Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
Budova VŠUP
Budova VŠUP
Zkratka VŠUP
Rok založení 1885
Typ školy veřejná vysoká škola
Vedení
Rektor prof. ak. arch. Jindřich Smetana
Kvestor Ing. Jan Vanda
Prorektor pro mezinárodní spolupráci a výzkum PhDr. Filip Suchomel, Ph.D.
Prorektor pro věci studijní Ing. Jarmila Kemrová
Počty akademiků (k roku 2010)
Počet bakalářských studentů 137
Počet navazujících studentů 341
Počet doktorandů 24
Počet akademických pracovníků 81
Sídlo Praha
zeměpisné souřadnice:
Členství CUMULUS, NICA, ČKR, RVŠ
webové stránky

Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze (VŠUP) je veřejná vysoká škola se studijními obory malby, ilustrace a grafiky, oděvního designu, produktového designu, grafického designu, keramiky a porcelánu, fotografie, architektury.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Založení[editovat | editovat zdroj]

Založena byla v roce 1885 jako Umělecko-průmyslová škola v Praze (UPŠ). V době svého vzniku byla první a jedinou státní uměleckou školou v Čechách. Jejím úkolem bylo podle zakládací listiny „vychování v umění dovedných sil pro umělecký průmysl a vycvičení učitelských sil pro vyučování uměleckoprůmyslové a pro učitelství kreslení na školách středních“.

Byla členěna na tříletou všeobecnou školu, na niž navazovaly tří- až pětileté odborné a speciální školy s obory architektura, sochařství, kresba, malba, zpracování kovů, řezbářství, malba květin, textil.

Profesorský sbor byl vybírán z předních osobností české kultury. Prvním ředitelem školy byl architekt František Schmoranz mladší, v pedagogickém sboru působili mj. František Ženíšek (1885-1896), Josef Václav Myslbek (1885-1896), Jakub Schikaneder (1885-1923), Celda Klouček (1887-1917), Felix Jenewein (1890-1902), Friedrich Ohmann (1888-1898).

Mezi první absolventy patřili Jan Preisler, Stanislav Sucharda, Josef Mařatka, Vojtěch Preissig,[1] František Kobliha, Bohumil Kafka a Julius Mařák.

V roce 1896 bylo posíleno postavení Akademie výtvarných umění (AVU) jejím zestátněním, UPŠ opustila část pedagogického sboru a škola se orientovala především na užité obory.

Novým ředitelem se stal architekt Jiří Stibral (1886-1920), v pedagogickém sboru působili Stanislav Sucharda, Jan Preisler, Karel V. Mašek, Alois Dryák, Ladislav Šaloun a Jan Kotěra, který prosazoval „jednotu výtvarné kultury a tvorby moderního slohu“.

Secese[editovat | editovat zdroj]

Na přelomu století se UPŠ stala jedním z center secesního hnutí, inspirována jeho úspěchy na sklonku 19. století. A tak škola reprezentovala české umění na světové výstavě v Paříži v roce 1900, kde získala prestižní Grand Prix.

K nové generaci studentů na počátku 20. století patřili budoucí představitelé českého kubismu a meziválečné avantgardyJosef Čapek, Václav Beneš, Josef Gočár, František Kysela, Bohumil Kubišta, Otakar Novotný, Linka Procházková, Jan Zrzavý, Václav Špála, Josef Šíma, Emilie Paličková, Jaroslav Rössler a Pravoslav Kotík.

ČSR[editovat | editovat zdroj]

V roce 1918, po vzniku ČSR, se UPŠ sice nepodařilo získat postavení „Vysoké školy dekorativního umění“ o nějž usilovala, přesto ale posílila svou autonomii.

Od roku 1920 ji vedl volený rektor a do jejího sboru přišly nové umělecké osobnosti – Pavel Janák, František Kysela, Jaroslav Horejc, Vratislav Hugo Brunner, Helena Johnová. Dále historikové umění Antonín Matějček, Václav Vilém Štech a Jaromír Pečírka.

V prvních letech samostatného státu škola usilovala o vytvoření „nového národního slohu“, stále ale založeného na ornamentu v tradici art deco („dekorativní umění“, pokračování secese, s teoretickými manifesty z počátku století). Roku 1925 reprezentovala Československo na Mezinárodní výstavě dekorativního umění v Paříži, kde se jí dostalo jak oficiálního uznání, tak ale také kritiky z pozic evropské avantgardy.

Pod sílícím mezinárodním vlivem se koncem dvacátých let škola začala orientovat na konstruktivismus a funkcionalismus. Německým Bauhausem byl silně ovlivněn architekt Otakar Novotný. K absolventům meziválečné doby patří mimo jiné Jan Bauch, Cyril Bouda, Karel Černý, Toyen, František Foltýn, Ľudovít Fulla, Mikuláš Galanda, František Gross, František Hudeček, Josef Kaplický, Antonín Kybal, Zdeněk Sklenář, Karel Souček, Ladislav Sutnar, Karel Svolinský, Jiří Trnka a Ladislav Zívr.

Okupace a po válce[editovat | editovat zdroj]

Po uzavření vysokých škol v roce 1939 škola do konce druhé světové války nahradila AVU. Tím si také posílila své postavení a tak zákonem z roku 1946 získala nový status a název Vysoká škola uměleckoprůmyslová (VŠUP). O rok později, v roce 1947 bylo studium prodlouženo na pět let, s ateliéry kateder užité architektury, užité malby, užité grafiky, textilu a oděvnictví, užité plastiky, sklářství, porcelánu a keramiky.

Po únoru 1948[editovat | editovat zdroj]

Po komunistickém puči v únoru 1948 se i škola podrobila vlivu ideového a politického dogmatismu. Noví pedagogové se podřídili socialistickému realismu. Přesto si řemeslné obory – textil, sklo, kov, keramika – podržely svou úroveň. A v padesátých letech se ve sboru objevily významné osobnosti – jako Adolf Hoffmeister či Arsén Pohribný, Josef Wagner . . Mezi absolventy byli Vladimír Janoušek,Věra Janoušková, Hermína Melicharová, Čestmír Kafka, Milan Grygar, Stanislav Kolíbal, Stanislav Libenský, Zdeněk Palcr, Adriena Šimotová, Milena Korousová - Bartová, sestry Válovy, Jiří John, Eva Kmentová, Květa Pacovská, Olbram Zoubek, Jan Hladík, Jenny Hladíková, Vladimír Kopecký, Jiří Balcar či René Roubíček.

Úspěchem školy bylo i ocenění českého pavilonu na Expo 58 v Bruselu. V šedesátých letech bylo studium prodlouženo na šest let, intenzívní rozvoj zaznamenaly zejména umělecko-řemeslné obory, zřízena byla také katedra průmyslového designu na dřívější zlínské Škole umění, připojené k VŠUP v roce 1959.

Po roce 1968[editovat | editovat zdroj]

Tzv. „konsolidace“, pod vlivem politické „normalizace“, počátku sedmdesátých postihla i školu. Odešla řada osobností, na kterých stála její úroveň – mezi nimi František Muzika, Adolf Hoffmeister, Antonín Kybal, Karel Svolinský a Jiří Trnka.

Školu vedli konformní straničtí funkcionáři, pod rektorem Jana Simoty (1973-1985) a jeho následovníkem Jana Mikuly.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Po listopadu 1989 byl škola reorganizována. V současné době (2014) se skládá z pěti kateder: architektury, designu, volného umění, užitého umění a grafiky. Na šesté katedře se vyučují dějiny umění a estetiky. Celkem je na škole 23 ateliérů. Jednotlivé ateliéry jsou vedené respektovanými odborníky. Ateliér skla vede Rony Plesl, Ateliér keramiky Maxim Velčovský, Ateliér K.O.V. Eva Eisler, Ateliér módní tvorby Pavel Ivančic, Ateliér design oděvu a obuvi Liběna Rochová, Ateliér textilní tvorby Jitka Škopová, Ateliér ilustrace a grafiky Juraj Horváth, Ateliér tvorby písma a typografie Karel Haloun, Ateliér grafického designu a vizuální komunikace Rostislav Vaněk, Ateliér filmové a televizní grafiky Jakub Zich, Ateliér grafického designu a nových médií Petr Babák, Ateliér sochařství Dominik Lang, Ateliér malby Jiří Černický, Ateliér intermediální konfrontace Jiří David, Ateliér supermédií Federico Díaz, Ateliér fotografie Hynek Alt a Alexandra Vajd, Ateliér průmyslového designu Ivan Dlabač, Ateliér designu nábytku a interiéru Jiří Pelcl, Ateliér produktového designu Michal Froněk a Jan Němeček, Ateliér architektury I Jindřich Smetana, Ateliér architektury II Ivan Kroupa, Ateliér architektury III Imrich Vaško, Ateliér architektury IV Roman Brychta. V čele školy stojí od roku 2011 architekt Jindřich Smetana.

K dnešním absolventům a pedagogům patří architekti Eva Jiřičná, Jan Kaplický a Tomáš Pilař, designéři Bořek Šípek a Dominika Nell Applová, výtvarníci Adriena Šimotová, David Černý, Kurt Gebauer, Jiří Černický, Václav Cigler a Jaroslav Róna, grafici Zdeněk Ziegler a Klára Kvízová, typograf František Štorm, autoři animovaného filmu Jiří Barta, Pavel Koutský a Michaela Pavlátová, teoretici Josef Hlaváček a Jan Tomeš.

Budova školy[editovat | editovat zdroj]

projekt školy z roku 1882

Budova školy byla vystavěna v letech 1882-1885 podle projektu Františka Schmoranze mladšího a Jana Machytky, bezprostředními vzory byly výtvarné Akademie v Paříži a ve Vídni. Původně škola využívala jen křídlo na Alšově nábřeží, trakt do náměstí sloužil Malířské akademii.

Název[editovat | editovat zdroj]

Vysoká škola uměleckoprůmyslová (VŠUP) se někdy označuje zkratkou UMPRUM. Stejnou zkratku však řada lidí používá i pro Uměleckoprůmyslové muzeum (UPM). Ani v jednom případě se ovšem nejedná o oficiální zkratku a nebylo tomu tak ani v minulosti.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. For Our Independence! Get the Killer! For Democracy! The Czechoslovak Army [online]. 1918, [cit. 2013-10-27]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]