Jan Palach

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jan Palach
Fotografie z Palachova výkazu o studiu na Vysoké škole.
Fotografie z Palachova výkazu o studiu na Vysoké škole.
Narození 11. srpna 1948
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 19. ledna 1969 (ve věku 20 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Příčina úmrtí následky po upálení
Místo odpočinku Olšanské hřbitovy, Praha[1]
Národnost česká
Občanství Československo
Vzdělání student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy
Znám jako sebeupálený v lednu 1969
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Palach (11. srpna 1948 Praha[2][3]19. ledna 1969 Praha) byl student historie a politické ekonomie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který obětoval svůj život na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti[4] po okupaci Československa armádami států Varšavské smlouvy.

Dne 16. ledna 1969 se zapálil v horní části Václavského náměstí v Praze. S rozsáhlými popáleninami byl převezen do nemocnice, kde po třech dnech zemřel.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Jan Palach se narodil v Praze roku 1948. Pocházel ze Všetat, kde také vyrůstal. Vystudoval Gymnázium v Mělníku. Na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy nebyl v roce 1966 přijat, i když uspěl při přijímacích zkouškách. Začal proto studovat na Vysoké škole ekonomické. V roce 1968 svůj pokus dostat se na Filozofickou fakultu zopakoval, tentokrát úspěšně. Na podzim se účastnil mnohých protestních akcí proti okupaci, včetně studentské stávky. Protože však neviděl žádný významný pokrok, pravděpodobně začal uvažovat o radikálnější akci, která by probrala společnost z rezignace, do níž se postupně propadala.[5]

Dne 16. ledna 1969 se v horní části Václavského náměstí v Praze polil hořlavinou a zapálil. Hořící běžel přes křižovatku od kašny pod muzeem k Washingtonově ulici, kde se jej pokusil uhasit výhybkář Dopravního podniku svým kabátem. S rozsáhlými popáleninami byl převezen na Kliniku popálenin FNKV a LFH UK v pražské Legerově ulici. Zde s ním byl na magnetofonový pásek natočen krátký rozhovor, v němž Palach hovořil o příčině svého činu. V záznamu se zmiňuje o pasivitě lidí, vystupuje proti rozšiřování Zpráv – deníku vydávaného sovětskými okupanty, a požaduje generální stávku. Z rozhovoru je patrné, že byl pod utišujícími léky a měl značné bolesti. Zemřel 19. ledna 1969, tři dny po svém činu.

Všetatský dům, v němž Jan Palach vyrůstal

V lednu 2009 bylo zveřejněno, že historici objevili dokument, podle kterého Palach v lednu 1969 chtěl, aby studenti obsadili budovu rozhlasu. Jan Palach svůj návrh odeslal 10 dnů před svou sebevraždou v dopisu adresovaném tehdejšímu studentskému vůdci Luboši Holečkovi.[6][5] Dokument objevil historik Petr Blažek, který se pokusil sestavit co nejpřesnější rekonstrukci událostí, které předcházely Palachovu sebeupálení, samotný čin i následné události včetně vyšetřování příslušníky Veřejné bezpečnosti.[7] O svém posledním činu se ovšem před jeho vykonáním nikomu nezmínil.[zdroj?] Inspirací Palachovi bylo sebeupálení vietnamských buddhistických mnichů na protest proti perzekuci buddhistů v Jižním Vietnamu.[5]

O tom, že čin Jana Palacha nebyl krokem zoufalého a nešťastného člověka, svědčí přepis rozhovoru, který s Palachem před jeho smrtí natočila ošetřovatelka Zdenka Kmuníčková. Palach jí sdělil, že k tomu, aby se zapálil, potřeboval vztek.[8]

Pohřeb[editovat | editovat zdroj]

Pohřeb Jana Palacha dne 25. ledna 1969 se stal velkým protestem proti pokračující okupaci. Smuteční průvod, čítající několik desítek tisíc lidí, šel z Václavského náměstí na tehdejší náměstí Krasnoarmějců v Praze 1 (dnešní Náměstí Jana Palacha), kde hovořilo několik řečníků včetně Holečka.[5] Palach byl pohřben na Olšanských hřbitovech. Roku 1973 byly jeho ostatky, bez souhlasu pozůstalých, zpopelněny a popel uložen v rodných Všetatech. Převoz proběhl tajně a narychlo. Prázdný hrob byl však hojně navštěvován i nadále. V roce 1990 se urna s popelem vrátila na Olšanské hřbitovy.[zdroj?]

Jan Palach je in memoriam nositelem Čestné medaile T. G. Masaryka za věrnost jeho odkazu, kterou mu udělilo jako prvnímu Masarykovo demokratické hnutí.[zdroj?]

Řád Tomáše Garrigua Masaryka 1. třídy převzal za Jana Palacha od prezidenta Václava Havla jeho bratr Jiří Palach v roce 1991.

Ohlasy ve společnosti[editovat | editovat zdroj]

Další protestní sebevraždy[editovat | editovat zdroj]

Památník Jana Palacha v mělnických Jungmannových sadech naproti bývalému gymnáziu, kde roku 1966 maturoval

Před Janem Palachem, už v září 1968, provedl stejný čin v Polsku Ryszard Siwiec za přítomnosti sta tisíc lidí včetně vedení polské komunistické strany. Jeho protest byl všemi oficiálními médii zamlčen a dodnes je málo známý. Na hlavním náměstí Chreščatyk v Kyjevě na protest proti komunistickému totalitnímu systému, koloniálnímu stavu Ukrajiny, politice rusifikace a agresi SSSR v Československu. 5. listopadu 1968 se upálil jednačtyřicetiletý disident Vasyľ Makuch, který zemřel příští den. Jeho čin byl také dlouho zamlčován.[9]

Jan Palach si sám údajně nepřál další mrtvé, jak dokazují písemné poznámky a výpověď jeho spolužáka Luboše Holečka o rozhovoru s Janem Palachem v nemocnici:[10][5]

Můj čin splnil účel. Ale ať už to nikdo neudělá. Ať se ty studenty pokusí zachránit, aby celý život zasadili ke splnění našich cílů. Ať se přičiní živí v boji.

Podle historika Petra Blažka ovšem umírající Palach v té době už nebyl schopen souvisle mluvit a ve skutečnosti se může jednat o Holečkův výmysl.[5] Proti dalšímu upalování vystoupili i básník Jaroslav Seifert a prezident Ludvík Svoboda.[5]

I přes tyto žádosti došlo v prvních měsících roku 1969 k vlně sebevražedných pokusů mladých lidí, kteří následovali Palacha. Po Palachovi se v období od 16. do 31. ledna 1969 se v Československu pokusilo upálit 10 lidí,[5] do konce dubna 1969 to již bylo 26 lidí, z toho 7 zemřelo.[11] Nejznámější z nich je Jan Zajíc (sám se podepsal jako pochodeň č. 2), který se upálil 25. února v průchodu domu na Václavském náměstí. Ani on, ani nikdo z dalších lidí, kteří se počátkem roku 1969 upálili, se ale s Janem Palachem takřka jistě neznali a nebyli členy žádné organizované skupiny.[5] Jména dalších jsou Josef Hlavatý (20. ledna na pomníku Tomáše Garrigue Masaryka v Plzni, poté co se dověděl, že Jan Palach na klinice v Praze zemřel), Evžen Plocek (4. dubna 1969 v Jihlavě), či Michal Lefčík, který se upálil v Košicích 11. dubna 1969. S výjimkou Josefa Hlavatého se ale informace o jejich činech na celostátní úrovni omezila jen na několikařádkovou zmínku v černé kronice Rudého práva. O sebeupálení se pokusili též dělník Miroslav Malinka (22. ledna 1969 v Brně) a šestnáctiletý učeň Jan Bereš (26. ledna 1969 v Chebu).[12]

V zahraničí se v návaznosti na Palachovu smrt 20. ledna 1969 v Budapešti v zahradě Národního muzea polil benzínem a zapálil Sándor Bauer, šestnáctiletý student průmyslovky; zemřel v nemocnici po třech dnech. V dubnu téhož roku se pokusil upálit lotyšský student Elijahu Rips, který čin zejména díky rychlé pomoci kolemjdoucích přežil.

„Studený plamen“[editovat | editovat zdroj]

Vysoce postavený komunistický funkcionář Vilém Nový pronášel lživé teorie o Palachově smrti a motivaci jeho činu. Palach byl podle Nového vylosován jako první ze studentské skupiny "Pětice smrti". Nechtěl se zabít, nýbrž pouze polít chemikálií způsobující "studený plamen" (oheň, který nepálí), a tímto protestem destabilizovat situaci ve společnosti. Té chemikálie mu ale jeho ostatní členové skupiny do hořlaviny přimíchali příliš malé množství, proto utrpěl smrtelné popáleniny.[13] K této formě protestu měli studenty navést Luděk Pachman, Vladimír Škutina, Pavel Kohout, Emil Zátopek a Lubomír Holeček.[13] Ti na Nového podali žalobu na ochranu osobnosti (Zátopek ji později stáhl). Další žalobu podala Palachova matka Libuše Palachová, zastupovaná advokátkou Dagmar Burešovou. Soudkyně Jarmila Ortová ale žaloby zamítla se zdůvodněním, že Nový měl nejen právo, ale dokonce povinnost kritizovat Palachův čin.[14]

Palachův týden 1989[editovat | editovat zdroj]

Pomník v dlažbě před Národním muzeem

V tzv. Palachově týdnu, od 16. ledna do 22. ledna 1989, probíhaly v Praze protestní akce zaměřené proti komunistickému režimu. Již v slunečnou neděli 15. ledna 1989 byl u pomníku Sv. Václava zatčen a uvězněn Václav Havel. Krásné a teplé počasí umožňovalo v následujících dnech kropit demonstranty i přihlížející veřejnost vodními děly. Vodní děla bezmyšlenkovitě stříkala i do všech vchodů do metra na Václavském náměstí. Jednalo se tak o předstupeň listopadových událostí.

Také hřbitov ve Všetatech byl Veřejnou bezpečností zcela obležen, aby nebylo možné pokládat květiny a rozsvícet svíce u Palachova hrobu. V pondělí 16.1.1989 se tam pokusil položit věnec Stanislav Devátý. Situace ve Všetatech, včetně pohybu Stanislava Devátého, byla přiblížena bezprostředně veřejnosti v týž den pomocí rozhlasového vysílání tehdy již nerušené stanice Svobodná Evropa.

Po roce 1989[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1989 existuje ve Všetatech nezisková organizace Společnost Jana Palacha, která pořádá každoroční pietní akce. Ta vznikla obnovením stejnojmenné společnosti, spontánně založené hned po pohřbu (s cílem vybudovat Janu Palachovi pomník). Základní škola ve Všetatech, kterou Jan Palach navštěvoval, po něm byla pojmenována. Ve škole se rovněž nachází Palachova busta a pamětní expozice.

Po Janu Palachovi je pojmenována také planetka (1834) Palach, kterou 22. srpna 1969 objevil astronom Luboš Kohoutek na hvězdárně Bergedorf.

Jméno Jana Palacha nese od ledna 1990 gymnázium v Mělníce, kde v roce 1966 maturoval, a také gymnázium v Praze.

Jeho jménem jsou pojmenována také náměstí v Praze, Římě, ve Varně a Lucemburku a ulice v desítkách měst v Česku i po celé Evropě.[15][16]

Významný den[editovat | editovat zdroj]

V roce 1990 byly schváleny nové památné dny Českoslovenka, mezi nimi i den narození T.G. Masaryka (7.3.1850) a úmrtí Jana Palacha (19.1.1969). Oba zanikly s rozpadem republiky 1.1.1993.

V lednových dnech pořádá pravidelná každoroční vzpomínková shromáždění u Palachova hrobu na Olšanských hřbitovech společnost JANUA, starající se v Praze o odkaz Jana Palacha a Jana Masaryka.

Dne 9. ledna 2013 vyslovila česká vláda souhlas s poslaneckým návrhem zákona, kterým by se 16. leden (den Palachova sebeobětování) stal významným dnem České republiky jako „Den památky Jana Palacha“, s účinností od 11. 8. 2013, 65. výročí narození Jana Palacha.[17]

Odkazy v kultuře[editovat | editovat zdroj]

Pomník Jana Palacha a Jana Zajíce v dlažbě před Národním muzeem
Improvizovaný památník Jana Palacha a Josefa Toufara na chátrající budově bývalé Kliniky popálenin FNKV a LFH UK v pražské Legerově ulici, kde Palach zemřel
  • Palachovu posmrtnou masku odlil sochař Olbram Zoubek
  • Kniha Slunce v úplňku spisovatelky Lenky Procházkové je románové zpracování posledního půl roku života Jana Palacha.
  • Hudební klip k písni „Club Foot“ skupiny Kasabian je věnován Janu Palachovi.
  • Píseň „Ticho“ Bohdana Mikoláška je věnována smrti Jana Palacha.
  • Písně „Dědicům Palachovým“, „Marat ve vaně“, „Atlantis“ Karla Kryla
  • Americký básník David Shapiro napsal báseň „Pohřeb Jana Palacha“ (The Funeral of Jan Palach). Tato báseň byla inspirací pro amerického architekta českého původu Johna Hejduka, který navrhl sochy s názvem Dům pro sebevraha a Dům pro matku sebevraha (The House of the Suicide, The House of the Mother of the Suicide).[18] Sochy byly poprvé realizovány skupinou studentů pod vedením profesora Jamese Williamsona v Atlantě v roce 1986.[19][20] V roce 1991 nechal John Hejduk sochy znovu zbudovat na Pražském hradě v rámci výstavy John Hejduk - Práce. Sochy věnoval Václavu Havlovi a českému lidu. Dřevěné sochy nevydržely vliv prostředí a okolo roku 2000 byly odstraněny. Dne 18. ledna 2012 schválil výbor pro kulturu pražského Magistrátu záměr výstavby pomníku Jana Palacha podle Hejdukovy dokumentace na Alšově nábřeží v Praze 1 vedle budovy Vysoké školy uměleckoprůmyslové.[21]
  • Píseň „Primavera di Praga“ (Pražské jaro) italského zpěváka Francesca Gucciniho upomíná i na Palachovu smrt veršem: „Jan Hus znovu na hranici hořel“.
  • Píseň „Mourir dans tes bras“ italského zpěváka Salvatore Adamo upomíná na čin Jana Palacha.
  • Píseň „Soud“ českého zpěváka a herce Václava Neckáře byla natočena na protest proti režimu. Její černobílý klip se natáčel v atmosféře kolem pražského pohřbu Jana Palacha. Přímo s Palachem nicméně text nesouvisí.
  • Hudební cyklus Plamenný meč (hudba Jan Bedřich, slova Jaroslava Nohelová) od českého operního pěvce Hynka Maxy, který vznikl z jeho osobní iniciativy, je téměř okamžitou hudební reakcí na Palachovu smrt.
  • Píseň „Jan Palach“ italské nacionalistické kapely Compagnia dell'Anello (Společenstvo prstenu).
  • Píseň „Imagine“ od Deža Ursinyho je věnovaná památce Jana Palacha. Skladba je remakem stejnojmenné skladby od Johna Lennona a je rozdělena na 2 části. Na původní anglicky zpívaný text a remakový slovensky zpívaný text.

Úryvek skladby:

„Myslím na krásnych ľudí,
ktorí klíčia v nás.
A stále sa nám marí,
že si tu s nami Ján.
A úsmev v tvojej tvári
pokojne pláva k nám.“

Úryvek skladby:

... V poštovej schránke stále svietia,
prázdne telegramy.
Na námestí stále horí,
náš nevlastný brat Ján
.
...
V poštovej schránke svietia telegramy:
KTO AK NIE MY?
KEDY AK NIE TERAZ?
...
Kamenný lev,
stále stráži vchod do nášho domu.
V ľadničke stále vzniká,
holý ľad.
Ján stále horí pod viečkami našich privieraných očí na námestie kde hluchí a slepí s vetrom zametajú niečie stopy,
stále vedú prázdne dvere,
dokorán.

  • Upálení je zmíněno v jednom z dílů seriálu Vyprávěj.
  • O činu a následujících událostech mezi jeho blízkými byla natočena filmová trilogie Hořící keř.
  • Pomník upomínající smrt Jana Palacha na budově bývalé polikliniky popálenin v pražské Legerově ulici.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Jan Palach: Pohřeb [online]. Multimediální projekt Univerzity Karlovy: Jan Palach, [cit. 2014-03-26]. Dostupné online. (česky) 
  2. Jan Palach: Dětství [online]. Multimediální projekt Univerzity Karlovy: Jan Palach, [cit. 2013-08-30]. Dostupné online.  
  3. Jan PALACH [online]. Totalita.cz, [cit. 2013-08-30]. Dostupné online.  
  4. Jan Palach – živé pochodně, Totalita.cz, přístup: 12.1.2012
  5. a b c d e f g h i BLAŽEK, Petr. První následovník. Sebeupálení Josefa Hlavatého 20. ledna 1969. Paměť a dějiny [online]. 2013, roč. VII, čís. 01 [cit. 2014-02-20], s. 95-102. Dostupné online. ISSN 1802-8241.  
  6. Lidovky.cz: Jan Palach chtěl, aby studenti obsadili rozhlas
  7. Jan Palach chtěl před upálením obsadit pražský rozhlas, Aktuálně.cz, 9.1.2009
  8. Kmuníčková, Zdenka: Poslední dny Jana Palacha, Epocha, Praha 2009
  9. [1]
  10. Záznam odvysílaný v rozhlasové reportáži ke třicátému výročí Palachovy smrti
  11. Vzpomínková stránka k třicátému výročí smrti Jana Palacha na webu Českého rozhlasu
  12. Následovníci [online]. janpalach.cz, nedatováno, [cit. 2014-02-20]. Dostupné online.  
  13. a b Projev Viléma Nového v České Lípě, 20. února 1969, dostupné online.
  14. Jan Palach [online]. Univerzita Karlova. Kapitola Soudní proces. Dostupné online.  
  15. Připomínáme si 40. výročí sebeupálení Jana Palacha 16.1.2009
  16. V Římě na památku Jana Palacha rozsvítí Koloseum, 19.1.2009
  17. Sněmovní tisk 873, Novela z. o státních svátcích; Poslanecká sněmovna, 6. období, od 2010
  18. John Hejduk : Práce. Příprava vydání Alena Hanzlová. Praha : Obec architektů, 1991. S. 20-21. (česky, anglicky) 
  19. John Hejduk: The House of the Suicide and The House of the Mother of the Suicide na stránkách The Canadian Centre for Architecture
  20. CROSBIE, Michael J.. History and Verse : An architect's poetic inspiration is translated by students into built form. The AIA Journal. , roč. 1986.  
  21. Výbor pro kulturu schválil záměr výstavby pomníku Jana Palacha na Alšově nábřeží

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • UHLÍŘ, Jan B.: Osudové dny Jana Palacha. Historický obzor, 1997, 8 (1/2), s. 19-22.
  • LEDERER, Jiří: Jan Palach. Zpráva o životě, činu a smrti českého studenta. Novinář, Praha 1990.
  • BLAŽEK, Petr - EICHLER, Patrik - JAREŠ, Jakub a kol.: Jan Palach ’69. Praha, FF UK - Togga - ÚSTR 2009.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu