leonida Brežněva a vedení zemí Varšavské smlouvy znepokojily události okolo Dubčekových reforem, obávali se oslabení východního bloku během studené války.[20] Vedení Sovětského svazu se zpočátku pokoušelo zastavit nebo omezit změny v ČSSR přes sérii upozornění. Sovětský svaz povolil červnové bilaterální rozhovory v městečku na sovětsko-slovenské hranici, v Čiernej nad Tisou. Během setkání hájil Dubček program reformního křídla KSČ a zaručil se varšavské smlouvě a RVHP.[21] Vedení KSČ bylo rozdělené mezi důrazné reformátory (Josef Smrkovský, Oldřich Černík a František Kriegel), kteří podporovali Dubčeka a mezi konzervativní politiky (Vasil Biľak, Drahomír Kolder a Oldřich Švestka), kteří přijali protireformní stanovy. Brežněv se rozhodl pro kompromis. Delegáti KSČ znovu potvrdili svoji blízkost k varšavské smlouvě a slíbili omezení „protisocialistických“ tendencí, zabránění návratu československé sociálně demokratické strany a větší kontrolování tisku. Sověti souhlasili s odsunem svých vojsk (která, již od června, stále zůstávala v Československu) a rozhodli se tolerovat kongres strany 9. září.[22]

Pomník obětem invaze v Liberci

Reprezentanti Sovětského svazu, NDR, Polska, Maďarska, Bulharska a Československa se 3. srpna setkali v Bratislavě při podpisu Bratislavské smlouvy, smlouva potvrzuje neotřesitelnou věrnost Marxismu-Leninismu a proletářského internacionalismu a deklarovali nesmiřitelný boj proti buržoazní ideologii a všem protisocialistickým živlům.[23] Sovětský svaz vyjádřil záměr k intervenci do země varšavské smlouvy, pokud buržoazní systém některých politických stran začnou reprezentovat různé frakce kapitalistické třídy. Po bratislavské konferenci sovětští vojáci opustili československé území a zůstávali podél hranic se Sovětským svazem.[24]

Vzhledem k tomu, že tyto rozhovory nedopadly uspokojivě, sovětští vůdci vzali v úvahu vojenskou alternativu. Politika nepřekonatelné socialistické vlády nad satelitními státy sovětského svazu, politika problému jednoho státu, který je problémem i ostatních států "Východnímu bloku" (případně i s vojenskou pomocí) známá jako Brežněvova doktrína.[25] V noci z 20. srpna na 21. srpna 1968 vstoupily armády zemí varšavské smlouvy přes hranice do ČSSR.[26] Dvě hodiny po půlnoci 21. srpna 1968 ÚV KSČ schválil a posléze prostřednictvím Československého rozhlasu odvysílal provolání:

Všemu lidu Československé socialistické republiky!
Včera, dne 20. srpna 1968 kolem 23. hod. večer, překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí presidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů.

Invazi provázela dosud nevídaná následná vlna emigrace, která záhy poté skončila. Uprchlo přibližně 70 000 lidí, celkově uteklo 300 000 lidí.[27] Většina emigrantů byli vzdělaní lidé, západní země bez problémů povolovaly pobyt a práci.[28]

[editovat] Dozvuky a následky

Podrobnější informace naleznete v článku Normalizace.

V dubnu 1969 byl první tajemník strany Dubček nahrazen Gustávem Husákem a tím začala doba normalizace. Dubček byl vyloučen z KSČ a dostal práci lesního úředníka.[4]

Husák zrušil Dubčekovy reformy, „očistil“ stranu od jejích liberálních členů a propustil z veřejných funkcí profesionální a intelektuální elity, které projevovaly otevřený nesouhlas s politickou transformací. Husák pracoval na znovunavázání síly policejních autorit a silných vazeb s ostatními socialistickými státy. Také plánoval recentralizaci ekonomie, jako značný význam svobody garantované průmyslu během pražského jara.[5] Jedinou významnou změnou byla federalizace země, kterou byly roku 1969 vytvořeny Česká socialistická republika a Slovenská socialistická republika.

V roce 1987 byl sovětský vůdce Michail Gorbačov uznáván pro svou liberalizační politiku glasnosti a perestrojky jako následník Dubčekova socialismu s lidskou tváří. Na dotaz k rozdílu mezi pražským jarem a jeho vlastními reformami Gorbačov odpověděl: „Devatenáct let.“[29] S pádem socialismu v roce 1989 se Dubček stal předsedou federálního shromáždění pod vládou Václava Havla.[30]

[editovat] Kulturní dopad

Pražské jaro znamenalo pro většinu západních levičáků vystřízlivění z marxisticko-leninistických myšlenek. Přispělo k růstu eurokomunistických idejí v západních komunistických stranách, které byly dalece vzdálené od Sovětského svazu a eventuálně vedly k rozpuštění mnoha z těchto stran.[31] O deset let později bylo jméno pražského jara analogicky propůjčeno k čínské politické liberalizaci nazývané Pekingské jaro.[32] Dalším odkazem na pražské jaro je Chorvatské jaro v Jugoslávii.[33]

Následky a dozvuky byly zmiňovány v populární hudbě, například v hudbě Karla Kryla nebo v Requiem Luboše Fišera[34] a ve skladbě Hudba pro Prahu 1968 skladatele Karla Husy.[35] Příkladem mezinárodního vlivu na kulturu je například Tarakuzův muzikál Pražské jaro.[36] They Can't Stop The Spring je píseň irského nezávislého novináře a písničkáře Johna Waterse, která reprezentovala Irsko na Velké ceně Eurovize za rok 2007. Waters popisoval „keltskou oslavu východoevropských revolucí a jejich eventuálních dopadů“, citoval tím i Dubčekův údajný výrok: „Mohou poničit květiny, ale nezastaví jaro.“[37]

Pražské jaro se také objevuje v literatuře. Milan Kundera umístil svojí novelu Nesnesitelná lehkost bytí do prostředí pražského jara. V díle se objevují zvětšující se represe sovětské přítomnosti a diktatury policejní kontroly populace.[38] Filmová verze příběhu se nazývá Nesnesitelná lehkost bytí a byla natočena v roce 1988.[39] Osloboditelé od Viktora Suvorova je očitým svědectvím invaze do Československa z pohledu velitele ruského tanku.[40] Divadelní hra Rock N Roll byla napsána českým rodákem Tomem Stoppardem a zmiňuje se o pražském jaru stejně jako o sametové revoluci.[41][42]

Číslo 68 je ikonou bývalého Československa. Hokejista Jaromír Jágr, v dobách kdy byl kapitánem New York Rangers, oblékal dres s číslem 68.[43] [44] V Torontu bylo založeno vydavatelství 68 Publishers, které vydávalo knihy českých a slovenských exilových autorů. Název se také odvolává na rok pražského jara.

[editovat] Reference

  1. ↑ a b Soviet Invasion of Czechoslovakia [online]. GlobalSecurity.org, 2005-04-27, [cit. 2007-01-19]. Dostupné online. (anglicky)
  2. ↑ http://armada.vojenstvi.cz/povalecna/sovet.vojska/3.htm
  3. ↑ http://totalita.cz/1968/1968_armada_sssr_06.php
  4. ↑ a b Alexander Dubcek [online]. Spartacus Educational, [cit. 2008-01-25]. Dostupné online. (anglicky)
  5. ↑ a b GOERTZ, Gary. Contexts of International Politics. [s.l.] : Cambridge University Press, 1995-01-27. ISBN 0521469724. s. 154-157. (anglicky)
  6. ↑ GESSNER, Peter. General Józef Bem: Polish and Hungarian Leader [online]. 1998-06-08, [cit. 2008-01-20]. Dostupné online. (anglicky)
  7. ↑ http://www.textkritik.de/liblice/indexcz.htm
  8. ↑ Czechoslovakia Economic policy and performance [online]. Photius.com, [cit. 2008-01-20]. Dostupné online. (anglicky)
  9. ↑ BASGEN, Brian; BLUNDEN, Andy. Glossary of People: Si [online]. Marxist Internet Archive, [cit. 2008-01-25]. Kapitola Šik, Ota (1919-2004). Dostupné online. (anglicky)
  10. ↑ NAVRÁTIL, Jaromír. The Prague Spring 1968: A National Security Archive Document Reader (National Security Archive Cold War Readers). [s.l.] : Central European University Press, 2006-04. ISBN 9637326677. s. 18-20. (anglicky)
  11. ↑ NAVAZELKIS, Ina. Alexander Dubček. [s.l.] : Chelsea House Publications; Library Binding edition, 1990-08. ISBN 1555468314. (anglicky)
  12. ↑ Antonin Novotny [online]. Libri publishing house, [cit. 2007-01-20]. Dostupné online. (anglicky)
  13. ↑ DUBČEK, Alexander. Hope Dies Last: The Autobiography of Alexander Dubcek. [s.l.] : Kodansha International, 1993-01. ISBN 1568360002. (anglicky)
  14. ↑ DERASADURAIN, Beatrice. Spring 68 Summary [online]. ThinkQuest, [cit. 2008-01-23]. Dostupné online. (anglicky)
  15. ↑ KUSIN, Vladimir. The Intellectual Origins of the Prague Spring: The Development of Reformist Ideas in Czechoslovakia 1956-1967. [s.l.] : Cambridge University Press, 2002-07-18. ISBN 0521526523. (anglicky)
  16. ↑ The Prague Spring, 1968 [online]. Library of Congress, 1985, [cit. 2008-01-05]. Dostupné online. (anglicky)
  17. ↑ WILLIAMS, Kieran. The Prague Spring and its Aftermath: Czechoslovak Politics, 1968-1970. [s.l.] : Cambridge University Press, 1997. ISBN 0521588030. (anglicky)
  18. ↑ VACULÍK, Ludvík. Dva tisíce slov. [s.l.] : Literární Listy, 1968-06-27.
  19. ↑ MASTALIR, Linda. Ludvik Vaculik: a Czechoslovak man of letters [online]. Radio Prague, 2006-07-25, [cit. 2008-01-23]. Dostupné online. (anglicky)
  20. ↑ The Prague Spring '68 / Document No. 81 [online]. The Prague Spring Foundation, 1998, [cit. 2008-01-23]. Dostupné online. (anglicky)
  21. ↑ Anton. Focus task: the rebellion in Hungary 1956 and the rebellion in Czechoslovakia 1968 [online]. Mimers Brunn, 2005-06-07, [cit. 2008-01-23]. Dostupné online. (anglicky)
  22. ↑ NAVRÁTIL, Jaromír. The Prague Spring 1968: A National Security Archive Document Reader (National Security Archive Cold War Readers). [s.l.] : Central European University Press, 2006-04. ISBN 9637326677. (anglicky)
  23. ↑ The Bratislava Declaration, August 3, 1968 [online]. Překlad Mark Kramer, Joy Moss, Ruth Tosek. Library.thinquest.org, [cit. 2008-01-21]. Dostupné online. (anglicky)
  24. ↑ NAVRÁTIL, Jaromír. The Prague Spring 1968: A National Security Archive Document Reader (National Security Archive Cold War Readers). [s.l.] : Central European University Press, 2006-04. ISBN 9637326677. s. 326-327. (anglicky)
  25. ↑ CHAFETZ, Glenn. Gorbachev, Reform, and the Brezhnev Doctrine: Soviet Policy Toward Eastern Europe, 1985-1990. [s.l.] : Praeger Publishers, 1993-04-30. ISBN 0275944840. (anglicky)
  26. ↑ *Ouimet, Matthew: The Rise and Fall of the Brezhnev Doctrine in Soviet Foreign Policy. University of North Carolina Press, Chapel Hill and London. 2003.
  27. ↑ Den, kdy tanky zlikvidovaly české sny Pražského jara. Britské listy [online].  [cit. 2008-01-23]. Dostupné online. ISSN 1213-1792.
  28. ↑ MRÁCEK, Jaroslav. Canadian Encyclopedia, Prague Spring emigration [online]. Historica Foundation of Canada, 2007, [cit. 2008-01-22]. Dostupné online. (anglicky)
  29. ↑ GORBACHEV, Mikhail; MLYNAŘ, Zdeněk. Conversations with Gorbachev: On Perestroika, the Prague Spring, and the Crossroads of Socialism. [s.l.] : Columbia University Press. ISBN 0231118651. (anglicky)
  30. ↑ COOK, Bernard. Europe Since 1945: An Encyclopedia. [s.l.] : Routledge, 2001-01-10. ISBN 0815313365. s. 320-321. (anglicky)
  31. ↑ ASPATURIAN, Vernon; VALENTA, Jiří; BURKE, David P.. Eurocommunism Between East and West. Příprava vydání Vernon V. Aspaturian. [s.l.] : Indiana Univ Pr, 1980-04. ISBN 0253202485. s. 174. (anglicky)
  32. ↑ Beijing Spring [online]. Spiritus-Temporis.com, 2005, [cit. 2008-01-22]. Dostupné online. (anglicky)
  33. ↑ DESPALATOVIĆ, Elinor; VALENTA, Jiří; BURKE, David P.. Neighbors at War: Anthropological Perspectives on Yugoslav Ethnicity. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online. ISBN 0271019794. s. 90-92. (anglicky)
  34. ↑ Luboš Fišer [online]. Musica.cz, 2005-02-05, [cit. 2008-01-23]. Dostupné online.
  35. ↑ DUFFIE, Bruce. Karel Husa, The Composer in Conversation with Bruce Duffie [online]. Bruce Duffie, 2001-12, [cit. 2008-01-23]. Dostupné online. (anglicky)
  36. ↑ TAKARAZUKA, Jen. Prague Spring / Lucky Star! [online]. Six Apart Ltd, 2006-03-13, [cit. 2008-01-23]. Kapitola Summary from the Official Takarazuka Web site. Dostupné online. (anglicky)
  37. ↑ 'Spring' The Events that Transpired it [online]. Independent.ie, 2007-02-11, [cit. 2008-01-21]. Dostupné online. (anglicky)
  38. ↑ STRAGOW, Michael. The Unbearable Lightness of Being [online]. Criterion.com, [cit. 2008-01-23]. Dostupné online. (anglicky)
  39. ↑ Nesnesitelná lehkost bytí na Česko-Slovenské filmové databázi
  40. ↑ SUVOROV, Viktor. The Liberators. [s.l.] : New English Library, Sevenoaks, 1983. ISBN 0450055469. (anglicky)
  41. ↑ MASTALIR, Linda. Tom Stoppard's "Rock 'n' Roll" [online]. Radio Prague, 2006-06-28, [cit. 2008-01-23]. Dostupné online. (anglicky)
  42. ↑ SANDALL, Roger. Tom Stoppard's Progress [online]. Culturecult.com, 1995-01, [cit. 2008-01-23]. Dostupné online. (anglicky)
  43. ↑ MORRISON, Scott; CHERRY, Don. Hockey Night In Canada: By The Numbers: From 00 to 99. [s.l.] : Key Porter Books, 2006-11-27. ISBN 1552639843. s. 158-159. (anglicky)
  44. ↑ Jaromir Jagr [online]. Hockey Hall of Fame and Museum, [cit. 2008-01-23]. Dostupné online. (anglicky)

[editovat] Související články

logo Wikizdrojů
Projekt Wikizdroje obsahuje původní text související s tímto článkem:

[editovat] Externí odkazy

Citováno z „http://cs.wikipedia.org/wiki/Pra%C5%BEsk%C3%A9_jaro_1968“