Speciální škola
Speciální škola je škola která, v souladu s § 16 odst. 9 školského zákona, je určena pro žáky s mentálním, tělesným, zrakovým nebo sluchovým postižením, závažnými vadami řeči, závažnými vývojovými poruchami učení, závažnými vývojovými poruchami chování, souběžným postižením více vadami nebo autismem, shledá-li školní poradenské pracoviště, že vzhledem k povaze jejich speciálních potřeb je speciální vzdělávání v zájmu žáka a poskytování podpůrných opatření by nedostačovala k zajištění jejich kvalitního vzdělávání v běžné základní škole a k uplatnění jejich práva na vzdělání a vždy je nutný souhlas zákonného zástupce dítěte.
Typy speciálních škol[editovat | editovat zdroj]
Speciální mateřské školy[editovat | editovat zdroj]
Jsou to ty školy, které se soustředí na děti v předškolním věku a pomáhají rozvíjet jejich rozumovou výchovu v souladu s jejich postižením.
Speciální základní školy[editovat | editovat zdroj]
Zajišťují vzdělávání způsobem přiměřeným jejich postižení, avšak dosahují stejných cílů jako normální základní školy. Zřizují se jako školy pro žáky sluchově postižené, pro žáky zrakově postižené, pro žáky s vadami řeči, tělesně postižené, s více vadami, pro žáky obtížně vychovatelné a pro žáky nemocné a oslabené umístěné ve zdravotnických zařízeních. Tyto školy mají devět ročníků a člení se na první a druhý stupeň.
Speciální střední školy[editovat | editovat zdroj]
Vzdělávají žáky přiměřeným způsobem k jejich postižení, avšak dosahují stejných cílů jako střední školy. Ve speciálních středních školách se vzdělávají smyslově nebo tělesně postižení žáci a žáci obtížně vychovatelní, pokud se nemohou vzdělávat společně se žáky ostatních středních škol.
Historie speciálního školství za komunismu[editovat | editovat zdroj]
Roku 1948 bylo speciální školství kodifikováno jako samostatná síť škol a školských zařízení. Školy se soustřeďovaly i na stupně postižení (školy pro neslyšící, školy pro žáky se zbytky sluchu.) Roku 1978 byly školy přejmenovány na školy pro mládež vyžadující zvláštní péči a měly většinou charakter internátní školy. Někteří žáci byly ze systému vylučováni preventivně a týkalo se to žáků s těžkým mentálním postižením a dětí hluchoslepých, kteří byli diagnostikováni jako nevzdělavatelní. I ředitel základní školy mohl dítě zbavit povinné školní docházky. Tento úkon byl neodvolatelný a nebyl brán zřetel na pozdější vývoj dítěte.[1]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ KOCOURKOVÁ, Veronika. Historie a současný stav praktických škol v České republice. Praha, 2007. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze Pedagogická fakulta. Vedoucí práce PaedDr. Jaroslava Zemková, Ph.D.