Antonín z Padovy
| Sv. Antonín z Padovy | |
|---|---|
 |
|
| Učitel církve | |
| Narození | 15. srpna 1195 Lisabon, Portugalsko |
| Úmrtí | 16. června 1231 Arcelle u Padovy, Itálie |
| Svátek | 13. červen |
| Svatořečen | 30. května 1232 papežem Řehořem IX. |
| Úřady | kněz, řeholník - františkán |
| Uctíván církvemi | římskokatolická církev |
| Významné zasvěcené kostely | Bazilika svatého Antonína v Padově |
| Atributy | kniha, chléb, dítě Ježíš |
| Patronem | za nalezení ztracených věcí; manželství; žen a dětí, chudých, seniorů, cestujících; za šťastný porod, proti neplodnosti; františkánů a mnoho dalších |
Sv. Antonín z Padovy (běžně též Antonín Paduánský, 15. srpna 1195 Lisabon – 13. června 1231 Padova) byl portugalský františkánský mnich, teolog a kazatel. Jde o jednoho z nejproslulejších svatých, který je uctívám po celém světě.[1] Je oblíben také i u umělců (El Greco, Francisco Goya). Katolická církev ho prohlásila roku 1232 za svatého a roku 1946 za učitele církve.
Obsah |
Mládí [editovat]
Narodil se v Lisabonu kolem roku 1195 a křestním jménem se původně jmenoval Ferdinand (port. Fernando). Jeho matka Marie pocházela ze slavného rodu Treverů. Přesto svého syna vychovávala spíše po křesťansku než po šlechticku. V patnácti letech vstoupil do řádu augustiniánů v Lisabonu. Ti se věnovali převážně hlubokému studiu Bible. V tomto oboru se Antonín stal uznávaným specialistou.[1] Ale v Lisabonu za ním chodili příbuzní a vyrušovali ho ze studií, proto požádal o přeložení do kláštera v Coimbře. Zde získal značné teologické vzdělání. Bylo mu 25 let.
O několik let později zemřelo v Maroku několik františkánů mučednickou smrtí a jejich těla byla převezena do Portugalska. Jejich pohřbu se účastnil i Antonín. Hluboce to na něj zapůsobilo a přál si tyto mučedníky následovat.[2]
Vystoupil z řádu augustiniánů a vstoupil k františkánům v Coimbře. Zde přijal jméno Antonín. Posléze odjel do Afriky působit mezi muslimy. Záhy po příjezdu do Afriky ale onemocněl a několik měsíců se léčil. Musel se vrátit do Evropy. Loď ale ztroskotala a bouře ji vrhla na Sicilské pobřeží.[1]
Klášter u Forli [editovat]
Antonín pak pobýval v klášteř v Messině. Poté co se alespoň částečně uzdravil, odebral se do Assisi, aby poznal zakladatele řádu – sv. Františka. Setkal se s ním a prosil jej, aby byl přijat do některého z italských klášterů. Neuspěl, protože ještě nebyl zdravotně zcela v pořádku.
Nakonec byl přece jen přijat. Vstoupil do malého kláštera u Forli, kde tou dobou žili jen čtyři řeholníci. Antonín byl velice pokorný, mlčel o svém původu a vzdělání a konal ty nejhorší práce. Po čase byl poslán přímo do Forli, aby tam přijal kněžské svěcení. Ve Forli se nacházelo mnoho řeholních čekatelů kněžství, františkáni a dominikáni. Před slavnostním jídlem byli vyzváni, aby někdo pronesl duchovní řeč. Nikdo nechtěl, tak začal mluvit Antonín. Nejprve mluvil prostě a nesměle, posléze ale začal mluvit velice výmluvně a se značnou učeností. Všichni žasli. Následně byl vyslán na studia a věnoval se kazatelství.[2]
Kazatel [editovat]
Antonín kázal v kostelích, na náměstích a dokonce třeba na plážích. Někdy jej poslouchalo až třicet tisíc lidí. V legendě se vypráví, že v Rimini mu nechtěl nikdo naslouchat a tu ryby vystrčily hlavy z vody a naslouchaly mu. Všichni obyvatelé Rimini se po tomto zázraku obrátili.[3]
Jiná legenda praví, že se jednou svatý Antonín nestihl vrátit do svého kláštera a zůstal tedy jako host hraběte Zina Camposampiera v Padově. Hostitel viděl Antonína, jak v rukách chová Jezulátko (takto také bývá často vyobrazen).[1] Na obraze, který namaloval nejslavnější španělský barokní malíř El Greco, má na levé ruce Ježíška, a v pravé ruce drží bílou lilii jako symbol své nevinnosti. Svatý Antonín byl velmi oblíben na moravském Slovácku a v bývalé německé části jižní Moravy,-byl stejně oblíben jak u Moravanů, tak i u Němců. Už v polovině 17.století vznikají svatoantonínská bratrstva, která z darů zbožných věřících stavějí a udržují jemu zasvěcené kaple. (Např. v Perné (bývalé Bergen) 1652, v Dolních Kounicích 1654, v Blatnici pod sv. Antonínkem 1668. Tato poutní kaple se staví na vyvýšených místech, aby na poutníky působila i krása kraje.
V Padově se stávalo, že si lidé přicházeli zajistit místa v kostele blízko kazatelny již v noci, jen aby Antonína dobře slyšeli. Nikdo na kázání nechodil nákladně oblečen, protože bylo známo, že Antonín to nemá rád.
V Toulouse bylo v tu dobu středisko sektářů a i zde měla Antonínova kázání značnou odezvu. Antonínovi se začalo říkat kladivo na kacíře. Založil několik klášterů a usadil se v Padově. Jednou jej slyšel kázat papež Řehoř IX. a nazval jej „archou Písma svatého“. Po Antonínových kázáních zanechávali zhýralci svého života a káli se, dlužníci byli propouštěni z vězení. Některá z Antonínových kázání se zachovala.
Závěr života [editovat]
Antonínovo zdraví bylo velice chatrné a zcela vyčerpán se roku 1231 usadil v Campo di San Pietro blízko Padovy. Dne 13. června 1231 zemřel. Bylo mu teprve 36 let. Svatořečen byl roku 1232, jedenáct měsíců po své smrti. Byl to nejkratší proces svatořečení v dějinách církve.
Reference [editovat]
- ↑ a b c d HELLO, Ernest. V jednom společenství. Řím : Křesťanská akademie, 1980. s. 368-370. (čeština)
- ↑ a b SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. Řím : Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1995. s. 290-293. (čeština)
- ↑ SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. Řím : Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1995. s. 290-293. (čeština)
- Antonín Šorm : Sborník úcty sv. Antonína Paduánského v českých zemích, vlastním nákladem, Praha 1925
