Sochy na Karlově mostě

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Sochy a sousoší na Karlově mostě tvoří neopakovatelnou galerii pod širým nebem, větší a pestřejší než srovnatelné příklady na Andělském mostě v Římě nebo ve Würzburgu. Není doloženo, jakou měl most původně výzdobu, kronikáři k roku 1361 a opět v polovině 15. století připomínají kamenná "Boží muka" v podobě kříže. Na malostranské straně byla koncem 15. století na pilíř ke Kampě osazena socha rytíře Bruncvíka se štítem, taseným mečem a se lvem u nohou, ochránce práv staroměstských měšťanů, figura byla ulomena již v 17. století a v 19. století nahrazena volnou replikou. Od konce 17. století bylo postupně na most umístěno 30 převážně barokních soch a sousoší, místa zájemcům přiděloval staroměstský magistrát.[1] V 19. století bylo několik soch nahrazeno novými díly, od počátku 20. století se poškozené sochy nahrazují kopiemi (v současné době jsou dvě sousoší sejmuta). Třetina soch a sousoší na mostě jsou však dosud barokní originály.[2]

Sochy a sousoší na mostě[editovat | editovat zdroj]

Přehled soch a sousoší ve směru od Staroměstské mostecké věže na Malou Stranu, vždy nejprve levá (jižní, návodní), pak pravá (severní, povodní) strana:

Nad staroměstským náhonem a jej oddělujícím ostrovem[editovat | editovat zdroj]

Na 1. pilíři[editovat | editovat zdroj]

Svatý Ivo (další snímky)
Madona a sv. Bernard (další snímky)
Svatý Ivo
autor Matyáš Bernard Braun, rok 1711, donátor právnická fakulta. Originál v Lapidáriu Národního muzea. Kopie z roku 1908 od Františka Hergesela ml.[3]
Sousoší tvoří stařec a vdova s dětmi, kteří prosebně vzhlížejí k patronu právníků, po jehož pravici stojí Spravedlnost se zavázanýma očima a mečem. V reliéfu na podstavci je zobrazena mše na usmíření sporu mezi matkou a synem.
Madona a sv. Bernard
autor Matěj Václav Jäckel, rok 1709, donátor cisterciácký klášter v Oseku. Originál v Gorlici na Vyšehradě. Kopie z let 19781980 pochází od M. Vajchra, V. Hlavatého, J. Vitvara, A. Viškovské–Altmanové[4]
Sousoší znázorňuje Pannu Marii s Jezulátkem, k ní vzhlíží řádový svatý Bernard, před ním anděl s mitrou. Na levé straně symboly Ježíšova utrpení (odkazuje na Bernardovy spisy). Původně měly sochy u úst nápisy Ave Maria (Zdrávas Maria) a Salus (zdáv [buď])[4], ave a salus se opakují na oslavném nápisu na podstavci.

Na 2. pilíři[editovat | editovat zdroj]

Svatá Barbora, Markéta a Alžběta (další snímky)
Madona, sv. Dominik a sv. Tomáš Akvinský (další snímky)
Sv. Barbora, Markéta a Alžběta
autor Jan Brokoff s velkým podílem svého syna Ferdinanda Maxmiliána[5], rok 1707, donátor císařský rada J. V. Obytecký.[4] Originál v Gorlici na Vyšhradě,
Barbora (se svátostí oltářní) zvolena jako patronka v tušené blízkosti smrti donátora, pod ní lat. nápis Oroduj za nás nyní a v hodinu smrti naší (ze Zdrávas Maria). Postranní Markéta (s drakem) a Alžběta (obdarovává chudého) dle jmen jeho manželky a matky. Plasticky a anatomicky tvarované postavy a zpracování draperií odlišují toto dílo od starších plastik Jana Brokofa a bývá považováno za první dílo jeho tehdy teprve devatenáctiletého syna.
Madona, sv. Dominik a sv. Tomáš Akvinský
autor Matěj Václav Jäckel, rok 1708, donátor dominikáni u sv. Jiljí. Originál v Lapidáriu Národního muzea. Kopie je z let 19581961 od V. Bartůňka a J. Hanzla.
Sousoší znázorňuje korunovanou Madonu s Ježíškem stojící na měsíci (immaculata), dominikánský pes Páně (lat. v množ. čísle Domini Canes) s pochodní a zeměkoulí (pravou vírou osvítili svět). Dominik původně od Marie přebíral růženec, který měl zavést, Tomáš Akvinský se svým atributem úlu ukazuje knihu s latinským nápisem Dobře jsi napsal (Marie schvaluje jeho spisy).

Nad staroměstskou částí vltavského toku[editovat | editovat zdroj]

Na 3. pilíři[editovat | editovat zdroj]

Pieta (Oplakávání Krista) (další snímky)
Kalvárie - sv. Kříž (další snímky)
Pieta (Oplakávání Krista)
autor Emanuel Max, rok 1859, donátor družstvo Pražské paní; původní Pieta Jan Brokoff, r. 16951696, dnes ve dvoře Nemocnice Pod Petřínem[4]
Sousoší zobrazuje Pannu Marii držící Ježíšovo tělo, Marii Magdalénu líbající mu ruku a Jana Evangelistu stojícího před křížem. Již od středověku (doloženo 1496) tu proti kříži stávala Boží muka,[6] Brokoffova Pieta s dvěma anděly byla první barokní kamennou sochou na mostě.
Kalvárie - sv. Kříž
bronzové původně zlacené tělo Krista (W. E. Brohn asi 1628[7]) koupeno 1657 v Drážďanech, mramorový sokl z r. 1681, zlacený hebrejský nápis z r. 1696, kamenný pahorek s bronz. nápisovými deskami (Jan Jiří Heermann) a křížem se zlacením z r. 1707, postranní pískovcové sochy Emanuela Maxe z r. 1861[4]
Kříž zde stával už od dob Karla IV. a byl několikrát vyměněn. Nynější Kristus na kříži je nejstarší dochovaná socha na mostě. Okolo ukřižovaného je hebrejský nápis Svatý, Svatý, Svatý je Hospodin zástupů, Iz 6, 3 (Kral, ČEP), který z pokuty za rouhání vůči kříži nechal zhotovit jistý Žid, jak se česky, latinsky a německy uvádí na kartuších na skalnatém pahorku s lebkou (symbolizující Golgotu). Žid Eliáš Bockoffen však byl odsouzen nespravedlivě a nápis v hebrejštině byl zvolen na potupu Židovstva, jak informují nápisy v češtině, angličtině a hebrejštině na zábradlí vpravo, slavnostně zde v r. 2000 odhalené jako symbol usmíření mezi náboženstvími. Mramorový sokl upomíná na dar Louňovic pražskému arcibiskupství, který měl zajistit dvě „věčná“ světla u kříže. Maxovy sochy opakují postavy Marie a Jana z jeho o dva roky staršího protějšího sousoší. Nahrazují původní, nedochované olověné sochy.

Na 4. pilíři[editovat | editovat zdroj]

Sv. Josef s Ježíšem (další snímky)
Svatá Anna (další snímky)
Sv. Josef s Ježíšem
autor Josef Max, rok 1854, donátor měšťan Josef Bergmann[8]; původně socha sv. Josefa: Jan Brokoff, 1706, donátor Terezie Příchovská♙
Josef drží lilii a jednu nohu má na trámu (měl být tesař), chlapecký Ježíš levou rukou drží svitek, pravou žehná. Volba světce původně asi mohla souviset s teprve nedlouho vládnoucím císařem Josefem I. Starší socha byla poničena střelbou v roce 1848.
Sv. Anna
autor Matěj Václav Jäckel, rok 1707, originál v Gorlici na Vyšehradě, donátor hr. Rudolf Lissau na Stránově[4]; kopie z r. 1999 od Vojtěcha Adamce a Martina Pokorného
Světice drží na ruce Ježíška s koulí (král. jablko) a gestem třech prstů, k němu natahuje ruku s růžemi dívčí postava Panny Marie. Podoba tzv. Anny Samotřetí symbolizuje původ Ježíše z Anny skrze Marii.

Na 5. pilíři[editovat | editovat zdroj]

Při povodni v r. 1890 byl tento pilíř jako jediný zcela ztržen. O vyzdvižení trosek obou sousoší začátkem 20. století se zasloužil Čeněk Vosmík

Sv. František Xaverský (další snímky)
sv. Cyril a Metoděj (další snímky)
Sv. František Xaverský
autor Ferdinand Maxmilián Brokoff, rok 1711, donátor teologická a filosofická fakulta (tedy jezuité); originál v Lapidáriu Národního muzea; kopie Čeňka Vosmíka z r.1913[4]
Velké sousoší, jedno z nejhodnotnějších na mostě. Spoluzakladatel jezuitského řádu a Apoštol Dálného východu ukazuje na v levé ruce pozvednutý kříž indiánskému (indickému) náčelníkovi, který pokleká a žádá o křest. Po Františkově levici klečí dva chlapci, jeden s knihou a biretem, druhý s mušlí s vodou pro křest. Chlapec s knihou je zřejmě autoportrét třiadvacetiletého sochaře. Scéna se odehrává na koberci pokryté desce se stupni, kterou nesou postavy Číňana, Tatara, Inda a Mouřenína, představitelé východních národů, u kterých světec působil. Sousoší jako „impozantní“ hodnotil kritický Josef Max[9], který na nedalekém Malostranském náměstí s bratrem vytvořil kompozicí podobný pomník Radeckého. Dílo bylo strženo povodní v r. 1890, jeho části vyzvednuté z Vltavy r. 1906 sestavil Č. Vosmík. Po vyostřených debatách, zda osadit zpět doplněné dílo, vytvořit kopii nebo dát přednost novém, současnému dílu nakonec zvítězila varianta kopie, provedená Vosmíkem.[10]
Sv. Cyril a Metoděj
autor prof. Karel Dvořák, léta 19281938[11], donátor ministerstvo školství; původně sousoší sv. Ignác z Loyoly, Ferdinand Maxmilián Brokoff, r. 1711, donátor novoměstská kolej jezuitů,
Metoděj zobrazen s kazatelsky pozvednutou rukou, Cyril symbolicky přináší knihu (překlad Písma) a kostel (nalezl ostatek sv. Klimenta k posvěcení chrámu), níže postavy velkomoravského lidu. Nové sousoší bylo objednáno k desátému výročí republiky, za které už nebyla vůle obnovovat pomník zakladatele neoblíbených jezuitů. Na rozdíl od případu protějšího sousoší se dala přednost soudobé plastice s národním akcentem. Původní sousoší zobrazovalo Ignáce z Loyoly stojícího na zeměkouli obklopené množstvím postav. Originál instalován v Lapidáriu Národního muzea. Polychromovaný model k tomuto dílu je vystaven v Muzeu hl. m. Prahy.

Nad malostranskou částí vltavského toku[editovat | editovat zdroj]

Na 6. pilíři[editovat | editovat zdroj]

Sv. Kryštof (další snímky)
Sv. Jan Křtitel (další snímky)
Sv. Kryštof
autor Emanuel Max, rok 1857, donátor sbírka primátora V. Vaňky; původně strážnice[4]

Obvyklá scéna, jak se obrovitý Kryštof opírá o hůl a přenáší dítě-Ježíše přes řeku (vlnky u nohou). Velký mramorový pomník Karla VI., který zde r. 1720 zamýšlel hrabě Špork a navrhl M. B. Braun, nebyl realizován a zůstala jen strážnice, nad kterou se měl vypínat.[4] Ta se při povodni 1784 zřítila do Vltavy i s pěti strážníky, z nichž jen jeden si zachránil život zachycením o mostní pilíř. Mramorová nápisová deska informující o události byla přenesena na severní stranu staroměstské věže.[12]

Sv. Jan Křtitel
autor Josef Max, rok 1855, donátor J. N. Gemerich z Neuberka[13]; původně Křest Krista, Jan Brokoff, r. 1706, donátor radní J. B. Neumann z Neuburku,

Typické zobrazení světce opásaného kožešinou s mušlí pro nabírání křestní vody, charakteristickým křížem (na pásce stávalo „Agnus Dei“) a kazatelským gestem. Původní rozsáhlé sousoší zobrazuje Jana, jak křtí Krista, nad nimi se na oblacích vznáší Bůh Otec a sokl byl doprovázen anděli. Bylo poškozeno při revoluci v roce 1848, je umístěno v Lapidáriu Národního muzea.

Na 7. pilíři[editovat | editovat zdroj]

Svatý František Borgiáš (další snímky)
sv. Norbert, Václav a Zikmund (další snímky)
Sv. František Borgiáš
autor Ferdinand Maxmilián Brokoff, rok 1710, donátor purkrabí František z Colettů,[4] nyní sejmuto

Iberský jezuita, generál řádu, se obrací k andělu, který pozvedá monstranci, druhý anděl drží kartuši s obrazem jeho patronky Panny Marie Sněžné. Na podstavci lebka připomíná mrtvé tělo císařovny Isabely, při jehož spatření dospěl k duchovnímu obrácení. O tomto díle se traduje, že autor dlouho hledal model pro anděla stojícího vpravo na podstavci. Jednoho dne spatřil v kostele sv. Tomáše neobyčejně půvabnou dívku s nevinnou tváří. Domluvil se s rodiči, že mu dívka bude stát modelem, ale ona druhý den zemřela. Brokoff si pak vybral studenta z jezuitské koleje, ale pořád nemohl vystihnou podobu, anděl se spíš podobal ďáblovi. Vrátil proto k původnímu náčrtu dívky a nakonec zjistil, že vyhotovil svou tvář. Prý mu v tom pomohl sv. František Borgiáš.

Sv. Norbert, Václav a Zikmund
autor Josef Max, rok 1853, donátor strahovský opat J. Zeidler; původně sv. Norbert mezi řádovými bl. Adrianem a Jakubem, Jan Brokoff, r. 1708; později sv. Norbert mezi anděli, Ignác Platzer, r. 1765[4]

Zakladatel premonstrátů zobrazen v biskupském oděvu s mitrou, jak pozvedá monstranci. Po stranách zemští patroni kníže Václav s praporem a burgundský král Zikmund s korunou a mečem. Nápis na soklu informuje, že premonstráti zde postavili už třetí sousoší. První Brokofovo sousoší, známé jen z rytin, totiž bylo zřejmě z nekvalitního kamene a brzy začalo chátrat. Bylo přeneseno do Norbertina (dnes OD Kotva)[14] a strahovský klášter nechal vytvořit sousoší nové od I. Platzera, největšího sochaře českého pozdního baroka. Dřevěný model k tomuto sousoší býval ve strahovské knihovně.[4]

Na 8. pilíři[editovat | editovat zdroj]

Sv. Ludmila s malým Václavem (další snímky)
sv. Jan Nepomucký (další snímky)
Sv. Ludmila s malým sv. Václavem
autor Matyáš Bernard Braun, po roce 1720, kopie z r. 1999, originál v Gorlici na Vyšehradě;[15] původně sv. Václav mezi dvěma anděly, Ottavio Mosto, mezi 1695 a 1701, donátor císařský rada V. Markvart z Hrádku, dnes v Lapidáriu, sokl na Hradčanském náměstí[16]

Scéna symbolicky znázorňuje, jak Ludmila učí svého malého vnuka Václava číst z knihy. Příslušnost k vládnoucímu rodu symbolizují koruny a za Václavem štít s přemyslovskou orlicí. Andílek vpravo drží boleslavské paládium, na soklu je reliéf Václavova zavraždění. Původní sousoší sv. Václava rytíře-vítěze mezi dvěma anděly bylo z prvních na mostě, po protějším Janu Nepomuckém a Pietě. Poškodila ho pak povodeň v r. 1784 a bylo nahrazeno dnešní Ludmilou, která původně stávala na hradčanské rampě u tehdy rušené kaple Panny Marie Einsiedelnské (dnes Kajetánka). Opravené sousoší sv. Václava putovalo na místo sv. Ludmily, kde od r. 1906 zůstal jen sokl doplněný volně navazujícím Václavem od Č. Vosmíka.

Sv. Jan Nepomucký
hliněná skica Matyáš Rauchmüller, r. 1691, dřevěný model pro odlitek Jan Brokoff, rok 1682, odlil J. V. Herold, r. 1683, donátor Matěj Vunšvic[16]

Předloha této sochy - bozzetto od Matthiase Rauchmüllera se stalo závazným ikonografickým vzorem, podle něhož vznikaly další barokní plastiky u nás i v cizině. Neodlučitelnými atributy se staly: pět hvězdiček kolem světcovy hlavy, kanovnický pláštík - rocheta, palma mučednictví a kříž s korpusem Krista. Podle legendy se hvězdy objevily nad hladinou, když byl Jan Nepomucký svržen do vody. Symbolizují 5 písmen slova tacet, což znamená mlčí.

Na 9. pilíři[editovat | editovat zdroj]

Sv. František Serafinský (další snímky)
sv. Antonín Paduánský (další snímky)
Sv. František Serafinský
autor Emanuel Max, r. 1855, donátor Fr. Libštejnský z Kolovrat[17]; původně stejné téma, autor nejistý – snad František Preiss, r. 1708, donátor Václav V. ze Šternberka, u kostela sv. Josefa na Nám. Republiky[16]

Vyznavač chudobného života, zakladatel řádu františkánů, je zobrazen v prostém mnišském rouchu přepásaném provazem s typickými třemi uzly, na rukou a v boku má Kristovy rány. Anděl po pravici (původně) drží dvojitý kříž, druhý v jáhenském rouchu evangelium (symbol kazatelství). Postaveno na paměť záchrany Františka Josefa I. před atentátem r. 1853. Původní socha sv. Františka je ve výklenku před kapucínským kostelem sv. Josefa, andělé v jeho nádvoříčku.

sv. Antonín Paduánský
autor Jan Oldřich Mayer, r. 1707, donátor purkrbský rada Krištof M. Wittauer;[16] vázy M. Hozová, r. 2010, dle pův. fragmentů[18]

Františkánský světec s Ježíškem stojícím na knize a (dříve) s lilií, tvoří protějšek zakladateli řádu. Na kamenných vázách typické výjevy: kázání rybám, uzdravení mladíka, osel kleká před hostií (na odvrácené straně). Na bocích soklu nápisy orodující za Josefa I.

Nad ostrovem Kampa[editovat | editovat zdroj]

Na 10. pilíři[editovat | editovat zdroj]

Sv. Vincenc Ferrerský a sv. Prokop (další snímky)
sv. Juda Tadeáš (další snímky)
Sv. Vincenc Ferrerský a sv. Prokop
autor Ferdinand Maxmilián Brokoff, r. 1712, donátor hr. Romedius J. F. Thun na Cholticích;[16] nyní sejmuto

Toto mistrovské dílo F. M. Brokofa sdružuje dva rozdílné světce, španělského dominikánského kazatele a českého kněze-poustevníka. Vincent je znázorněn v řádovém rouchu, jak křísí nebožtíka – kostra odklápí víko rakve, na které latinský nápis Vzkřísil 40 [lidí]. Dále je tu hříšník s důtkami (na římse nápis Obrátil 100.000 hříšníků) a posedlý, jemuž původně z úst odcházel démon-kovový dráček. Vpravo Prokop v biskupském hávu stojí na ďáblovi, kterého přemohl. Mohutný trojboký podstavec má v nárožích polopostavy (hermovky), vlevo muslim s nápisem 8.000 saracénů k víře katolické, vpředu žid: 2.500 židů ke Kristu, mezi nimi reliéf Posledního soudu. Pravý reliéf zobrazuje dle legendy Prokopa, jak oře s čertem zapřaženým do pluhu, a k němu se vztahuje i pravá hermovka ďábla s nápisem Zkrotil 70 démonů.

Bruncvík (další snímky)
Bruncvík
autor Ludvík Šimek, r. 1884;[16] původní socha a pilíř kolem 1500, bez horní poloviny Bruncvíkova těla instalována v Lapidáriu Národního muzea

Socha stojí mimo řadu soch, na zhlaví pilíře pod sousoším Vincence a Prokopa. Plastika na vysokém, reliéfně zdobeném podstavci zobrazuje rytíře s taseným mečem, opírajícího se o erb Starého Města získaného po r. 1470[19] a se lvem u nohou. Autor jej vytvořil částečně podle fragmentu, který zbyl po sestřelení původní sochy za obléhání Švédy r. 1648. Původní socha zde označovala práva Starého Města.

Sv. Juda Tadeáš
autor Jan Oldřich Mayer, rok 1708, donátor F. Sezima Mitrovský z Nemyšle[16]

Socha znázorňuje apoštola držícího evangelium (kázal v zemích sousedících s Palestinou) a kyj, kterým ho podle jedné verze legendy pohané zabili.

Na 11. pilíři[editovat | editovat zdroj]

Sv. Mikuláš Tolentinský (další snímky)
sv. Augustin (další snímky)
Sv. Mikuláš Tolentinský
autor Jeroným Kohl či J. B. Kohl, r. 1708, donátor augustiniáni u sv. Tomáše; kopie J. Jiříkovský, r. 1970,[16] originál v Gorlici na Vyšehradě

Socha zobrazuje augustiniánkého světce s lilií, podávajícího požehnaný chléb, kterým prý stále činil zázraky (sytil a léčil), jak je vytesáno na podstavci. Další pečivo v košíku drží andílek u jeho nohou. O autorství mezi vědci nepanuje shoda: Někteří uvádějí dodavatele zakázky, starého Jeronýma,[20] autora kašny na II. hradním nádvoří. Jiní uvádějí jako spolupracovníka[21] či přímo autora[16] jeho nevlastního syna Jana Bedřicha, se kterým měl otčím tehdy vážné rozepře.

Sv. Augustin
autor Jeroným Kohl či J. B. Kohl, r. 1708, donátor augustiniáni u sv. Tomáše; kopie J. Dušek, r. 1971,[16] originál v Gorlici na Vyšehradě

Socha znázorňuje hlavního patrona zadavatelů v biskupském úboru a s oblíbeným planoucím srdcem v ruce, symbolem náboženské horlivosti. Nejproslulejší teolog šlape po knihách kacířů (Manes, Pelagius, Donát), jejichž učení potíral. U nohou dítě s mušlí, kterou dříve přelije moře, než Augustin pochopí záhadu sv. Trojice. Problém autorství je stejný jako u protější sochy.

Na 12. pilíři[editovat | editovat zdroj]

Sen Sv. Luitgardy (další snímky)
sv. Kajetán (další snímky)
Sv. Luitgarda
autor Matyáš Bernard Braun, r. 1710, donátor plaský opat Evžen Tyttl;[22] kopie B. Rak a J. Novák, r. 1995, originál v Lapidáriu Níárodného muzea

Sousoší považované za výtvarně nejkvalitnější dílo na mostě[23][16] zobrazuje vidění slepé vlámské řeholnice. Kristus se k ní sklání z Kříže a jednou rukou ji tiskne, aby se napila z rány v jeho boku. Výjev dnešního diváka těžko osloví svým mystickým smyslem, ale zapůsobí silou výtvarného zpracování. Na rozdíl od ostatních děl na mostě, které dosti divadelně předvádí pózující světce obklopené symboly a výjevy jejich legendárního života, Braunovo sousoší zobrazuje jednu konkrétní intimní scénu hlubokého náboženského prožitku světice. Dokonce i andílci na oblacích zde nejsou, aby nesli různé symboly, ale jen jaksi důvěrně dokreslují nadpozemský charakter výjevu. První Braunovo pražské dílo zhodnocuje jeho italské školení, znalost Michelangela a zejména Berniniho, např. jeho Vidění sv. Terezie. Uvažuje se o předloze od různých malířů (Liška[24][25], Willmann[24], Brandl[26]). Světce s ústy u Kristovy rány zobrazuje i reliéf protějšího, o rok staršího sousoší.

Sv. Kajetán
autor Ferdinand Maxmilián Brokoff, rok 1709, donátor klášter theatinů u kostela v Nerudově ulici[24]

Spoluzakladatel řádu theatinů je zobrazen v taláru a s knihou s lat. nápisem: Hledejte nejdříve království Boží a jeho spravedlnost a ostatní vám bude přidáno, Mt 6, 33 (Kral, ČEP). Na podstavci je pohozená koruna a vypouklý mramorový nápis o věnování, jeho boční volutová křídla nesou andílky přidružující rohy hojnosti (atribut) a reliéfy: Panna Maria mu podává Ježíška a Kristus mu dává okusit sladkosti své krve. Za světcem, od něj oddělený, stojí trojboký (symbol Trojice) obelisk obklopený obláčky a ptáky, kteří se také svěřují do péče Boží a neshromažďují majetek, viz Mt 6, 26 (Kral, ČEP). Na vrcholu obelisku drží dva andílci velké, původně okřídlené hořící srdce, další Kajetánův atribut, symbolizující náboženskou horoucnost.

Na 13. pilíři[editovat | editovat zdroj]

Svatý Vojtěch (další snímky)
sv. Filip Benicius (další snímky)
Sv. Vojtěch
autor Ferdinand Maxmilián a Michal Jan Josef Brokoff, r. 1709, donátor radní Marek B. Joaninelli; originál v Gorlici na Vyšehradě, kopie r. 1973 od V. a K. Hořínků[24]

Druhý pražský biskup je oblečen v biskupském rouchu, v levé ruce drží evangelium, které hlásal v Uhrách a slovanským Prusům. Kovová berla a veslo, mučednický atribut, dnes chybějí. Podstavec postavený nakoso se znakem donátora a věnovacím nápisem je doplněn čtyřmi postavičkami putti.

Sv. Filip Benicius
autor Michal Bernard Mandel, r. 1714, donátor řád servitů na Novém Městě u kostela Na Slupi[24] z odkazu Adama kn. Lichtenštejna, mramor; sokl pískovcová kopie z r. 2000[27]

Řádový představený a florentský světec 13. století je zobrazen s krucifixem, ratolestí a knihou, u nohou odložená tiára připomíná jeho odmítnutí papežského úřadu. Servité ji objednali u salcburského sochaře, řádového kolegy a zřejmě pražského rodáka Mandela. Ten ji zhotovil z tamního hrubozrnného světlého mramoru a je proto nejen jediná mramorová socha na mostě, ale vůbec ojedinělá barokní mramorová socha v Čechách. Statický postoj figury předního rakouského sochaře kontrastuje s dramatickým, dynamickým pojetím soudobých plastik pražských umělců. Socha byla v roce 2000 zrestaurována J. Divišem a pískovcová kopie soklu z r. 1854 byla nahrazena novou z pískovce božanovského.

Nad malostranským břehem[editovat | editovat zdroj]

Na 14. pilíři[editovat | editovat zdroj]

Sv. Jan z Malty, Felix z Valois a Ivan
sv. Vít
Sv. Jan z Mathy, Felix z Valois a Ivan 
autor Ferdinand Maxmilián Brokoff, rok 1714. Sousoší znázorňuje na skále stojícího sv. Jana s rozlomenými pouty, vedle něj stojí sv. Felix, níže poustevník Ivan, jako zástupce zemských patronů. Dole ve skále je zamřížovaná jeskyně s uvězněnými křesťany, které hlídá Turek a pes. Za Turkem stojí jelen s křížem mezi parohy. Připomíná období, kdy oba zakladatelé řádu rozjímali v lese a zjevil se jim jelen s červenomodrým křížem mezi parohy.
Svatý Vít 
autor Ferdinand Maxmilián Brokoff, rok 1714. Socha znázorňuje patrona české země, stojícího na skále se lvy, ke kterým byl svržen, aby jej zabili. Ti si ale jen lehli k jeho nohám. Ještě před svržením ke lvům byl namáčen v kotli s vroucí smolou a vyvázl bez zranění. Nakonec byl mučen v žaláři tak dlouho, dokud nezemřel.

Na 15. pilíři[editovat | editovat zdroj]

Svatý Václav
sv. Kosma a Damián se Salvátorem
Sv. Václav 
autor Josef Kamil Bohm. Socha vznikla na náklad Pavla Aloise Klára, syna zakladatele Klárova ústavu slepců, k 25. výročí jeho založení.
Sv. Kosma a Damián se Salvátorem 
autor Jan Oldřich Mayer, rok 1709. Sousoší znázorňuje dva světce, oblečené do úboru pražské univerzity. Drží nádoby s léky a mučednické palmy. Mezi nimi je Ježíš Kristus jako spasitel světa.

Další sochařská výzdoba související s mostem[editovat | editovat zdroj]

Sochy na Staroměstské mostecké věži od Křižovnického náměstí
Věžník u vrcholu schodiště na Staroměstské mostecké věži

Na průčelí Staroměstské mostecké věže ve směru od Křižovnického náměstí se nacházejí v patru nad průjezdem sochy sedících králů, zleva Karla IV. a Václava IV., a mezi nimi plastika svatého Víta. Ve druhém patře jsou sochy sv. Zikmunda a Vojtěcha, mezi nimiž je plastika lva. Originály v Lapidáriu Národního muzea.

U vrcholu schodiště Staroměstské mostecké věže se nachází další socha. Nepředstavuje žádného svatého, ale anonymního věžníka či klíčníka. Datuje se k přelomu 14. a 15. století.

Již mimo most je umístěn tzv. Bradáč, autor neznámý. Nejedná se o sochu, ale o plastiku umístěnou na nábřežní zdi mezi Karlovým mostem a křížovnickým klášterem. Původně byla součástí Juditina mostu. Odtud byla při zaklenutí ramene vyňata a zazděna na nové místo ve stejné výšce. Jedná se o jednu z našich nejstarších veřejných plastik. Sloužila Pražanům na měření vody. Podle toho, jestli voda stoupla do výšky brady, nosu nebo očí, poznali, kam až voda ve městě dosáhne.

Na malostranské straně mostu, na Juditině věži, je umístěn významný románský basreliéf.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KLEISNER, Tomáš. Brokofovo svědectví k benediktinské výzdobě Karlova mostu. Zprávy památkové péče. 1997, roč. 57, s. 60. Dostupné online.  
  2. Barokní originály jsou: sous. Barbory, Krucifix, Nepomucký, Paduánský, Juda Tadeáš, Kajetán, Filip Benizi, sous. Jan z Mathy, sv. Vít a Kristus s Kosmou a Damiánem – celkem deset.
  3. Vlček a kol., s. 124
  4. a b c d e f g h i j k l Vlček a kol., s. 125
  5. Uvádí např. prof. Dvořák v dokumentu ČT
  6. Poche, E., Prahou krok za krokem, Praha 1958, s. 36
  7. Bronz. nápis z r. 2000
  8. Nápis na soklu
  9. Mádl (1921), s. 43
  10. Mádl (1921), s. 74
  11. datace na sousoší
  12. Ekert (1883), s. 286
  13. Ekert (1883), s. 280
  14. Ekert (1883), s. 281
  15. Sv. Ludmila na stránkách Muzea Karlova mostu
  16. a b c d e f g h i j k Vlček a kol., str. 126
  17. Nápis na soklu, Ekert (1883), s. 285.
  18. Sv. Antonín bohatší o dvě vázy na portálu hl. m. Prahy
  19. Fr. Dvořák v dokumentu ČT, díl Zastavení u nejstarších doplňků, 10. minuta
  20. Fr. Dvořák v dokumentu ČT
  21. Nová encyklopedie českého výtvarného umění. Praha : Academia, 1995. ISBN 80-200-0536-6. S. 368.  
  22. VLČEK, Pavel, a kol. Umělecké památky Prahy. Staré město, Josefov. Praha : Academia, 1996. 640 s. Dále jen Vlček a kol.. ISBN 80-200-0563-3. S. 126-127.  
  23. Ekert, s. 284
  24. a b c d e Vlček a kol., s. 127
  25. Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Praha, Academia, 1995
  26. Luitgarda na stránkách Muzea Karlova mostu
  27. Sv. Filip Benicius na stránkách Muzea Karlova mostu

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GLET J., Svatí na Karlově mostě, 2012, 152 s., Nakl. V. Nosková, kapesní formát (tx, fot.), ISBN 978-80-87373-20-0
  • MALINA, Jakub. Karlův most. Praha esoterická: Průvodce historií a esoterním konceptem slavného díla Karla IV. a Petra Parléře. Praha : Eminent, 2007. ISBN 978-80-7281-304-9.  
  • DVOŘÁK, František. Po Karlově mostě. Praha : NLN - Nakladatelství Lidové noviny, 2003. ISBN 80-7106-653-2.  
  • KOŠNÁŘ, Julius. Staropražské pověsti a legendy. Praha : Vincentinum, 1933. Dostupné online. - kapitola Z pověstí o Karlově mostě, s. 119-136.  
  • MÁDL, Karel Boromejský. Sochy na Karlově mostě v Praze : [s 53 reprodukcemi a v papírové vazbě s kresbou J. Kaplického]. Praha : Štenc, 1921. Dostupné online.  
  • HERAIN, Jan. Karlův most v Praze. Praha : Umělecká beseda, 1908. Dostupné online.  
  • EKERT, František. Posvátná místa král. hl. města Prahy : Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů i jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v hlavním městě království Českého. Svazek I. Praha : Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1883. Dále jen Ekert. Dostupné online. - kapitola Kamenný most Karlův, s. 274-288.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]