Jaroslav Seifert

Tento článek potřebuje úpravy.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

Jaroslav Seifert
Jaroslav Seifert s dcerou Janou v roce 1931.
Narození	23. září 1901, Žižkov
Úmrtí	10. ledna 1986 (ve věku 84 let), Praha
Povolání	spisovatel, novinář, překladatel
Národnost	česká
Státní příslušnost	Československo
Období tvorby	1921–1983
Významná díla	Vějíř Boženy Němcové
Ocenění	Nobelova cena za literaturu 1984
Manžel/Manželka	Marie Seifertová
Děti	Jana Seifertová-Plichtová, Jaroslav Seifert
Podpis
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech.
Seznam děl v databázi Národní knihovny

Hrob Jaroslava Seiferta v Kralupech nad Vltavou

Hrob Jaroslava Seiferta v Kralupech nad Vltavou - detail

Jaroslav Seifert (23. září 1901, Žižkov – 10. ledna 1986, Praha) byl český básník, spisovatel, novinář a překladatel. Spoluzakladatel poetismu. Nositel Nobelovy ceny za literaturu (1984), národní umělec.

Život

Studoval na několika gymnáziích, studia nedokončil pro mnoho neomluvených hodin.

Jeho první básnická sbírka byla vydána v roce 1921, v tomto roce též vstoupil do Komunistické strany Československa. Ve 20. letech byl považován za hlavního představitele československé umělecké avantgardy. V této době spolupracoval rovněž s nakladatelstvím Družstevní práce.

V březnu 1929 byl, spolu se šesti dalšími předními komunistickými spisovateli, vyloučen z komunistické strany, protože podepsal Manifest sedmi protestující proti bolševizaci v novém vedení Komunistické strany Československa. Následně vstoupil do Československé sociálně demokratické strany dělnické.

V září 1937 po skonu prezidenta T.G. Masaryka píše patetickou báseň "Osm dní", glorifikující velikost osobnosti Masarykovy.

V roce 1949 Seifert zanechal žurnalismu a začal se věnovat výhradně literatuře. Jeho poezie byla poctěna významnými státními cenami v letech 1936, 1955 a 1968. V roce 1967 byl jmenován národním umělcem. V letech 1968–1970 byl předsedou Československého svazu spisovatelů. V prosinci 1976 patřil mezi první signatáře Charty 77. Za své aktivní vystupování byl v období tzv. normalizace nucen odejít do ústraní. V tomto období byl stále více orientován na český disent, jeho díla pravidelně vycházela v samizdatu.

V roce 1984 obdržel Nobelovu cenu za literaturu, kterou však za něj přebírala jeho dcera, a to kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu. Ačkoli to byla velmi významná událost, ve sdělovacích prostředcích ovládaných tehdejším režimem o tom padla jenom suchá zmínka.

Pracoval jako redaktor mnoha novin a časopisů Rudé právo, Rovnost, Sršatec, Reflektor. Seifert také působil jako zaměstnanec Lidového domu.

Seifert se podílel na vzniku a činnosti skupiny Devětsil, společně s Karlem Teigem redigoval Revoluční sborník Devětsilu a mezinárodní revue Disk.

Po roce 1945 vedl literární časopis Kytice a redigoval básnickou edici Klín (nakladatelství Práce). Básně tiskl (od roku 1920) především v Právu lidu, Kmeni a Červnu.

Počátkem roku 1986 Jaroslav Seifert umírá. Státní pohřeb v Rudolfinu hrozil přerůst v protikomunistickou manifestaci, a proto ministerstvo vnitra z příprav pohřbu vyloučilo rodinu. Církevní rozloučení konané v břevnovském kostele sv. Markéty bylo pod dohledem státní bezpečnosti. Místem posledního spočinutí Jaroslava Seiferta jsou Kralupy nad Vltavou, odkud pocházeli jeho prarodiče z matčiny strany.

Jeho přáteli z mládí byli např. Josef Hora a Jiří Mahen. V 70. letech se spřátelil se slovenským hercem Ladislavem Chudíkem. Jejich vzájemná korespondence (vydaná v knize Tichý dvojhlas) začala dopisem, ve kterém Ladislav Chudík obdivoval Seifertovu poezii, díky které se naučil výborně česky. Později se z nich stali dobří přátelé. Dodnes předčítá Ladislav Chudík každoročně o Vánocích Seifertovy básně.

V září 2010 byla na domě v ulici U Ladronky v Praze 6 na Břevnově, kde Jaroslav Seifert od června 1938 žil, odhalena pamětní deska.

Nejznámější díla

• Město v slzách (1921) – představa světa bez bídy a nenávisti, touha potěšit, léčit. Prvotina. Snaha člověka získat šťastnější a lepší život.
  • Děti z předměstí – děti jsou nemocné a slabé, ale musí se připravit na blížící se revoluci
• Samá láska (1923) – tato sbírka patří ještě do proletářské poezie, ale začínají se objevovat náznaky a myšlenky, které později rozvinul poetismus. Již nevěnuje pozornost drastickým sociálním obrazům, ale snaží se rozvinout krásu. Přestává zavrhovat velkoměsto a začíná ho obdivovat.
  • Sloky milostné – zde se především projevily nové tendence, v dalších básních zůstávají ještě staré tendence, objevují se milostné verše o revoluci:

„na ty barikády,
až bude revoluce,
s mou milou půjdeme spolu“

• • Ukolébavka
  • Verše na památku revoluce
• Básně (1929) – básníkem uspořádaný výbor, vyšel v nákladu 1.200 výtisků, z nichž prvních sto číslovaných výtisků, básníkem a malířem podepsaných, je na ručním losínském papíru.
• Jabloň se strunami pavučin (1943) – ilustroval Karel Svolinský.

Období poetismu

• Na vlnách TSF (1925) – ovlivněno jeho cestami do SSSR a Francie. Tato sbírka velmi ovlivnila vznikající poetismus. Verše jsou zde pečlivé a jednoduché – mají blízko k písni. Později byla vydána pod názvem Svatební cesta TSF = Télegraphie sans fil – tj. rozhlas bez drátu. Významová stránka těchto veršů je nesena originální typografickou úpravou Karla Teigeho.
• Slavík zpívá špatně (1926)
• Poštovní holub (1929) – láska k matce a domovu, pocity skepse a tragiky, ale i nostalgie
• Hvězdy nad Rajskou zahradou (1929) – místo her žižkovských dětí, autobiografická skica, ve které se vyznává z toho, jak hluboce ho ovlivnil poetismus

(Obdoba Nezvalova díla „Z mého života“)

• Jablko z klína (1933) – tato sbírka je jemně ironická (místy sebeironická). Básně v ní jsou lyrické. Prolíná se zde nostalgie vzpomínek spolu s tušenými (ale neprožitými) krásami. Postupně se ztrácí intimnost jeho citu a prožitky získávají obecnější platnost. Tato sbírka znamenala velký zlom v jeho tvorbě a vlastně zde byl vytvořen prostor pro další období a pro tvorbu jinou než poetistickou. Ovlivnění poetismem však Seifertovi zůstalo do konce života.
• Ruce Venušiny (1936)
• Jaro, sbohem (1937) – tyto dvě (Ruce Venušiny) sbírky, znamenají návrat Seifertova zájmu k politickým problémům a zájmu o naší zem. Jedná se o ohlasy na nastupující fašismus. To potvrzují básně:
  • Píseň – lásky k vlasti a rodné zemi, kterou symbolizuje dívka
  • Rok 1934
  • Jaro 1936
  • Májová krajina

Válečné období

Další období bylo období válečné, na Seiferta velmi zapůsobily události roku 1938 – mobilizace a následně pak Mnichovská dohoda.

• Zhasněte světla (1938) – vlastenecká poezie, kde se projevuje obava o osud země, reakce na mnichovskou zradu, vydáno s podtitulem Lyrické glosy
  • Píseň o rodné zemi – rodná země je pro člověka jistotou, myšlenka, že se do ní po smrti vrátí
• Vějíř Boženy Němcové (1940) – lidově vlastenecká poezie. Evokuje statečnost české spisovatelky a přirovnává ji k obrazu vlasti.
• Světlem oděná (1940) – spolu s Kamenným mostem se jedná o protiokupační poezii
• Kamenný most (1944) – cyklus 5 romancí a legend zasazených do májové Prahy

Poezie po roce 1945 (poválečné období)

Po roce 1945 se Seifertova tvorba začala dotýkat stále širších oblastí a to nakonec vedlo k jeho nepopularitě u tehdejších mocných, která vyústila v jeho zákaz.

• Přilba hlíny (1945) – vzdává dík osvoboditelům, raduje se z Pražského povstání a lituje mrtvých na barikádách, radost z osvobození
• Ruka a plamen (1948)
• Šel malíř chudě do světa (1949) – verše k obrázkům Mikoláše Alše
• Píseň o Viktorce (1950) – pojednává o osudu Viktorky a její autorky B. Němcové
• Maminka (1954) – vzpomínky na dětství, na maminku, která dokázala udělat domov krásným, i když byli chudí
• Chlapec a hvězdy (1956) s podtitulem „Verše k obrazům a obrázkům Josefa Lady“. Sbírka melancholická s pohádkovými motivy.
• Praha a Věnec sonetů (1956)
• Zrnka révy (1965) – básně opěvující mělnický vinařský kraj a krásy přírody ukazují básníkův blízký vztah k této krajině.
• Koncert na ostrově (1965) – vzpomínky na mládí, dětství, okupaci atd.
• Odlévání zvonů (1967)
• Halleyova kometa (1967) – bilance dosavadního způsobu psaní – metafory, verše, rýmy jsou pro něj „veteš“, básník musí najít pod slovy význam.
• Kniha o Praze (1968)

70.–80. léta

Publikace v samizdatu – vzpomínky, životní bilance, verše přátelům, láskám, Praze.

• Morový sloup (1968 – 1970) – zakázaná sbírka, v roce 1973 vyšla v samizdatu a 1977 v exilu. Hlavním motivem vzpomínkově laděné básnické sbírky je okouzlení lyrického subjektu láskou a krásou ženy. Sbírka však obsahuje i tematiku smrti, pomíjivosti a tematiku hořké reakce na situaci po sovětské okupaci v roce 1968. V roce 1981 byla sbírka vydána i oficiálně.
• Deštník z Piccadilly (1979) – vzpomínky mu pomáhají žít, současnost mu už nic neříká, nečeká od ní nic.
• Býti básníkem (1983) – jeho poslední sbírka, loučení se světem; rekapitulace jeho života; přemýšlí, co jako básník dokázal a srovnává se s jinými zaměstnáními (kominík, bednář, pekař, kovář, hospodyňka); došel k závěru že jeho život měl smysl protože dával radost
• Všecky krásy světa (1979) – paměti

Soukromý neprodejný tisk

Viz informace v Databázi Národní knihovny ČR.

• Devět rondeaux (1945) – úvodní ilustrace Karla Svolinského. Soukromý neprodejný tisk.
• Dokud nám neprší na rakev (1947) – ilustroval Václav Plátek. Soukromý neprodejný tisk.
• Suknice andělů (1947) – soukromý neprodejný tisk.

Pokusy o vydání Seifertových sebraných spisů byly dvojí, od 50. let spisy řízené Seifertovým přítelem a rovněž básníkem A. M. Píšou, či druhý pokus narychlo organizovaných spisů po udělení Nobelovy ceny za literaturu. Oba pokusy byly poznamenány neúplností a mnohdy i dobovou cenzurou. První kritické vydání Seifertova díla je tak postupně přinášeno až od roku 2001 v Díle Jaroslava Seiferta. Do 17 svazků rozdělené dílo řídí literární historik Jiří Brabec.

Ukázka z díla

Uprostřed všeho
milovati více
korouhve chudých
zázrak křtitelnice

i zašlých korun
osleplý již topaz,
být jako dělník
vysvlečený po pás,

být jako chrlič
zpitý bez ustání,
na čele slyšet
rytmy bubnování,

když na pochodu
z větrného klína
vteřiny bijí
jako zrnka vína.

– J. Seifert, Ruce Venušiny, Chrlič

Související články

• Česká literatura v letech 1900–1945
• Česká literatura v letech 1945–1990
• Seznam českých spisovatelů

Odkazy

Literatura

• František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 214
• František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 47, 328
• Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945 – 1955, Academia, Praha, 2007, str. 236, 251, 460, ISBN 978-80-200-1502-0
• Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 41–2, 47, 81, 105, 188, 452, 602, 604, 606
• Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, str. 24, 161
• Jaromír Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, 216 s.
• Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2

Externí odkazy

• Fotografie