Vladislav Vančura

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vladislav Vančura
Vladislav Vancura.jpg
Vladislav Vančura v mládí
Narození 23. června 1891
Rakousko-Uhersko Háj ve Slezsku
Úmrtí 1. června 1942 (ve věku 50 let)
Protektorát Čechy a Morava Praha
Národnost česká
Státní příslušnost Československo
Období tvorby 19191942
Literární hnutí Devětsil
Významná díla Rozmarné léto
Marketa Lazarová
Obrazy z dějin národa českého
Příbuzní Jiří Mahen
Logo Wikimedia Commons multimédia na Commons
Wikisource-logo.svg původní texty na Wikizdrojích
Wikiquote-logo.svg citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg seznam titulů v katalogu NK ČR

Vladislav Vančura (23. června 1891 Háj ve Slezsku1. června 1942 Praha[1]) byl český spisovatel, dramatik, filmový režisér, původním povoláním lékař.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Háji ve Slezsku. Jeho otec se dlouhou dobu nemohl uplatnit, a tak se často stěhovali. Dětství prožil na venkově, kde získal lásku k přírodě a koním. Byl velmi hrdý a nepoddajný, takže jeho studijní výsledky nebyly příliš dobré. Na vysoké škole studoval nejdříve práva, ale po těžké nemoci matky přestoupil na medicínu. Pracoval jako lékař na Zbraslavi. Jeho bratrancem byl Jiří Mahen.

Byl členem a prvním předsedou Devětsilu (1920)[2], přívrženec poetismu, ve třicátých letech byl členem Levé fronty. Od roku 1920 publikoval v mnoha časopisech – Červen, Kmen, Host a Panorama. Od roku 1921 byl členem KSČ, ale jeho dílo nelze označit, na rozdíl od tvorby jeho mnohých současníků, za komunistickou agitku. Z KSČ vystoupil v roce 1929 spolu s řadou dalších umělců v reakci na nástup Gottwaldova vedení.

V roce 1924 působil v období března až května jako divadelní kritik v deníku "Československá samostatnost", později přejmenovaného na "Národní osvobození", kde převzal místo po Jindřichu Vodákovi, který odešel do divadelní rubriky "Českého slova". Kritiky podepisoval šifrou -jv.- nebo -W-. Celkově zde připravil 21 divadelních kritik.[3]

Byl rovněž členem redakční rady Družstevní práce, kde mimo jiné vyšly i jeho Obrazy z dějin národa českého.

Byl předsedou české filmové společnosti.

Za okupace vedl spisovatelskou sekci Výboru inteligence – ilegální odbojové organizace při komunistickém Ústředním národním revolučním výboru. V květnu roku 1942 byl zatčen a 1. června na Kobyliské střelnici popraven.

V roce 1946 byl in memoriam jmenován národním umělcem.

Až příliš dobře vzpomínám si na ten večer. Vladislav Vančura byl již několik týdnů zatčen a týrán gestapem. Seděli jsme rozechvěni u rozhlasového přijímače, abychom vyslechli zprávy o nových opatřeních nacistů a o vraždách, které slibovali. Když mezi prvními jmény popravených ozvalo se jméno Vančurovo, vstali jsme jako vymrštěni hrůzou ze svých židlí a bez dechu jsme strnuli. Vladislav Vančura! V tom jméně byla zasažena celá naše generace, byl v něm osud nás všech. V tom jméně byla krvavě zraněna celá naše země.
— Jaroslav Seifert [4]

Literární dílo[editovat | editovat zdroj]

Jeho prozaické dílo je ovlivněno první světovou válkou, expresionismem, obsahuje celou řadu experimentů – hledá nové způsoby vyjádření. Pro jeho díla je typický specifický jazyk a sloh, který napodobuje větnou stavbu staré češtiny, usiluje o zvukomalbu. Jazyk Vančury je celkově bohatý.

Typické znaky[editovat | editovat zdroj]

Archaická slova a knižní výrazy spojuje s lidovou mluvou. Větná stavba je zastaralá, užívá složitá souvětí, zdůrazňuje jimi důležitost daného okamžiku. Tento jazyk dává dílům monumentální ráz. Děj je potlačován, důležité místo má vypravěč, který vyjadřuje svůj názor k ději, přerušuje vyprávění a oslovuje čtenáře, hodnotí chování postav. Části příběhů připomínají filmové scénáře. Opěvuje život, zdůrazňuje prožitky, detailně vyjadřuje náladu, barevnost příběhu, city.

Romány[editovat | editovat zdroj]

  • Dlouhý, Široký a Bystrozraký - povídka
  • Pekař Jan Marhoul (1924) Pokus o moderní mýtus (viz James Joyce) se sociálním zaměřením. Hlavní postava je laskavý a hodný pekař. Jeho dobrota se projevuje přesně podle socialistických představ – dává lidem na dluh, pomáhá všem. Nakonec zkrachuje a jemu nikdo nepomůže. Končí zpět v Benešově, kde se nechá zaměstnat v Pánkově pekárně. Před smrtí Marhoulovi slibuje jeho syn, že dokončí studia a stane se děkanem. Děj je zasazen do Benešova. Toto dílo je špičkovým reprezentantem meziválečné levicově orientované avantgardní tvorby.
  • Pole orná a válečná (1925) V tomto románu V. Vančura začal experimentovat s jazykem, což místy klade velké nároky na čtenáře. Tento román, který je ovlivněn první světovou válkou, nemá jednotný děj, ale skládá se z řady epizod, které nemají věcnou ani jinou souvislost. Vytváří tu dva světy, které staví do protikladu – mírový vesnický a válečný. Vančura chce ukázat, jak válka převrací životy lidí. Ukazuje tak, že i zlodějíček a ničema se může stát hrdinou - neoslavuje jeho hrdinství, naopak je vyzdvihován fakt, že je oslavován ničema.
  • Rozmarné léto (1926), filmová adaptace v r. 1967 (režie Jiří Menzel). Humoristická novela. Na prvním místě tohoto díla není děj, ale jazyk. Pokouší se vystihnout atmosféru malých lázní na řece Orši (ve Slezsku). Do Krokových Varů přijíždí kouzelník se svou asistentkou, kterou se snaží získat všichni tři hrdinové a to i za cenu velkých změn v životě. Ani jeden není úspěšný a tak se po odjezdu kouzelníka vše vrací do starých zaběhlých kolejí. Slohem lze toto dílo označit za humoresku ovlivněnou poetismem. Kriticky se k tomuto dílu, jakož i k celé jedné části Vančurova díla (k jeho tzv. programářské linii) vyjádřil na konci 60. let literární kritik Jan Lopatka.
  • Poslední soud (1929) Román, který konfrontuje prostředí Prahy a Zakarpatské Ukrajiny. Je to svár přírody a civilizace, fikce a reality. Je zde patrné Vančurovo okouzlení Prahou i jeho zájem o Podkarpatskou Rus. Jazykově se toto dílo vyznačuje velkou metaforičností, syntaktickou a kompoziční složitostí. V roce 1935 Vančura toto dílo přepracoval, důvodem byl jeho odklon k realismu.
  • Hrdelní pře anebo přísloví (1930). Román se zabývá problematikou viny a trestu. Několik přátel se snaží odhalit starou vraždu, závěr je otevřený – vítězí hodnoty plného a radostného života. Toto dílo je oslavou života, ve stylu „víno, ženy, zpěv“. Zároveň obsahuje kritické výpady proti tehdejší společnosti. Po jazykové stránce je zde charakteristická velká frekvence lidových rčení a přísloví. Román byl zdramatizován v Českém rozhlas Brno v roce 1989; dramatizace Karel Tachovský, režie: Pavel Hradil[5].
  • Marketa Lazarová (1931) V tomto díle je důraz kladen na jazyk a atmosféru a teprve až pak na děj. Osnovou je baladický příběh plný lásky. Jde o vystižení atmosféry a vylíčení prudké lásky. Dějovým pozadím je středověk 15. stol., je líčeno nepřátelství dvou loupežnických rodů Lazarů a Kozlíků. Marketa se zamiluje do Mikuláše Kozlíka a z této lásky se nakonec oba rody spojí. Za tuto knihu obdržel v roce 1931 státní cenu. Na motivy této knihy byl v roce 1967 režisérem Františkem Vláčilem natočen film.
Obsah: Děj se odehrává v pozdním létě, přes zimu a na jaře. Král se snaží zbavit svá území loupežníků a po kraji putují pluky vojáků. Obě rodiny před nimi ustupují, ale Lazar se snaží vymyslet způsob, jak se vetřít do přízně krále. Kozlík se skrývá v lesích rozhodnut vojsku nepodlehnout a držet se svého „řemesla“. Vysílá svého syna Mikoláše k Lazarovým s nabídkou, aby se spojili a porazili královo vojsko. Dojde k hádce a Mikoláš je skoro zabit. Velmi poraněný se vrátí na Roháček, sídlo Kozlíků, a způsobí zde velký povyk. Rod je zahanben, že se Mikoláš nechal zbít. Starý Kozlík synem opovrhuje a vydá se s ostatními syny na Obořiště k Lazarům. Je prázdné – Lazarovi uprchli. Kozlíkové tvrz vypálí a vrací se domů. Následuje několik přesunů loupežníků tam a zpět. Mezitím se Mikoláš uzdraví a rozhodne se dojet si pro pomstu, po které celou dobu prahne. Spolu s dalšími deseti členy tlupy dojedou na Obořiště, kde rodinu Lazarových celkem zmasakrují a Mikoláš si odvede jednu z Lazarových dcer – Markétu. Markéta byla zaslíbena Bohu a celý život se těšila do kláštera, a tak velmi těžko nesla, že se stala milenkou loupežníka. Později se do sebe ale zamilují. Loupežníci stále svádějí boje s vojskem krále. Vítězí, ale ustupují dále do hvozdu, aby měli od vojáků klid. Ti je však následují. Objevuje se další dějová linie, kde se Kristián, jeden ze zajatců Kozlíkových, syn německého knížete, zamiluje do Kozlíkovy dcery Alexandry. V závěru dojde k bitvě, kdy je královské vojsko ve veliké přesile. Přestože se Kozlíkovi bijí jako lvi, jsou nuceni dát se na ústup. Starý Kozlík je dopaden. Zbytek tlupy se sejde na smluveném místě a synové se přes odpor matky rozhodnou otce zachránit. To se nepovede a i oni jsou zajati. Následně jsou všichni popraveni před očima milenek, manželek, dětí a obyvatel města. Markéta i Alexandra porodí. Alexandra se zabije a Markéta vychová obě děti. Svým otcem je zavržena, a tak se přidá ke Kozlíkovým. Zbylým ženám z tlupy je zabaven majetek a jsou s dětmi vystěhovány na vesnice, aby pracovaly.

Vančura napsal ještě několik próz tohoto typu:

  • Útěk do Budína (1932), filmová adaptace v roce 2002 (režie Miloslav Luther). Námětem je tragická láska Češky a Slováka, což Vančurovi umožňuje konfrontovat národní povahy Čechů a Slováků.
  • Luk královny Dorotky – filmová adaptace v roce 1970 (režie Jan Schmidt), soubor povídek.
  • Konec starých časů (1934), filmová adaptace v roce 1989 (režie Jiří Menzel). Román, jehož děj se odehrává po 1. světové válce. Na zámek Kratochvíle, jenž byl založený ve XII. století jakýmsi košíkářem a jehož poslední majitel po převratu zmizel, je dosazen neurozený správce, zbohatlík Stoklasa. Jednoho dne přijíždí do kosmopolitní společnosti (na zámku vyučuje Skotka Ellen, o krávy se stará Švýcar, často přichází pro knihy holandský obchodník Huylidenn z Haagu) údajný ruský kníže prevoschoditělstvo Alexander Nikolajevič Megalrogov se svým sluhou Váňou, přichází důstojně v mysliveckém kabátci a s nahajkou v ruce. Nikdo o něm nic neví, ale všem aristokratické způsoby minulého pána scházejí, takže knížete přijmou, slovy: "Milosti". Právě tento kníže symbolizuje staré časy. Megalrogov se setká s nedůvěrou pouze ze strany Jana Lhoty, je označen za barona Prášila a vyzván na souboj. Po výhře pronáší kníže slova: "Pokud jde o fleuret, jste, pane, dobrý žák té školy, které Spera říká flanderská. Jste pevný v kolenou a máte hbitou ruku. Věru ... za dvě či čtyři lekce bych z vás měl strach." Kníže se projeví nejen jako vynikající šermíř, ale také jako znalec malířství: "Podobný odstín hnědi mi zježí srst, a když se dívám na kobalt, mám husí kůži!" Když odchází, loučí se výrokem: "Když zásluha je ve psí dána, pak utrhači sedí rána."
  • Tři řeky (1936). V tomto románu se Vančura začíná zabývat současností. Jde o vylíčení života selského synka Jana Kostky od 90. let 19. stol. až po první republiku. V tomto díle je hlavní pozornost věnována ději, nikoli jazyku. Toto dílo je silně protiválečné.
  • Rodina Horvatova (1938), toto dílo mělo být první díl k připravované trilogii Koně a vůz. Napsal pouze tento 1. díl.
  • Obrazy z dějin národa českého (19391940), dílo vystavěné na historických podkladech, z původně zamýšlených šesti dílů napsal jen dva (byl zatčen gestapem uprostřed práce a dílo tak zůstalo nedokončeno v půli věty) – II. díl vyšel v roce 1948. Nejedná se o souvislé vyprávění, ale o stylizované příběhy slavných osobností (Kosmas, Přemysl Otakar II.…). Začíná u praotce Čecha a končí na konci 13. století. Dílo mělo posilovat národní sebevědomí v osudových chvílích pomnichovských.

Povídkové knihy[editovat | editovat zdroj]

  • Amazonský proud (1923) – již zde se projevuje jeho typický a nenapodobitelný styl, který spočívá v lyrizaci epiky, obrazném vidění jednotlivých událostí, oslabení časové a dějové souvislosti, častý výskyt metafor, hyperbolizace reality a monumentalita, umocněná složitou jazykovou složkou díla
  • Občan Don Quijote – sborník
  • Kněz Gudari – dělnická ročenka
  • Kosmas
  • Kubula a Kuba Kubikula (1931) – kniha určená dětem o medvědáři, medvědovi a medvědím strašidle (zfilmováno)

Drama[editovat | editovat zdroj]

  • Jezero Ukereve (1935) – děj se odehrává v Ugandě, vyjadřuje zde myšlenky proti kolonizaci.
  • Josefína (1941) – variace na Pygmalion G. B. Shawa, barová zpěvačka Josefína se pozná s profesorem z konzervatoře, který ji chce učit a udělat z ní zpěvačku. Ona z počátku chce, ale později utíká zpět, protože se jí nelíbí přetvářka, intriky, maloměšťáctví. Tato hra byla poprvé hrána až v r. 1957.
  • Alchymista (1932) – sada děl o stavu národa, začínající Hrdelní pří, vrcholí dramatem, Alchymistou. Je to Vančurova třetí celovečerní hra, jejíž premiéra se konala 18. listopadu 1932 na prknech Stavovského divadla.
Alchymista je skutečný učenec, který se ve hře dodatečně kvalifikuje předpovědí zatmění Slunce, do role podvodného výrobce zlata je vehnán chtivostí a vášněmi svého okolí, vlastní láskou a v neposlední řadě i přesvědčení, které sdílel se svou dobou, míněním, že proměňovat kovy ve zlato je skutečně možno a že sám má rozřešení tajemství už na dosah ruky.
Hra se původně jmenovala Martin a Michael, podle bratří Koryčanů, do jejichž života zasáhne vědec hvězdář Alessandro del Morone.
Alessandro del Morone přináší do Čech inspirativní a strhující příklad jižního životního slohu, proměňuje vlastně všecko, na co sáhne a všecky s nimiž se setká: Martin se pod jeho vlivem nechává proměnit ve zosobnění žádosti po penězích a po zlatě, Michael v žádostivost po poznání, Anna v nešťastnou hříšnici.
Alessandro nepůsobí svým temperamentem na psychicky neutišený stav Martina, Michaela a Anny Koryčanových, ale má nemalý vliv i na další postavy, dceru manželů Koryčanových, Evu, i na bratra Anny, mladého Bubna.
Eva, v níž Alessandro probudí velkou lásku, má nakonec odvahu odejít se svou láskou do Itálie; v Bubnovi je probuzeno nadšení pro vědu a dílo, a při svém odpojení od mistra míří výš než jeho vzor sám.
Proti Alessandrovi stojí také další osoba, kněz Třešť, který je ideologickou oporou hraběcí rodiny. Tito dva spolu vedou zápas, v němž Třešť neustále obviňuje a dokonce i obžalovává Alessandra z rozvratu v rodině, na který ale nemá důkazy.

Filmové dílo[editovat | editovat zdroj]

Režíroval tyto filmy:

Ukázky z děl[editovat | editovat zdroj]

Rozmarné léto
Čas

Kalendář more Gregoriano rudl prvou nedělí červnovou a zněly veliké zvony. Čas šel vpřed rychlým krokem, jak tomu bývá vždy ve chvílích prázdně o velkých svátcích. Blížila se hodina osmá, hodina, o níž se vypráví, že je to čenich smečky denního času a že vás vyslídí stůj co stůj.

Stáří a poloha ústavu Antonína Důry

V tuto chvíli zpěvem a rozmarnou hrou byl počat děj tohoto vypravování v plovoucím domě Důrově. Prám Antonínův, na němž jsou zbudovány lehké stavby plovárenské, jest upoután, kde se hřbet Orše poněkud čeří, větře písčinu zvící padesáti sáhů. V těchto místech břeh směrem k městu je pokryt vrbinami, končícími se před zahradami jircháčů a výrobců oplatek. Zarůstá příliš každého léta, zachovávaje vzhled ježatosti téměř neušlechtilé. Nikdo jich neštípí, a těm, kdo jdou k řece, nezbývá než maličko stezek, žel, úzkých. Na počátku cest je zaraženo po tyči zhruba omalované, jež, jako oslice sedlo, nese nápis: Říční lázně.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.hajveslezsku.cz:85/obec/vyznamni_obcane V. Vančura jako rodák obce Háj ve Slezsku
  2. Založení Devětsilu
  3. Jiří Pistorius: Nad divadelní kritikou Vladislava Vančury. In: Divadelní zápisník, r. 1948, č. 3-4, str. 127-148
  4. Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa, Praha, Československý spisovatel, 1982, str. 512–3
  5. Vladislav Vančura: Hrdelní pře na stránkách Českého rozhlasu.
  6. Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, 247 s. Týž: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, 216 s. Týž: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. Blíže in: [1]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Biografický slovník Slezska a severní Moravy. 19. sešit. Ostrava : Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě ; Ústav pro regionální studia, 2005. 160 s. ISBN 80-7368-098-X. S. 143.
  • Čeští spisovatelé 20. století. Praha : Československý spisovatel, 1985. S. 665–672.  
  • Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež / redakce Otakar Chaloupka. Praha : Albatros, 1985. S. 441–446.  
  • Dějiny české literatury. IV. Literatura od konce 19. století do roku 1945 / hlavní redaktor Jan Mukařovský. 1. vyd. Praha : Victoria Publishing, 1995. 714 s. ISBN 80-85865-48-3. S. 310–328.  
  • KÁŠ, Svatopluk. O českých lékařích – dramaticích v meziválečném období. Interní medicína pro praxi. 2002, čís. 7, s. 358–359. Dostupné online. ISSN 1212-7299.  
  • MERHAUT, Luboš, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 4/II. U–Ž, Dodatky k LČL 1–3, A–Ř. Praha : Academia, 2008. 1089–2105 s. ISBN 978-80-200-1671-3. S. 1211–1218.  
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 421–422.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]