Emil Zátopek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Přehled medailí
Emil Zátopek
Emil Zátopek
Olympijské kruhy Letní olympijské hry
zlato LOH 1948 10 000 m
stříbro LOH 1948 5000 m
zlato LOH 1952 maratón
zlato LOH 1952 10 000 m
zlato LOH 1952 5000 m
Mistrovství Evropy v atletice
zlato ME 1950 5000 m
zlato ME 1950 10 000 m
bronz ME 1954 5000 m
zlato ME 1954 10 000 m
Příbuzenstvo
manželka Dana Zátopková
O elektrické lokomotivě pojednává článek Lokomotiva 380.

Emil Zátopek (19. září 1922, Kopřivnice21. listopadu 2000, Praha) byl československý atlet, čtyřnásobný olympijský vítěz ve vytrvalostním běhu, manžel atletky Dany Zátopkové.

Kariéra[editovat | editovat zdroj]

Stal se prvním člověkem na světě, který uběhl trať 10 km pod 29 minut (28:54,2 1. června 1954Bruselu) a trať 20 km pod jednu hodinu (59:51,8 29. září 1951 ve Staré Boleslavi). Celkem vytvořil třináct světových rekordů na kilometrových a pět na mílových tratích. Jde o jednoho z největších atletů všech dob. Nejvíce ale proslul během olympijských her 1952Helsinkách, kde vyhrál běh na 5 km (14:06,72), 10 km (29:17,0) a dokonce i maratón (2:23:03,2), který tehdy běžel poprvé v životě. V každé z těchto disciplin tehdy zároveň ustavil nový olympijský rekord. Tento „trojboj“ se dodnes žádnému vytrvalci nepodařilo zopakovat a atletičtí experti pochybují, že se ještě někomu kdy podaří. Byl znám svým upracovaným stylem běhu, doprovázeným křečovitými grimasami, v cizině byl přezdíván česká lokomotiva.

Začátky[editovat | editovat zdroj]

Narodil se do chudé rodiny jako šesté dítě. Ve svých šestnácti letech začal pracovat v Baťově obuvnické továrně ve Zlíně.[1] "Jednoho dne ukázal závodní trenér, který byl mimochodem velmi přísný, na čtyři chlapce včetně mě a řekl, že půjdeme na běžecké závody. Protestoval jsem, že jsem moc slabý a nemám na běhání kondičku, ale trenér mě poslal na prohlídku a doktor řekl, že jsem naprosto zdravý. A tak jsem musel závodit. Když jsem se rozběhl, cítil jsem, že chci vyhrát, ale skončil jsem až druhý. A tak to celé začalo," vzpomínal později Zátopek, jak v roce 1941 doběhl druhý při běhu Zlínem.[2] Od toho okamžiku se o běh začal vážně zajímat. Ve Zlíně začal trénovat ve společnosti tehdy elitních českých běžců, jako byli Tomáš Šalé či Jan Haluza. Právě Jan Haluza se stal na dva roky jeho prvním (neoficiálním) trenérem. Společně absolvovali také řadu závodů.

V roce 1944, tedy za pouhé tři roky, pokořil český rekord v běhu na 2000, 3000 a 5000 metrů. Byl vybrán do československého reprezentačního týmu na mistrovství Evropy 1946. Na pětikilometrové trati skončil pátý, když překonal výkonem 14:25,8 svůj vlastní rekord 14:50,2.

Zátopek a argentinec Gorno na Letních olympijských hrách ve Finsku, 1952.
Zátopek při běhu.

Vrcholné úspěchy[editovat | editovat zdroj]

Poprvé vstoupil na olympijské atletické závodiště na hrách v Londýně roku 1948, kde vyhrál běh na 10 km (byl to tehdy jeho druhý závod na takovou vzdálenost) a na 5 km skončil druhý za Gastonem Reiffem z Belgie.

Následující rok se mu podařilo hned dvakrát zlomit světový rekord v běhu na 10 km a ve čtyřech dalších sezónách si třikrát vylepšil svůj vlastní rekord. Držel také světové rekordy v běhu na 5 km (1954), 20 km (dvakrát v roce 1951), 25 km (1952 a 1955), 30 km (1952) a také v hodinovém běhu (dvakrát v roce 1951). Na mistrovství Evropy 1950 vyhrál běh na 5 a 10 km a na dalším mistrovství Evropy byl znovu první na desetikilometrové trati.

Mezi legendy ale mezitím vstoupil na olympijských hrách 1952 v Helsinkách, kde vyhrál zlatou medaili v běhu na 5 km, 10 km a v maratonu. Ve všech třech těchto disciplínách tak překonal olympijské rekordy. Desetikilometrový závod vyhrál před Alainem Mimounem, stejně jako následně běh na 5 km. Zde zvítězil po úporném boji v posledním kole (57,5 s), v němž se dostal ze čtvrtého na první místo. Třetí zlatou medaili získal, když se rozhodl zúčastnit také maratonu. Běžel ho poprvé v životě a zvítězil. Jeho strategie pro maraton byla jednoduchá: držet se Jima Peterse, britského držitele světového rekordu. Po úmorných prvních patnácti kilometrech, kdy už Peters věděl, že přecenil své síly, se ho Zátopek zeptal, co si zatím o závodu myslí. Překvapený Angličan řekl Zátopkovi ve snaze ho zmást, že tempo je dost pomalé. Čech tedy prostě zrychlil,[zdroj?] Peters závod nedokončil a Zátopek nastolil nový olympijský rekord.

Svou zlatou medaili z maratonu se pokusil obhájit na olympijských hrách v roce 1956, na tréninku si ale poranil tříslo a musel být na šest týdnů hospitalizován. Den po návratu z nemocnice už zase trénoval, svou formu už ale zpátky nikdy úplně nezískal. Nakonec doběhl šestý za svým dlouholetým rivalem a přítelem Alainem Mimounem. Svoji sportovní kariéru ukončil v roce 1958.

Styl a tréninkové metody[editovat | editovat zdroj]

Jeho běžecký styl byl velmi charakteristický a hodně se lišil od toho, co se v tehdejší době považovalo za účinný styl. Otáčel hlavou, obličej měl pokřivený námahou, čemuž vděčí za přezdívku Emil Hrozný. Když se ho lidé ptali na jeho umučený výraz ve tváři, prý odpověděl: „To víte, není to gymnastika nebo krasobruslení.” Trénoval za každého počasí, i když sněžilo, a na sobě měl často těžké vojenské kanady namísto speciálních běžeckých bot, tvrdil, že při závodě tak získá pocit lehkých nohou. Měl i speciální tréninkovou pomůcku. Běžel se svojí manželkou na zádech.

Vždycky rád poradil jiným běžcům. Často například říkal, že při běhu je vždy třeba být uvolněný, je proto dobré se koncem palce lehce dotknout ukazováčku nebo prostředníčku. Tenhle nepatrný dotyk stačí k tomu, aby paže a ramena zůstaly uvolněné.

Pro jeho tempařské schopnosti se mu přezdívalo Česká lokomotiva.

Pozdější léta[editovat | editovat zdroj]

Sportovní kariéru po roce 1945 spojil se službou vojáka z povolání. Po roce 1948 vstoupil do Komunistické strany Československa. 10. června 1950, po vyhlášení rozsudku v procesu se skupinou Milady Horákové, vyšlo Zátopkovo prohlášení v Rudém právu. K odsouzeným opakovaně poznamenal, že jejich počínání bylo „hanebné" a rozsudek schválil slovy „toť příkaz, který vyplývá z poctivé práce všech našich dělníků pro nás vojáky, aby pokojný život byl zachován".[3]

Vzhledem ke sportovnímu vytížení se ale v politice příliš neangažoval, např. během svého působení v předsednictvu Československého výboru obránců míru se schůzí tohoto orgánu účastnil jen poskrovnu. V 60. letech podporoval demokratické křídlo strany, za okupace vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se účastnil v ulicích protestů a po Pražském jaru byl odvolán ze všech důležitých pozic.

V roce 1969 se připojil k žalobě čtyř dalších osobností Luboš Holeček, Pavel Kohout, Luděk Pachman, Vladimír Škutina), kterou podali kvůli křivému nařčení v souvislosti s upálením Jana Palacha na komunistického poslance Viléma Nového. Ten o nich prohlásil, že prý Palacha k činu naváděli, oni ale Palacha vůbec neznali. Zátopek při projednání žaloby v červenci 1970 před Městským soudem v Praze ale žalobu odvolal a Novému se omluvil. Žaloba zbývajících čtyř byla zamítnuta se zdůvodněním, že „žalující nemají právo hájit svou čest před socialistickým soudem, neboť jako známí antisocialisté a pravicoví oportunisté tuto čest stejně již ztratili".[4][5]

Po nuceném odchodu z armády jej nikde nesměli zaměstnat, místo našel až u podniku Stavební geologie, takže šest let jezdil a hloubil studně. S kolegy přespával v maringotce, domů se vracel na víkendy jednou za týden nebo i za tři.[6] Španělský novinář, který chtěl vidět, jak čtyřnásobný olympijský vítěz žije a kterého za ním Dana Zátopková zavezla, spatřil Zátopka, jak zablácený pracuje ve špíně a bahně. A podle Dany Zátopkové se cestou zpátky do Prahy rozplakal: „Takhle vy tady opečováváte svého hrdinu?"[7]

Sovětský svaz 8. května 1984 oznámil, že sovětští sportovci se nezúčastní Letních olympijských her v Los Angeles. O šest dnů později se k bojkotu Olympijských her přihlásilo i Československo, rozhodnutí oznámil předseda Československého olympijského výboru a ČSTV Antonín Himl. Zátopek v prohlášení pro Rudé právo tehdy rozhodnutí přivítal a připojil se k obavám o bezpečnost sportovců.[8]

9. března 1990 tehdejší prezident Václav Havel Zátopka rehabilitoval.[zdroj?]

Zátopek zemřel po dlouhé nemoci v Praze v roce 2000 ve věku 78 let. V prosinci roku 2000 mu byla posmrtně udělena medaile Pierra de Coubertina.

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Náhrobek Emila Zátopka v Rožnově pod Radhoštěm.

Zátopkova manželka Dana (narozená ve stejný den jako její manžel) byla také výbornou atletkou, věnovala se hodu oštěpem. Vyhrála zlatou medaili na LOH 1952, a to jen několik okamžiků po jeho vítězství na 5km trati, a také stříbro na LOH 1960. Mezi Emilem a Danou byl hravý vztah, když se Zátopek například pokoušel ukrojit si trochu z Danina vítězství a na tiskové konferenci prohlásil, že jeho vítězství v běhu na 5 km jeho ženu inspirovalo, Dana na to rozzlobeně reagovala slovy: „Vážně? Tak dobře, jen běž a zkus inspirovat nějakou jinou a uvidíme, jestli taky hodí oštěp padesát metrů daleko!”

Výroky[editovat | editovat zdroj]

  • „Vítězství je skvělá věc, ale přátelství je ještě lepší.“
  • „Jestli chcete něco vyhrát, běžte 100 metrů. Jestli chcete něco zažít, běžte maraton.“
  • „Nebylo mi dáno běžet a usmívat se zároveň.“
  • „Je to hranice bolesti a utrpení, která dělí chlapce od mužů.“
  • Chvíli po vítězství: „Bylo to ale nejhezčí vyčerpání, které jsem kdy cítil.“
  • Na intervalovém tréninku: „Všichni mi říkali ‚Emile, ty jsi blázen!‘ Ale když jsem poprvé vyhrál na mistrovství Evropy, tak říkali ‚Emile, ty jsi génius.‘“
  • Když se ho ptali na jeho zmučený výraz během závodu, Emil řekl: „To víte, není to gymnastika nebo krasobruslení.“

Přehled úspěchů[editovat | editovat zdroj]

Samostatná expozice věnovaná E.Zátopkovi v kopřivnickém technickém muzeu

Olympijské hry[editovat | editovat zdroj]

Londýn 1948

  • 5 000 m (2.)
  • 10 000 m (1.)

Helsinky 1952 [9] video

  • 5 000 m (1.)
  • 10 000 m (1.)
  • maratón (1.)

Melbourne 1956

  • maratón (6.)

Mistrovství Evropy[editovat | editovat zdroj]

Oslo 1946

  • 5 000 m (5.)

Brusel 1950

  • 5 000 m (1.)
  • 10 000 m (1.)

Bern 1954

  • 5 000 m (3.)
  • 10 000 m (1.)

Mistrovství republiky[editovat | editovat zdroj]

  • 5 000 m - 1945, 1946, 1947, 1948, 1950, 1952, 1953, 1954 (1.)
  • 10 000 m - 1952, 1953 (1.)
  • kros - 1948, 1949, 1952, 1954, 1955 (1.)

Světové rekordy[editovat | editovat zdroj]

Disciplína Čas Datum Místo
10 000 m 29:28,2 11. června 1949 Ostrava
10 000 m 29:21,2 22. října 1949 Ostrava
10 000 m 29:02,6 4. srpna 1950 Turku
hodinovka 19 558 m 15. září 1951 Praha
20 000 m 1:01:16,0 15. září 1951 Praha
10 mil 48:12,0 29. září 1951 Stará Boleslav
20 000 m 59:51,8 29. září 1951 Stará Boleslav
hodinovka 20 052 m 29. září 1951 Stará Boleslav
15 mil 1:16:26,4 26. října 1952 Stará Boleslav
25 000 m 1:19:11,8 26. října 1952 Stará Boleslav
30 000 m 1:35:23,8 26. října 1952 Stará Boleslav
10 000 m 29:01,6 1. listopadu 1953 Stará Boleslav
6 mil 28:04,4 1. listopadu 1953 Stará Boleslav
5 000 m 13:57,2 30. května 1954 Paříž
10 000 m 28:54,2 1. června 1954 Brusel
6 mil 27:59,2 1. června 1954 Brusel
15 mil 1:14:01,0 29. října 1955 Čelákovice
25 000 m 1:16:36,4 29. října 1955 Čelákovice

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. "All of them oddballs: Angus Calder sees the diversity of life", The National Post
  2. Runner's World quote webpage
  3. ZÁTOPEK, Emil. Rozsudek vynesl všechen československý lid. Rudé právo. 1950-06-10, s. 3.  
  4. Jan Palach [online]. Univerzita Karlova. Kapitola Soudní proces. Dostupné online.  
  5. BERTON, Stanislav. Setkávání s Emilem Zátopkem. Svědomí/Conscience. 2009, čís. 5. Dostupné online.  
  6. http://www.olympic.cz/cz/novinky/6818/emil-zatopek-dobehl-i-do-sine-slavy-iaaf-
  7. http://sport.lidovky.cz/hrdinu-soupli-do-maringotky-kral-vytrvalcu-hloubil-studne-pow-/ln-sport-ostatni.asp?c=A110525_192907_ln-sport-ostatni_vrb
  8. (řík). Prohlášení Emila Zátopka: Vyhrůžky sportovcům - vážné porušení olympijské charty. Rudé právo. 14. 5 1984, 64 (Právo lidu ročník 87), 112, s. 7. Dostupné online [png, cit. 2012-10-24].  
  9. http://www.stream.cz/sportovni-okamziky/669313-emil-zatopek-sokuje-svet-1952

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 2, N–Ž. Praha : Kdo je kdo, 1991. 637–1298 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 1123.  
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 807.  
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 548.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]