Lapidárium Národního muzea

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Budova Lapidária na pražském Výstavišti
Před vchodem umístěná kopie sochy Archanděl v boji s ďáblem,podle originálu Jana Jiřího Bendla z roku 1650, části Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí

Lapidárium Národního muzea je největší státní veřejně přístupná historická sbírka kamenosochařství a architektonické plastiky v České republice.

Umístění[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku Národního muzea z roku 1818 byly kamenosochařské památky sbírány pouze výjimečně. Teprve na základě písemně zpracované sbírkotvorné koncepce Františka Palackého z roku 1842 se měly shromažďovat jak originály, tak především nákresy, modely či sádrové odlitky významných monumentálních památek (například včetně odlitků zvonů a nápisových pásů). Jednotlivé sbírkové předměty byly do roku 1898 deponovány především na dvorech muzejní budovy a v jejím podstřeší. První exponáty byly zapůjčeny roku 1891 do výstavního pavilónu Retrospektivní výstavy v rámci Všeobecné zemské jubilejní výstavy v Praze v areálu tehdy nově založeného Výstaviště Praha-Holešovice. Další výstavu zde v roce 1898 uspořádal Spolek inženýrů a architektů, který pořídil několik monumentálních sádrových kopií portálů a tympanonů, jež v sálech zůstaly přizděny a jsou dodnes součástí expozice.

První stálá expozice Lapidária byla otevřena podle koncepce dr. Václava Fabiána po jedoročních přípravách roku 1905, druhou expozici vytvořil dr. Karel Guth v letech 1930 - 1932. Třetí expozici připravoval Josef Opitz v letech 1942 - 1943, realizovali ji jeho spolupracovníci podle válečného konceptu roku 1954. Čtvrtá expozice byla realizována v 70. letech a pátá verze v roce 1993.

Tato původně novorenesanční budova číslo popisné 422 v k. ú. Bubeneč palácového typu vznikla podle projektu architekta Antonína Wiehla jako protějškový pavilón k sochařskému pavilónu Akademie výtvarných umění. Úpravami z roku 1908 došlo k barokizaci střech, zazdění některých oken a k doplnění sochařské a reliéfní výzdoby vstupního průčelí podle návrhu Františka Hergessela. Ke zboření dvou kašen a k zastřešení dvorů došlo v letech 1930-32 a po roce 1945. Budova má nyní osm sálů, kancelář s pítučním depoiářem, dva depozitáře a sochařský ateliér. Lapidárium je součástí nemovité kulturní památky Výstaviště [1]., budova je od svého vzniku dodnes majetkem Magistrátu hl.m. Prahy. Roku 1992 byla na 99 let pronajata agentuře Incheba Praha. Nájemní smlouva byla vypověděna a má být zrušena k 31.12.2016.

Sbírky[editovat | editovat zdroj]

Sbírka celkem obsahuje přes 3000 sbírkových předmětů, převážně z kamene. Z nich je více než čtyři sta exemplářů vystaveno a ostatní deponovány ve třech depozitářích přilehlých k expozici. Sádrové odlitky tvoří samostatnou kolekci a jsou shromážděny jednak v 1.-3. sále, a dále především v mimopražském depozitáři muzea v Terezíně.

Vystavují se díla kamenická, sochařská a architektonická plastika, převážně z Prahy nebo ze středních Čech. V chronologickém uspořádání jsou v osmi sálech vystavena díla od počátků románského slohu přes ranou, vrcholnou a pozdní gotiku, renesanci a manýrismus, dále jsou tři sály věnovány baroku, další památkám od rokoka přes klasicismus po historické slohy 19. století a poslední sál je vyhrazen bronzovým pomníkům a jejich modelům.

Sbírkové předměty pocházejí zejména z Prahy (včetně fragmentů sloupů z z krypty pražské katedrály), sloupů a jejich hlavic z baziliky sv. Jiří na Pražském hradě či fragmentů z bazilik sv. Petra a Pavla či sv. Jana Křtitele na Vyšehradě z období od 11. do 13. století, z veřejných prostranství (plastiky z kašen), kostelů, klášterů, veřejných budov, šlechtických paláců a měšťanských domů od středověku až do počátku 20. století, stejně tak ze středních Čech. Největším souborem je kolem 1000 fragmentů z archeologického výzkumu kláštera benediktinů v Ostrově u Davle, který v letech 1932 - 1934 prováděl archeolog Karel Guth. Stálá expozice nese název Památky kamenosochařství v Čechách od 11. do 19. století.

Materiály[editovat | editovat zdroj]

Nejčastěji použitým materiálem je kámen, a to opuka z okolí Prahy, ponejvíce z lomů na Petříně nebo na Bílé Hoře, vápenec, pískovce, narůžovělý slivenecký mramor, výjimečně se objevují také importované mramory, zářivě bílý z Karrary v Toskánsku či z Laasu v Rakousku, italský temně zelený mramor zvaný antico verde, žula, alabastr či serpentinit. Kamenné exponáty od počátku doplňují dekorativní či architektonické prvkypálené hlíny (románské podlahové dlaždice z Vyšehradu a z Ostrova u Davle) a ze štuku (domovní znamení). Dřevo v podobě dubových trámů a prken je přítomno v obou největších sálech (1. a 7.): jsou to gotické, renesanční a barokní trámové stropy, které pocházejí ze zbořených měšťanských domů ze Starého a Nového Města pražského, převážně s dekorativní temperovou malbou.

Do stěn expozice jsou vsazeny sádrové odlitky románského portálu kostela sv. Jakuba v Záboří nad Labem, odlitky gotických chrámových tympanonů (z Týnského chrámu a z kostela Panny Marie Sněžné), dále je zde sádrový černě patinovaný odlitek gotické jezdecké sochy sv. Jiří z Pražského hradu, (podle originálu bratří z Kluže z roku 1373) a odlitek pozdně gotické kazatelny z chrámu sv. Bartoloměje v Rakovníku.

Významným souborem jsou historické odlitky gotických bust z vnitřního triforia pražské katedrály. Jen z malé části jsou vystaveny autorské sádrové modely pro kamenná sousoší z historické budovy Národního muzea z let1889 - 1891, převážně alegorické sochy Bohuslava Schnircha. Bronzové pomníky habsburské éry byly do Lapidária deponovány roku 1919 a vystaveny poprvé roku 1932.

Významné exponáty[editovat | editovat zdroj]

Stálá expozice mj. zahrnuje:[2]

1. sál (románský a rané gotiky)[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší sochařská díla

Architektonické články a plastika

Sochy

  • sádrová kopie jezdecké sochy sv.Jiří z nádvoří Pražského hradu
  • sádrová kopie sochy sv. Václava od Petra Parléře z katedrály sv. Víta

Tympanony

Náhrobky

  • náhrobek novorozeněte - přemyslovské princezny Guty II. z rodové nekropole Přemyslovců v Anežském klášteře z roku 1297
  • soubor 8 náhrobních desek opatů a jedné desky příznivců z kláštera benediktinů na Ostrově u Davle, opuka
  • náhrobní deska Osvalda, dvorního malíře císaře Karla IV. a autora polychromií soch
  • náhrobní deska kramáře Pelhřima z kostela sv. Linharta v Praze

Ostatní

2. sál (vrcholná a pozdní gotika)[editovat | editovat zdroj]

3. sál (renesance a manýrismus)[editovat | editovat zdroj]

4. spojovací chodba (rané baroko)[editovat | editovat zdroj]

5. sál (vrcholné baroko, Karlův most)[editovat | editovat zdroj]

6. sál (rané a vrcholné baroko)[editovat | editovat zdroj]

7. sál (rokoko a slohy 19. století)[editovat | editovat zdroj]

  • alegorické sochy Živlů (Oheň, Vzduch), Fortuny a Venuše od Ignáce Františka Platzera z attiky Paláce Kinských v Praze na Staroměstském náměstí, kolem 1765
  • Sousoší milenců od Františka Xavera Lederera z Wimmerovy kašny na Uhelném trhu, 1799
  • alegorické sochy ze zahrady letohrádku Amerika na Novém Městě pražském
  • poloviční socha Podomka - ze slepého okna Thun-Hohensteinského paláce v Praze, od Josefa Malínského
  • poloviční socha Zahradníka ze slepého okna usedlosti Cibulka v Praze 5 - Košířích, od Václava Nedomy
  • socha mořské Venuše plující na mušli tažené delfíny, z kašny Thun-Hohensteinského paláce v Praze
  • Pískovcový náhrobek obchodníka M. V. Kronera s okřídleným truchlícím géniem, od Václava Prachnera, pro Malostranský hřbitov v Košířích
  • Pískovcový figurální náhrobek rodiny Kutzerů, od Václava Prachnera, z Olšanských hřbitovů
  • sádrové modely alegorických sousoší z průčelí budovy Národního muzea ( Láska k pravdě, Láska k minulosti, Nadšení, Obětavost) od Bohuslava Schnircha, 1889
  • Pískovcový gryf, originál sochy z průčelí historické budovy Národního muzea od Bohuslava Schnircha, 1887, se stopami střel z roku 1968
  • trámové stropy ze zbořených barokních domů v Praze, zdobené temperovou malbou

8. sál (pomníky a modely)[editovat | editovat zdroj]

vstupní vestibul[editovat | editovat zdroj]

Prodej[editovat | editovat zdroj]

Na místě je možno zakoupit turistickou známku č. 1524 a cizojazyčné průvodce.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Souřadnice: 50°6′19,7″ s. š., 14°25′52″ v. d.

Kategorie Lapidárium Národního muzea ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Záznam v databázi MonumNet, pod č. p. 422
  2. Národní muzeum: Lapidárium – Památky kamenosochařství v Čechách od 11. do 19. století

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DENKSTEIN, Vladimír, DROBNÁ, Zoroslava, KYBALOVÁ Jana: Lapidarium Národního musea (katalog); fotografie Josef Sudek. NČSVU Praha 1958
  • FAJT, Jiří, SRŠEŇ, Lubomír: Lapidárium Národního muzea (průvodce). Praha 1993.
  • STEHLÍKOVÁ Dana, ŠUMBERA Andrej: Lapidárium Národního muzea (interaktivní CD ROM). Digiart a Národní muzeum Praha 2005.
  • SRŠEŇ, Lubomír. O způsobech instalování a restaurování kamenosochařských památek v Lapidáriu Národního muzea v Praze. Zprávy památkové péče. 1995, roč. 55, čís. 4, s. 121-130. ISSN 1210-5538.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]