Ladislav Šaloun

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sousoší Jana Husa na pražském Staroměstském náměstí

Ladislav Jan Šaloun (1. srpna 1870, Praha18. října 1946, Praha) byl český sochař období secese, naturalismu a realismu, zakladatel moderního českého sochařství.

Studia[editovat | editovat zdroj]

Nejprve studoval v letech 1885 - 1889 v Reynierově kreslířské škole. Když napoprvé nesložil zkoušky na Uměleckoprůmyslovou školu, obával se dalších zklamání. Proto v letech 1889 - 1891 studoval sochařství soukromě u Tomáše Seidana a Bohuslava Schnircha. Stylově byl ovlivněn zprvu Josefem Václavem Myslbekem, dále secesí a Augustem Rodinem, s nímž se v Praze roku 1902 setkal. Přátelil se se Stanislavem Suchardou, Františkem Bílkem a Quido Kociánem.

Kariéra[editovat | editovat zdroj]

Byl všestranným výtvarníkem a pedagogem.. Především se věnoval vlastní tvorbě, a to monumentální a komorní plastice. Patřil k nejplodnějším umělcům své doby. Rád spolupracoval na sochařské výzdobě architektury, zejména s architekty Antonínem Wiehlem, Osvaldem Polívkou a Josefem Fantou. Jeho návrhy soch zpravidla realizovali v kameni jiní sochaři či kameníci, nebo odlévali do bronzu specializovaní kovolitci (Franta Anýž, Bendelmayer a Červenka).

Dále navrhoval průmyslový design (stolní lampy, popelníky, dózy, šperky a šperkovnice), který často vlastnoručně prováděl, nejraději v mědi či keramice. Věnoval se také knižní grafice a navrhoval obálky knih. Kladl důraz na duchovní význam své tvorby, věnoval se spiritismu a okultním vědám, setkával se k seancím ve sklepě své vily mj. s Josefem Váchalem, Alfonsem Muchou, Františkem Bílkem, Janem Konůpkem či Bohuslavem Reynkem. V letech 1903 - 1906 působil s polu s Antonínem Slavíčkem jako externí pedagog na soukromé výtvarné škole. V letech 1906 - 1914 byl externím učitelem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze.

Účastnil se mnoha sochařských soutěží. K jeho nejvýznamnějším realizacím patří několik pomníků, především sousoší Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze. Dlouhá léta žil a tvořil na Václavském náměstí. Dům s ateliérem ve Slovenské ulici čp. 1556 na Královských Vinohradech si dal postavit podle vlastního návrhu roku 1911 pro tvorbu Husova pomníku. Tato tzv. Šalounova vila, je nyní chráněnou nemovitou památkou.

Šaloun se výrazně podílel na výzdobě pražských secesních budov, Obecního domu, Pojišťovny Praha na Národní třídě, přístavby Zemské banky Na příkopech a Nádraží císaře Františka Josefa I..

V letech 18961905 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes.[1], dále byl členem Jednoty výtvarných umělců, redaktorem časopisu Volné směry a později časopisuDílo. Jako jeden z mála sochařů uměl psát a teoreticky formuloval své myšlenky a názory. V roce 1946 byl jmenován národním umělcem, ale krátce na to zemřel.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Šalounovy práce jsou rozmanité jak stylově a tematicky, tak užitým materiálem. Dochovalo se jich několik stovek. Vlastní je především pražské muzejní instituce (Muzeum hl.m. Prahy, Galerie hl. m. Prahy, Národní galerie), sochařskou pozůstalost z ateliéru na Vinohradech převzalo Národní muzeum v Praze, další díla má například muzeum v Hořicích.

Kamenná výzdoba budov[editovat | editovat zdroj]

v Praze: Muzeum hl. m. Prahy (1896), Grand Hotel Evropa, Hlahol, První česká hypoteční banka, Obecní dům (1907), Hlavní (Wilsonovo) nádraží (1906-1807), Ministerstvo obchodu a průmyslu v Praze Na Františku, Městská záložna v Praze-Vršovicích, Průmyslová banka v Hradci Králové

Sochařské portréty[editovat | editovat zdroj]

Svatopluk Čech, Jaroslav Vrchlický, Miroslav Tyrš, Otýlie Sklenářová-Malá, Antonín Hajn, Prof. František Pastrnek, Tomáš Garrigue Masaryk, Matka, Manželka Julinka, Hlava chlapce, Sochař -pocta Michelangelovi

Pomníky a sochy[editovat | editovat zdroj]

  • Návrh pomníku Bedřicha Smetany pro Karlovy Vary
  • Pomník Antonína Dvořáka
  • Pomník dr. Miroslava Tyrše v Praze na Malé Straně (1910)
  • Tři pomníky Jana Husa v Praze (1901-1915), v Hořicích (1911-1913), v Libáni u Starých Hradů (1925)
  • Tři pomníky T. G. Masaryka: v Pečkách (1946), v Poděbradech (1927) a v Bratislavě
  • Pomník Františka Ladislava Riegera v Semilech
  • Pomník Josefa Ressela v Chrudimi (1924)
  • Pomník Jana Ámose Komenského v Mladé Boleslavi (1928)
  • Pomník Jindřicha Šimona Baara v Klenčí pod Čerchovem (okres Domažlice) (1933)
  • Návrh pomníku válečným obětem
  • Busta Antonína Dvořáka pro NM (Náhrobek na Slavíně, 1913-14)
  • Busta Milana Rastislava Štefánika
  • Paní Náprstková s psíkem
  • Husita Jan Želivský
  • Husita Prokop Holý
  • Polibek (1899)
  • Muž plavící koně
  • Ženský akt na koni
  • Stojící černoška
  • Doznívající píseň (1905)
  • Polopostava staré unavené ženy
  • Stará žena a mladý muž
  • Dva žebráci
  • Koncentrace (1907)
  • Pozdrav slunci (1910)
  • Rezignace (1914)
  • Zkroušený muzejník
  • Písmák (Lidový filozof), 1920
  • Čínská maska
  • Lev, Lvice

Mytologické, fantaskní a pohádkové náměty[editovat | editovat zdroj]

  • Pan (po 1900)
  • Snění (1904)
  • Sapfó (1908)
  • Krakonoš (Rýbrcoul) v parku v Hořicích (1902-1916)
  • Vodník
  • Dudák
  • Salambo a Matho, (1909)
  • Poslední satyr, (1917)
  • Čert a Káča (porcelán)
  • Rabbi Löw s dívkou, na nároží Nové radnice v Praze na Mariánském náměstí (1926)
  • Železný rytíř, na nároží Nové radnice v Praze na Mariánském náměstí (1926)

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Seznam členů SVU Mánes

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ladislav ŠALOUN, Moje Husovy pomníky, in: Dílo, 18, 1924 - 1925.
  • Lev UHLÍŘ: Ladislav Šaloun a jeho dílo, Praha 1930.
  • Rudolf ROUČEK: Dílo Ladislava Šalouna, in: Dílo XXX, 1939–1940, s. 178.
  • Antonie URBANOVÁ-SANTHOLZEROVÁ: O Ladislavu Šalounovi, in: Dílo XXX, 1939–1940, s. 68.
  • Petr WITTLICH, České sochařství ve XX. století (1890 - 1945). Praha SPN 1978.
  • Marie Procházková: Dílo sochaře Ladislava J. Šalouna, rigorózní práce na FF UK Praha 1977.
  • František ŠMEJKAL, Secesně - symbolistní tvorba Ladislava Šalouna, in: Umění 28, 1980, č. 5.
  • Václav RYBAŘÍK: Kamenná díla sochaře Ladislava Šalouna, revue Kámen, 2008.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]