Svatý Prokop

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Svatý
Prokop
OSB
opat sázavský

Detail z Votivního obrazu Jana Očka z Vlašimi
Sídlo Sázavský klášter
Období služby kolem 10351053
Nástupce Vít
Osobní údaje
Datum narození konec 10. století
Místo narození Chotouň
Bohemia Arms.svg Čechy
Datum úmrtí 25. březen 1053
Místo úmrtí Sázava
Bohemia Arms.svg Čechy
Pochován Sázavský klášter
Rodiče Vít a Božena
Potomci Jimram
Povolání kněz, poustevník, opat
Svatořečení
Kanonizace 4. července 1204
kanonizoval Inocenc III. (zpochybněno)
Svátek 4. července
Atributy mnišský nebo opatský oděv (mitra, berla), spoutaný ďábel
Patron Čech, horníků, zemědělců, vinařů

Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Prokop (konec 10. století Chotouň25. března 1053 Sázava) byl původně světský kněz, později poustevník, spoluzakladatel a první opat Sázavského kláštera. Svatořečen byl roku 1204.

Barokní socha svatého Prokopa na kostele svatého Jana Nepomuckého v Kutné Hoře
Sv. Prokop se zkroceným ďáblem v podobě draka na řetězu u nohou. Barokní socha na zrušeném kostele sv. Prokopa na pražské Malé Straně

Život[editovat | editovat zdroj]

O svatém Prokopu nevíme bezpečně nic více než to, že zemřel roku 1053 a byl prvním opatem benediktinského kláštera na Sázavě, v kterém se sloužily slovanské bohoslužby. Všechny ostatní údaje o jeho životě jsou dílem pozdější klášterní hagiografie 12. až 14. století, která Prokopův obraz podle svých potřeb postupně upravovala a vylepšovala.[1]

Prokop se narodil kolem roku 970 v Chotouni na zemanské tvrzi jako syn jakéhosi Víta a Boženy. Nabyl výborného vzdělání na slovanské škole na Vyšehradě, stal se knězem a se svou manželkou měl syna Jimrama.

Později se rozhodl pro poustevnický život a po vyvraždění Slavníkovců žil, zřejmě po období stráveném též v benediktinském klášteře na Břevnově, v jeskyni v Dalejích u Jinonic. Zde prý Prokop sepsal evangeliář, který se údajně dostal do Francie, kde na něj skládali přísahu francouzští králové. Posléze se Prokop přesunul do Posázaví, kde praktikoval asketický život a pracoval – mýtil les a obdělával takto získanou půdu. Legenda praví, že jej okolní lidé spatřili orat s ďáblem zapřaženým do pluhu a popoháněným křížem (zřejmě se jedná o místní vysvětlení brázdy mezi Chotouní a Sázavou).

S pomocí knížete Oldřicha vznikla postupně kolem Prokopovy poustevny mnišská osada obydlená učedníky, kteří chtěli žít stejně jako on. Prokop se posléze stal prvním opatem kláštera, kterému velmi vypomáhal též Oldřichův nástupce Břetislav. Sázavský klášter, který převzal řeholi otce západního mnišství, sv. Benedikta, byl jedním z posledních míst v Čechách, kde se provozovala liturgie ve staroslověnštině a pěstovala staroslověnská vzdělanost obecně.

Zřejmě krátce po jeho smrti v 2. polovině 11. století byla napsána první staroslověnská prokopská legenda.[2]

Světec[editovat | editovat zdroj]

Podle některých historiků byl Prokop jako první český světec řádně kanonizován papežem podle papežstvím prosazovaných církevních norem. Jeho kanonizace prý neprobíhala hladce. Sázavský opat Blažej nejprve strávil určitý čas v Římě, aby se zasadil o zahájení kanonizačního procesu, ale bezúspěšně. Poté co utratil všechny peníze se prý vydal na zpáteční cestu. Tehdy podle legendy Vita minor samotný Prokop pohrozil ve snu spícímu papeži, že jej ztluče, nevzdá-li mu patřičnou úctu. Papež Inocenc III. pak prý zavolal nazpět opata Blažeje, svolal kardinály a zahájil kanonizační řízení. Zdá se, že papež nakonec vyhověl snaze českých představitelů o Prokopovo svatořečení (také) proto, aby si příliš nezprotivil krále Přemysla Otakara, neboť zároveň odmítl jeho žádost o povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Samotný slavnostní akt svatořečení proběhl 4. července 1204 v Čechách. Vedl jej z Inocencova pověření papežský legát kardinál Guido.[3]

Historik Petr Kubín však papežskou kanonizaci sv. Prokopa zpochybňuje. Zprávu o ní totiž přináší jediný pramen, datovaný až do doby Karla IV. K ostatním čtyřem kanonizacím papeže Inocence III. se dochovaly papežské listiny, ke kanonizaci opata Prokopa však žádná neexistuje. Papež Inocenc rozhodně nemohl mít zájem na svatořečení ženatého kněze, který sloužil liturgii v Řehořem VII. zakázaném slovanském jazyce, jenž dokonce zbil latinského (tj. pro papežství pravověrného) opata. Návíc kardinál Guido od S. Maria v Trastevere, který údajně 4. července 1204 na Sázavě prohlásil Prokopa za svatého, je doložen o tři dny dříve v Římě. Na druhou stranu však v neděli 4. července 1204 muselo k důležité události ve vývoji Prokopova kultu dojít, protože už ve 13. století pražský kanovník sepisující druhé pokračování Kosmovo zmínil rok 1204 jako rok kanonizace sv. Prokopa a již v Codexu gigas je 4. červenec uveden jako Prokopův svátek. Podle Kubína se tehdy na Sázavě nejspíše uskutečnilo liturgické vyzdvižení ostatků opata Prokopa z původního hrobu k oltáři (tzv. elevace), mající hodnotu svatořečení, u něhož možná nemusel být přítomen ani pražský biskup, natož papežský legát.[4]

Je uctíván jako jeden z českých zemských patronů. Roku 1588 byly Prokopovy ostatky přeneseny do Prahy a uloženy v kostele Všech svatých na Pražském hradě.

Ikonografie[editovat | editovat zdroj]

Ve středověku byl svatý Prokop zobrazován jako řeholník v mnišském oděvu. V baroku také jako opat v pontifikáliích s berlou a mitrou. Může mít též knihu a od 17. století kříž. Jeho hlavním individuálním atributem je spoutaný ďábel, kterého má u nohou nebo na kterém přímo stojí.

Remešský evangeliář[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Remešský evangeliář.

Svatému Prokopu bývá připisovaný Remešský evangeliář, staroslovanský iluminovaný rukopis, který je součástí katedrálního pokladu ve francouzské Remeši. Český přípisek z roku 1395 dokonce označuje text za Prokopovo vlastnoruční dílo (autograf).

Hagiografie[editovat | editovat zdroj]

Kníže Oldřich se na honu setkává se svatým Prokopem, neznámý autor, polovina 19. století, olej na plechu

O životě sv. Prokopa pojednávají následující legendy:

Latinské legendy[editovat | editovat zdroj]

  • Vita minor (Život menší) z pol. 12. stol. Jde o nejstarší dochovanou prokopskou legendu. Podle Bohumila Ryby je zpracováním staroslověnské legendy z 11. století, která se ovšem nedochovala.
  • Vita antiqua (Život starobylý), po svém nálezci zvaná též legenda Feifalikova, z 2. pol. 13. stol. Obsahově čerpá z Vita minor.
  • Vita maior (Život větší) ze 14. stol. Vychází opět z Vita minor s některými pozdějšími přídavky.

České zpracování[editovat | editovat zdroj]

  • Legenda o sv. Prokopu ze 14. stol. je vedle Života svaté Kateřiny jednou z nejznámějších staročeských veršovaných legend. Svůj obsah čerpá z Vita maior.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KUBÍN, Petr. Sedm přemyslovských kultů. Praha : TOGGA, 2011. S. 219.  
  2. Svatý Prokop, igumen monastýru sázavského
  3. ŽEMLIČKA, Josef. Počátky Čech královských (1198-1253): Proměna státu a společnosti. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002. S. 475.  
  4. KUBÍN, Petr. Sedm přemyslovských kultů. Praha : TOGGA, 2011. S. 250-253.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Středověké legendy o českých světcích. Příprava vydání Jaroslav Kolár. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1998. 263 s. ISBN 80-7106-280-4.  
  • CHALOUPECKÝ, Václav. Středověké legendy prokopské: jejich historický rozbor a texty. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1953. 285 s.  
  • BUBEN, Milan M.; KUČERA, Rudolf; KUKLA, Otakar A.. Svatí spojují národy : portréty evropských světců. 2. rozš. vyd. Praha : Panevropa, 1995. 195 s. ISBN 80-85846-00-4.  
  • KUBÍN, Petr. Sedm přemyslovských kultů. Praha : Univerzita Karlova v Praze, Katolická teologická fakulta ; Togga, 2011. 372 s. ISBN 978-80-87258-19-4.  
  • SOMMER, Petr. Svatý Prokop : z počátků českého státu a církve. Praha : Vyšehrad, 2007. 337 s. ISBN 978-80-7021-732-0.  
  • SOMMER, Petr, a kol. Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 289 s. ISBN 80-7106-790-3.  
  • Zimmermann. Životopis svatého Prokopa, dědice Českého. Praha : s.n., 1845. Dostupné online.  
  • PODLAHA, Antonín. Posvátná místa království českého : Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvát. soch, klášterů i jiných pomníků katol. víry a nábožnosti v království Českém : díl 5. Praha : Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1911. Dostupné online. Kapitola Jeskyně Svatoprokopská, s. 41-44.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Saint Procopius ve Wikimedia Commons