Bohuslav Schnirch

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bohuslav Schnirch

Bohuslav Schnirch (10. srpna 1845 Praha - 30. září 1901 Praha) byl jeden z nejvýznamnějších sochařů generace Národního divadla, dlouholetý předseda výtvarného odboru Umělecké besedy, aktivní sokol a přesvědčený český vlastenec. Byl také prvním předsedou v roce 1888 založené organizace Česká asociace šachová a 80. letech 19. století navrhl originální tvar šachových figurek, se kterými se pod názvem české klubovky hraje dodnes. Pocházel z významné rodiny pražských stavitelů. Jeho otec byl známý stavitel Bedřich Schnirch, projektant železnic, mostů a jiných komunikací.

Jeho sochařský styl vycházel z novorenesančního klasicismu. Je autorem celé řady známých děl, jako jsou výzdoba Národního divadla, Rudolfina, Národního muzea, Zemské banky či Pražské městské pojišťovny. Vytvořil také pomníky Jana Žižky, Jana Palackého, Karla IV. a Jiřího z Poděbrad (1891). Naopak neúspěšný byl s návrhem na svatováclavský pomník v Praze (1894), když byl upřednostněn projekt jeho významného konkurenta, sochaře J. V. Myslbeka.

Studium[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska básníka Františka Turinského na staré radnici v Poděbradech

Byl posluchačem architekta Josefa Zítka na pražské technické univerzitě. Studium absolvoval nejprve ve Štýrském Hradci, v dalším studiu pokračoval ve Vídni u profesorů Franze Bauera a Františka Melnického a Mnichově u profesora Maxe Widenmanna. Pobyt v Itálii (především v Římě) v letech 18711873, kde jej velice ovlivnila renesance, měl pro jeho tvorbu velmi zásadní význam.

Praha[editovat | editovat zdroj]

Národní divadlo[editovat | editovat zdroj]

Po návratu do Čech byl osloven architektem Josefem Zítkem, který právě projektoval budovu Národního divadla, aby tuto důležitou budovu ozdobil. Lodžie s korintskými sloupy nad hlavním vstupem do budovy nese jeho sochy Apollon a devět múz. Největší a bezesporu nejznámější Schnirchovo dílo jsou obrovské bronzové Trigy (antická trojspřeží) s bohyněmi vítězství na nárožních pylonech budovy, na kterých pracoval tři desítky let. Původní trigy však byly zničeny při požáru Národního divadla a nově je vytvořili jeho žáci, sochaři František Rous, Emanuel Hallmann a Ladislav Šaloun. Na divadle umístěny v roce 1911, tedy až po Schnirchově smrti.[1]

Rudolfinum[editovat | editovat zdroj]

Pražská městská pojišťovna na Staroměstském náměstí – zdobí ji Schnirchovy sochy „Hasič“ a „Volání na poplach“ (vlevo)

Dalším projektem na kterém se podílel byla stavba Rudolfina, jež společně projektovali Josef Zítek a Josef Schulz. Byl jedním ze sochařů, kteří vytvořili sochy slavných hudebníků na atice budovy.[2]

Národní muzeum[editovat | editovat zdroj]

Jeho služeb využil také Zítkův následovník Josef Schulz, který mu svěřil výrobu monumentálních sousoší zdobících nárožní pilíře hlavní věže Národního muzea. Zde Schnirch vytvořil alegorické skupiny Obětavost, Nadšení, Láska k pravdě a Láska k minulosti (1887–1890) na nárožních pilířích, jež představují charakterové vlastnosti a záliby, které stály při vzniku muzea a jeho sbírek.[3] Čtyři sokly sloupů v průčelí navíc zdobí reliéfy zhotovené podle jeho modelů, jež představují alegorie Země (dvojice andílků se štítem, na němž jsou rohy hojnosti a pochodeň), Vody (štít s trojzubcem ovinutým delfínem), Ohně (štít s lyrou a sluncem) a Vzduchu (dvojice andílků se štítem, na němž je okřídlená ženská hlava). Římsu tympanonu na obou krajích zdobí dvě pískovcové akroterie v podobě gryfů (bájných okřídlených zvířat), které vytvořil v roce 1887.

Dále se podílel na výzdobě dvorany hlavního schodiště, jež je ústředním prostorem budovy Národního muzea. V úrovni druhého patra jsou kolem schodištní dvorany je umístěno 17 bronzových bust mužů zasloužilých o muzeum. Vytvořil čtyři z nich (Josef Maria hrabě Kolovrat Krakovský, Antonín Veith, Joachim Barrande a Jan Karel hrabě Kolovrat-Krakovský), z toho první dvě v roce 1898 a ostatní v roce 1900.[4]

Soutěžní i prováděcí modely všech uvedených soch a sousoší jsou uloženy v Lapidáriu Národního muzea, větší část je vystavena, stejně jako originál jednoho sedícího gryfa.

Uměleckoprůmyslové muzeum[editovat | editovat zdroj]

Průčelí Havířského kostelíka v Poděbradech

Průčelí budovy Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, vystavěné v letech 1897—1899 ve stylu italské renesance dle projektu architekta Josefa Schulze, vyzdobili společně sochaři Schnirch a Antonín Popp.[5]

Pražská městská pojišťovna[editovat | editovat zdroj]

Jednou z jeho posledních prací je dvojice sousoší umístěná po stranách vrcholu štítu Pražské městské pojišťovny na Staroměstském náměstí. Vlevo se nachází socha pojmenovaná Hasič, představující hasiče zachraňujícího oběť z plamenů, která je jedním z jeho posledních děl před smrtí. Druhé sousoší, pojmenované jako Volání na poplach už Schnirch před smrtí v roce 1901 nedokončil a musel ho dokončit jeho žák Ladislav Šaloun.[6]

Pražská tržnice[editovat | editovat zdroj]

Pro ozdobu vstupu do areálu ústředních jatek (dnes Pražská tržnice) v Holešovicích architekta Josefa Srdínka z let 18931895, vytvořil společně s Čeňkem Vosmíkem dvojici soch. Pro toto místo vytvořil sousoší Muž s býkem.[7]

Poděbrady[editovat | editovat zdroj]

Památník krále Jiřího[editovat | editovat zdroj]

Ve své době byl nesmírně oblíbený autor (veřejné pomníky slavných osobností, které vytvořil zdobí dodnes česká města). Za nejzdařilejší a dnes také nejznámější bývá považován pomník Jiřího z Poděbrad v Poděbradech. Pomník vystihuje Jiřího z Poděbrad v okamžiku, kdy po bitvě u Vilémova podává na usmířenou ruku Matyáši Korvínovi. Socha je ve dvojnásobné životní velikosti a byla, pro snížení výrobních nákladů, vytepána z měděných plátů, které pod autorovým vedením na železnou kostru osadil pražský kovotepec Richard Schnorcht. K Poděbradům měl docela blízký vztah, jeho sestra se sem provdala a z nedalekých Nových Mlýnů si přivedl svou manželku.

Další tvorba[editovat | editovat zdroj]

Dále zde vytvořil kamenné reliéfy se znakem proboštství, umístěné nad portály vstupních dveří kostela Povýšení sv. Kříže a probošství v Poděbradech. Jeho plastiky udobí průčelí kostela Nanebevzetí Panny Marie a také pamětní deska Františka Turinského na budově staré radnice v Poděbradech je jeho dílem.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Bohuslav Schnirch ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Národní divadlo [online]. Pražská informační služba, rev. 2008-07-16, [cit. 2008-08-13]. Dostupné online. (česky) 
  2. Rudolfinum [online]. Pražská informační služba, rev. 2008-07-18, [cit. 2008-08-13]. Dostupné online. (česky) 
  3. Sochařská výzdoba centrálního rizalitu [online]. Národní muzeum, [cit. 2008-08-13]. Dostupné online. (česky) 
  4. Hlavní schodiště [online]. Národní muzeum, [cit. 2008-08-13]. Dostupné online. (česky) 
  5. Budova [online]. Uměleckoprůmyslové muzeum, [cit. 2008-08-13]. Dostupné online. (česky) 
  6. ŠÁMAL, RYMAREV, Petr, Alexandr. Výzdoba průčelí budovy Pražské městské pojišťovny [online]. Věstník Klubu Za starou Prahu, 1/2006, [cit. 2008-08-13]. Dostupné online. (česky) 
  7. VOLF, Petr. Pražská tržnice [online]. Reflex, 20/2007, [cit. 2008-08-13]. Dostupné online. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Bohuslav Schnirch [online]. Polabské muzeum, [cit. 2008-08-10]. Dostupné online. (česky) 
  • Národní muzeum [online]. Pražská informační služba, rev. 2008-05-26, [cit. 2008-08-13]. Dostupné online. (česky) 
  • KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918: SCHNIRCH Bohuslav [online]. Libri, [cit. 2008-08-13]. Dostupné online. (česky)