Wisława Szymborská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wisława Szymborska v roce 2005.

Wisława Szymborská (2. července 1923 Bnin, Polsko1. února 2012 Krakov, Polsko[1]) byla polská básnířka, esejistka, literární kritička a překladatelka francouzské literatury, laureátka Nobelovy ceny za literaturu za rok 1996. Szymborskou do češtiny překládá zejména Vlasta Dvořáčková, ale i jiní překladatelé, např. Bogdan Trojak.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodila se v Bninu u Poznaně (nyní součásti Kórniku). Její rodiče byli Wincenty Szymborski (18701936) – správce zakopanských panství hraběte Zamoyského (těsně před narozením dcery Wisławy byl přemístěn do Kórniku, aby uspořádal tamější finanční záležitosti) a Anna Maria roz. Rottermundová (18901960). Od roku 1924 rodina Szymborských bydlela w Toruni, od r. 1929 nebo 1931 v Krakově v Radziwiłłowské ul.; Wisława tam začala chodit do Obecné školy Józefy Joteykové v ul. Podwale č. 6, poté od září 1935 do Gymnázia Sester Uršulinek ve Starowiślné 3-5.

Po vypuknutí 2. světové války pokračovala ve vzdělávání na tajných kurzech a od roku 1943 nastoupila do práce jako úřednice na železnici, aby se vyhnula pracovnímu nasazení v říši. V této době také poprvé ilustrovala knížku (učebnici angličtiny First steps in English Jana Stanisławského) i začala psát povídky a občas básně.

Od roku 1945 se účastnila literárního života Krakova; podle básnířčiných vzpomínek na ní měl největší vliv Czesław Miłosz. V tomto roce také zahájila studium polonistiky na Jagelonské univerzitě a později přešla na sociologii. Studium ale nedokončila z důvodu těžké hmotné situace.

První básně otiskla v krakovském Polském Deníku, později v Boji (Walka) a v Generaci (Pokolenie). Tou dobou Szymborska byla spojená s prostředím akceptujícím socialistickou realitu. V letech 19471948 byla tajemnicí osvětového dvojtýdeníku Krakovská síň (Świetlica Krakowska) a mimo jiné se zabývala knižními ilustracemi.

V dubnu 1948 se vdala za básníka Adama Włodka. Novomanželé se ubytovali v krakovské „kolonii spisovatelů“ v Krupniczí ulici. Neopakovatelné klima tohoto společenství mělo inspirující vliv na její tvorbu. Z manželem se rozvedla v roce 1954.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Roku 1949 první svazeček Szymborské básní Básně (Wiersze) (podle jiných pramenů Šití praporů (Szycie sztandarów)) nebyl přijat k tisku, protože „nesplňoval socialistické potřeby“. Knižní debutem se stal svazek básní Proto žijeme (Dlatego żyjemy) vydaný roku 1952 s básněmi jako Mládeži budující Novou Huť (Młodzieży budującej Nową Hutę)" nebo Lenin. Szymborska byla přijata do Svazu polských spisovatelů. Byla členkou Polské sjednocené dělnické strany (PSDS; PZPR až do roku 1966. V roce 1953 podepsala společnou rezoluci skupiny členů krakovské organizace ZKP, odsuzující duchovní odsouzené v procesu kněží krakovské kurie[2]. Již v r. 1957 Szymborska navázala kontakty z pařížskou Kulturou a Jerzym Giedroyciem. V roce 1964 se Szymborska ocitla mezi signatáři státními orgány podvrženého protestu odsuzujícího Rádio Svobodná Evropa za odvysílání Dopisu 34.

V roce 1975 podepsala protestní dopis 59, ve kterém přední polští intelektuálové protestovali proti změnám v ústavě, které zařazovaly ustanovení o vedoucí roli PSDS a věčném spojenectví se SSSR.

Szymborska je neoddělitelně spojena s Krakovem a mnohokrát zdůrazňovala své pouto s tímto městem.

V letech 19531981 byla členem redakce revue Literární život (Życie Literackie), kde od roku 1968 vedla stálou rubriku Nepovinná četba (Lektury nadobowiązkowe), která byla později publikována i v knižní formě. V letech 19811983 byla také členkou redakční rady krakovského měsíčníku List (Pismo).

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Básně Szymborské mají jedinečnou lyriku s hlubokou intelektuální reflexí, obsahující často zřetelný filozofický podtext. Její tvorbu charakterizuje preciznost slova, lapidárnost, časté užití ironie, paradoxu, posměchu anebo žertovného odstupu pro vyjádření hlubokých obsahů. Autorka se často obrací k moralistickým tématům a uvažuje o existenciální situaci člověka jednotlivce i lidského společenství.

Laureátka Goetheho ceny z roku 1991 a později také Herderovy ceny. Přímluvcem poezie Szymborské v Německu je Karl Dedecius, překladatel polské literatury.

Výbor Nobelovy ceny ve zdůvodnění přiznání ceny básnířce napsal: „za poezii, která s ironickou přesností umožňuje historickým i biologickým souvislostem projevit se ve fragmentech lidské skutečnosti“.

Byla členkou Syndikátu polských spisovatelů (Stowarzyszenie Pisarzy Polskich).

Roku 1996 obdržela titul Člověk roku týdeníku Wprost.

Nejdůležitější díla Wisławy Szymborské[editovat | editovat zdroj]

  • Proto žijeme (Dlatego żyjemy) (1952)
  • Otázky pokládané sobě (Pytania zadawane sobie) (1954)
  • Volání k Yettimu (Wołanie do Yeti) (1957)
  • Sůl (Sól) (1962)
  • 101 básní (101 wierszy) (1966)
  • Sto radostí (Sto pociech) (1967)
  • Vybrané básně (Wiersze wybrane) (1967)
  • Vybrané poezie (Poezje wybrane) (1967)
  • Každý případ (Wszelki wypadek) (1972)
  • Velké číslo (Wielka liczba) (1976)
  • Lidé na mostě (Ludzie na moście) (1986)
  • Poezie: Poems (Poezje: Poems) (polsko-anglické dvoujazyčné vydání), 1989)
  • Nepovinná četba (Lektury nadobowiązkowe) (1992)
  • Konec a počátek (Koniec i początek) (1993)
  • Pohled se zrnkem písku (Widok z ziarnkiem piasku) (1996)
  • Sto básní - sto radostí (Sto wierszy – sto pociech) (1997)
  • Okamžik (Chwila) (2002)
  • Říkanky pro velké děti (Rymowanki dla dużych dzieci) (2003)
  • Dvojtečka (Dwukropek) (2005)

V češtině[editovat | editovat zdroj]

  • Sůl (Mladá fronta, 1965)
  • V Hérakleitově řece (Odeon, 1985)
  • Konec a počátek (Mladá fronta, 1997)
  • Okamžik. Dvojtečka. Tady (Pistorius a Olšanská, 2009)

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Zemřela polská básnířka Szymborská, nositelka Nobelovy ceny [online]. Lidovky.cz, 2012-02-01, [cit. 2012-02-02]. Dostupné online.  
  2. Wojciech Czuchnowski Blizna. Proces Kurii krakowskiej 1953 Kraków, Znak 2003 ISBN 83-240-0271-5

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]