Bohuslav Martinů

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bohuslav Martinů
Bohuslav Martinů v roce 1943fotografie: Centrum Bohuslava Martinů v Poličce
Bohuslav Martinů v roce 1943
fotografie: Centrum Bohuslava Martinů v Poličce
Narození 8. prosince 1890
Polička, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 28. srpna 1959 (ve věku 68 let)
Liestal, ŠvýcarskoŠvýcarsko Švýcarsko
Občanství Česko a Spojené státy americké
Povolání hudební skladatel
Ocenění Guggenheimovo stipendium, Rome Prize a Řád Tomáše Garrigua Masaryka
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bohuslav Martinů (8. prosince 1890 Polička28. srpna 1959 Liestal, Švýcarsko) byl světově proslulý český[1] hudební skladatel hudební moderny 20. století. Jeho umělecký vývoj prošel od impresionismu přes neoklasicismus, expresionismus a inspiraci jazzem až k ryze vlastnímu kompozičnímu stylu.

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Bohuslav Martinů jako šestiletý či sedmiletý houslista, Čechy, Polička, kolem roku 1896
fotografie: Centrum Bohuslava Martinů v Poličce

Pocházel z rodiny poličského obuvníka a pověžného, narodil se ve věžní místnosti zdejšího chrámu svatého Jakuba. Na pražské konzervatoři, kterou navštěvoval v letech 190610, prošel několika odděleními – studoval hru na housle, klavír a varhany. V letech 192023 působil jako houslistaČeské filharmonii. Nadále ale skladbu studoval soukromě; ovlivněn českou hudební tradicí, impresionismem Claude Debussyho a literární dekadencí. Teprve když měl za sebou první závažné kompozice, stal se v letech 192223 žákem Josefa Suka. Od roku 1923 žil trvale mimo vlast.

Pokračoval ve studiu v Paříži u skladatele Alberta Roussela (18691937), protože obdivoval francouzské umění, především jeho řád, čistotu, rovnováhu a vytříbený vkus. Kosmopolitní Paříž se však po roce 1920 změnila. Impresionismus již dávno nevládl hudební scéně, tentokrát to byla hudba Pařížské šestky, jazz a především Stravinskij, který mu ukázal, jak mohou být do hudebního umění přesvědčivě zpracovány folklórní motivy. To jej přivedlo ke komponování skladeb inspirovaných lidovou hudbou, počínaje pantomimickým baletem Špalíček. Stejně tak jako Stravinskij i on záhy a s úspěchem koketoval s jazzem, například v Jazzové suitě a baletu Kuchyňská revue, nebo v opeře Tři přání. V důsledku hospodářské krize třicátých let obrátil svou pozornost ke komorní hudbě. Nejvýrazněji jej ovlivnil novoklasicismus s hudební formou concerta grossa, pocházející ze 17. století. Ta se mu stala základem pro řadu nových děl. V předvečer podepsání Mnichovské dohody, která jej trvale oddělila od rodné země, zkomponoval i přes velké pracovní vytížení Polní mši na texty Jiřího Muchy a žalmů. Odkryl v ní své hluboké emoce a bolest i přes zdánlivě nezaujatý postoj k politické situaci. Výmluvné je věnování Československým dobrovolníkům na francouzské frontě.

Jeho klíčovým dílem třicátých let se stala „opera snů“ Julietta. V tomto díle opouští svůj geometrický novoklasicistní styl, aby prozkoumal iracionální svět představ s jeho na fantazii založenou „snovou logikou“. V hudbě, která je spojena se stále unikající krásnou Juliettou, použil harmonický postup moravské modulace, později nazývaný v martinůovské literatuře jako „Juliettin spoj“. Tento spoj byl použit např. i v závěrečné části Tarase Bulby Leoše Janáčka a je velkým momentem jeho pozdních skladeb jako „ideé fixe“. Spoj se ve skladbách nevyskytuje příliš často, ale svou nápadností na sebe strhává pozornost. Ve Spojených státech pak usiloval o nový lyrismus, který nebyl v tehdejší soudobé hudbě nijak rozšířen. V období čtyřicátých let nabýval fantazijní prvek v jeho tvorbě stále větší důležitosti. Symfonie z válečného období komponované pro americké orchestry jsou pozoruhodné svou spontánností, logickým uspořádáním celku, rytmickou svěžestí a silně synkopovanou melodií. Vzácnou harmonickou čistotu a především nedefinovatelnou „českou aurou“ připomíná pozdní tvorbu Antonína Dvořáka.

Bohuslav Martinů u klavíru pracující na své druhé symfonii. USA, New York, kolem roku 1942,
fotografie: Centrum Bohuslava Martinů v Poličce

V padesátých letech získal dostatečnou odvahu a našel i technické prostředky, které mu umožnily vytvářet díla plná fantazie a nespoutaného výrazu i při zachování smyslu pro formu. Tento umělecký přístup obohatil jeho pozdní velké kompozice jako jsou Symfonické fantazie (Symfonie č. 6) a průzračné dílo Fresky Pierra della Francesca, v nichž kultivovaná neoimpresionistická struktura předchází principy aleatoriky a navozuje nekonečný svět imaginace. Souběžně s těmito díly komponoval řadu skladeb s lidovými náměty, tzv. „pozdravy domů„, které ilustrují jednoduchost a neobyčejnou čistotu výrazu. V posledních letech svého života se bez přehnané a závažné sentimentality začínal znovu obracet k základním otázkám lidské existence. Tato tendence je zřejmá v Řeckých Pašijích a v „Eposu o Gilgamešovi“ a především v instrumentálních skladbách jako jsou „Paraboly“ a Koncert č. 4 pro klavír „Inkantace“. V pozdním období vyslovil myšlenku, která pro posluchače 21. století stále více nabývá na významu:

Umělec se stále ptá po smyslu života, svého vlastního i lidstva, hledá pravdu. Systém neurčitosti otevírá naše každodenní životy. Tlak mechanizace a uniformity je pro člověka impulsem k tomu, aby protestoval a umělec má jen jednu možnost, jak tento protest vyjádřit a tím je jeho hudba.

Zemřel 28. srpna 1959 ve švýcarském Liestalu a byl pohřben, podle vlastního přání, na Sacherově pozemku na Schönenbergu. V roce 1979 byly jeho pozůstatky převezeny do rodné Poličky, kde byl pohřben vedle své ženy Charlotty, zemřelé v předcházejícím roce. V rodném městě je také zbudován jeho památník a muzeum.[2]

Se svojí ženou se seznámil v cirkuse. Po představení za ní zašel a beze slova jí strčil do ruky papírek se svojí adresou. Jeho žena v knížce Můj život s Bohuslavem Martinů napsala že to byl jeho „nejodvážnější čin jaký kdy udělal“.

Mezi jeho žáky vynikli zvláště Jan Novák a Vítězslava Kaprálová.

Nejvýznamnější skladby[editovat | editovat zdroj]

Plaketa Bohuslava Martinů v Poličce
  • 1. smyčcový kvartet, 1920–21
  • Istar, balet, 1921
  • Loutky I–III, 1912–24
  • Half-Time, 1924
  • 2. smyčcový kvartet, 1925
  • Kuchyňská revue, jazzový balet o 1 dějství, 1927, baletní libreto Jarmila Kröschlová, verše J. L. Budín (= JUDr. Jan Löwenbach)
  • Ruce (Les mains), balet. Skadba vznikla a objednávku tanečnice a choreografky Jelizavety Nikolské pro její taneční soubor. Místo a datum premiéry nejsou známé. Balet byl proveden v Německu, ve Francii a ve Spojených státech amerických. Provedení v Čechách je pravděpodobné, ale není doloženo. Naposledy byl balet uveden v roce 1941 v Německu. Skladba byla považována za ztracenou. Partitura byla v roce 2011 objevena v pozůstalosti po Jelizavetě Nikolské v archivu Národního divadla v Praze. Nejedná se o kompletní partituru, pouze o opisy partů jednotlivých nástrojů. Skladba byla zrekonstruována a koncertně provedena Pražskou komorní filharmonií pod vedením Jakuba Hrůši na koncertu v Rudolfinu dne 18. prosince 2011.[3]
  • Voják a tanečnice, komická opera o třech dějstvích, 1927, libreto J. L. Budín (= JUDr. Jan Löwenbach) podle Plautovy komedie Pseudolus
  • Tři přání, opera-film, 1929
  • Violoncellový koncert, 1930
  • Špalíček, balet, 1931–32
  • Hry o Marii, opera, 1933–34
  • Julietta (Snář), opera, 1936–37
  • 4. smyčcový kvartet, 1937
  • Concerto grosso, 1937
  • Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, 1938
  • Sinfonietta giocossa pro klavír a orchestr, 1940
  • 1. symfonie, 1942
  • 2. symfonie, 1943
  • 3. symfonie, 1944
  • 4. symfonie, 1945
  • 5. symfonie, 1946
  • 6. smyčcový kvartet, 1946
  • Ženitba, opera, 1952
  • 6. symfonie (Symfonické fantazie), 1953, premiéra 1955
  • Gilgameš, oratorium, 1954–55
  • Otvírání studánek, kantátový cyklus, 1955
  • Fresky Piera della Francesca, 1955
  • 4. klavírní koncert Inkantace, 1956
  • 5. klavírní koncert Fantasia concertante, 1957
  • Mirandolina, opera, 1959
  • Řecké pašije, opera, první verze 1954–1957, druhá verze 1957–1959
  • Ariadna, opera, 1958
  • Rytiny, suita, 1958

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století – Bohuslav Martinů [online]. Libri, [cit. 2009-05-29]. Dostupné online. (česky) 
  2. http://www.muzeum.policka.net
  3. jab. PKF oživí Ruce Bohuslava Martinů. Česká televize [online]. 2011-12-18 [cit. 2011-12-20]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BUCHNER, Alexander. Opera v Praze. Praha: PANTON, 1985, str. 25, 35, 47, 57, 164–6, 170, 209, 210, 212, 218
  • MIHULE, Jaroslav. Martinů: Osud skladatele. Praha: Karolinum, 2002.
  • JIRGLOVÁ, Lucie. Polička – dobrý tip na výlet. Harmonie. červenec 2010, čís. 7, s. 10-12. ISSN 1210-8081.  
  • KAPUSTA, Jan. Neuvěřitelná kauza Martinů. Řevnice: Arbor vitae, 2014, ISBN 978-80-7467-043-5

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]