Svatý Prokop

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Barokní socha svatého Prokopa na kostele svatého Jana Nepomuckého v Kutné Hoře
Sv. Prokop se zkroceným ďáblem v podobě draka na řetězu u nohou. Barokní socha na zrušeném kostele sv. Prokopa na pražské Malé Straně

Sv. Prokop (kolem 970 Chotouň25. března 1053 Sázava) byl původně světský kněz a později poustevník, zakladatel Sázavského kláštera.

Život[editovat | editovat zdroj]

Prokop se narodil kolem roku 970 v Chotouni na zemanské tvrzi jako syn jakéhosi Víta a Boženy. Nabyl výborného vzdělání na slovanské škole na Vyšehradě, stal se knězem a se svou manželkou měl syna Jimrama.

Později se rozhodl pro poustevnický život a po vyvraždění Slavníkovců žil, zřejmě po období stráveném též v benediktinském klášteře na Břevnově, v jeskyni v Dalejích u Jinonic. Zde prý Prokop sepsal evangeliář, který se údajně dostal do Francie, kde na něj skládali přísahu francouzští králové. Posléze se Prokop přesunul do Posázaví, kde praktikoval asketický život a pracoval – mýtil les a obdělával takto získanou půdu. Legenda praví, že jej okolní lidé spatřili orat s ďáblem zapřaženým do pluhu a popoháněným křížem (zřejmě se jedná o místní vysvětlení brázdy mezi Chotouní a Sázavou).

S pomocí knížete Oldřicha vznikla postupně kolem Prokopovy poustevny mnišská osada obydlená učedníky, kteří chtěli žít stejně jako on. Prokop se posléze stal prvním opatem kláštera, kterému velmi vypomáhal též Oldřichův nástupce Břetislav. Sázavský klášter, který převzal řeholi otce západního mnišství, sv. Benedikta, byl jedním z posledních míst v Čechách, kde se provozovala liturgie ve staroslověnštině a pěstovala staroslověnská vzdělanost obecně.

Zřejmě krátce po jeho smrti v 2. polovině 11. století byla napsána první staroslověnská prokopská legenda.[1]

Roku 1204 byl Prokop kanonizován papežem Inocencem III., a to jako první Čech, který byl za svatého prohlášen papežem. Je uctíván jako jeden z českých zemských patronů. Roku 1588 byly Prokopovy ostatky přeneseny do Prahy a uloženy v kostele Všech svatých na Pražském hradě.

Ikonografie[editovat | editovat zdroj]

Ve středověku byl svatý Prokop zobrazován jako řeholník v mnišském oděvu. V baroku také jako opat v pontifikáliích s berlou a mitrou. Může mít též knihu a od 17. století kříž. Jeho hlavním individuálním atributem je spoutaný ďábel, kterého má u nohou nebo na kterém přímo stojí.

Remešský evangeliář[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Remešský evangeliář

Svatému Prokopu bývá připisovaný Remešský evangeliář, staroslovanský iluminovaný rukopis, který je součástí katedrálního pokladu ve francouzské Remeši. Český přípisek z roku 1395 dokonce označuje text za Prokopovo vlastnoruční dílo (autograf).

Hagiografie[editovat | editovat zdroj]

Kníže Oldřich se na honu setkává se svatým Prokopem, neznámý autor, polovina 19. století, olej na plechu

O životě sv. Prokopa pojednávají následující legendy:

Latinské legendy[editovat | editovat zdroj]

  • Vita minor (Život menší) z pol. 12. stol. Jde o nejstarší dochovanou prokopskou legendu. Podle Bohumila Ryby je zpracováním staroslověnské legendy z 11. století, která se ovšem nedochovala.
  • Vita antiqua (Život starobylý), po svém nálezci zvaná též legenda Feifalikova, z 2. pol. 13. stol. Obsahově čerpá z Vita minor.
  • Vita maior (Život větší) ze 14. stol. Vychází opět z Vita minor s některými pozdějšími přídavky.

České zpracování[editovat | editovat zdroj]

  • Legenda o sv. Prokopu ze 14. stol. je vedle Života svaté Kateřiny jednou z nejznámějších staročeských veršovaných legend. Svůj obsah čerpá z Vita maior.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Svatý Prokop, igumen monastýru sázavského

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Středověké legendy o českých světcích. Příprava vydání Jaroslav Kolár. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1998. 263 s. ISBN 80-7106-280-4.  
  • CHALOUPECKÝ, Václav. Středověké legendy prokopské: jejich historický rozbor a texty. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1953. 285 s.  
  • BUBEN, Milan M.; KUČERA, Rudolf; KUKLA, Otakar A.. Svatí spojují národy : portréty evropských světců. 2. rozš. vyd. Praha : Panevropa, 1995. 195 s. ISBN 80-85846-00-4.  
  • KUBÍN, Petr. Sedm přemyslovských kultů. Praha : Univerzita Karlova v Praze, Katolická teologická fakulta ; Togga, 2011. 372 s. ISBN 978-80-87258-19-4.  
  • SOMMER, Petr. Svatý Prokop : z počátků českého státu a církve. Praha : Vyšehrad, 2007. 337 s. ISBN 978-80-7021-732-0.  
  • SOMMER, Petr, a kol. Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 289 s. ISBN 80-7106-790-3.  
  • Zimmermann. Životopis svatého Prokopa, dědice Českého. Praha : s.n., 1845. Dostupné online.  
  • PODLAHA, Antonín. Posvátná místa království českého : Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvát. soch, klášterů i jiných pomníků katol. víry a nábožnosti v království Českém : díl 5. Praha : Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1911. Dostupné online. Kapitola Jeskyně Svatoprokopská, s. 41-44.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu