Jan Jiří Bendl
Jan Jiří Bendl (asi 1610? ve Švábsku – 27. května 1680 v Praze) byl nejvýznamnější český raněbarokní sochař. Jeho dílem byly například sochy mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Fragmenty tohoto díla jsou dnes uloženy v Lapidáriu Národního muzea na pražském Výstavišti. Významným dílem jsou také dřevěné vyřezávané sochy apoštolů z kostela Nejsvětějšího Salvátora v Klementinu. Z jeho dílny pochází i kamenné sochy umístěné na průčelí tohoto chrámu.
Obsah |
Život [editovat]
Jeho otec Jiří byl truhlářem a pocházel ze Švábska.[1] Podle vlastních slov se on sám vyučil u svého otce. Další školení zřejmě prodělal v jižním Německu. Roku 1657 podnikl studijní cestu do Itálie. První zprávy o jeho působení v Praze pochází z roku 1630.[2] Oficiálně se měšťanem Starého Města pražského stal v roce 1651. V té době zároveň vstoupil do cechu sdružujícího malířství i řezbářství. Mezi těmito dvěma skupinami docházelo k častým sporům. Donucen nekončící rivalitou nakonec společně s dalšími řezbáři požádal městskou radu o povolení založit samostatný řezbářský cech. Roku 1661 jim magistrát povolil ustanovení vlastního cechu.[3] Zemřel v roce 1680 asi ve věku šedesáti let zřejmě vinou morové epidemie, jež tou dobou zasáhla Prahu.[2]
Charakteristické rysy tvorby [editovat]
Materiálem pro jeho práci mu nebyl pouze kámen, ale také dřevo. Jeho díla byla ovlivněna nizozemským severským pojetím, ale také znalostí sochařských prací římských manýristů.[4] Mísí tedy motivy tradiční gotických prvků, jako jsou sevřené obrysy a kaskádovité lemy, s novějším, později nastupujícím pojetím v gestech rukou, rotačním oživením či spádem bohatých rouch. Vynikal svou realistickou modelací nažin.[5] Nebyl pouze vzorem svých současníků, ale hledali u něj inspiraci i sochaře mladší generace jakým byl i Ferdinand Maxmilián Brokof.[6]
Práce ze dřeva [editovat]
Jeho řezby představují vlastní autentickou práci bez dílenské deformace jakou najdeme u větších kamenných soch.[7] Zpočátku tuto jeho tvorbu provází expresivní tendence. Nejpočetnější a nejvýznamnější prací ze dřeva je skupina soch vytvořena pro zpovědnice jezuitského kostela sv. Salvátora v Praze. Jeho dřevěná plastika tedy nejen umělecky, ale také množstvím převyšuje práci z kamene.[6]
- Sv. Petra a Pavel, 1648, lipové dřevo, 160 cm, Kostel Pany Marie před Týnem, Praha
- Sv. Václav, 1650, lipové dřevo, 240 cm, kostel sv. Jindřicha, Praha
- Sv. Gerard a sv. Ubaldeska, 11651, lipové dřevo, 200 cm, kostel Pany Marie pod řetězem, Praha
- Archanděl Gabriel a anděl strážný, lipové dřevo, po 1650, 176,5 a 173,5 cm, Muzeum hlavního města Prahy
- Sv. Řehoř a Augustin, lipové dřevo,1655, 45 cm, Muzeum hlavního města Prahy
- Sv. Vít a Zikmund, kolem 1660, lipové dřevo, 161 a 163 cm, Muzeum hlavního města Prahy
- Sv. Prokop a Vojtěch, 1664, lipové dřevo, 162 cm, Kostel Pany Marie před Týnem, Praha
- Sv. Jan Křtitel a Jan Evangelista, 1665, lipové dřevo, 142 a 143,5 cm, Kostel Pany Marie před Týnem, Praha
- Dvojice andělů, 1664 – 68, lipové dřevo, 150 cm, kostel Nanebevzetí a sv. Jakuba, Praha-Zbraslav
- Soubor řezeb apoštolů z lipového dřeva pro kostel sv. Salvátora v Praze, listopad 1673 – 1675
- Sv. Petr, 133cm
- Sv. Pavel, 136 cm
- Sv. Ondřej, 134 cm
- Sv. Jakub větší, 137 cm
- Sv. Jan, 138 cm
- Sv. Tomáš, 132 cm
- Sv. Jakub menší, 132 cm
- Sv. Filip, 131 cm
- Sv. Bartoloměj, 137 cm
- Sv. Matouš, 133 cm
- Sv. Šimon, 134 cm
- Sv. Matěj 103 cm
- Sv. Ludmila, 180 cm
- Sv. Isidor, 1678 – 80, lipové dřevo, 165,5 cm, Národní galerie v Praze, zapůjčeno farním úřadem v Buděničkách z kostela sv. Isidora
Práce z kamene a štuku [editovat]
Mezi nejranější práce spadá štukatérská výzdoba kopule jezuitského kostela sv. Salvátora. Pro průčelí této stavby taky vytvořil nejobsáhlejší figurální soubor.[8] Pro jeho figury je typická barokní rotace, schéma zdvižené a podepřené paže stejně jako násilné vybočení nohy či ne zcela zvládnuté tělesné proporce.[9] Ke sklonku života již nedokázal zvládat hmotný charakter kamenného bloku, což se snažil nahradit pečlivým pojednáním v detailech.[10]
.jpg)
- Soubor prací pro kupoli a průčelí jezuitského kostela sv. Salvátora v Praze
- Štukatérská výzdoba v kopuli, 1648 - 1649
- Sv. Kliment, 1655 – 1660
- Sv. Augustin, 1655 – 1660
- Sv. Řehoř, 1655 – 1660
- Sv. Ambrož, 1655 – 1660
- Sv. Jeroným, 1655 – 1660
- Sv. Vojtěch, 1655 – 1660.
- Panna Maria Immaculata, 1655 – 1660
- Sv. Lukáš, 1655 – 1660
- Sv. Jan, 1655 – 1660
- Sv. Marek, 1655 – 1660
- Sv. Matouš, 1655 – 1660
- Ježíš Kristus, 1655 – 1660
- Fragmenty z Mariánského sloupu ze Staroměstského náměstí, 1650, lapidárium národního Muzea, Praha
- Sv. Václav, 1662, nároží starého probošství, Praha
- Panna Maria Immaculata, 1673, Mírové náměstí Louny
- Sv. Václav, 1676 na Vinařském sloupu u křižovnického kostela, Praha
- Herkules zdolávající Kerbera, 1670, Královská zahrada, Praha
- Jezdecká socha sv. Václava, 1680, Galerie hlavního města Prahy
Odkazy [editovat]
Reference [editovat]
- ↑ BLAŽÍČEK, Oldřich J.. Jan Jiří Bendl. Pražský sochař časného baroka. Praha : státní tiskárna v Praze, 1937. (dále jen Blažíček (1937)). s. 8.
- ↑ a b BLAŽÍČEK, Oldřich J.. Jan Jiří Bendl. Výběr řezeb pražského sochaře raného baroku. Praha : Národní galerie, 1982. (dále jen Blažíček (1982)). s. 12.
- ↑ Blažíček (1937), s. 11
- ↑ Blažíček (1982), s. 8
- ↑ Blažíček (1982), s. 7
- ↑ a b Blažíček (1982), s. 11
- ↑ Blažíček (1937), s. 23
- ↑ Blažíček (1937), s. 16
- ↑ Blažíček (1937), s. 28
- ↑ Blažíček (1937), s. 29
Literatura [editovat]
- BLAŽÍČEK, Oldřich J. Jan Jiří Bendl, pražský sochař časného baroka. Praha : Archeologická komise, 1937.
- BLAŽÍČEK, Oldřich J. Jan Jiří Bendl : výběr řezeb pražského sochaře raného baroku. Praha : Národní galerie v Praze, 1982.
- Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha : Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. s. 34.
- SOCHOROVÁ, Anna. Jezdecký pomník sv. Václava od Jana Jiřího Bendla v Praze. Brno : Masarykova univerzita, 2008. Dostupné online.
- VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 3. sešit : Bas–Bend. Praha : Libri, 2005. 264–375 s. ISBN 80-7277-287-2. s. 371–372.
