Jaroslav Seifert

Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte.
Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

Jaroslav Seifert
Jaroslav Seifert s dcerou Janou, 1931.
Narození	23. září 1901, Praha
Úmrtí	10. ledna 1986, Praha
Povolání	spisovatel, novinář, překladatel
Národnost	česká
Státní příslušnost	Československo
Období tvorby	1921 - 1983
Významná díla	Vějíř Boženy Němcové
Ocenění	Nobelova cena za literaturu 1984
Děti	Jana Seifertová a Jaroslav Seifert
Podpis
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech.
Seznam děl v databázi Národní knihovny

Jaroslav Seifert (23. září 1901, Praha – 10. ledna 1986, Praha) byl český básník, spisovatel, novinář a překladatel. Spoluzakladatel poetismu. Nositel Nobelovy ceny za literaturu (1984), národní umělec.

Život

Studoval na několika gymnáziích, studia nedokončil pro mnoho neomluvených hodin. V této době Seifert trávil mnoho času po pražských pivnicích, kde skládal básně za pivo.

Jeho první básnická sbírka byla vydána v roce 1921, v tomto roce též vstoupil do Komunistické strany Československa. Ve 20. letech byl považován za hlavního představitele československé umělecké avantgardy. V této době spolupracoval rovněž s nakladatelstvím Družstevní práce.

V březnu 1929 byl, spolu se šesti dalšími předními komunistickými spisovateli, vyloučen z komunistické strany, protože podepsal Manifest sedmi protestující proti bolševizaci v novém vedení Komunistické strany Československa. Následně vstoupil do Československé sociálně demokratické strany dělnické.

V září 1937 po skonu prezidenta T.G. Masaryka píše patetickou báseň "Osm dní", glorifikující velikost osobnosti Masarykovy.

V roce 1949 Seifert zanechal žurnalismu a začal se věnovat výhradně literatuře. Jeho poezie byla poctěna významnými státními cenami v letech 1936, 1955 a 1968. V roce 1967 byl jmenován národním umělcem. V letech 1968–1970 byl předsedou Československého svazu spisovatelů. V prosinci 1976 patřil mezi první signatáře Charty 77. Za své aktivní vystupování byl v období tzv. normalizace nucen odejít do ústraní. V tomto období byl stále více orientován na český disent, jeho díla pravidelně vycházela v samizdatu.

V roce 1984 obdržel Nobelovu cenu za literaturu, kterou však za něj přebírala jeho dcera, a to kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu. Ačkoli to byla velmi významná událost, ve sdělovacích prostředcích ovládaných tehdejším režimem o tom padla jenom suchá zmínka.

Pracoval jako redaktor mnoha novin a časopisů Rudé právo, Rovnost, Sršatec, Reflektor. Seifert také působil jako zaměstnanec Lidového domu.
Seifert se podílel na vzniku a činnosti skupiny Devětsil, společně s Karlem Teigem redigoval Revoluční sborník Devětsilu a mezinárodní revue Disk.
Po roce 1945 vedl literární časopis Kytice a redigoval básnickou edici Klín (nakladatelství Práce). Básně tiskl (od roku 1920) především v Právu lidu, Kmeni a Červnu.

Počátkem roku 1986 Jaroslav Seifert umírá. Státní pohřeb v Rudolfinu hrozil přerůst v protikomunistickou manifestaci, a proto ministerstvo vnitra z příprav pohřbu vyloučilo rodinu. Církevní rozloučení konané v břevnovském kostele sv. Markéty bylo pod dohledem státní bezpečnosti. Místem posledního spočinutí Jaroslava Seiferta jsou Kralupy nad Vltavou, odkud pocházeli jeho prarodiče z matčiny strany.

Jeho přáteli z mládí byli např. Josef Hora a Jiří Mahen. V 70. letech se spřátelil se slovenským hercem Ladislavem Chudíkem. Jejich vzájemná korespondence (vydaná v knize Tichý dvojhlas) začala dopisem, ve kterém Ladislav Chudík obdivoval Seifertovu poezii, díky které se naučil výborně česky. Později se z nich stali dobří přátelé. Dodnes předčítá Ladislav Chudík každoročně o Vánocích Seifertovy básně.

V září 2010 byla na domě v ulici U Ladronky v Praze 6 na Břevnově, kde Jaroslav Seifert od června 1938 žil, odhalena pamětní deska.

Dílo

• Město v slzách (1921) – představa světa bez bídy a nenávisti, touha potěšit, léčit. Prvotina. Snaha člověka získat šťastnější a lepší život.
  • Děti z předměstí – děti jsou nemocné a slabé, ale musí se připravit na blížící se revoluci
• Samá láska (1923) – tato sbírka patří ještě do proletářské poezie, ale začínají se objevovat náznaky a myšlenky, které později rozvinul poetismus. Již nevěnuje pozornost drastickým sociálním obrazům, ale snaží se rozvinout krásu. Přestává zavrhovat velkoměsto a začíná ho obdivovat.
  • Sloky milostné – zde se především projevily nové tendence, v dalších básních zůstávají ještě staré tendence, objevují se milostné verše o revoluci:

„na ty barikády,

až bude revoluce,

s mou milou půjdeme spolu“

• • Ukolébavka
  • Verše na památku revoluce
• Básně (1929) – básníkem uspořádaný výbor, vyšel v nákladu 1.200 výtisků, z nichž prvních sto číslovaných výtisků, básníkem a malířem podepsaných, je na ručním losínském papíru.
• Jabloň se strunami pavučin (1943) – ilustroval Karel Svolinský.

Období poetismu

• Na vlnách TSF (1925) – ovlivněno jeho cestami do SSSR a Francie. Tato sbírka velmi ovlivnila vznikající poetismus. Verše jsou zde pečlivé a jednoduché – mají blízko k písni. Později byla vydána pod názvem Svatební cesta TSF = Télegraphie sans fil – tj. rozhlas bez drátu. Významová stránka těchto veršů je nesena originální typografickou úpravou Karla Teigeho.
• Slavík zpívá špatně (1926)
• Poštovní holub (1929) – láska k matce a domovu, pocity skepse a tragiky, ale i nostalgie
• Hvězdy nad Rajskou zahradou (1929) – místo her žižkovských dětí, autobiografická skica, ve které se vyznává z toho, jak hluboce ho ovlivnil poetismus

(Obdoba Nezvalova díla „Z mého života“)

• Jablko z klína (1933) – tato sbírka je jemně ironická (místy sebeironická). Básně v ní jsou lyrické. Prolíná se zde nostalgie vzpomínek spolu s tušenými (ale neprožitými krásami). Postupně se ztrácí intimnost jeho citu a prožitky získávají obecnější platnost. Tato sbírka znamenala velký zlom v jeho tvorbě a vlastně zde byl vytvořen prostor pro další období a pro tvorbu jinou než poetistickou. Ovlivnění poetismem však Seifertovi zůstalo do konce života.
• Ruce Venušiny (1936)
• Jaro, sbohem (1937) – tyto dvě (Ruce Venušiny) sbírky, znamenají návrat Seifertova zájmu k politickým problémům a zájmu o naší zem. Jedná se o ohlasy na nastupující fašismus. To potvrzují básně:
  • Píseň – lásky k vlasti a rodné zemi, kterou symbolizuje dívka
  • Rok 1934
  • Jaro 1936
  • Májová krajina

Válečné období

Další období bylo období válečné, na Seiferta velmi zapůsobily události roku 1938 – mobilizace a následně pak Mnichovská dohoda.

• Zhasněte světla (1938) – vlastenecká poezie, kde se projevuje obava o osud země, reakce na mnichovskou zradu, vydáno s podtitulem Lyrické glosy
  • Píseň o rodné zemi – rodná země je pro člověka jistotou, myšlenka, že se do ní po smrti vrátí
• Vějíř Boženy Němcové (1940) – lidově vlastenecká poezie. Evokuje statečnost české spisovatelky a přirovnává ji k obrazu vlasti.
• Světlem oděná (1940) – spolu s Kamenným mostem se jedná o protiokupační poezii
• Kamenný most (1944) – cyklus 5 romancí a legend zasazených do májové Prahy

Poezie po roce 1945 (poválečné období)

Po roce 1945 se Seifertova tvorba začala dotýkat stále širších oblastí a to nakonec vedlo k jeho nepopularitě u tehdejších mocných, která vyústila v jeho zákaz.

• Přilba hlíny (1945) – vzdává dík osvoboditelům, raduje se z Pražského povstání a lituje mrtvých na barikádách, radost z osvobození
• Ruka a plamen (1948)
• Šel malíř chudě do světa (1949) – verše k obrázkům Mikoláše Alše
• Píseň o Viktorce (1950) – pojednává o osudu Viktorky a její autorky B. Němcové
• Maminka (1954) – vzpomínky na dětství, na maminku, která dokázala udělat domov krásným, i když byli chudí
• Chlapec a hvězdy (1956) s podtitulem „Verše k obrazům a obrázkům Josefa Lady“. Sbírka melancholická s pohádkovými motivy.
• Praha a Věnec sonetů (1956)
• Zrnka révy (1965) – básně opěvující mělnický vinařský kraj a krásy přírody ukazují básníkův blízký vztah k této krajině.
• Koncert na ostrově (1965) – vzpomínky na mládí, dětství, okupaci atd.
• Odlévání zvonů (1967)
• Halleyova kometa (1967) – bilance dosavadního způsobu psaní – metafory, verše, rýmy jsou pro něj „veteš“, básník musí najít pod slovy význam.
• Kniha o Praze (1968)

70. – 80. léta

Publikace v samizdatu – vzpomínky, životní bilance, verše přátelům, láskám, Praze.

• Morový sloup (1968 – 1970) – zakázaná sbírka, v roce 1973 vyšla v samizdatu a 1977 v exilu. Hlavním motivem vzpomínkově laděné básnické sbírky je okouzlení lyrickéhu subjektu láskou a krásou ženy. Sbírka však obsahuje i tematiku smrti, pomíjivosti a tematiku hořké reakce na situaci po sovětské okupaci v roce 1968. V roce 1981 byla sbírka vydána i oficiálně.
• Deštník z Piccadilly (1979) – vzpomínky mu pomáhají žít, současnost mu už nic neříká, nečeká od ní nic.
• Býti básníkem (1983) – jeho poslední sbírka, loučení se světem; rekapitulace jeho života; přemýšelí co jako básník dokázal a srovnává se s jinými zaměstáními (kominík, bednář, pekař, kovář, hospodyňka); došel k závěru že jeho život měl smysl protože dával radost
• Všecky krásy světa (1979) – paměti

Soukromý neprodejný tisk

Viz informace v Databázi Národní knihovny ČR.

• Devět rondeaux (1945) – úvodní ilustrace Karla Svolinského. Soukromý neprodejný tisk.
• Dokud nám neprší na rakev (1947) – ilustroval Václav Plátek. Soukromý neprodejný tisk.
• Suknice andělů (1947) – soukromý neprodejný tisk.

Pokusy o vydání Seifertových sebraných spisů byly dvojí, od 50. let spisy řízené Seifertovým přítelem a rovněž básníkem A. M. Píšou, či druhý pokus narychlo organizovaných spisů po udělení Nobelovy ceny za literaturu. Oba pokusy byly poznamenány neúplností a mnohdy i dobovou cenzurou. První kritické vydání Seifertova díla je tak postupně přinášeno až od roku 2001 v Díle Jaroslava Seiferta. Do 17 svazků rozdělené dílo řídí literární historik Jiří Brabec.

Ukázka z díla

Uprostřed všeho
milovati více
korouhve chudých
zázrak křtitelnice

i zašlých korun
osleplý již topaz,
být jako dělník
vysvlečený po pás,

být jako chrlič
zpitý bez ustání,
na čele slyšet
rytmy bubnování,

když na pochodu
z větrného klína
vteřiny bijí
jako zrnka vína.

J. Seifert, Ruce Venušiny, Chrlič

Související články

• Česká literatura v letech 1900–1945
• Česká literatura v letech 1945–1990
• Seznam českých spisovatelů

Odkazy

Literatura

• František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 214
• František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 47, 328
• Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945 – 1955, Academia, Praha, 2007, str. 236, 251, 460, ISBN 978-80-200-1502-0
• Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 41–2, 47, 81, 105, 188, 452, 602, 604, 606
• Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, str. 24, 161

Externí odkazy

• Fotografie