Jaroslav Seifert

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jaroslav Seifert
Jaroslav Seifert 1981 foto Hana Hamplová
Jaroslav Seifert 1981
foto Hana Hamplová
Narození 23. září 1901
Praha
Úmrtí 10. ledna 1986 (ve věku 84 let),
Praha
Povolání spisovatel, novinář, překladatel
Národnost česká
Stát Československo
Období 19211983
Významná díla Na vlnách TSF, Píseň o Viktorce, Maminka, Koncert na ostrově
Ocenění Nobelova cena za literaturu 1984
Manželka Marie Seifertová
Děti Jana Seifertová-Plichtová, Jaroslav Seifert
Podpis
Podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Hrob Jaroslava Seiferta v Kralupech nad Vltavou
Plaketa na Seifertově hrobě

Národní umělec Jaroslav Seifert (23. září 1901 Žižkov10. ledna 1986 Praha) byl český básník, spisovatel, novinář a překladatel. Patřil mezi členy hnutí Devětsil, stál na počátku ryze českého uměleckého směru poetismu. Je jediným českým nositelem Nobelovy ceny za literaturu (10.12. 1984), navzdory komplikovaným vztahům s komunistickou mocí obdržel i titul národního umělce.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se na rohu dnešní Bořivojovy ulice na pražském Žižkově. Studoval na několika gymnáziích, studia nedokončil pro mnoho neomluvených hodin. Otec, původně úředník, později dělník, byl „uvědomělým socialistou“, matka byla zbožná katolička. Seifert se o tom později vyjádřil: „Tyto protiklady mi také trochu zůstaly – v životě i v poezii.“[1]

Jeho první básnická sbírka, Město v slzách, byla vydána v roce 1921, v roce Seifertova vstupu do právě založené Komunistické strany Československa. Ve 20. letech byl považován za hlavního představitele československé umělecké avantgardy. V této době spolupracoval rovněž s nakladatelstvím Družstevní práce.

V březnu 1929 byl, spolu se šesti dalšími předními komunistickými spisovateli, vyloučen z komunistické strany, protože podepsal Manifest sedmi protestující proti bolševizaci v novém vedení Komunistické strany Československa. Následně vstoupil do Československé sociálně demokratické strany dělnické.[2]

V září 1937 po skonu prezidenta T.G. Masaryka píše básnickou sbírku Osm dní glorifikující velikost osobnosti Masarykovy.

V roce 1949 Seifert zanechal žurnalismu a začal se věnovat výhradně literatuře. Jeho poezie byla poctěna významnými státními cenami v letech 1936, 1955 a 1968. V roce 1967 byl jmenován národním umělcem. V letech 19681970 byl předsedou Československého svazu spisovatelů. 17. ledna 1969, den po protestním sebeupálení Jana Palacha veřejně vyzval lidi, aby Palachův čin nenásledovali.[3] V prosinci 1976 patřil mezi první signatáře Charty 77.[4] Za své aktivní vystupování byl v období tzv. normalizace nucen odejít do ústraní. V tomto období byl stále více orientován na český disent, jeho díla pravidelně vycházela v samizdatu. Jiří Gruntorád byl za samizdatové šíření Seifertových básní odsouzen k třem letům odnětí svobody.[5]

Jaroslav Seifert s dcerou Janou (1931)

V roce 1984 obdržel Nobelovu cenu za literaturu, kterou však za něj přebírala jeho dcera, a to kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu. Ačkoli to byla velmi významná událost, ve sdělovacích prostředcích ovládaných tehdejším režimem o tom padla jenom suchá zmínka.

Pracoval jako redaktor mnoha novin a časopisů (Rudé právo, Rovnost, Sršatec, Reflektor). Seifert také působil jako zaměstnanec Lidového domu.

Seifert se podílel na vzniku a činnosti skupiny Devětsil, společně s Karlem Teigem redigoval Revoluční sborník Devětsilu a mezinárodní revue Disk.

Po roce 1945 vedl literární časopis Kytice a redigoval básnickou edici Klín (nakladatelství Práce). Básně tiskl (od roku 1920) především v Právu lidu, Kmeni a Červnu.

Počátkem roku 1986 Jaroslav Seifert umírá. Státní pohřeb v Rudolfinu hrozil přerůst v protikomunistickou manifestaci, a proto ministerstvo vnitra z příprav pohřbu vyloučilo rodinu. Církevní rozloučení konané v břevnovském kostele sv. Markéty bylo pod dohledem státní bezpečnosti. Místem posledního spočinutí Jaroslava Seiferta jsou Kralupy nad Vltavou,[6] odkud pocházeli jeho prarodiče z matčiny strany.

Jeho přáteli z mládí byli např. Josef Hora a Jiří Mahen. V 70. letech se spřátelil se slovenským hercem Ladislavem Chudíkem. Jejich vzájemná korespondence (vydaná v knize Tichý dvojhlas) začala dopisem, ve kterém Ladislav Chudík obdivoval Seifertovu poezii, díky které se naučil výborně česky. Později se z nich stali dobří přátelé. Dodnes předčítá Ladislav Chudík každoročně o Vánocích Seifertovy básně.

V září 2010 byla na domě v ulici U Ladronky v Praze 6 na Břevnově, kde Jaroslav Seifert od června 1938[7] žil, odhalena pamětní deska.[8]

Nejznámější díla[editovat | editovat zdroj]

  • Město v slzách (1921) – představa světa bez bídy a nenávisti, touha potěšit, léčit. Prvotina. Snaha člověka získat šťastnější a lepší život. Městem v slzách je dělnická Praha – chudá pražská předměstí
    • Děti z předměstí – děti jsou nemocné a slabé, ale musí se připravit na blížící se revoluci
  • Samá láska (1923) – tato sbírka patří ještě do proletářské poezie, ale začínají se objevovat náznaky a myšlenky, které později rozvinul poetismus. Již nevěnuje pozornost drastickým sociálním obrazům, ale snaží se rozvinout krásu. Přestává zavrhovat velkoměsto a začíná ho obdivovat.
    • Sloky milostné – zde se především projevily nové tendence, v dalších básních zůstávají ještě staré tendence, objevují se milostné verše o revoluci:

„na ty barikády,
až bude revoluce,
s mou milou půjdeme spolu“

    • Ukolébavka
    • Verše na památku revoluce
  • Básně (1929) – básníkem uspořádaný výbor, vyšel v nákladu 1.200 výtisků, z nichž prvních sto číslovaných výtisků, básníkem a malířem podepsaných, je na ručním losinském papíru.
  • Jabloň se strunami pavučin (1943) – ilustroval Karel Svolinský.

Období poetismu[editovat | editovat zdroj]

  • Na vlnách TSF (1925) – ovlivněno jeho cestami do SSSR a Francie. Tato sbírka velmi ovlivnila vznikající poetismus. Verše jsou zde pečlivé a jednoduché – mají blízko k písni. Později byla vydána pod názvem Svatební cesta TSF = Télegraphie sans fil – tj. rozhlas bez drátu. Významová stránka těchto veršů je nesena originální typografickou úpravou Karla Teigeho.
  • Slavík zpívá špatně (1926)
  • Poštovní holub (1929) – láska k matce a domovu, pocity skepse a tragiky, ale i nostalgie
  • Hvězdy nad Rajskou zahradou (1929) – místo her žižkovských dětí, autobiografická skica, ve které se vyznává z toho, jak hluboce ho ovlivnil poetismus

(Obdoba Nezvalova díla „Z mého života“)

  • Jablko z klína (1933) – tato sbírka je jemně ironická (místy sebeironická). Básně v ní jsou lyrické. Prolíná se zde nostalgie vzpomínek spolu s tušenými (ale neprožitými) krásami. Postupně se ztrácí intimnost jeho citu a prožitky získávají obecnější platnost. Tato sbírka znamenala velký zlom v jeho tvorbě a vlastně zde byl vytvořen prostor pro další období a pro tvorbu jinou než poetistickou. Ovlivnění poetismem však Seifertovi zůstalo do konce života.
  • Ruce Venušiny (1936)
  • Jaro, sbohem (1937) – tyto dvě (Ruce Venušiny) sbírky, znamenají návrat Seifertova zájmu k politickým problémům a zájmu o naší zem. Jedná se o ohlasy na nastupující fašismus. To potvrzují básně:
    • Píseň – lásky k vlasti a rodné zemi, kterou symbolizuje dívka
    • Rok 1934
    • Jaro 1936
    • Májová krajina

Válečné období[editovat | editovat zdroj]

Další období bylo období válečné, na Seiferta velmi zapůsobily události roku 1938 – mobilizace a následně pak Mnichovská dohoda.

  • Zhasněte světla (1938) – vlastenecká poezie, kde se projevuje obava o osud země, reakce na mnichovskou zradu, vydáno s podtitulem Lyrické glosy
    • Píseň o rodné zemi – rodná země je pro člověka jistotou, myšlenka, že se do ní po smrti vrátí
  • Vějíř Boženy Němcové (1940) – lidově vlastenecká poezie. Evokuje statečnost české spisovatelky a přirovnává ji k obrazu vlasti.
  • Světlem oděná (1940) – spolu s Kamenným mostem se jedná o protiokupační poezii
  • Kamenný most (1944) – cyklus 5 romancí a legend zasazených do májové Prahy

Poezie po roce 1945 (poválečné období)[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1945 se Seifertova tvorba začala dotýkat stále širších oblastí a to nakonec vedlo k jeho nepopularitě u tehdejších mocných, která vyústila v jeho zákaz.

  • Přilba hlíny (1945) – vzdává dík osvoboditelům, raduje se z Pražského povstání a lituje mrtvých na barikádách, radost z osvobození
  • Ruka a plamen (1948)
  • Šel malíř chudě do světa (1949) – verše k obrázkům Mikoláše Alše
  • Píseň o Viktorce (1950) – pojednává o osudu Viktorky a její autorky B. Němcové
  • Maminka (1954) – vzpomínky na dětství, na maminku, která dokázala udělat domov krásným, i když byli chudí
  • Chlapec a hvězdy (1956) s podtitulem „Verše k obrazům a obrázkům Josefa Lady“. Sbírka melancholická s pohádkovými motivy.
  • Praha a Věnec sonetů (1956)
  • Zrnka révy (1965) – básně opěvující mělnický vinařský kraj a krásy přírody ukazují básníkův blízký vztah k této krajině.
  • Koncert na ostrově (1965) – vzpomínky na mládí, dětství, okupaci atd.
  • Odlévání zvonů (1967)
  • Halleyova kometa (1967) – bilance dosavadního způsobu psaní – metafory, verše, rýmy jsou pro něj „veteš“, básník musí najít pod slovy význam.
  • Kniha o Praze (1968)

70.–80. léta[editovat | editovat zdroj]

Publikace v samizdatu – vzpomínky, životní bilance, verše přátelům, láskám, Praze.

  • Morový sloup (19681970) – zakázaná sbírka, v roce 1973 vyšla v samizdatu a 1977 v exilu. Hlavním motivem vzpomínkově laděné básnické sbírky je okouzlení lyrického subjektu láskou a krásou ženy. Sbírka však obsahuje i tematiku smrti, pomíjivosti a tematiku hořké reakce na situaci po sovětské okupaci v roce 1968. V roce 1981 byla sbírka vydána i oficiálně.
  • Deštník z Piccadilly (1979) – vzpomínky mu pomáhají žít, současnost mu už nic neříká, nečeká od ní nic.
  • Býti básníkem (1983) – jeho poslední sbírka, loučení se světem; rekapitulace jeho života; přemýšlí, co jako básník dokázal a srovnává se s jinými zaměstnáními (kominík, bednář, pekař, kovář, hospodyňka); došel k závěru že jeho život měl smysl protože dával radost
  • Všecky krásy světa (1979) – paměti

Soukromý neprodejný tisk[editovat | editovat zdroj]

Viz informace v Databázi Národní knihovny ČR.

  • Devět rondeaux (1945) – úvodní ilustrace Karla Svolinského. Soukromý neprodejný tisk.
  • Dokud nám neprší na rakev (1947) – ilustroval Václav Plátek. Soukromý neprodejný tisk.
  • Suknice andělů (1947) – soukromý neprodejný tisk.

Pokusy o vydání Seifertových sebraných spisů byly dvojí, od 50. let spisy řízené Seifertovým přítelem a rovněž básníkem A. M. Píšou, či druhý pokus narychlo organizovaných spisů po udělení Nobelovy ceny za literaturu. Oba pokusy byly poznamenány neúplností a mnohdy i dobovou cenzurou. První kritické vydání Seifertova díla je tak postupně přinášeno až od roku 2001 v Díle Jaroslava Seiferta. Do 17 svazků rozdělené dílo řídí literární historik Jiří Brabec.

Ukázka z díla[editovat | editovat zdroj]

Uprostřed všeho
milovati více
korouhve chudého
zázrak křtitelnice

i zašlých korun
osleplý již topaz,
být jako dělník
vysvlečený po pás,

být jako chrlič
zpitý bez ustání,
na čele slyšet
rytmy bubnování,

když na pochodu
z větrného klína
vteřiny bijí
jako zrnka vína.

– J. Seifert, Ruce Venušiny, Chrlič

Související články[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. „Otec, zprvu úředník, pak obchodník s obrazy a rámy, nakonec dělník, uvědomělý socialista, matka byla zbožná věřící, a tak chlapec zpíval (ze zpěvu měl vždycky jedničku) třeba týž den Rudý prapor a Tisíckrát pozdravujeme Tebe a ministrování v kostele střídal s účastí na socialistických schůzích v žižkovských hospodách, kam doprovázíval svého otce. „Tyto protiklady mi také trochu zůstaly – v životě i v poezii.“ (Z interviewu ve Večerní Praze 20. 11. 1968.)“ SEIFERT, Jaroslav a HAVEL, Rudolf, ed. Čas plný písní: výbor. 1. vyd. Praha: Odeon, 1990. 267 s. Klub čtenářů; Sv. 622. ISBN 80-207-0140-0. S. 258.
  2. http://www.cssdkralupy.cz/historie.php
  3. BLAŽEK, Petr. První následovník. Sebeupálení Josefa Hlavatého 20. ledna 1969. Paměť a dějiny [online]. 2013, roč. VII, čís. 01 [cit. 2014-02-20], s. 95-102. Dostupné online. ISSN 1802-8241.  
  4. Původní podpis k Prohlášení Charty 77
  5. BENDA, Václav. Rok jedna po Orwellovi. In BENDA, Patrik. Noční kádrový dotazník a jiné boje: Texty z let 1977-1989. Praha : Agite/Fra, 2009. ISBN 978-80-86603-85-8. S. 28-31.
  6. Seifert Jaroslav na stránkách PIS
  7. Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa, Praha, Československý spisovatel, 1982, str. 464
  8. Dům J. Seiferta i A. Eliáše neminete bez povšimnutí, In: Šestka, noviny Městské části Praha 6, říjen 2010, str. 9

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]