Lapidárium Národního muzea

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Budova Lapidária na pražském Výstavišti
Před vchodem umístěná kopie sochy Archanděl v boji s ďáblem,podle originálu Jana Jiřího Bendla z roku 1650, části Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí

Lapidárium Národního muzea je největší státní veřejně přístupná historická sbírka kamenosochařství a architektonické plastiky v České republice.

Umístění[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku Národního muzea z roku 1818 byly kamenosochařské památky sbírány pouze výjimečně. Teprve na základě písemně zpracované sbírkotvorné koncepce Františka Palackého z roku 1842 se měly shromažďovat jak originály, tak především nákresy, modely či sádrové odlitky významných monumentálních památek (například včetně odlitků zvonů a nápisových pásů). Jednotlivé sbírkové předměty byly včleněny do stálé expozice muzea již od 20.let 19.století, hojně pak ve druhé instalaci v Nostickém paláci po roce 1849. Kromě toho byly do roku 1898 deponovány především na dvorech nové muzejní budovy na Václavském náměstí a v jejím podstřeší. Dodnes prezentované exponáty byly zapůjčeny roku 1891 do výstavního pavilónu hl. města Prahy pro Retrospektivní výstavu starožitností v rámci Všeobecné zemské jubilejní výstavy v Praze, v areálu tehdy nově založeného Výstaviště Praha-Holešovice. Další výstavu v tomto pavilónu uspořádal v roce 1898 Spolek inženýrů a architektů, který pořídil také několik monumentálních sádrových kopií chrámových tympanonů, kazatelny a portálu, jež v sálech zůstaly přizděny a jsou dodnes součástí expozice.

Expozice[editovat | editovat zdroj]

První stálá expozice Lapidária byla otevřena podle koncepce archeologa dr. Václava Fabiána s přispěním dr. Bohumila Matějky po jedoročních přípravách roku 1905. Patřil do ní mimo jiné Langweilův model Prahy, který pro Národní muzeum zakoupil císař Ferdinand V., dále zvony (dnes vystavené v samostatné expozici na zámku Vrchotovy Janovice i rozměrné závěsné obrazy.

Druhou expozici vytvořil dr. Karel Guth za účasti dr. Františka Kršňáka v letech 1930-1932. Ta již byla rozšířena o zastřešení dvou dvorků a obsahovala dva pomníky Habsburků a maršála Radeckého. Třetí expozici připravil Josef Opitz v roce 1942 a 1943, brzy po realizaci musela být uzavřena a z větší části odstěhována z důvodů protiletecké evakuace. V roce 1954 dovršili Opitzovu koncepci jeho spolupracovníci Vladimír Denkstein, Zoroslava Drobná a Jana Kybalová. Byla součástí nově otevřeného Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, jehož ideový program vyloučil vystavení soch habsburských panovníků a Radeckého pomníku. Roku 1958 byl vydán podrobný katalog expozice. Roku 1967 musela být expozice uzavřena pro havarijní stav budovy.

Čtvrtá expozice - zatím poslední verze - byla připravována v souvislosti s rekonstrukcí budovy od roku 1987, koncepce Jiřího Fajta a Lubomíra Sršně byla otevřená v roce 1993.

Budova[editovat | editovat zdroj]

Původně novorenesanční budova číslo popisné 422 v k. ú. Bubeneč palácového typu vznikla podle projektu architekta Antonína Wiehla jako výstavní pavilón protějškový k sochařskému pavilónu Akademie výtvarných umění. Úpravami z roku 1908 došlo k barokizaci střech, zazdění některých oken a k doplnění sochařské a reliéfní výzdoby vstupního průčelí podle návrhu Františka Hergessela. Ke zboření dvou kašen a k zastřešení dvorů došlo postupně v letech 1930-1932 a po roce 1945. Budova má nyní osm sálů, kancelář s příručním depozitářem, dva depozitáře a sochařský ateliér. Lapidárium je součástí nemovité kulturní památky Výstaviště [1], budova je od svého vzniku dodnes majetkem Magistrátu hl. m. Prahy. Roku 1992 byla na 99 let pronajata agentuře Incheba Praha. Nájemní smlouva byla vypověděna a má být zrušena k 31.12.2016.

Sbírky[editovat | editovat zdroj]

Sbírka celkem obsahuje přes 3000 předmětů, převážně z kamene. Z nich je kolem šesti set exemplářů vystaveno a ostatní deponovány ve třech depozitářích přilehlých k expozici. Sádrové odlitky tvoří samostatnou kolekci a jsou shromážděny jednak v 1.-3. sále, a dále především v ústředním depozitáři muzea v Terezíně.

Vystavují se díla kamenická, sochařská a architektonická plastika, převážně z Prahy nebo ze středních Čech. V chronologickém uspořádání jsou v osmi sálech vystavena díla od počátků románského slohu přes ranou, vrcholnou a pozdní gotiku, renesanci a manýrismus, dále jsou tři sály věnovány baroku, další památkám od rokoka přes klasicismus po historické slohy 19. století a poslední sál je vyhrazen bronzovým pomníkům a jejich modelům.

Sbírkové předměty pocházejí zejména z Prahy (včetně fragmentů sloupů z krypty pražské katedrály), sloupů a jejich hlavic z baziliky sv. Jiří na Pražském hradě či fragmentů z bazilik sv. Petra a Pavla či sv. Jana Křtitele na Vyšehradě z období od 11. do 13. století, z veřejných prostranství (plastiky z kašen), kostelů, klášterů, veřejných budov, šlechtických paláců a měšťanských domů od středověku až do počátku 20. století, stejně tak ze středních Čech. Největším souborem je kolem 1000 fragmentů z archeologického výzkumu kláštera benediktinů v Ostrově u Davle, který v letech 1932 - 1934 prováděl archeolog Karel Guth. Stálá expozice nese název Památky kamenosochařství v Čechách od 11. do 19. století.

Materiály[editovat | editovat zdroj]

Nejčastěji použitým materiálem je kámen, a to opuka z okolí Prahy, ponejvíce z lomů na Petříně nebo na Bílé Hoře, vápenec, pískovce většinou hořický nebo žehrovický, stejně jako arkózy, narůžovělý slivenecký mramor, černý mramor českého původu, výjimečně se objevují také importované mramory, zářivě bílý z Karrary v Toskánsku či z Laasu v Rakousku, italský temně zelený mramor zvaný antico verde, žula, alabastr či serpentinit. Kamenné exponáty od počátku doplňují dekorativní či architektonické prvkypálené hlíny (románské podlahové dlaždice z Vyšehradu a z Ostrova u Davle) a z polychromovaného štuku (domovní znamení, erby). Dřevo v podobě dubových trámů a prken je přítomno v obou největších sálech (1. a 7.): jsou to gotické, renesanční a barokní trámové stropy, které pocházejí ze zbořených měšťanských domů ze Starého a Nového Města pražského, převážně s dekorativní temperovou malbou.

Do stěn expozice jsou vsazeny sádrové odlitky románského portálu kostela sv. Jakuba v Záboří nad Labem, odlitky gotických chrámových tympanonů (z Týnského chrámu, ze Sv. Jakuba u Kutné Hory a z kostela Panny Marie Sněžné), dále je zde sádrový černě patinovaný odlitek gotické jezdecké sochy sv. Jiří z Pražského hradu, (podle originálu bratří z Kluže z roku 1373) a odlitek pozdně gotické kazatelny, díla Matouše Rejska z chrámu sv. Bartoloměje v Rakovníku.

Významným souborem jsou historické odlitky gotických bust z vnitřního triforia pražské katedrály. Jen z malé části jsou vystaveny autorské sádrové modely pro kamenná sousoší z historické budovy Národního muzea z let 1889 - 1891, převážně alegorické sochy Bohuslava Schnircha. Bronzové pomníky habsburské éry byly do Lapidária deponovány roku 1919 a vystaveny poprvé roku 1932.

Významné exponáty[editovat | editovat zdroj]

Stálá expozice mj. zahrnuje:[2]

1. sál (románský a rané gotiky)[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší sochařská díla

Architektonické články a plastika

Sochy

  • sádrová kopie jezdecké sochy sv.Jiří z nádvoří Pražského hradu
  • sádrová kopie sochy sv. Václava od Petra Parléře z katedrály sv. Víta

Tympanony

Náhrobky

  • náhrobní deska novorozeněte - přemyslovské princezny Guty II., opuka, zemřela 1297, z rodové nekropole Přemyslovců v Anežském klášteře
  • soubor 8 náhrobních desek opatů z kláštera benediktinů na Ostrově u Davle, opuka, z let 1280 - po 1420
  • náhrobní dvojdeska Sudka z Ledče a jeho manželky, příznivců kláštera benediktinů na Ostrově, kolem 1352
  • náhrobní deska Osvalda, dvorního malíře císaře Karla IV. a autora polychromií soch; pískovec
  • náhrobní deska kramáře Pelhřima z kostela sv. Linharta v Praze
  • náhrobní deska Oldřicha ze Žlutic, kanovníka svatovítského, zemřel 9.srpna 1380;
  • znaková deska Jana ze Stříbra, kanovníka svatovítského a faráře kostela sv. Havla na Starém Městě pražském; zemřel kolem 1400
  • znaková deska cechu staroměstských kožešníků

Svorníky

  • výběr svorníků rané a vrcholné gotiky:
  • dva svorníky: s českým lvem a svorník se třemi listy, tzv. leknem Pánů z Říčan z klášterního kostela sv. Anny řádu dominikánek sv. Anny v Praze
  • svorník se třemi listy, znakem Pánů z Dražic z kaple sv. Anny katedrály sv. Víta na Pražském hradě
  • svorník s Beránkem Božím ze zbořeného klášterního kostela sv. Kříže řádu cyriaků v Praze
  • svorníky s hlavou divého muže z nezjištěného kostela v Praze, pískovec, 14.století
  • svorník s býkem sv. Lukáše, z kostela v Klášterní Skalici, pískovec, 14.století
  • krycí deska svorníku s trůnícím Kristem, opuka, kolem 1300

Ostatní

2. sál (vrcholná a pozdní gotika)[editovat | editovat zdroj]

  • sádrová kopie tympanonu Trůnu Boží moudrosti s donátory, z kostela Panny Marie Sněžné v Praze 1
  • sochy císaře Karla IV., krále Václava IV., tří českých patronů (sv. Víta Vojtěcha a Zikmunda), socha lva a dva erby z východního průčelí Staroměstské mostecké věže z huti Petra Parléře
  • torza tří figurálních chrličů z katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě, z huti Petra Parléře
  • dva erbovní štíty se znaky přemyslovské orlice a českého lva z katedrály sv. Víta v Praze
  • pískovcové architektonické články ze Staroměstské radnice v Praze
  • sádrové odlitky 21 portrétních bust osobností královské rodiny Lucemburků, českých arcibiskupů, architektů a ředitelů stavby katedrály; podle originálů z huti Petra Parléře v triforiu katedrály sv. Víta
  • opukové ostění krbu z Nového hradu krále Václava IV. u Kunratic, kolem roku 1400
  • dvě kamenné desky s textem Basilejských kompaktát o náboženské svobodě (česky a latinsky), z kaple Božího Těla na Karlově náměstí (replika asi z roku 1606)
  • torzo sochy Bruncvíka se lvem na pilíři, z Karlova mostu, kolem roku 1500
  • kamenická a sochařská výzdoba (chrliče, zábradlí a figury včetně sochy sv. Barbory) dílo huti Matěje Rejska a následovníků z chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře, 1480-1500
  • mramorová náhrobní deska královského stolníka Jana Čéče z Nemyčevsi, zemřel 1488, z katedrály sv. Víta
  • pískovcová náhrobní deska deska kněze s rytým kalichem, z katedrály sv. Víta na Pražském hradě
  • klenák s iniciálou W pod královskou korunou krále Vladislava II. Jagellonského
  • sádrová kopie kazatelny z kostela sv. Bartoloměje v Rakovníku, podle originálu z roku 1513

3. sál (renesance a manýrismus)[editovat | editovat zdroj]

4. spojovací chodba (rané baroko)[editovat | editovat zdroj]

  • zbytky Mariánského sloupu ze Staroměstského náměstí, včetně hlavy Panny Marie, korintské hlavice sloupu, čtyř sousoší archandělů bojujících s ďáblem (z nichž tři torzálně dochovná jsou původní a jedno je volnou kopií z 19. století od Kamila J. Böhma) a části kuželkové balustrády.

5. sál (vrcholné baroko, Karlův most)[editovat | editovat zdroj]

6. sál (rané a vrcholné baroko)[editovat | editovat zdroj]

7. sál (rokoko a slohy 19. století)[editovat | editovat zdroj]

  • alegorické sochy Živlů (Oheň, Vzduch), Fortuny a Venuše od Ignáce Františka Platzera z attiky Paláce Kinských v Praze na Staroměstském náměstí, kolem 1765
  • tympanon s reliéfem Orfeus hraje na lyru zvířatům z Tančírny v Praze na ostrově Štvanice, zbořené roku 1909
  • sousoší milenců od Františka Xavera Lederera z Wimmerovy kašny na Uhelném trhu, 1799
  • polychromovaný štukový reliéf s výjevem Umučení svatého Vavřince, domovní znamení ze zbořeného domu čp. 615/II v Dlouhé třídě na Starém Městě pražském, kolem 1750
  • šest soch alegorického či mytologického námětu (Faun, Věrnost, Oheň, Bakchus, Venuše a Merkur) ze zahrady letohrádku Amerika čp. 462/II na Novém Městě pražském
  • náhrobní deska Karolíny Turinské (+1841), sestry básníkaFrantiška Turinského ze hřbitova v Poděbradech
  • poloviční socha Podomka - ze slepého okna Thun-Hohensteinského paláce čp.36/II, zbořeného na nároží Jungmannovy ulice a Jungmannova náměstí v Praze, od Josefa Malínského
  • poloviční socha Zahradníka ze slepého okna usedlosti Cibulka v Praze 5 - Košířích, od Václava Nedomy
  • socha mořské Venuše plující na mušli tažené delfíny, z kašny Thun-Hohensteinského paláce v Praze
  • Pískovcový náhrobek s truchlícím okřídleným géniem a urnou, obchodníka M. V. Kronesa (+1809), od Václava Prachnera, pro Malostranský hřbitov v Košířích
  • Pískovcové sousoší s okřídleným géniem a truchlícími postavami náhrobku rodiny Kutzerů, z let 1814 - 1815, od Václava Prachnera, z Olšanských hřbitovů
  • sádrové modely alegorických sousoší z průčelí budovy Národního muzea (Láska k pravdě, Láska k minulosti, Nadšení, Obětavost) od Bohuslava Schnircha, 1889
  • Pískovcový gryf, originál sochy z průčelí historické budovy Národního muzea od Bohuslava Schnircha, 1887, se stopami střel Sovětské armády z roku 1968
  • trámové záklopové stropy ze zbořených barokních domů v Praze na Starém Městě, zdobené temperovou malbou, z 1. poloviny 18.století

8. sál (pomníky a modely)[editovat | editovat zdroj]

vstupní vestibul[editovat | editovat zdroj]

nad vchodem do 1.sálu

Prodej[editovat | editovat zdroj]

Na místě je možno zakoupit turistickou známku č. 1524 a cizojazyčné průvodce.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Záznam v databázi MonumNet, pod čp. 422
  2. Národní muzeum: Lapidárium – Památky kamenosochařství v Čechách od 11. do 19. století

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DENKSTEIN, Vladimír, DROBNÁ, Zoroslava, KYBALOVÁ, Jana: Lapidarium Národního musea (katalog); fotografie Josef Sudek. NČSVU Praha 1958
  • FAJT, Jiří, SRŠEŇ, Lubomír: Lapidárium Národního muzea (průvodce). Praha 1993.
  • STEHLÍKOVÁ Dana, ŠUMBERA Andrej: Lapidárium Národního muzea (interaktivní CD ROM). Digiart a Národní muzeum Praha 2005.
  • SRŠEŇ, Lubomír. O způsobech instalování a restaurování kamenosochařských památek v Lapidáriu Národního muzea v Praze. Zprávy památkové péče. 1995, roč. 55, čís. 4, s. 121-130. ISSN 1210-5538.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]