Ferdinand Maxmilián Brokoff

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ferdinand Maxmilián Brokoff

Ferdinand Maxmilián Brokoff (12. září 1688, Červený Hrádek u Jirkova8. březen 1731, Praha) byl český sochař a řezbář, syn sochaře a řezbáře Jana Brokoffa a bratr sochaře a řezbáře Michala Jana Josefa Brokoffa. Spolu se svým otcem a bratrem patřili k předním představitelům českého barokního sochařství.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v západních Čechách jako druhý syn Jana Brokoffa. Podobně jako jeho bratr Michal Jan Josef pokračoval v rodinné tradici a vyučil se sochařství v dílně svého otce. V letech 17081713 studoval v dílně tehdy slavného kamenosochaře Ondřeje Filipa Quitainera, pravděpodobně od roku 1709 již tvořil samostatně.

Zemřel bezdětný, na souchotiny, obvyklou nemoc sochařů, vyvolanou silikózou, tj. zaprášením plic křemičitým prachem z tesaného kamene. Na tutéž diagnózu zemřeli jeho otec i bratr. V roce 1732 byl Ferdinand pohřben na chrámovém hřbitově kostela sv. Martina ve zdi na Starém Městě pražském, kde je umístěna také jeho pamětní deska s bustou.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

V českém prostředí jsou známy především jeho Sochy na Karlově mostě. Ačkoliv většinu soch z Brokoffovy rodinné dílny signoval obvykle její majitel, otec Jan, je nesporné, že řadu prací pro Karlův most prováděli jeho synové. Ferdinandu Maxmiliánovi je připisováno autorství či spoluautorství u osmi plastik Karlova mostu, včetně snad nejpopulárnějšího trinitářského sousoší svatých Jana z Mathy, Felixe z Valois a sv. poustevníka Ivana, lidově zvaného podle strážce žaláře Turek na Karlově mostě. Na sousoší jezuitského misionáře sv. Františka Xaverského, neseného figurami Černocha, Inda a Číňana vytesal tehdy třiadvacetiletý Brokoff klečící figuru s autoportrétem. Další jeho plastika, objednaná jezuitskou kolejí jako protějšek sv. Xaveria pro Karlův most, bylo sousoší sv. Ignáce z Loyoly na zemské sféře nesené ženskými figurami personifikacemi, tehdy známých čtyř světadílů, mezi dvěma ležícími Maury s nápisovými štíty. Tato největší skulptura celého mostu, se z větší části zřítila při povodni v roce 1890 do Vltavy, byla několik let lovena ze dna a ukládána na břeh, ale již nebyla zpět na most osazena. Neúplný originál, na němž chybí postavy dvou jezuitských patronů, rekonstruoval Čeněk Vosmík, je od roku 1908 vystaven v Lapidáriu Národního muzea v Praze Holešovicích.

Během svých četných cest, Brokoff ve Vídni kolem roku 1714 potkal významného dvorního rakouského architekta Jana Fischera z Erlachu, s nímž pak spolupracoval na významných dílech. Spolu s ním získal zakázky z Vídně a slezské Vratislavi, tvořili však společně i pro Prahu a českou klientelu.

Praha[editovat | editovat zdroj]

Ferdinand Maxmilián Brokoff: Detail sousoší sv. Františka Xaverského na Karlově mostě v Praze. Mladý muž nesoucí knihu s biretem podle některých předpokladů znázorňuje mladého Brokoffa ve věku 23 let.
Busta sochaře na věži kostela sv. Jiljí v Jirkově, v němž byl 12. září roku 1688 pokřtěn

Evropa a Čechy[editovat | editovat zdroj]

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BLAŽÍČEK, Oldřich J.. Ferdinand Brokof. Ilustrace Josef Ehm. Praha : Odeon, 1976. 321 s.  
  • BLAŽÍČEK, Oldřich J.. Ferdinand Maxmilián Brokof. Praha : Nákl. čs. výtvarných umělců, 1957. 19 s. [Obr. monografie].  
  • POLLAK, Oskar. Johann und Ferdinand Maximilian Brokoff : Ein Beitrag zur Geschichte der österreichischen Barockplastik. Praha : Calve, 1910. Životopisy, hodnocení a chronologický přehled díla pražských barokních sochařů Jana Brokofa a jeho syna Ferdinanda Maxmiliána Brokofa v Praze, Čechách i Polsku s fotografiemi soch v textu i přílohách.. Dostupné online. (německy) 
  • ŠTĚCH, V.V.. Brokovové. In Kniha o Praze. Praha : Melantrich, 1933. Dostupné online. S. 41-55.
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 7. sešit : Bra–Brum. Praha : Libri, 2007. 110–224 s. ISBN 978-80-7277-248-3. S. 191–193.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]