Památková péče

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
plaketa označující Kartágo za součást světového kulturního dědictví organizace UNESCO.

Památková péče nebo také ochrana památek je cílená snaha společnosti o zachování vybraných částí movitého a nemovitého kulturního dědictví, především staveb. V širším významu se pak jedná o snahu o zachování veškerého světového dědictví, tj. kulturních i přírodních památek. Je prováděna formou evidence, ochrany a záchrany (konzervace, restaurování, rekonstrukce) památek. Památková péče funguje na národní i mezinárodní úrovni [1] a její forma a úroveň je v různých státech světa rozdílná [2]. Památková péče je z principu kontroverzní [3][4][5][6][7].

Památky a kulturní dědictví[editovat | editovat zdroj]

Rozložení kulturních památek
Podrobnější informace naleznete v článcích Světové dědictví a Kulturní památka.

Památky a kulturní dědictví jsou významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti. Jako projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnost jsou chráněny pro své hodnoty historické, umělecké, revoluční, vědecké a technické nebo pro svůj přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem [8].

Smyslem ochrany památek je jejich zachování, zpřístupňování a vhodné využívání tak, aby se podílely na rozvoji společnosti [9].

Kulturní památky jsou chráněny jako nedílná součást kulturního dědictví, svědectví dějin, významný činitel životního prostředí a nenahraditelné bohatství [9]. Na tomto principu fungují národní i mezinárodní instituce památkové péče [10].


Historie památkové péče[editovat | editovat zdroj]

Viollet-le-Ducův náčrtek opatství Saint-Allyre v Clermont.

Základním kamenem památkové péče je už od starověku pocitově formulovaný vztah kulturní piety k tradici, dějinám a kultu osobnosti resp. dynastie, díky němuž zůstaly některé objekty zachovány dodnes, na rozdíl od jiných, v běhu dějin rozebraných např. na stavební materiál [11].

Dalším stejně důležitým motivem je vytváření záměrných památek s cílem zachovat zmínku o lidských skutcích či osudech. Neméně důležitým znakem je pak sběratelství [pozn. 1] těchto kulturních děl, dokladované od středověku do současnosti [12] a polživší základy galerijním sbírkám.

Velkým mezníkem památkové péče v Evropě je období renesance, které se hledá v antice a objevuje památkovou péči v dnešním slova smyslu [13] a to vědomým uznáním antických památek a přijetím zákonných opatření na jejich ochranu. První nařízení k ochraně antických uměleckých děl vydal papež Pius II. v roce 1462[14]. Zájem společnosti o umělecké dědictví byl ovšem omezen na úzkou vrstvu elit.

Počátky novodobé památkové péče pak sahají do doby francouzské revoluce – v roce 1790 byla ve Francii ustavena Komise pro památky a byly vydány instrukce k inventarizaci a uchování uměleckých, historických a technických památek (roku 1830 ve Francii založena Generální inspekce historických památek). Díky průmyslové revoluci došlo k rozšíření působnosti v obnově a ochraně památek. V první polovině 19. století se pak památkové péči dostává právního podložení postupně ve většině zemích Evropy [15]. Roku 1834 Řecko jako první vydalo zákon na ochranu památek. V Českých zemích to bylo císařské rozhodnutí z 31. prosince 1850[16].

Kolem roku 1850 se proti sobě vyhranily dva protichůdné myšlenkové trendy. První je označován jako puristické restaurování. Spočívalo v „očišťování“ památek od mladších slohových doplňků a v jejich přestavbě a dostavě v historizujícím stylu do fiktivní úplnosti a stylové jednoty (hlavním představitelem byl francouzský znalec středověké architektury a jejich konstrukčních systémů Eugène Viollet-le-Duc). Druhý směr vzydvihoval hodnotu stáří památky a namísto dostaveb požadoval jen údržbu, prevenci a konzervaci dochovaného stavu (hlavními představiteli byli britští umělečtí kritici a reformátoři John Ruskin a William Morris) [13].

V Česku[editovat | editovat zdroj]

Prašná brána v roce 1856 před zásahem J. Mockera, na fotografii A. Grolla

V 18. století obrátil kult národní minulosti poprvé pohled k historickým objektům na našem území a první oborovou institucí se stala dobrovolná Společnost vlasteneckých přátel umění, založená 1796 (její Obrazárna dala základ dnešní Národní galerii). V roce 1818 pak bylo založeno Národní muzeum. Památkám se však nevěnovala taková péče jako v současnosti a obdiv společnosti patřil pouze monumentům středověku. Barokem, rokokem i klasicismem se dále spíše opovrhovalo [17].

Ve druhé polovině 19. století spolu s ekonomický rozvojem, který doprovázel i rozvoj vzdělání a vědeckého výzkumu, již měli restaurátoři památek dost podkladů a informací o tom, jak památky daného slohu vypadaly a usilovalo se o to, aby toto dosažené poznání bylo promítnuto do rekonstrukce. Historická stavba se tak měla prezentovat ve slohově čisté podobě. Tento přístup je nazýván puristickou doktrínou.

Východiskem nového pojetí památkové péče se stalo dílo Aloise Riegla. V praxi to znamenalo odklonění od purismu ke konzervační metodě, kdy je cílem zachovat památku v podobě "tak jak je". Tyto myšlenky a zásady se postupně v českých zemích setkaly s plnou odezvou. Zejména Praha se stala v období 1905 až do první světové války střediskem intenzivní aktivity v oblasti památkové péče. V roce 1900 byl založen dodnes aktivní Klub za starou Prahu. Odsud pochází i převratná idea, že nejen jednotlivá stavba, ale celá historická městská čtvrť může mít povahu uměleckého díla.

Josef Mocker[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Josef Mocker.

(18351899) Zásadní český architekt a restaurátor, jeden z nejvýznamnějších představitelů neogotiky na našem území, příznivce puristického přístupu restaurování památek a autor současné podoby velké části nejznámějších českých památek [18]:

a další...

Alois Riegel[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Alois Riegel.

(18581905) Zakladatel moderně pojaté památkové péče. Na počátku 20. století definoval jako hlavní hodnotu památky stáří, jehož známky jsou každému patrné, a proto musí být cílem památkové péče je uchovat. Tento názor se postupně rozšířil i do ostatních zemí [15].

Max Dvořák[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Max Dvořák.

(18741921) Významný historik umění působící ve Vídni, kde na tamní univerzitě převzal po smrti Aloise Riegla místo profesora a vytvořil důležitá díla jako Katechismus památkové péče (1924) a Dějiny umění jako projev ducha (1936) [19].

Miloš Stehlík[editovat | editovat zdroj]

(*14. 11. 1923 Brno) Je nejvýznamnějším představitelem památkové péče u nás v současné době. V letech 1945 - 1949 studoval dějiny umění a klasickou archeologii v Brně FF MU. V roce 1949 získal titul PhDr., od roku 1990 je docentem oboru teorie dějin umění a v roce 1993 mu byl udělen profesorský titul. Od roku 1949 je pracovníkem památkového ústavu v Brně. Dlouhodobě se věnuje především baroknímu sochařství na Moravě a ve Slezsku. Na podzim roku 2013 oslaví 90 let.

Současná památková péče[editovat | editovat zdroj]

Označení nemovité kulturní památky na kostele v Licibořicích

Památku můžeme konzervovat, restaurovat, restituovat (navrátit původní prvky na původní místo), rekonstruovat nebo asanovat (očistit)[20].

Neustálý metodický vývoj památkové péče je dnes ve fázi, kdy je hlavním cílem především uchování památky, prodloužení jejího života a snaha o její další zapojení do současného života [20] kde všechny její výše zmíněné nástroje nejsou ve vzájemném rozporu, ale spolupracují na dosažení tohoto cíle [20].

Mezinárodní spolupráce[editovat | editovat zdroj]

Mezinárodní subjekty zabývající se evidencí kulturního dědictví světového nebo mezinárodního významu:

  • UNESCO - Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu, založená 1946. Je mezinárodní vládní organizací při OSN. Jejím posláním je přispívat k vzájemnému porozumění a sbližování mezi národy na základě mezinárodního rozvíjení výchovné, vzdělávací, vědecké a ostatní kulturní činnosti. Sektor kultury řeší i záchranu kulturního dědictví.
  • ICOMOS - Mezinárodní rada pro památky a sídla, založená 1965 v Polsku. Zastřešuje mezinárodní otázky teorie a praxe památkové péče. Podporuje bádání, ochranu, restaurování a prezentaci nemovitých kulturních památek a sídel. Má nezastupitelnou úlohu při výměně mezinárodních zkušeností. Dokumenty vydané prostřednictvím ICOMOS nejsou právně závazné, ale při schválení všemi národními komitéty ICOMOS tvoří základ pro odborné otázky a praxi v každé členské zemi.

Úmluvy, charty a mezinárodní smlouvy:

V Česku[editovat | editovat zdroj]

Památkově chráněné objekty v ČR
Kulturní památka
národní kulturní památka (s) • kulturní památka (s)
Památková rezervace
městská (s) • vesnická (s) • archeologická (s) • ostatní (s)
Památková zóna
městská (s) • vesnická (s) • krajinná (s)
Světové dědictví (s)

Již v preambuli Ústavy je zmíněno, že občané České republiky jsou odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní, kulturní, hmotné a duchovní bohatství [23]

V České republice má péči o kulturní památky na starosti Památková inspekce a odbor památkové péče Ministerstva kultury a jím zřízená odborná organizace památkové péče - Národní památkový ústav. Vedle nich pak působí i nezávislé spolky a sdružení, jež se aktivně zapojují do ochrany památek, jako např. Klub Za starou Prahu.

Česká republika je součástí UNESCO [pozn. 2].

Díky změnám státního zřízení, politických a společenských systémů v České republice neexistuje dlouhodobá kontinuita v památkové péči a její výkon je často nedostatečný a problémový, přestože samotný systém je dostatečně stabilní a rozvinutý [24].

Počty památek v ČR k 15. květnu 2008
Nemovité kulturní památky 39 247
Národní kulturní památky 235
Památkové rezervace 123
Památkové zóny 483
Památky světového dědictví UNESCO 12
Zpřístupněné kulturní památky 177

Národní památkový ústav[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Národní památkový ústav.

Na základě statutu vydaného Ministerstvem kulturyNPÚ na starosti památky z hlediska:

NPÚ tedy konkrétně:

  • zabezpečuje odbornou činnost, týkající se péče o nemovité a movité kulturní památky
  • vede Ústřední seznam kulturních památek
  • vydává odborná vyjádření (jako podklad pro závazná stanoviska orgánů státní správy)
  • sleduje provádění komplexní péče o památkový fond na území regionu a zajišťuje poradenské služby vlastníkům památek
  • vykonává odborný dohled a provádí i vlastní výzkumy

A také spravuje soubor zpřístupněných památkových objektů, zejména státních hradů a zámků, které jsou v jeho přímé správě [25].

Problémy[editovat | editovat zdroj]

Primárním problémem památkové péče je výběr objektů určených k ochraně. Procesně za ním je hned další (fakticky ještě důležitější) problémem - způsob této ochrany. Historicky neexistuje shoda ani na jednom tomto problému památkové péče.

Hnusné obludy z nevzdělaných věků.
— Molière o gotických katedrálách [13]
Památkáři jsou všude. V Londýně i v New Yorku jsou stejně tvrdí. Památkářská správa musí existovat, záleží jen na jejich otevřenosti.
Samozřejmě, že se staly i památkářské prohry. Bourají se budovy, co měly stát, a zachraňují se jiné, které nejsou vůbec důležité…
— Jan Kaplický
Dům č. 920/3 v Opletalově ulici v Praze při fasádistické rekonstrukci v roce 2009

Tlak využití kulturních památek je rozložen zpravidla nerovnoměrně. Některé regiony nedisponují dostatkem vhodné náplně pro kulturní památky, naopak v oblastech, kde se koncentrují ekonomické aktivity, dochází k velkému investičnímu tlaku na tyto památky. Často i na jejich úplnou demolici z důvodu uvonění stavební parcely [26].

Fasádismus[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Fasádismus.

Snaha o vyhovění všem stranám často končí realizací způsobem známým jako Fasádismus, kdy je z původní stavby ponechána pouze fasáda, uvnitř které se realizuje zcela nová stavba. Tento způsob se začal objevovat v 70. letech 20. století v západní Evropě poté, co se zvedla vlna občanského odporu proti úplným demolicím velkého množství domů (francouzsky Renouvellement avec bulldozer, renovace buldozerem, německy Zweite Zerstörung, druhé zničení – poukaz na to, že plánovanými demolicemi bylo zničeno více památek než za druhé světové války).[26].

Související články[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. A s ním neoddělitelně spojené plagiátorství.
  2. Československo patřilo v roce 1946 k zakládajícím členům UNESCO, přesto ratifikovalo jeho Úmluvu o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (1975) až v roce 1991 [10]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. [s.l.] : Česká národní rada. Dostupné online. (česky) 
  • Zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách. [s.l.] : [s.n.]. (česky) 
  • STAŇKOVÁ, Jaroslava; SEDLÁKOVÁ, Radomíra; POŠVA, Rudolf, VODĚRA, Svatopluk. Architektura v proměnách tisíciletí. Praha : Sobotáles, 2005. ISBN 80-86817-10-5. (česky) 
  • KUČA, Karel. Hrady, zámky a další památky ve správě Národního památkového ústavu. Praha : NPÚ, 2009. ISBN 978-80-87104-44-6. (česky) 
  • HOLUBIČKOVÁ, Petra. Památková péče v ČR a ve Francii. Brno : [s.n.], 2008. Dostupné online. (česky) 
  • BALABÁNOVÁ, Blanka. Péče o kulturní hodnoty v ČR – problémy, východiska. Brno : [s.n.], 2007. (česky) 

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví OSN, 1972
  2. Památková péče v ČR a ve Francii, s. 85
  3. Máme chránit stavby naší doby, anebo ne? Novinky.cz, 2006
  4. Stát musí památky lépe chránit Realit, 2008
  5. Památky musíme chránit, ale ne za každou cenu Lidové noviny, 2011
  6. Zvládá UNESCO chránit světové památky? Literární noviny, 2009
  7. Filozofie památkové péčeDějiny a současnost, 2005
  8. Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, § 2
  9. a b Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, § 1
  10. a b Constitution of the United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization UNESCO, 1975 (en)
  11. Architektura v proměnách tisíciletí, s. 253-254
  12. Architektura v proměnách tisíciletí, s. 254
  13. a b c Historie a principy památkové péče Národní památkový ústav
  14. Péče o kulturní hodnoty v ČR, s.13
  15. a b c Péče o kulturní hodnoty v ČR, s.14
  16. http://www.dotace-na-pamatky.cz/admin/admin_cont/upload/pages_files/Historie_pamatkove_pece_v_CR.pdf - PAMÁTKOVÁ PÉČE V ČR
  17. Péče o kulturní hodnoty v ČR, s.16
  18. Josef Mocker
  19. Max Dvořák
  20. a b c Architektura v proměnách tisíciletí, s. 275-280
  21. Roerich Pact, 1935 (en)
  22. Barcelona charter, 2002 (en)
  23. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb.
  24. Památková péče v ČR a ve Francii, s. 79
  25. O nás Národní památkový ústav
  26. a b Otazníky kolem památkové ochrany II. Stavební fórum, 2003

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]