Studio ND

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Studio ND
Chybí zde svobodný obrázek
StátČeskoČesko Česko
Zánik1948
Další informace
AdresaPraha, Česko
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Studio ND byl divadelní soubor, vytvořený Jindřichem Honzlem v květnu 1945 původně jako Soubor mladých, přičleněný v červenci 1945 k Národnímu divadlu, jako jeho Studio[1].

Vznik souboru, působiště[editovat | editovat zdroj]

Soubor mladých vytvořil v květnu roku 1945 Jindřich Honzl především z členů bývalých divadel Divadélko pro 99 a Divadélko ve Smetanově muzeu, působících za okupace v Praze. Činnost zahájil v sále Vančurova domu v Klimentské ulici[2]. Poté, co se stal Honzl od června 1945 režisérem ND a členem umělecké správy ND, byl Soubor mladých ministerským výnosem dne 27. července 1945[3] přičleněn k Národnímu divadlu jako Studio ND a dostal k užívání budovu bývalé Velké operety v Dlouhé třídě (později tam sídlilo Divadlo Jiřího Wolkera), kde zahájil svoji činnost po rekonstrukci sálu od prosince 1945. V roce 1946 byl však sál v Dlouhé třídě přidělen Činohře 5. května, takže Studiu byl propůjčen prostor ve Stavovském divadle ve dnech, kdy zde nehrála opera[4].

Začátkem roku 1947 však Národní divadlo odmítlo z provozních důvodů uvolňovat Stavovské divadlo pro Studio ND a tak od září 1947 Studio vystupovalo v Mozarteu v Jungmannově ulici[5].

Cíle Studia ND[editovat | editovat zdroj]

V programové brožuře Studia ND uvedl J. Honzl, že Studio je přechodným typem mezi generačním divadlem a uměleckou školou. Statut Studia uváděl, že Studio má přispívat k výchově herců a režisérů, má vychovávat ve vztahu ke scéně a dramatu taneční a hudební umělce a jevištní výtvarníky, má poskytnout dramatickým básníkům příležitost k aktivní účasti na scénickém tvoření atd. a také, že se má stát prostředkem všestranné divadelní výchovy obecenstva. Vzor viděl Honzl ve studiích MCHATu. Dominantní byl tedy pedagogický cíl Studia[6].

Členové souboru[editovat | editovat zdroj]

Po svém vzniku mělo Studio 16 členů a ke spolupráci byli dále jako hosté zváni další umělci. Jádro souboru tvořili Alexandra Myšková, Milada Wildová, Lída Myšáková (tanečnice), Josef Pehr (který byl současně členem činohry ND), Stanislav Vyskočil, bratři Jiří a Miloš Nesvadbové, Luba Skořepová, Zdena Vovsová, a další. Pohostinsky ve Studiu vystupoval tanečnice Růžena Gottliebová a herec Vladimír Hrubý a režírovali zde Miloš Nedbal, Jaroslav Průcha a Antonín Dvořák (scénograf). Z členů Studia se věnovali režii Stanislav Vyskočil (odešel v roce 1946), Josef Nesvadba a Josef Pehr. Výtvarnou stránku často připravoval Miloš Nesvadba. Z herců se prosadili a byli oceňování mj. Miloš Kopecký, Luba Skořepová a Miloš Nesvadba[7].

Citát[editovat | editovat zdroj]

„ Soubor, prosazený politickými tlaky Honzlovými a Nejedlého, byl celou dobu své existence ohniskem konfliktů uvnitř i vně ND, a nakonec byl v létě 1948 zrušen samými svými tvůrci v okamžiku, kdy vznikly předpoklady jeho normálního fungování. “
— Jindřich Černý[8]

Uvedené divadelní hry, výběr[editovat | editovat zdroj]

  • 1945 Vladislav Vančura: Učitel a žák, režie Jindřich Honzl, scénografie Toyen (17 repríz)
  • 1945 Matěj Kopecký: Krásná Dišperanda (maňáskové představení Josefa Pehra) (55 repríz)
  • 1945 Puškinův večer (dvě dramata – Scény z dob rytířských a Kamenný most), režie Stanislav Vyskočil (9 repríz)
  • 1945 Aristofanés: Bohatství, režie Stanislav Vyskočil (19 repríz)
  • 1946 J. F. Regnard: Univerzální dědic, režie Josef Nesvadba (16 repríz)
  • 1946 V. K. Klicpera: Jan za chrta dán, režie Josef Pehr (26 repríz)
  • 1946 Václav Řezáč: Zelená knížka (na motivy Poplachu v Kovářské uličce), režie Stanislav Vyskočil (11 repríz)
  • 1946 Charles Vildrac: Koráb Tenacity, režie Jaroslav Průcha j. h.
  • 1946 Národní hrdina Julius Fučík, režie Jindřich Honzl (29 repríz)
  • 1946 Ty, který tu zpíváš nyní (pásmo kramářských písní) – uvedeno na paměť Zdeňka Stránského, herce Divadélka pro 99, který padl při Pražském povstání v květnu 1945
  • 1946 G. M. Martens, A. Ubey: Flamendři v ráji, režie Stanislav Vyskočil (26 repríz)
  • 1946 Federico Garcia Lorca: Krvavá svatba, režie Jindřich Honzl (3 reprízy)
  • 1946 J. K. Tyl: Chudý kejklíř, režie Josef Pehr (27 repríz)
  • 1947 J. Barč-Ivan: Máti, režie Miloš Nedbal j. h. (6 repríz)
  • 1947 Jan Drda: Městečko na dlani, režie Antonín Dvořák j. h.
  • 1947 Marcel Pagnol: Smraďoch, režie Miloš Nedbal j. h. (61 repríz) (nejúspěšnější představení v historii Studia, v titulní roli Miloš Kopecký[9]
  • 1947 A. N. Afinogenov: Mášenka, režie Josef Pehr (33 repríz)
  • 1947 Jan Bartoš: Nezvěstná, režie Jindřich Honzl (4 reprízy)
  • 1947 Marcel Achard: Slečna Naděje, režie Josef Nesvadba (13 repríz)
  • 1947 Michal Chromanski: Když mramor obživne, režie Jaroslav Průcha j. h. (13 repríz)
  • 1947 J. Pehr, J. Mráz: Nové jesličky (maňáskové představení Josefa Pehra) (33 repríz)
  • 1948 Jaroslav Pokorný: Marlin, režie Josef Nesvadba (7 repríz)
  • 1948 Francouzští komedianti (3 francouzské frašky), režie Josef Pehr (49 repríz)
  • 1948 Guliver v Maňáskově (maňáskové představení Josefa Pehra) (13 repríz)
  • 1948 Vítězslav Nezval: Opatřte si dvojníka, režie Josef Nesvadba (17 repríz)
  • 1948 V. K. Klicpera: Hadrián z Římsů, režie Josef Pehr (29 repríz)
  • 1948 O. J. Kornijčuk: V ukrajinských stepích, režie Josef Nesvadba (9 repríz)

Zánik Studia ND[editovat | editovat zdroj]

Studio ukončilo činnost v roce 1948, kdy jej Jindřich Honzl rozpustil poté, co se stal šéfem činohry Národního divadla. Spolu s ním do Národního divadla přešli Miloš Kopecký, Miloš Nesvadba, Luba Skořepová, Marie Motlová, Vladimír Hrubý a Karel Pech. Ostatní herci si měli hledat jiné angažmá a proti rozpuštění Studia protestovali a navrhovali, aby jej po J. Honzlovi vedl Jiří Jahn (tehdejší umělecký šéf Činohry 5. května), což však nebylo schváleno a Studio bylo rozpuštěno[10],[11] .

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Johana Kudláčková: Jindřich Honzl a Studio Národního divadla, In.: Kolektiv autorů: Divadlo nové doby (1945–1948), Panorama, Praha, 1990, str. 372–3, ISBN 80-7038-140-X
  2. ↑ Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 49, ISBN 978-80-200-1502-0
  3. ↑ Jindřich Honzl: Studio Národního divadla, In: J. M. Kvapil: Jaro Národního divadla 1945, vyd. Sirotčí, vdovský a podpůrný spolek členů Národního divadla v Praze, Praha, 1946, str. 84
  4. ↑ Johana Kudláčková: Jindřich Honzl a Studio Národního divadla, In.: Kolektiv autorů: Divadlo nové doby (1945–1948), Panorama, Praha, 1990, str. 372–3, 395, ISBN 80-7038-140-X
  5. ↑ Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 114, ISBN 978-80-200-1502-0
  6. ↑ Johana Kudláčková: Jindřich Honzl a Studio Národního divadla, In.: Kolektiv autorů: Divadlo nové doby (1945–1948), Panorama, Praha, 1990, str. 375–7, ISBN 80-7038-140-X
  7. ↑ Johana Kudláčková: Jindřich Honzl a Studio Národního divadla, In.: Kolektiv autorů: Divadlo nové doby (1945–1948), Panorama, Praha, 1990, str. 379, 393, 403–5, 414, 418, ISBN 80-7038-140-X
  8. ↑ Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945 – 1955, Academia, Praha, 2007, str. 49, ISBN 978-80-200-1502-0
  9. ↑ Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 115, ISBN 978-80-200-1502-0)
  10. ↑ Johana Kudláčková: Jindřich Honzl a Studio Národního divadla, In.: Kolektiv autorů: Divadlo nové doby (1945–1948), Panorama, Praha, 1990, str. 415–6, ISBN 80-7038-140-X
  11. ↑ Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 49, 164, ISBN 978-80-200-1502-0

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 49–50, 69, 80, 81, 114–6, 148, 164, 191, 478, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 170, 172
  • Kolektiv autorů: Divadlo nové doby (1945–1948), Panorama, Praha, 1990, str. 372–423, 483, ISBN 80-7038-140-X
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 159
  • Jindřich Honzl: Studio Národního divadla, In: J. M. Kvapil: Jaro Národního divadla 1945, vyd. Sirotčí, vdovský a podpůrný spolek členů Národního divadla v Praze, Praha, 1946, str. 80–86
  • Josef Träger a red.: Divadelní zápisník, ročník I., 1945–1946, vyd. Sdružení pro divadelní tvorbu v Umělecké besedě, Praha, str. 504, 556
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Studio_ND&oldid=23732148“