Kostel svatého Jakuba Většího (Staré Město)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kostel svatého Jakuba Většího

Kostel sv. Jakuba Většího se nachází v Praze na Starém Městě přibližně uprostřed mezi Staroměstským náměstím a Náměstím Republiky (ulice Malá Štupartská). Původně byl gotický, později byl přestavěn barokně. Jde o jeden z největších[1] kostelů v Praze. Kromě bohoslužeb se zde konají také pravidelné varhanní koncerty. Kostel sv. Jakuba patří mezi pět pražských bazilik minor.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Klášter sv. Jakuba
Nenápadný vchod do kláštera

Nejstarší stavba[editovat | editovat zdroj]

Na základě četných důkazů můžeme s velkou dávkou jistoty předpokládat přítomnost zástavby v místech současného kláštera již koncem 12. století. Nejčastější úvahy mluví o malém dvorci s kostelíkem. Založení tohoto kostelíka pravděpodobně souviselo se získáním relikvií sv. Jakuba Přemyslem Otakarem I. Přesnou polohu této stavby neznáme, stejně tak ani její podobu.

Pozadí vzniku kláštera[editovat | editovat zdroj]

Za vlády českého krále Václava I zasáhla Prahu nová vlna zbožnosti, ženoucí se celou křesťanskou Evropou. Probíhající Křížové výpravy nepřinášely jen nové objevy, ale podílely se na popularizaci a poznání života Krista. Zároveň probíhalo utváření nové středověké společenské vrstvy – měšťanstva. Do měst se uchylovaly některé nově vzniklé církevní řády, tzv. mendikanti (žebravé řády). Jejich kláštery tak již nebyly enklávami v neosídleném prostředí. Mohly se plně spolehnout na život z darů šlechty a bohatých měšťanů. Do českého prostředí vstupují žebravé řády poprvé za přičinění sv. Anežky, která zakládá klášter klarisek na Františku. S klariskami proniká do Prahy i moderní evropská kultura – mj. např. gotická architektura.

Přemyslovské počátky[editovat | editovat zdroj]

Po příkladu sv. Anežky povolává její bratr, český král Václav I., do Prahy další žebravý řád – menší bratry (minority). O Václavově náklonnosti k minoritům svědčí poloha a rozměry plánované výstavby jejich kláštera. Klášter byl umístěn na důležité křižovatce. Nacházel se v těsné blízkosti hlavního pražského tržiště (současné Staroměstské náměstí), pár kroků východně stál dvůr cizích kupců (ungelt), kousek severněji se usadil cech řezníků a zbudoval zde masné krámy (strženy v 19. století, dnes ulice Masná). O významu lokality svědčí i to, že v ulici Štupartské zřídil své sídlo i Jan Lucemburský. Základní kámen byl položen roku 1232, přičemž nejprve musel být stržen starší přemyslovský kostelík sv. Jakuba. Zasvěcení nového klášterního kostela bylo zachováno. V roce 1244 byl klášter dokončen. Nacházel se severně od současné stavby. Z tohoto období se dodnes zachovaly cenné raně gotické žebrové klenby ve sklepích budovy střední průmyslové školy sdělovací techniky. Klášter zmiňuje Zbraslavská kronika, která uvádí, že 7. 2. 1311 se v refektáři kláštera konala hostina na počest korunovace českého krále Jana Lucemburského.

Lucemburkové[editovat | editovat zdroj]

V roce 1316 postihl klášter ničivý požár. O obnovu se postaral Jan Lucemburský se svou ženou Eliškou Přemyslovnou. Díky pozadí svého příchodu, spojeného s královským povoláním, se minorité v Čechách od počátku těšili velké popularitě mezi aristokracií. Ve středověkém prostředí, kdy život po smrti hrál zásadní roli, si šlechta budovala hrobky, někdy i sídla v klášterech a štědře je sponzorovala. Proto byly plány pro nový lucemburský klášter mnohem velkolepější, než se u minoritů předpokládá. Bylo navrženo rozměrné protáhlé trojlodí bazilikální dispozice s konventem přiléhajícím ze severní strany. Pro minority netypické tři věže jsou zásluhou zasvěcení - klášter se stal poutní zastávkou na Svatojakubské cestě do Santiaga de Compostella. Věže měly poutníkům usnadňovat orientaci. V roce 1323 byla dokončena kaple sv. Anny, 1330 severní a jižní část ambitu. Nejpozději byla postavena západní a východní část ambitu a dále majestátní kostel, který byl v průběhu stavby z neznámých důvodu vychýlen z vlastní osy. Byl vysvěcen až v roce 1374 Janem Očkem z Vlašimi. Po dostavění se stal jedním z největších a nejvyšších pražských kostelů spolu s katedrálou sv. Víta a rozestavěným kostelem Panny Marie Sněžné. V roce 1378 došlo k úmrtí římského císaře a českého krále Karla IV. a kostel byl jedním z několika, kde bylo vystaveno jeho tělo před pohřbem.

Baroko[editovat | editovat zdroj]

Během husitských válek zůstal kostel díky blízkosti cechu řezníků, který klášter ubránil, vesměs nepoškozený. I tak však zpustl a musel být obnoven. Tyto práce byly svěřeny dvornímu architektu Ulricu Aostallimu. Za Rudolfa II. byl kostel nově vyzdoben, přibylo 15 oltářů a stěny hlavní lodě byly vyzdobeny erby (analogie v chóru katedrály sv. Víta). Zanedlouho však musel klášter čelit dalšímu nebezpečí - vpádu pasovských v roce 1611. I tentokrát byl klášter zachráněn řezníky. Po bitvě na Bílé hoře byla v roce 1622 v klášteře zavedena řádová teologická studia, později zde byla zřízena kolej sv. Bonaventury pro asi 12 studentů Karlovy univerzity. Kostel sv. Jakuba sloužil jako místo pro promoce. V roce 1689 se Evropa potýkala s politickou krizí. Rivalita panovníků o španělský trůn měla na svědomí četná žhářství v mnoha městech Evropy. Jeden z požárů, založený profrancouzskou stranou, zachvátil klášter. Zřítila se klenba, shořel refektář a jižní a východní část ambitu. Obnova byla nabídnuta přednímu fortifikačnímu architektovi Janu Šimonu Pánkovi. Za 12 let byla obnova dokončena. Pánek respektoval a zachoval původní dispozici kostela. Zkrátil však chór a vyrovnal tak jeho vychýlení, které bylo pro barokní symetričnost nepředstavitelné. Strop byl snížen a zaklenut valenou klenbou s lunetami. Nad boční lodě byly umístěny tribuny. Na výzdobě kostela se podepsala celá řada významných barokních mistrů a učinila z něj tak pokladnici barokního umění.

Moderní doba[editovat | editovat zdroj]

V roce 1784 byl klášter v rámci Josefínských reforem zrušen, mniši tam však žili i nadále. V roce 1841 severní část vyhořela a byla prodána první průmyslové střední škole v Čechách, která budovu klasicistně přestavěla. V roce 1861 byla v refektáři zřízena první mateřská školka v českých zemích. Činnost minoritů byla obnovena ve 20. století. V roce 1941 proběhla rozsáhlá rekonstrukce. V roce 1974 byl kostelu udělen čestný titul basilica minor papežem Pavlem VI. Zásluhu na tom mělo i bohaté kulturní využití kostela, který je obdařen rozměrnými čtyřmanuálovými varhanami z roku 1705.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Půdorys kláštera
Interiér kostela
Náhrobek Václava Vratislava z Mitrovic
Svatojakubské varhany
Západní část ambitu

Předloha a dispozice[editovat | editovat zdroj]

Dnešní podoba kostela se bez výraznějších změn dochovala z přestavby v 17. století. Jediným zbylým gotickým prvkem je východní hodinová věž. Celková dispozice odkazuje na jezuitské kostely Il Gesú v Římě a sv. Ignáce na Novém městě, jedinou výjimkou je protáhlý chór, který zůstal z původní stavby, ač zkrácen o několik metrů. Ze severní strany přiléhá ke kostelu konvent kláštera a gotická sakristie se čtyřmi poli křížové klenby.

Průčelí[editovat | editovat zdroj]

Průčelí kostela je ve stylu klasicizujícího baroka s jednou věží na jižní straně. Severní věž nebyla po požáru 1689 obnovena. Atiku průčelí zdobí sochy sv. Jáchyma, sv. Anny, Panny Marie a sv. Jana, na štítu je pak socha Salvátora. Strohému průčelí dominují obrovské štukatury sv. Františka, sv. Jakuba a sv. Antonína Paduánského od O. Mosta z let 1695 – 1701, které přidávají kostelu španělský nádech.

Trojlodí[editovat | editovat zdroj]

Prostor chrámu tvoří jednoduchou baziliku s tribunami. Interiér je přímo zahlcen mobiliářem, zahrnuje mj. 22 oltářů. Nachází se zde druhá největší sbírka oltářních obrazů od Petra Brandla. Zajímavá je rovněž i zavěšená kazatelna, podpíraná mohutným tělem lva. Mezi zajímavosti patří do zdi vsazená deska v severní boční lodi nad vchodem do ambitu, jež pochází z roku 1615 a nese varování od řezníků, podle kterého bude každý, kdo kostel ohrozí, rozsekán na kusy. Při prováděných opravách byly na některých místech trojlodí odhaleny drobné gotické prvky a části zdiva.

Klenba[editovat | editovat zdroj]

Současná barokní klenba je valená, s lunetami. Na jednotlivých polích klenby jsou fresky kadaňského malíře Františka Vogeta z roku 1736, znázorňující výjevy ze života Panny Marie, v chóru pak oslavu nejsvětější trojice. Původní gotické zaklenutí bylo o 5 m vyšší. Chór je od hlavní lodi oddělen triumfálním obloukem se štukovou výzdobou a znakem menších bratří, který vyobrazuje zkřížené krvácející ruce Krista a sv. Františka.

Chór[editovat | editovat zdroj]

Chór je ukončen zdí s obrovským rámem, neseným anděly od řezbáře M. Schönherra. V něm je hlavní oltářní obraz Umučení sv. Jakuba od V. V. Reinera. Pod hlavním oltářem se nachází klasicistní retábl od I. M. Platzera. V něm je vzácná soška Piety z roku 1500, která se zachránila při požáru roku 1689. Za současným chórem jsou zbytky polygonálně ukončeného středověkého chóru se zbytky klenby lucemburského období.

Náhrobek Václava Vratislava z Mitrovic[editovat | editovat zdroj]

V závěru severní boční lodi se nachází náhrobek Jana Václava Vratislava z Mitrovic, nejvyššího kancléře Království českého, vynikající práce J. B. Fischera z Erlachu a F. M. Brokoffa evropského významu z let 1714-16. Mramorový náhrobek je osazen pyramidálním nástavcem. Na náhrobku spočívá tělo zesnulého v brnění s maltézkým křížem podpíraného alegorizovanou slávou, která má v ruce věnec. Nad ní zapisuje anděl do mramoru nesmrtelné skutky zesnulého. U levého rohu sedí plačící žal (někdy též uváděna alegorie Vědy) a u pravého strašný a nelítostný Chronos.

Varhany[editovat | editovat zdroj]

Původní varhanní skříň z roku 1705 je dílem známého českého varhanáře Abrahama Starka z Lokte. Během staletí prodělaly varhany mnohé změny. V roce 1754 dochází k první přestavbě, kterou provedl kralický varhanář František Katzer. V roce 1906 upravuje varhany pražská varhanářská firma Josef Černý a Josef Rejna. Další zásah proběhl v roce 1941. Podle návrhu Bedřicha Antonína Wiedermanna byly varhany přizpůsobeny pro moderní kompozice. Poslední rozsáhlou přestavbu provedl v letech 1981-82 závod Varhany Krnov. V nové rejstříkové dispozici byly obnoveny všechny původní Starkovy hlasy, z větší části i s původními píšťalami a ponechány i četné zajímavé romantické barvy. Současný nástroj má 4 manuály, 91 znějících rejstříků a 8 277 píšťal[2].

Konvent[editovat | editovat zdroj]

Z ulice zdobí vchod do ambitu cenné dveře z roku 1665 s řezbami sv. Františka a sv. Antonína. Jižní a západní část ambitu vznikla po barokní přestavbě. Západní část představuje unikátní dvojlodní prostor klenutý křížovými klenbami. Tato netypická dispozice podobná honosné vstupní síni dává tušit, že klášter sloužil i jako královské či šlechtické sídlo. Tento prostor byl v minulosti otevřen arkádami do ulice. Při archeologickém výzkumu se prokázalo, že stejnou dispozici měla před požárem 1689 i východní strana ambitu. Na východě přiléhá k ambitu kaple sv. Anny, původně gotická, přestavěná barokně a vyzdobena freskami od F. Vogeta. Na severu se nachází barokní zimní refektář, rovněž s freskami od F. Vogeta znázorňujícími život sv. Františka. Nad ním je umístěn letní refektář s dalším cyklem fresek V. Fogeta. Severní část konventu, obsahující zbytky raně gotických kleneb byla přestavěna klasicistně a od roku 1841 slouží vzdělávacím činnostem. V rajském dvoře je umístěna studna. Ve středověku se jednalo o tzv. suchou studnu, která nikdy nezamrzala.

Legendy[editovat | editovat zdroj]

Dřevěná soška Piety z roku 1500
Zlodějova ruka

O zloději[editovat | editovat zdroj]

Ke kostelu se váže několik starých legend. Jedna pojednává o zloději, který po bohoslužbě zůstal uvnitř a v noci si začal vesele krást. Když se však napřáhl pro dřevěnou sošku Panny Marie, chytila ho za ruku. Chytila ho tak pevně, že se zloděj nemohl vyprostit a musel počkat celou noc, než přišel překvapený farář. Zloděj se však i nadále nemohl hnout, a tak nezbylo, než mu ruku useknout. Bylo rozhodnuto pověsit ji u vchodu do kostela, aby všem připomínala jedno z Desíti přikázání. Zloděj se ze svého činu kál a jeho ruka visí v kostele dodnes.

O malíři[editovat | editovat zdroj]

Další legenda se váže k hlavnímu oltářnímu obrazu. Vypravuje o malíři z dílny V. V. Reinera, který měl na starosti postavu Panny Marie. Každý den se k ní modlil, aby ho nepostihl mor, který řádil ve městě. A byl toho vskutku ušetřen. Jeho manželka a děti již skonaly, on ovšem nadále pokračoval v práci. Avšak ve chvíli, kdy obraz dokončil, padl mrtev k zemi a jeho duše se přemístila okamžitě do nebe.

O kancléři Václavovi z Mitrovic[editovat | editovat zdroj]

Kancléř Václav z Mitrovic měl sen, ve kterém ho pohřbili zaživa. O několik let později, při jeho pohřbu, ho uložili do dřevěné rakve, zakopali, a na to místo položili mramorovou desku. O pár dní později začali místní lidé slyšet nějaké podivné zvuky na hřbitově. Pocházely z hrobu Václava z Mitrovic. Lidé ze strachu začali polévat hrob svěcenou vodou a po pár dnech zvuky opravdu přestaly. Při pohřbu Václavova syna však místní mniši našli něco hrozného. Dřevěná rakev byla rozbitá a v ní vězelo tělo Václava z Mitrovic v křečovité poloze. Marně tloukl na masivní mramorovou desku…

Foglarova záhada[editovat | editovat zdroj]

"Legendou" je i část knihy Záhada hlavolamu od Jaroslava Foglara - v ní se pojednává o tajemném chlapci Janu Tleskačovi, který byl v tomto kostele zvoníkem a zde i za tajemných okolností zemřel - po jeho stopách se vypraví Rychlé šípy a ocitají se jak na zvonici, tak v labyrintu podzemních chodeb, kde jsou podle autora zřejmě pohřbeni mniši z 18. a 19. století. Milovníci Foglarových knih však zároveň připouštějí, že mohlo jít o jiný kostel, a že autor chtěl čtenáře záměrně zmást.

Seznam umělců, podílejících se na stavbě a výzdobě kostela[editovat | editovat zdroj]

Petr Brandl

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
  1. Klášter minoritů s kostelem svatého Jakuba Většího. Dostupné z: http://www.hrady.cz/index.php?OID=2070
  2. Velké varhany. Dostupné z: http://www.auditeorganum.cz/organ.html

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Souřadnice: 50° 5′ 17,65″ s. š., 14° 25′ 30,39″ v. d.