Jindřich Honzl

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Pamětní deska na domě v Lannově ulici 8, kde J. Honzl žil.

Jindřich Honzl (14. května 1894[1][2][3] Humpolec20. dubna 1953[4][5] Praha) byl český divadelní a filmový režisér, divadelní teoretik, překladatel a pedagog.

Život[editovat | editovat zdroj]

Jindřich Honzl se narodil v rodině humpoleckého krejčího a tovární dělnice. Měšťanku navštěvoval doma v Humpolci, pak se rozhodl pro pedagogicko dráhu, kterou zahájil studiem učitelského ústavu v Praze. Absolvoval v roce 1914, v letech 19141927 učil na měšťanských školách v Praze chemii a fyziku. Od roku 1921 byl organizován v KSČ [6].

Milovanému divadlu se věnoval nejen v Dělnickém dramatickém sboru (Dědrasbor), ale především v Devětsilu, v jehož sborníku mohl publikovat své teoretické články, které jsou všeobecně brány jako počátek české divadelní avantgardy. Již v roce 1926 spolu s Jiřím Frejkou a E. F. Burianem otevřeli experimentální scénu Osvobozené divadlo. Zprvu zde uváděli poetické inscenace čerpající z francouzských i českých autorů a o rok později, v roce 1927 přijali do divadla Jiřího Voskovce a Jana Wericha s jejich úspěšnou Vest pocket revue. Tím začíná jedna s velkých kapitol českého avantgardního divadla. Jindřich Honzl zde v letech 19261929 a 19311938 působil jako režisér a režíroval všech dvacet her V + W.

V letech 19291931 působil jako dramaturg a režisér Zemského divadla v Brně, 19311938 spolupracoval pohostinsky s Národním divadlem a Městským divadlem v Plzni, pro které upravoval nebo režíroval některé hry. 19391941 řídil Divadélko pro 99. V letech 19451951 byl členem ND (1945 člen tříčlenné umělecké správy spolu s Jaroslavem Průchou a Karlem Dostalem, 19481950 ředitel činohry). Na místo ředitele rezignoval na jaře 1950 a 3.září 1951 z ND odešel. V období od července 1945 do července roku 1948 řídil souběžně s působením v ND také nově ustavené Studio ND, které založil.

V letech 19451946 přednášel o herectví na katedře estetiky (oddělení dějin a teorie divadla) Filosofické fakulty UK. Po ustavení katedry divadelní vědy na této universitě zde vedl ve školním roce 1950/1951 seminář. V letech 19461953 byl profesorem divadelní vědy na divadelní fakultě AMU v Praze a v letech 19511952 zde zastával spolu s J. Kopeckým funkci vedoucího katedry divadelní vědy a dramaturgie.[7] Řídil také časopis Sovětské divadlo a pracoval v divadelní sekci Čs.–sovětského institutu.[8]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

  • 1931 Státní cena

Tvorba[editovat | editovat zdroj]

Vedle E. F. Buriana a Jiřího Frejky byl určující osobností levicového proudu české meziválečné avantgardy. Jako umělec a teoretik aktivně ovlivňoval vývoj socialisticky orientovaného divadla. Ve své režijní práci vycházel ze specifického hereckého projevu a pomáhal rozvíjet šíři jeho výrazových prostředků. Jeho teoretické práce položily základ k marxistickému výkladu divadelní vědy. Po roce 1945 přispěl k prosazení ideových principů sovětské divadelní kultury v českém divadle. Ve své tvorbě používal příležitostně i pseudonym Zdeněk Nesměrák [9].

Teoretické práce[editovat | editovat zdroj]

  • Roztočené jeviště, 1925
  • Vznik moderního ruského divadla, 1928
  • K novému významu umění, 1956
  • Základy praxe moderního divadla, 1963

Hry a inscenace, výběr[editovat | editovat zdroj]

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

  • Pudr a benzin, 1931
  • Peníze nebo život, 1932
  • Dobrý vedoucí, 1939

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd. Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str.  174
  2. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 157
  3. Jaroslav Kladiva: E.F.Burian, Jazzová sekce, Praha, 1982, str. 344
  4. Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 19451955, Academia, Praha, 2007, str. 381, ISBN 978-80-200-1502-0
  5. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 157
  6. Jaroslav Kladiva: E. F. Burian, Jazzová sekce, Praha, 1982, str. 344
  7. František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str.  366
  8. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 159
  9. Antonín Dvořák: Jindřich Plachta, Orbis, Praha, 1962, str. 53

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]